Maxmilian von Merveldt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maxmilian von Merveldt

Maxmilian hrabě von Merveldt (17701815 Londýn, Spojené království Velké Británie a Irska) byl rakouský generál jezdectva a diplomat původem z Vestfálska.

Do rakouské armády vstoupil jako kadet již ve třinácti letech. V roce 1787 sloužil jako nadporučík švališérského pluku na hranici s Osmanskou říší. Za rakousko-turecké války byl povýšen na majora a stal se členem štábu maršála Laudona. Podílel se na potlačení povstání v Rakouském Nizozemsku, poté se stal členem Řádu německých rytířů. Po roce stráveném v Bonnu se vrátil k armádě, stal se adjunktantem u generála Friedricha Josiase von Sachsen-Coburg-Saalfeld.

V čele dvou granátnických praporů zastavil francouzský postup na pravém rakouském křídle v bitvě u Neerwinden, za což byl povýšen na podplukovníka a jmenován členem generálního štábu. Navíc obdržel Vojenský řád Marie Terezie. Za společného anglicko-rakouského tažení ve Flandrech působil ve štábu vévody z Yorku a vyznamenal se v bitvě u Famars a při obléhání Valenciennes. Po bitvě u Landrecy z 22. dubna 1796, kde velel pravému křídlu, byl povýšen na plukovníka. Následně se ujal velení nad švališérským plukem Karaiczay, s nímž se účastnil bitvy u Wetzlaru.

Generálmajorské hodnosti se von Merveldt dočkal za útok na Uckerath. V roce 1797 byl převelen do Itálie, kde byl k ruce hraběti Bellegardemu při vyjednávání příměří. Po znovuvypuknutí války v roce 1799 sloužil pod arcivévodou Karlem. V červnu velel brigádě u Offenburku, za což byl povýšen na podmaršálka. Po podepsání příměří sloužil jako diplomat v Berlíně. V roce 1805, kdy se opět rozhořela válka proti Francii převzal po generálu von Kienmayer vedení jeho sboru, byl však poražen Davoutem u Mariazell a musel ustoupit do Uher. Nepodařilo se mu spojit s hlavními rakouskými silami a propásl tak rozhodující bitvu u Slavkova.

Po tomto neúspěchu se stal velvyslancem v ruském Petrohradu. Již roku 1808 převzal velení nad divizí ve Lvově. V další rakousko-francouzské válce dostal roku 1809 úkol bránit Halič. Později velel divizi umístěné na Moravě a byl povýšen do hodnosti generála jezdectva. V roce 1813 se stal velitelem rakouského II. sboru. S ním participoval na vítězné bitvě u Lipska, kde byl zraněn a zajat. Svůj život dožil jako velvyslanec v Británii, zemřel v Londýně roku 1815.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]