Bitva u Slavkova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Slavkova
Konflikt: Napoleonské války

Generál Rapp přivádí před Napoleona zajatého knížete Repnina.      Autor: François Gérard
Trvání: 2. prosinec 1805
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: západně od Slavkova u Brna, Morava
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství Francie
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Francouzské císařství Rakouské císařství
Ruské impérium
Velitelé
Napoleon Bonaparte Car Alexandr I.

Císař František I.
Síla
73 400 mužů 85 400 mužů
Ztráty
asi 8 200 mužů asi 25 000 mužů
{{{poznámky}}}

Bitva u Slavkova (francouzsky Bataille d'Austerlitz, německy Schlacht bei Austerlitz, rusky Битва под Аустерлицем), známá též jako „Bitva tří císařů“, proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Stanula zde armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonaparte proti armádě spojenců (tzv. III. koalice), jimiž byli Rusko v čele s carem Alexandrem I. a Rakousko pod vrchním velením císaře Františka I. Je to jedna z nejznámějších bitev, které proběhly na území Moravy a měla dalekosáhlé důsledky na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména v římskoněmecké říši.

Přestože Napoleon řídil bitvu z návrší Žuráň (286 m n. m.) (dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 15 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona učinil velký dojem.

Obsah

[editovat] Od Atlantiku k Brnu

Válečná kampaň roku 1805.
Žuráň - vrchol kopce s památníkem a mapou bojiště

Pro rok 1805 plánoval Napoleon válečnou kampaň, kterou chtěl dobýt Anglii, se kterou byl od roku 1803 ve válce. Zabránily mu v tom dvě události. Jednak intervence Anglie v Rusku a Rakousku a jejich následné vyhlášení války Francii a prohraná námořní bitva u Trafalgaru. Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodnul se zaútočit na nejbližšího nepřítele - Rakousko a posléze se vypořádat s Rusy. Tažení se účastnilo na 200 000 Francouzských vojáků. Ti připravení na vylodění do Anglie udělali ve svých táborech velké "vpravo vbok" a vyrazili k rakouskému městu Ulm, kde své síly soustřeďoval generál Mack. Grande Armée ďAllemagne se přesunovala rychlostí 25 – 30 km za den, aniž by Mack tušil, kde se objeví. Dne 7. října došly tři sbory této armády a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 km v Mackově týlu. O několik dní později byl Mack v Ulmu obklíčen a 20. října byl donucen s většinou armády kapitulovat. Z obklíčení ho nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, kterou vyslal Rakušanům na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. Dalším tažením padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon pronásledující ustupující Rusy se vydal na Moravu. Zbytky rakouské armády a Rusové ustoupili až k Olomouci a Vyškovu. Následně Francouzi bez boje obsadili Brno. Napoleon toužil svést rozhodující bitvu dřív, než mu nepřítel unikne dál na východ a prodlouží tak neúnosně Grande Armée zásobovací linie. Morálka Rusů byla vysoká. K armádě se připojila armáda Volyňská a přijel též car Alexandr. Napoleon se snažil spojence k bitvě přilákat, ale jeho snaha nemusela být nijak přehnaná, neboť ti pomýšleli na generální střet také. Rozhodli se zaútočit na Napoleonovo pravé křídlo a odříznout mu spojnici Brno – Vídeň. 28. listopadu Bagrationův předvoj posílený 58 eskadronami jezdectva vyhnal z Vyškova předsunuté francouzské jezdectvo pod velením generálů Milhauda a Treilliarda. Po olomoucké silnici pak spojenci postupovali "zpět" k Brnu. 1. prosince konečně dorazili na místo budoucí bitvy.

[editovat] Strategické dispozice

Již 29. listopadu stála Margaronova jezdecká divize ve středu budoucího bojiště, tedy na Starých vinohradech. Tento bod i dnes ovládá okolní krajinu a Napoleon se snažil, aby Rusko-rakouské síly, postupující po olomoucké silnici, přišly právě sem a tuto strategicky výhodnou pozici ovládly. Nalákat je sem bylo právě Margaronovým úkolem[1]. Na první pohled bylo nelogické umožnit nepříteli toto výborné obranné postavení obsadit, ale tato podmínka přesně zapadala do Napoleonova plánu. Nechtěl svést pouze generální bitvu, ale jeho záměrem bylo nepřítele zlomit[2]. Jak sám řekl: "Jako pán tohoto nádherného postavení, bych mohl Rusy zastavit... Můžu jim je však vydat a ustoupit s pravým křídlem. Jestli se pokusí na ty výšiny vyšplhat, aby mě obklíčili, budou neodvratně ztraceni."[3]. Císař Francouzů vsadil na to, že spojenečtí generálové, zcela logicky, napadnou jeho zdánlivě slabší postavení na pravém křídle a pokusí se mu tak odříznout cestu na Vídeň.

[editovat] Spojenecký plán

Car Alexandr I.
Rakouský císař František I.
Michail Illarionovič Kutuzov

Autorem strategických dispozic spojenců byl náčelník generálního štábu generálmajor Franz von Weyrother. Poprvé s nimi seznámil jednotlivé velitele armádních sborů krátce po půlnoci v den bitvy. Následně byl celý plán přepisován do desítek kopií a ty byly pobočníky rozváženy k jednotlivým velitelům. Dispozice byly psány německy, pro ruské velitele je tedy bylo nutno přeložit. Navíc byly tyto překlady velmi špatné kvality a tudíž mnohdy nesrozumitelné. Znění rozkazů pobočníci v mnoha případech velitelům pouze přečetli, protože těch písemných se nedostávalo. K některým velitelům dispozice dorazily v době, když už byla bitva v plném proudu, k některým nedorazily vůbec[4].
Podle Weyrotherovy dispozice, měla 1. Dochturovova kolona útočit od Újezda přes Telnice a obsadit tuto vesnici. 2. Langeronova kolona měla zaútočit v údolí mezi Telnicemi a Sokolnicemi. 3. Przybysziewkého kolona měla levým křídlem připochodovat k sokolnickému zámku a odtud postoupit do prostoru mezi kobylnickými rybníky. 4. kolona, pod smíšeným velením podmaršálka hraběte Kolovrata a generálporučíka Milodaroviče, měla mezitím projít Kobylnicemi a srovnat čelo s ostatními kolonami. Předvoj knížete Bagrationa podporovaný jezdectvem knížete Liechtensteina se měl pokusit obsadit těžkým dělostřelectvem Santon. Zde umístěná artilerie měla krýt jezdectvo postupující po obou stranách olomoucké silnice. Jízda na pravé straně olomoucké silnice byla pověřena odrazit každý útok na levé křídlo Bagrationova postavení. Následně měla Lichtensteinova kavalerie obsadit Žuráň.
Jezdectvo generála Kienmayera mělo za úkol se přesunout k Měnínu ve chvíli, kdy 1. kolona projde Telnicemi, a zde mělo krýt týl všech čtyř útočících kolon. Poté, co by byl obsazen čtyřmi vyčleněnými prapory první kolony Tuřanský les, měla se kavalerie stáhnout ke slatinské kapli a stále krýt levé křídlo 1. kolony. Zde byl její úkol zůstat pro případ neúspěchu a krýt ústup spojeneckých jednotek.
Všechny čtři kolony, útočící přes pravé francouzské křídlo, se měly v součinnosti pokusit probít až ke Slatině, Bedřichovicím a k olomoucké silnici. Jakmile by generál Bagration zpozoroval, že se tyto kolony blíží k olomoucké silnici, měl zaútočit na narušené francouzské řady a navázat s nimi styk. V tu chvíli by přišla řada na Lichtensteinovo jezdectvo, které mělo postoupit vpřed, aby podpořilo útok pěchoty a zaútočilo na nepřítele prchajícího k Brnu a Černovicím.
Zálohou byla pro den bitvy určena císařská garda, tedy sbor Jeho Výsosti Konstantina Pavloviče, která měla za svítání zaujmout postavení za Blažovicemi a Kruhem. Jejím úkolem bylo podporovat knížete Lichtensteina, který měl chránit levé křídlo Bagrationova postavení na Santonu. V případě neúspěšného vývoje bitvy měla armáda ustoupit směrem na Slavkov, kam už bylo před tím odesláno vozatajstvo.[5]

Ve zkratce řečeno - Weyrother, který viděl zřejmou slabinu francouzského postavení, přistoupil na Napoleonovu taktiku a jeho hlavní nápor měl směřovat na pravé křídlo, kde se posléze měly spojenecké kolony, pod jednotným velením generála Buxhöwdena, obloukem vlevo zformovat do jedné linie a postupovat napříč pravým nepřátelským křídlem k jeho středu. Generál Bagration měl vázat nepřátelské pravé křídlo a nakonec v součinnosti s ostatními kolonami zaútočit na narušené řady Francouzů a hnát jej až k Brnu.

[editovat] Napoleonovy záměry

Císař Napoleon I. Bonaparte

Napoleonův plán, umožnit nepříteli pokusit se obchvátit jeho pravé křídlo, vznikal již 30. listopadu, ale v hlavě se mu rodil již přinejmenším týden[6]. Původní plán se lišil od toho, který nakonec uplatnil v bitvě, především tím, že nepředpokládal, že by protivník udělal to, co od něj očekává. Sám chtěl, aby spojenci zaútočili na jeho pravé křídlo a pokusili se jej odříznout od ústupových cest na Vídeň. Za předpokladu, že by se jeho jednotkám podařilo udělat zrcadlově stejný manévr a dobyl by pratecké výšiny, které by spojenci při pokusu obchvátit křídlo opustili, odřízl by útočícího nepřítele od ústupových cest na Olomouc a Vyškov on sám. Davout, který se blížil od Vídně, by pak fungoval jako druhá čelist kleští, čímž by se nepřítel dostal do absolutního obklíčení. Tento plán se však zakládal na předpokladu, že by se ruští a rakouští generálové dopustili školáckých chyb[6]. Napoleon se zcela realisticky domníval, že pokud spojenci sestoupí z prateckých výšin, udeří nejspíš proti jeho středu.
Nakonec se však nekonala žádná přehlídka manévrů, ale bitva byla klasickým lineárním střetnutím, kdy pouze koncovka spočívala ve frontálním útoku nepříteli do zad[7]. Tento plán byl tedy do značné míry ofenzivní a počítal s tím, že pravé křídlo bude ustupovat a křídlo levé následně provede obchvat pravého křídla protivníka, načež v závěrečné fázi sevře spojence do kleští Davout přicházející z jihu.

Nástup spojeneckých sil jižně od olomoucké silnice a postavení Francouzů den před bitvou - tedy 1. prosince 1805.

1. prosince se stalo to, co Napoleon očekával. Nepřítel Pratecké výšiny skutečně obsadil. Téhož dne se však dozvěděl, že generál Davout přivede do bitvy pouze značně oslabenou Friantovu pěší a Bourcierovu jezdeckou divizi. Tím padl plán, kterým chtěl sevřít spojence do kleští. Posílil proto nejjižnější cíp pravého křídla hlavní armády, která měla nést největší tíži zítřejšího útoku. A právě teď vznikl definitivní plán bitvy, kdy měla Pratecké výšiny obsadit Vandammova a Saint-Hilairova divize IV. sboru maršála Soulta. To na jejich bedrech nakonec spočinul úkol dobýt a udržet Pratecké výšiny a posléze vpadnout nepříteli do zad. Plán se z defenzivního rázem změnil na ofenzivní. Napoleon se v noci z 1. na 2. prosince navíc dozvěděl, že nepřítel posunul svá postavení mnohem víc k jihu než počítal a tak ve svých nejnovějších dispozicích informoval armádu o tom, že nebude ustupovat, ale útočit. Jednotky se před svítáním pohly vpřed a překročily Velatický potok v prostoru Jiříkovice.

Levému křídlu, kterému velel maršál Lannes, připadla úloha zabránit jakémukoliv obchvatu z této strany. Po jeho pravici měl stát Bernadottův I. sbor, který měl být pro Soultovy sbory případnou posilou. Muratův jezdecký sbor a císařská garda pod velením maršála Bessièrese měly tvořit Napoleonovu zálohu. Murat měl své jezdectvo přivést do takových postavení, aby pokryl případný útok do prázdného místa mezi levým Lannesovým křídlem a Soultem. O tom, jak oslnivé bude Napoleonovo vítězství, rozhodne jediná věc - zda se podaří maršálu Davoutovi dorazit na bojiště včas (podle dispozic měl opustit Rajhrad, kde se shromažďují jeho jednotky, v pět hodin ráno a postoupit k Tuřanům[8]) a zda Legrandova divize IV. sboru vydrží dostatečně dlouho odolávat tlaku na pravém křídle do Davoutova příchodu.

[editovat] První boje u Telnic

První výstřely bitvy onoho 11. frimairu roku XIV., 20. listopadu jul., či 2. prosince greg. 1805 padly již mezi druhou a třetí hodinou ranní. V údolí u Zlatého potoka 3. prapor Legrandovy divize spolu s Pádskými tirailleury vyhnal Rakušany podmaršálka Keinmayera z Telnic. Keinmayerovi hraničáři se pokusili dobýt Telnice vzápětí zpět, jejich útoky však byly Francouzi ukrytými za zídkami zahrad a v oknech domů opakovaně odraženy. Podmaršálek Keinmayer, vědom si taktického významu vesnice, vyslal vojáky do útoku opět kolem páté hodiny. První dva nápory byly odraženy ještě před vsí, třetí atak řetěz francouzských voltižérů a tirailleurů prolomil. Rakušané však byli opět odraženi vojáky ukrytými v úvozech před vesnicí a čtyřmi děly i pěchotou ve vesnici samotné. Jen část hraničářů se probila mezi chalupy, ale bez podpory byli brzy nuceni své pozice s vysokými ztrátami vyklidit.
Někdy v té době Ruští vojáci ve výchozích pozicích odložili své tornistry a ještě před svítáním se v kolonách dali do pohybu. Jednotky se však ve stávající tmě začaly vzájemně proplétat a vznikal tak značný zmatek.
Několik minut před sedmou začalo svítat. Nad prostorem bojiště však panovala hustá mlha. Z ní se kolem osmé hodiny vynořilo před Telnicemi čelo 1. Dochturovovy kolony a za ní brigáda generála Lewise. Francouzi byli nuceni Telnice opustit, ale vzápětí se opět zformovali u Zlatého potoka. Rusové se v dobyté vesnici uspořádali tak, jak vyžadovaly vojenské imperiální řády a všech 40 000 mužů pod velením generála Buxhöwdena vyrazilo hustou mlhou za Nepřítelem. Přitom se pochodové kolony opět promíchaly.

1. Dochturova kolona podle Weyrotherova plánu útočila v okolí Telnic.
2. Langeronova kolona pochodovala ve směru na Sokolnice.
3. Przybyszewského kolona vyrazila do prostoru bažantnice.[9]

Před půl osmou se na Žuráni konala schůzka velitelů francouzských vojsk. Přesně v půl osmé, kdy se pohnuly kolony Rusů u Zlatého potoka, se na východě objevil rudý kotouč slunce, který zůstal viset nad Slavkovem. Slavkovské slunce - „le Soleil ďAusterlitz“, které se stane pojmem a pro Napoleona bude navždy spojeno s nimbem jeho úspěchů.[10]

Slavkovské bojiště dnes. Vesnice Prace je v popředí.

[editovat] Zlatá síť

Situace na bojišti kolem 9:00 hodin. Mapa zobrazuje postup Ruských kolon z Prateckého návrší, útok Soultova sboru na pozice, které tyto tři Ruské kolony opustily, příchod Lichtensteinovy jízdy a Ruské gardy a směr Bagrationova útoku podél olomoucké silnice.

Podle nových dispozic dostaly Friantova pěší a Bourcierova jízdní divize III. sboru maršála Davouta rozkaz podpořit Legranda u Sokolnic. Tyto divize opustily Rajhrad v šest hodin ráno. Těsně před příchodem na bojiště k maršálovi přispěchal jezdecký důstojník s naléhavou žádostí o podporu pěchoty za Telnicemi. Pro tuto podporu byla okamžitě vyčleněna Heudeletova brigáda. Příchodem posil III. sboru kolem půl desáté tedy vzrostla síla Francouzů v prostoru Kobylnice - Telnice na 12 000 mužů včetně 2500 dragounů, přesto čelili více než trojnásobné přesile. Maršál Davout však měl jasně daný úkol. Za neustálého boje zadržovat nepřítele a přenechat mu dílčí úspěchy. Tím, že mu nedovolí vrátit se zpět na Pratecké výšiny, připraví půdu pro jednotky maršála Soulta a zdárný úspěch Napoleonova „Lvího skoku“.
Po osmé přichází Napoleonovi zpráva od Legranda, že pod náporem nepřátelské infanterie se hrozí protrhnout jeho linie v prostoru Telnice - Sokolnice. Zde se již kolem deváté hodiny opět rozhořely těžké boje.

[editovat] Telnice

Přicházející Heudeletův sbor v součinnosti se zbytky 3. praporu ihned přešel do protiútoku. Jejich cílem byly ruské jednotky, které obsadily vesnici. Jediným rozhodným bodákovým útokem je vyhnali ven a Rusové ve zmatku prchli zpět k Újezdu. Sami Francouzi však byli Hessen-Homburgskými husary zatlačeni zpět do vesnice, kde se snažili narychlo opevnit. Mezitím, co generálporučík Dochturov řadil svou pěchotu k novému útoku, se mezi Telnicemi a Sokolnicemi ve zbytcích mlhy a dýmu z mušket rozpoutala nechtěná přestřelka mezi 108. a 26. pěším plukem Francouzské armády. Tohoto zmatku využil Dochturov k útoku od Újezda a Telnice znova obsadil. Po desáté hodině nastal v tomto prostoru relativní klid. Dochturov, který by rád dál útočil, se musel podřídit rozkazům nadřízeneho generála Buxhöwdena, který se rozhodnul čekat, než se shromáždí Langeronova kolona.

[editovat] Sokolnice

Před devátou hodinou k Sokolnicím dorazila Langeronova 2. kolona (ta začala scházet z Prateckého návrší kolem osmé hodiny). Zde ruský velitel čekal, až se mu na pravém křídle sešikuje 3. Przybyszewského kolona s 10 000 muži a 30 děly, která z Prateckého návrší sestupovala chvíli za ním. Díky zmatku způsobeném prolínáním jednotek měly obě kolony oproti dispozicím zpoždění.
Jakmile začalo čelo Przybyszewského jednotek zaujímat své pozice, vyrazil Langeron do útoku na Sokolnice. Przybyszewského vojáci přesně podle plánu zaútočili na bažantnici. Odtud vytlačili prapor korsických tiraileurů, kteří ustoupili k sokolnickému zámku. Další ruský útok je však vyhnal i odtud. Dalším útokem byli Francouzi donuceni k ústupu i za západní okraj Sokolnic. V tu chvíli dorazila pěší Friantova divize. 48. a 111. pluk okamžitě přešly do útoku. Začal tuhý boj o vesnici vedený dům od domu. Rusové nasadili Vyborgský mušketýrský pluk. Po tři čtvrtě hodině se k Francouzskému útoku připojil 15. lehký a 33. řadový pěší pluk. O vesnici i zámek se bojovalo až do poledne. Nakonec se Francouzi stáhli k Otmarovicím a Rusům zůstaly v rukou Telnice i Sokolnice. Friant však splnil svůj úkol přesně podle Napoleonova plánu.

[editovat] Lví skok

Napoleonovi vojáci před bitvou. Autor: Louis-Francois, Lejeune.

Krátce po osmé hodině dal Napoleon signál k pochodu jednotkám skrytým mlhou v údolí pod Prateckým návrším. Vandammova a Saint-Hilairova divize IV. sboru maršála Soulta zamířily přesně tam, odkud před chvílí sestoupily kolony ruských velitelů Langerona a Przybyszewského. Na vrchol Prateckého návrší. Saint-Hilairova divize vyrazila od Ponětovic přímo na návrší jako první. Vandamme vyrazil s menším zpožděním, jeho cílem byla kóta 298 – Staré Vinohrady.

Generál Michail Andrejevič Milodarovič.

Kutuzov, nacházející se i s carem u 4. spojenecké kolony, v reakci na nečekaný útok rozkázal Kolovratovým Rakušanům obsadit vrchol Prateckého návrší (kótu 325), kam mířil Saint-Hilair. Milodarovičovi Rusové (kteří byli taktéž součástí 4. kolony) dostali rozkaz dobýt vesnici Prace. Tu původně bránily dva prapory Novgorodského pluku a prapor granátníků Apšeronského pluku, ale poté, co úspěšně odrazili prapor 14. řadového pluku, je odsud vyhnala celá Thiébaultova brigáda. Následně obranu vesnice převzala brigáda generála Varé, která byla pro tento den převelena k Vandammově divizi. Krátce po deváté hodině vyrazil Milodarovič do útoku. Boj před vesnicí trval celou hodinu. Nakonec díky strategické převaze zvítězily francouzské jednotky. Zbloudilá střela zde zranila na tváři i generála Kutuzova[11]

Generál Dominique Joseph René Vandamme
Generál Louis-Vincent-Joseph de Saint-Hilaire

Mezitím Vandamme dál postupoval na vrchol Starých vinohradů. Brigádní generál Thiébault již dosáhnul vrcholu Prateckého návrší, ale brigádu generála Moranda, která byla součástí jeho divize, napadla opožděná brigáda Kamenského, patřící k Langeronově koloně. Tato brigáda tvořila Langeronův zadní voj a zkušený velitel, jakým Kamenský byl, postřehl možné nebezpečí a snažil se zabránit tomu, aby Francouzi vpadli ruským jednotkám u Sokolnic do zad. Od Křenovic se k Morandovi navíc blížilo 15 rakouských (Kolovratových) praporů. Kritickou situaci vyřešil Saint-Hilair tím, že na ohrožený úsek přesunul 36. a část 14 pluku, které podpořilo šest dvacetiliberních děl. Tyto jednotky rozmísil tak, aby k linii mezi Starými vinohrady a Prateckým vrcholem tvořily téměř pravý úhel a tedy kryly i jižní část bráněného návrší. Kolovratovy jednotky byly účinnou palbou brzy donuceny k ústupu a jen část z nich se přidala ke Kamenského brigádě.
Nejtěžší střety na této části bojiště probíhaly na Starých vinohradech. Vandammovi se sice podařilo odtud Milodaroviče vytlačit, ale Kutuzov vzápětí do boje nasadil šest praporů 23. rakouského pěšího pluku Salzburg. IR 23 se nakrátko podařilo Staré vinohrady ovládnout, ovšem aby tato akce slavila větší úspěch, musel by být výrazněji podpořen Milodarovičem. Milodarovič však na carův rozkaz dál ustupoval k jižnímu svahu. Vandamme proti Rakušanům nasadil Féreyovu brigádu spolu s 55. řadovým plukem Varého brigády zprava a 24. lehký lehkým plukem Schinnerovy brigády zleva[12]. Až teprve po tvrdém boji v poslední fázi vedeném na bodáky Rusy z jejich postavení vytlačil[12]. Bylo kolem jedenácté hodiny, Rakušané ustoupili na jižní svah Prateckého svahu a Francouzi konečně ovládli jak Staré vinohrady, tak kótu 325. Tady však byla situace na pováženou. Proti Saint-Hilairově divizi stálo 55 Milodarovičových praporů spolu s 3 - 4 000 jezdců a Jirčíkova a Kamenského brigády. Nastávající ruský útok trval dvacet minut a spojenci nakrátko ovládli Pratecký vrchol. Saint-Hilaire v tu chvíli začal uvažovat o ústupu, avšak povzbuzen slovy plukovníka Pouzeta, že díky tomu by byla bitva ztracena[13], dal rozkaz k protiútoku. Vlna za vlnou se střetávaly spojenecké a francouzské jednotky aniž by se vítězství výrazněji přiklonilo na jednu z bojujících stran. Rakušané v tomto střetnutí ztratili 2 388 mužů a 18 děl, Saint-Hilairova divize zhruba 1 800 mrtvých a raněných[14]. Kolem půl dvanácté do bojů od Kobylnic zasáhli Levasseurův 18. a 75. řadový pluk Legrandovy divize a francouze podpořila i Varého brigáda, která mezitím ovládla Staré vinohrady[14]. Kutuzov, který se právě nacházel v této části bojiště, dal nařídil Kamenského brigádě ústup do údolí směrem na Hostěrádky[15]. Stejným směrem ustupují i Rakušané. Mušketýrské pluky Kurský (2 prapory) a Podolský (vyslaný na pomoc od 3. Przybyszewského kolony), které byly vyslány spojencům na pomoc, přišly již pozdě a byly s velkými ztrátami vrženy zpět.

Krátce po jedenácté hodině opustil Napoleon Žuráň a spolu s gardou a částí záloh se přesunul ke Starým vinohradům. U sebe si ponegal šest praporů Oudinotových granátníků a další čtyři prapory pod vedením generála Duroca vyslal k Tuřanům k podpoře Davoutova II. sboru.

[editovat] Boj u olomoucké silnice

Vrch Santon s kaplí

U olomoucké silnice stálo spojenecké pravé křídlo, tedy spojenecký předvoj pod velením generálporučíka knížete Bagrationa, podporovaný 5. kolonou spojenců pod velením podmaršálka knížete Liechtensteina. Bagrationova pěchota byla zformována ve dvou sledech. Kavalerie stála v klasickém postavení na obou pěchotních křídlech a celá kolona byla rozmístěna od Koválovic až k Rozcestí u Holubic. Lichtensteinova kolona zatím do svých pozic nedorazila. Francouzi, V. Lanesův sbor, stáli před obcí Tvarožná a západním směrem od Blažovic. Celá jejich pozice se opírala o kopec Padělek, který francouzští veteráni z Egypta překřtili na Santon. V okopech na východním svahu kopce měli rozmístněno 18 děl. Lanesovým úkolem bylo zabránit postupu spojeneckého pravého křídla a nedovolit mu zasáhnout do bojů na Prateckých výšinách.

Pjotr Ivanovič Bagration
Jean Lannes
Johann I. z Lichtenštejna
Carův bratr Konstantin Pavlovič
Louis Gabriel Suchet

K Bagrationovi dorazily první dispozice pro nadcházející bitvu teprve až kolem osmé hodiny ranní. O půl hodiny později mu však již ohlásily kozácké hlídky, že Francouzi zahálili směrem od Brna pozvolný postup. Šlo o jednotky Lannesova sboru, které srovnávaly linii se Soultovými divizemi, jež právě zdolávaly Pratecké výšiny. Velitel ruského předvoje, který si byl vědom toho, že na bojiště ještě nedorazila 5. Lichtensteinova kolona, a který sám se jen nerad spokojoval s pasivní úlohou, navzdory dispozicím, které mu ukládaly s útokem vyčkat až Buxhövdenovy kolony obejdou francouzské pravé křídlo, poručil svým jednotkám pochodovat nepříteli v ústrety. Sotva se jeho muži dostali na dostřel děl ze Santonu, ocitli se pod jejich těžkou palbou a ruský útok se zpomalil. Bagration si uvědomil, že pokračovat v čelním útoku nemá smysl a pokusil se obejít Santon ze severu. Staroingermanlandský a Pskovský mušketýrský pluk obsadili Tvarožnou a kozáci obešli francouzské levé křídlo, přičemž se snažili vpadnout Suchetovi do týlu. Suchet tento obchvat zachytil 34. a za ním stojícím 40. řadovým plukem Bekerovy brigády. Kvůli značné přesile nechal Suchet tyto pozice ještě posílit brigádou generála Valhuberta (64. a 88. řadovým plukem). Bagration, na jehož straně byla převaha dělových hlavní, nechal na nepřítele zahájit křížovou palbu a spolu s kombinovanými útoky jízdy a pěchoty uvrhnul Francouze do zmatku. Pouze baterie na Santonu ochránila pěchotu před zničením. Při dalším pokusu Rusů obejít pozice Francouzů ze severu byli odraženi palbou a protiútokem 17. lehkého pluku. Rusové byli nuceni vyklidit Tvarožnou, ale ihned za ní se znova zformovali do praporní linie[16]. Maršál Lannes se v této chvíli rozhodnul levému křídlu svého sboru ulehčit[17] a v čele Caffarelliho divize, za podpory Muratovy jízdy, vyrazil proti levé části Bagrationova předvoje. Zde měla podle spojeneckých dispozic stát 5. kolona. Bagration byl náhle zatlačen do defenzivy, navíc mu hrozilo, že bude odříznut od zbytku spojenecké armády. Proti Caffarelliho divizi a Kellermanově lehké jezdecké divizi, vedených osobně Lannesem, vyslal pluk Ulaniusových myslivců a dva husarské pluky.
Kolem deváté hodiny dorazila na bojiště Ruská garda pod velením carova bratra velkoknížete Konstantina Pavloviče, která měla tvořit zálohu spojenců. Garda zůstala stát na vyvýšenině mezi Holubicemi a Balžovicemi. Jelikož velkoknížeti nepřišly ohledně probíhající bitvy žádné konkrétní instrukce a jako zkušený voják viděl, že Francouzi hrozí obchvátit Bagrationa, obsadil gardovými myslivci Blažovice a granátníky spolu s gardovým jezdectvem Křenovice. Sotva stačili muži velkoknížete Konstantina Blažovice obsadit, už na myslivce začal útočit 13. lehký pluk od Demontovy brigády. První nápor Francouzů byl odražen, ale druhým útokem, za podpory 51. pluku Debillyho brigády, Napoleonovi pěšáci, během půl hodiny, Blažovice dobyli (Holubice a Kruh Francouzi obsadili krátce po dvanácté hodině). Někdy ve chvíli kdy gardoví myslivci ustupovali z Blažovic, obdržel velkokníže Konstantin rozkaz od svého bratra, ať spěchá s gardou ke Starým vinohradům.
Kolem desáté hodiny vystřídaly srážky pěchoty prudké boje jezdectva. Na bojišti se konečně objevila 5. Lichtensteinova kolona a vystřídala přemisťující se gardu. Proti Caffarelliho pěchotě vyrazil hulánský pluk velkoknížete Konstantina, ale díky Lannesově výcviku vojska v součinnosti pěchoty a jezdectva, bylo z boje vyřazeno 400 Rusů včetně majitele pluku generálporučíka Essena, který zemřel ve francouzském zajetí. Následně se Kellermanova divize střetla s Bagrationovými a Uvarovovými dragouny, přičemž byla v průběhu střetu podpořena i záložním Muratovým jezdectvem. Do boje se také zapojili Nansourtyho karabiníci a kyrysníci. Jakmile se obě masy jezdectva rozjely do svých pozic, aby se znova sešikovaly, odkryl 3. kyrysnický pluk, který dál pokračoval v pronásledování dragounů, pravé křídlo Caffarelliho pěchoty. Toho využily tři kyrysnické pluky jízdy knížete Hohenlohe s úmyslem odkryté jednotky promptně napadnout. Francouzští kyrysníci si však své chyby brzy povšimli a když se do střetu zapojili i Nansoutyho kyrysníci, došlo k mohutnému střetu nejtěžších jezdeckých svazů obou armád. Boje na této straně fronty skončily kolem jedenácté hodiny. Liechtenstein odvolal zbytek svých kyrysníků ke Starým vinohradům a na bojišti v tomto úseku fronty zůstaly pouze ruské jednotky. Následně docházelo už jen k dílčím srážkám, které vyvrcholily hromadným spojeneckým ústupem, neboť v důsledku bojů u Tvarožné, byla tato část vojska oddělena od Bagrationa.
Po jedenácté hodině se na pravém křídle u Blažovic objevila slavkovským bojem zatím netknutá Rivaudova divize Bernadottova sboru. Jejího krytí Lannes využil k pokusu o oddělení Bagrationovy pěchoty i jízdy a obchvácení části Ruských jednotek. Caffarelliho pěchota se stočila k olomoucké silnici. Při postupu na Holubice se k ní v součinnosti přidala i Suchetova divize. Za těžkých bojů byly Bagrationovy jednotky pomalu tlačeny zpět k východu. U Tvarožné Bagration, dík obratnému nasazení těžké jízdy, postup Francouzů zastavil a teprve až po dvanácté hodině se Francouzům podařilo vytlačit spojence z urputně bráněných pozic. V tu dobu k Bagrationovi dorazila nenadálá pomoc dvanácti děl majora Frierenbergera, který svou artilerii nechal zaujmout pozice na kopci u Pozořické pošty. Následnou palbou umožnil Bagrationovi odpoutat se od Francouzů a zformovat novou frontu přímo u pozic dělostřelectva. Lannes, informovaný o situaci ve středu a pravém křídle bojiště, neriskoval a další postup svých jednotek zastavil. Svůj úkol však splnil naprosto dostatečně. Po druhé hodině odpolední, v důsledku nepříznivého vývoje bitvy, Bagration své jednotky stáhnul k Rousínovu.

[editovat] Krvavé rozuzlení

Situace na bojišti kolem 14:00. Zobrazuje všeobecný ústup spojeneckých vojsk.

Když byl velkokníže Konstantin s gardou odvolán ke Starým vinohradům, pokusil se navázat kontakt se zbytky IV. kolony. Gardová jízda postupovala od Křenovic, přičemž směřovala do levého boku Vandammovy divize. Zde se jim do cesty postavil generál Bigarré s 4. řadovým plukem, který byl vzápětí posílen 24. lehkým plukem. Bylo přibližně půl dvanácté, když se tyto pluky zformovaly do dvou karé a vzápětí na ně zprava zaútočila ruská gardová kavalerie a zleva pěchota. První z karé bylo druhým nájezdem několika eskadron Rusů proraženo a pluky byly rozprášeny. Francouzi ztratili na 200 mužů a 4. řadový pluk svého orla. Záhy bylo rozdrceno i druhé karé. Toto střetnutí se již odehrálo před očima Napoleona, který i s gardou právě dorazil na Staré vinohrady. Když viděl debakl pěších jednotek, nasadil do boje gardovou jízdu i pěchotu. Šest eskadron kavalerie v první linii, za nimi druhý sled spolu s infanterií. Celý útok byl podpořen gardovým dělostřelectvem. Ruská garda proti té Francouzské. Francouzi se jako první vrhli proti Semjonovskému pluku, Ruské karé se jim však prorazit nepodařilo. Při útoku zahynul generál Morand. I přes prvotní úspěch velkokníže Konstantin povolal ze zálohy kavalergardu. Proti ní opět vyrazil posílený první sled, který byl již jednou odražen. Kavalergarda zaútočila na obě křídla (útok se objevil i ve slavné knize L. N. Tolstého Vojna a mír) i střed Francouzů a jejich útok je zprvu tak úspěšný, že Napoleon byl nucen svým mužům na pomoc vyslat jízdní myslivce a mameluky gardy. Následným útokem z boku se jim podařilo kavalergardu odrazit a během následující čtvrt hodiny rozdrtit. Francouzská kavalerie ihned pokračovala v pronásledování a vrhla se na osamocenou gardovou pěchotu. Ta již novému náporu odolávat nedokázala a záhy celý Ruský střed prchal směrem ke Křenovicím, aby zpomalil až u potoka Rakovec. Střelba na tomto úseku bojiště utichla zhruba kolem jedné hodiny. To byl také čas pro provedení konečného manévru. Napoleon rozkázal maršálu Soultovi, aby sestoupil z Prateckého návrší a vpadnul do zad třem kolonám, které bojovaly s Davoutem u Telnice a Sokolnic. První vyrazila Saint-Hilairova divize. Smyčka se začala utahovat. Všechny tři kolony pod velením generála Buxhöwdena se díky jeho prvotní nedůvěře brzy dostaly do obklíčení. I když se snažily ustupovat různými směry, jejich snaha byla marná. Bruxhöwden si připustil až příliš pozdě, že mu Saint-Hilair opravdu vpadnul do zad. Generál Przybyszewský byl spolu s 5000 muži zajat přímo u Kobylnic. Dochturov a Langeron tísněni Vandammem ustupovali jižním směrem na Újezd, ale cestu jim brzy zahradil početný nepřítel a jejich snaha skončila u rybníků Žatčanského a Měnínského. Když se vojáci snažili urychleně dostat přes zamrzlou hladinu, led popraskal a probořil se (dost možná i dělostřelbou, kterou na led nařídil Napoleon), což byl naprostý konec pro již značně podlomenou morálku Rusů. Uniklo pouze 8000 mužů spolu s Dochturovem. Bylo pět hodin odpoledne, slunce zapadlo již před hodinou.

[editovat] Důsledky bitvy

Setkání Napoleona a Františka I. u Spáleného mlýna.

4. prosince po setkání Napoleona a Františka I. u Násedlovic bylo příměří mezi Francií a Rakouskem podepsáno 6. prosince. Mír byl uzavřen 26. prosince v Prešpurku (Bratislavě) tzv. Prešpurský mír. Rakousko se muselo vzdát italských a německých území, která připadly Francii nebo jejím spojencům. Šlo o Tyroly, Vorarlbersko a Augsburg, jež přešly pod Bavorsko a Benátsko, a o Istrii a Dalmcáii, které přešly pod napoleonské Italské království. Rakousko se dále vzdalo všech nároků na německé státy. Jako kompenzace mu připadlo Salcbursko. Ve smlouvě byly také zahrnuty náhrady Francii ve výši 40 miliónů franků. Devět měsíců od podpisu smlouvy, 6. srpna 1806 zanikla Svatá říše římská a císař František II. zústal pouze rakouským císařem Františkem I.. Rusové se stáhli zpět na své území, ale mírovou smlouvu Alexandr s Napoleonem uzavřít odmítnul.


Následující rok vyhlásilo Francii válku liknavé Prusko.

[editovat] Památníky spojené se slavkovským bojištěm

V Evropě stojí několik monumentů spojených s bitvou u Slavkova. Přímo na slavkovském bojišti byl z iniciativy českých vlastenců pod vedením Aloise Slováka vystavěn první mírový památník v Evropě s názvem Mohyla míru. Paradoxně jeho otevření naplánované na rok 1914 přerušila válka. Za okupace Nizozemí byla francouzskými vojsky poblíž Utrechtu vybudována Pyramide van Austerlitz. V Paříži stojí Napoleonův oslavný, 44 metrů vysoký vítězný bronzový sloup "La colonne Vendôme," vytvořený podle vzoru římského Trajánova sloupu. Najdeme jej na Place Vendôme. Sloup byl prý odlit z roztavených kanónů pocházejících z bitvy u Slavkova. Na vrcholu defiluje socha samotného Napoleona.

Mohyla míru

Piramide van Austerlitz (současný stav)

Slavkovský sloup

[editovat] Reference

  1. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. Praha : Mladá fronta, 1984. [dále jen Uhlíř]. ISBN 80-7268-092-7. s. 229.
  2. ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Výtězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. [dále jen Kovařík]. ISBN 80-7268-261-X. s. 114.
  3. ↑ SÉGUR, Philipe. Un aide de camp de Napoléon (de 1800 - 1812). Paříž : [s.n.], (nedat.).
  4. ↑ Uhlíř s. 250 - 251
  5. ↑ Uhlíř s. 247 - 250
  6. ↑ a b Kovařík s. 115
  7. ↑ Kovařík s. 116
  8. ↑ Uhlíř s. 254
  9. ↑ Rozbor boje o bažantnici a s ním spojené otazníky Česky.
  10. ↑ Uhlíř s. 267
  11. ↑ Uhlíř s. 291
  12. ↑ a b Uhlíř s. 295
  13. ↑ Thiébault Paul-Charles-François-Henri Dieudonné, baron: Mémories du général baron Thiébault I - V Paris 1894 Francouzsky;
    Uhlíř s. 297
  14. ↑ a b Uhlíř s. 299
  15. ↑ ELBL, Pavel B. Maršál Lannes - Francouzský Achilles. Třebíč : Akcent, 2008. [dále jen Elbl]. ISBN 978-80-7268-529-5. s. 210.
  16. ↑ Elbl s. 212
  17. ↑ Elbl s. 213

[editovat] Literatura

[editovat] Externí odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Bitva u Slavkova

[editovat] Související články

Související články obsahuje
Portál Válka
z • d • e
Bitvy napoleonských válek


Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Slavkova“