Válka třetí koalice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Válka třetí koalice
Konflikt: Napoleonské války
Bitva u Slavkova, vyvrcholení války
Bitva u Slavkova, vyvrcholení války
Trvání: 8. září- 26. prosinec 1805
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Čechy, Morava, Bavorsko, Rakousko
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství francouzského císařství, mír v Bratislavě
Změny území: {{{Území}}}
Strany
FRA Francie
Flag of Bavaria (striped).svgBavorsko
Rusko Ruské impérium
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Rakouské císařství
Velitelé
FRA Napoleon I. Rusko Alexandr I.
Rusko M. I. Kutuzov
Rakousko František I.
Síla
191 000 Francouzů
20 000 Bavorů [1]
90 000 Rusů
60 000 Rakušanů
Ztráty
{{{poznámky}}}

Válka třetí koalice bylo vojenské střetnutí, v němž se střetly vojska I. Francouzského císařství se spojenými vojsky Ruského impéria a Habsburské monarchie. Válka se odehrála roku 1805 a skončila vítězstvím Francouzů, které bylo rychle následováno Bratislavským mírem, díky němuž Francie získala značné území na úkor Habsburské monarchie. Ruské impérium smlouvu neratifikovalo a o dva roky později se s Napoleonem opět střetlo.

Situace ve Francii před rokem 1805[editovat | editovat zdroj]

Vývoj před rokem 1805 značně poznamenaly události konce 18. století. Na konci tohoto století byly zakončeny totiž dvě důležité revoluce:průmyslová v Británii a krátce před koncem století i politická ve Francii.[2]Po spíše prospěšných vynálezech(pára, vlak, telegraf), se začal průmysl prosazovat i na poli válečnickém, a to nejen ve Velké Británii. Ve Francii zase proběhla Velká francouzská revoluce. Ta vypukla roku 1789 a značně pozměnila tvář této země.[3] Král zprvu jen prováděl drobné ústupky, ale po svolání generálních stavů v roce 1789 se revoluce začal šířit neuvěřitelnou rychlostí. Zanedlouho se král stal prakticky vězněm svého lidu. Po svém pokusu o útěk byl roku 1791 popraven a s ním i jeho žena, Marie Antoinetta.

Myšlenky revoluce se zanedlouho začaly dostávat do sousedních států, čemuž se jejich vládci snažily zabránit. Vypukly revoluční války, ve kterých francouzská revoluční armáda vzdorovala Prusku, Habsburské monarchii, Rusku a Velké Británii. Mezitím došlo ve Francii k mnoha změnám. Po tzv. „vládě teroru“, kterou vedli politici jakobíni(v čele s Robespierrem), byli společně se svými odpůrci girondisty v roce 1794 sesazeni a popraveni. K vládě nastoupilo direktorium, které svou moc opíralo o armádu.[3] Tím se k moci začal přiblížil mladý generál dělostřelectva, korsičan, Napoleon Bonaparte. Ten brzy pro Francii vyhrál 1.italské tažení a vzápětí(rok 1798), se vylodil i s vojskem v Egyptě, toto tažení však skončilo porážkou. Následně se stal prvním konzulem a zvítězil i v druhém italském tažení proti Rakousku(1800-1801), které skončilo mírem v Lunéville. O rok později byl uzavřen mír v Amiensu s Velkou Británii, díky čemuž měl Napoleon Bonaparte „volné ruce“, pro starost o zem a armádu. Ve stejném roce byl zvolen doživotním konzulem. I přesto, že s Velkou Británii byl uzavřen mír, snil Napoleon o jejím zničení a ovládnutí. Pro tyto potřeby začal budovat mohutnou armádu(která se brzy stala nelepší v Evropě), a Francouzskou banku(založenou v roce 1800). Tyto přípravy pohltily francouzský státní rozpočet za roky 1803-1805, celkem 1 500 000 franků. Po těchto přípravách byl ale Napoleon připraven k invazi do Anglie.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. Praha : Mladá fronta, 1984. [dále jen: Uhlíř]. ISBN 80-7268-092-7. S. 83.  
  2. Uhlíř, s. 11.
  3. a b Uhlíř, s. 12.
  4. Uhlíř, s. 17.