Michail Bogdanovič Barclay de Tolly

Michail Bogdanovič Barclay de Tolly
Detailní část obrazu M. B. Barclay de Tolly od George Dawea
Narození	16. prosince (27. prosince) 1761 Pamūšis, Kuronské a zemgalské vévodství
Úmrtí	15. května (26. května) 1818 Instenburg, Prusko

Michail Andreas Bogdanovič Barclay de Tolly (rusky Михаил Богданович Барклай-де-Толли) (13. prosince 1761 Pamūšis, Kuronské a zemgalské vévodství, dnes Litva - 14. května 1818 Insterburg, Východní Prusko) byl jeden z nejvýznamnějších ruských generálů, který v době Napoleonských válek zmodernizoval ruskou carskou armádu a svým velením, spolu se správně zvolenou strategií, v první fázi Vlastenecké války v roce 1812 nesporně přispěl k porážce Napoleonovy půlmilionové armády.

Rodinné poměry

Pocházel z německé měšťanské hanzovní rodiny de Tolly, odvozující svůj původ z linie starého skotského šlechtického rodu Barclay s normanskými kořeny. Jeho předek, Petr Barclay de Tolly (1600–1674), se někdy v polovině 17. století kvůli Cromwellově útlaku, coby příznivec popraveného krále Karla Stuarta ve Skotsku, přestěhoval do Rigy v dnešním Lotyšsku. Děd Michaila Bogdanoviče byl dokonce rižským starostou. Jeho otec, Weinhold Gottard Barclay de Tolly (1734–1781) odešel do výslužby z ruské armády jako poručík a získal titul ruského šlechtice. Jeho matka, Margareta Elizabeth von Smitten (1733 – 1771), byla dcerou místního kněze, či z jiných zdrojů pocházela z rodiny livonského velkostatkáře. Sám budoucí maršál se podle rodinné kroniky jmenuje německy Michael Andreas.

Místo i doba narození Michaela Andrease se do nedávné doby považovaly za spolehlivé. V uznávaných zdrojích se většinou udává, že se narodil 16. (27.) prosince 1761 v panství Pamuš, nacházející se v části Livonska, která v 18. století částečně patřila Ruskému impériu, ale dnes patří Litvě. Někteří ruští dějepisci však tvrdí, že se narodil v roce 1757. Sám maršál tvrdil, že se narodil v Rize.

Na počátku vojenské kariéry

Již od útlého věku byl zapsán v Novotrojickém kyrysnickém pluku. Službu začal v roce 1776 jako vachmistr (strážmistr) pskovského karabinického pluku. V roce 1788 se stal trubačem (kornetem) a za osm let byl povýšen na poručíka. Jeho cizí původ se odrazil i v jeho služebním postupu. Ve službě musel být přes dvacet let, aby docílil hodnosti plukovníka. V roce 1786 byl převelen do Finského mysliveckého sboru. V roce 1788 byl jmenován generálním pobočníkem prince Anhalt-Bernburgského a účastnil se s ním Rusko-turecké války 1787–1791. Roku 1789 se účastnil útoku na město Očakov, porážky Turků u Căuşeni, dobývání Tighiny a Akkermanu (dnes Bilhorod-Dnistrovskyj). V roce 1790 byl převelen k Finské armádě, v jejichž řadách se účastnil Rusko-švédské války 1788 — 1790. Po skončení války byl převelen k Sankt-Petěrburgskému granátnickému pluku. V roce 1794 se s tímto plukem účastnil války proti polským povstalcům a za mimořádný úspěch při dobývání hradeb města Vilna a za porážku Grabovského brigády u města Hrohna byl vyznamenán řádem svatého Jana 4. stupně. V roce 1796, jako podplukovník, přestoupil k mysliveckému sboru (přejmenovaného za vlády Pavla I. na 4. myslivecký pluk) a byl jmenován velitelem jeho prvního praporu. V roce 1798 se již jako plukovník stal velitelem tohoto pluku. Za výborný stav jednotky byl v roce 1799 povýšen do hodnosti generálmajora.

Poprvé proti Napoleonovi

Celkový portrét de Tollyho - v pozadí vojenský tábor u Paříže. George Dawe

V roce 1805 se zúčastnil války proti Francii a bitvy u Slavkova. Ve válkách čtvrté koalice 1806 – 1807 velel 3. brigádě divize A. A. Gollycina. V bitvě u Pultusku velel pravému křídlu Bennigsenovy armády v Moszynském lese. Zde mu do pravého boku útočila druhá Suchetova brigáda, pod velením generála Vedela, a zprava sváděl krvavé boje s 34. a 88. řadovým plukem. Avšak ve chvíli, kdy nepříteli dorazila významná posila v podobě Daltannovy třetí divize, která byla součástí Davoutova sboru, a v husté vánici zaútočila ve spolupráci se Suchetovou brigánou na jeho pravé křídlo, byl nucen ze své pozice urychleně ustoupit. Při ústupu z Pultusku, spolu s generály Markovem a Baggovutem, zastával předvoj 76 000 rusko-pruské armády. Posléze pod velením generála Bagrationa jeho muži tvořili zadní voj Bannigsenovy armády, který se snažil uniknout z kleští, nastražených na něj Napoleonem. 6. února 1806 měl za úkol zdržet Francouze v dalším postupu a umožnit Ruské armádě se od nepřítele odpoutat. Opevnil se proto ve vesničce Hof (Dwózno). Po třetí hodině odpolední jeho muži odrazili tři útoky francouzské jízdy, ale podlehli třetímu, drtivému útoku kyrysníků, kteří je obrátili na ústup. Situaci stabilizovaly až dva pluky kyrysníků, vedených knížetem Golicynem, který vzápětí při útoku na kyrysníky francouzské zahynul. Barclay de Tolly musel ustoupit, ale bojiště úplně nevyklidil. Druhého dne spolu s generálem Bagrationem zahájili ústup směrem k pruskému Jílovému. První den bitvy u Jílového obsadily de Tollyho jednotky Jílovský hřbitov a kostel. Při krvavém útoku Francouzů na vesnici a tuhém odporu Rusů, byl Barclay de Tolly těžce zraněn do ruky, přičemž došlo i ke zlomenině kosti. Tím pro něj tažení konce musel opustit armádu, ale útěchou mu mohlo být, že byl povýšen na generálporučíka.

V Rusko-švédské válce v letech 1808—1809 ruské vojsko pod velením Barclaye de Tolly uskutečnilo zimní přechod Botnického zálivu a přičinilo se o pád pevnosti Umea, čímž přimělo Švédy zahájit vyjednávání a postoupit Finsko Ruskému impériu. V březnu 1809 byl ustanoven generálem infanterie, jmenován vrchním velitelem finské armády a generálním guvernérem nově připojeného Finska. Při uzavření míru byl vyznamenán řádem svatého Alexandra Něvského. Později se jeho nástupcem na místě guvernéra stal Faddej Štejngel.

V roce 1809 bylo v Ruské armádě 61 generálporučíků. Z tohoto seznamu bylo jméno Barclaye de Tolly za věkově staršími generály na 47. místě. Tím, že byl jmenován generálem pěchoty, předběhl 46 mužů. Všichni se touto křivdou cítili dotčení. Ve vyšších kruzích o něm začali rozhořčeně mluvit jako o „podlézavci“. Do ledna 1810 zůstal vrchním velitelem ruské armády ve Finsku. Od 20. ledna 1810 do září 1812 působil jako vojenský ministr. V této funkci věnoval mnoho úsilí pro zesílení armády. Zavedl „Řád pro řízení velkých armádních celků“, v němž přesně stanovil práva a povinnosti vyšších náčelníků a personálu polních štábů. Založil novou organizaci vojenských sborů i nové vojenské stanovy, docílil zdokonalení v bojové přípravě, zvýšil početní stavy armády a rovněž se zasadil o výstavbu nových fortifikací.

Vlastenecká válka roku 1812

Nikdy mu nebyl odpuštěn jeho cizí původ, zejména ne pravověrnými Rusy. Viděli v něm stále cizáka a požadovali jeho sesazení z funkce vrchního velitele. Šlechta, carský dvůr a kupectvo nebyli nadšeni taktikou spálené země, kterou uplatňoval ve válce se silnější Napoleonovou armádou (tuto taktiku paradoxně navrhnul i francouzský emigrant hraběte ďAllonville).

V roce 1812 Barclay de Tolly velel 1. západní armádě, která stála na hranicích impéria v Litvě. Jeho armádu tvořilo šest pěších sborů, tři jezdecké sbory a lehké jezdectvo atamana Platova, tedy cca 110 000 mužů a 558 děl. Druhé armádě velel generál Bagration, třetí záložní armádě velel generál Tormasov. Všem třem celkům však s určitými omezeními velel de Tolly. 28. června za prvních bojových potyček proběhlo stahování 1. armády z Vilna k opevněnému táboru u Drissy. První větší boje proběhly v okolí Vitebska a Smolenska, ale generální bitvu stále účelově odmítal. 2. srpna došlo ke spojení 1. a 2. armády. Bagration se neochotně podřídil de Tollyho velení a za čas jej začal obviňovat z neschopnosti. Nezbytnost ústupu zapříčinila nelibost v zemi i u armády. Poté, co byl nucen opustit Smolensk a po bojích u Valutiny Hory dál ustupovat k Moskvě, se 20. srpna 1812 ze všech stran ovlivňovaný car nerad odhodlal ustanovit velitelem všech vojsk M. I. Kutuzova. Barclay de Tolly zůstal velitelem 1. armády. Pro de Tollyho to byla obrovská rána a dalo mu mnoho úsilí nedat to najevo (cara požádal, aby ho zprostil povinností ministra války a ten mu vyhověl). Přesto své stávající povinnosti vykonával s iniciativou, jaká mu byla vlastní a tiše snášel opovržení, které k němu chovala většina národa. Generálu Jermolovovi se devět dní po bitvě u Borodina svěřil, že v boji hledal smrt. V této bitvě, kterou Kutuzov musel před branami Moskvy svést, velel de Tolly středu a pravému křídlu armády. V nejtěžších chvílích podporoval generála Jermolova i Miloradoviče. V jednu chvíli Barclay de Tolly se svou svitou vjel mezi francouzské kyrysníky útočící u Velké reduty, jeden z kyrysníků už se napřahoval aby jej zabil palašem, ale zachránil ho jeho věrný podkoní, který jezdce sestřelil z koně. Na konci bitvy, když už Francouzi opanovali všechny důležité body bojiště a vojáci byli velmi unavení, poslal de Tolly ke Kutuzovovi svého pobočníka s žádostí o další pokyny, respektive navrhující ústup. Kutuzov však odpověděl velmi alibisticky: „…pokud se nebude Napoleon bít, nebudou se bít ani Rusové.“ Bylo to chytře vymyšleno, zodpovědnost za ústup tak padala na de Tollyho hlavu. Nicméně psaný rozkaz obsahoval i instrukce, aby se armáda z bojiště stáhla na úroveň vesnice Gorky a za Utický les. Zde se de Tolly snažil vybudovat další linii obrany. Bitva měla pokračovat příští den. Ale vše bylo nakonec jinak. Když Kutuzov uvěřil skutečnému stavu věcí, nařídil ústup na výšiny u Možajska. Barclay prý požadoval, aby Kutuzov necouval, ale Dochturův sbor byl již na cestě do Možajska. Nezbývalo než vést organizovaný ústup.

Po rozhodnutí opustit Moskvu, jejíž obranu považoval pro stav vojska za nemožnou, požádal imperátora o zproštění ze služby. Na konci října dostal svolení a vydal se do Kalugy a později na podzim, cestou přes Petrohrad, dorazil do své vesnice v Livonii. Zde napsal dlouhý dopis Caru Alexandrovi I. ve kterém se pokusil vyložit své vidění války i důvody odjezdu z armády. Jako odpověď obdržel přátelsky laděný dopis, v němž car přiznal správnosti jeho činů ve funkci velitele 1. armády. Dodnes všichni historici považují jeho strategii vedení války v její první fázi za správnou a vzhledem k možnostem, kterými disponoval, za nevyhnutelnou.

Na sklonku života

Pomník Barclaye de Tolly v Petrohradu

3. února 1813 Barclay de Tolly přijal velení 3. armády. 25. května, po odvolání generála Wittgensteina, přijal velení rusko-pruské armády. Bylo to v předvečer příměří s Napoleonem. Po vypršení příměří se jeho armáda stala součástí České armády spojenců pod velením rakouského polního maršála Schwarzenberga. Zde se účastnil bitev u Drážďan, Chlumce a Přastanova, Lipska a Paříže. Byl za zásluhy povýšen do hraběcího stavu a po vítězství u Paříže 18. (30.) března 1814 obdržel hůl polního maršála (feldmaršál). O jedenáct dní později se Napoleon vzdal trůnu a válka skončila. De Tolly byů po návratu do Ruska jmenován vrchním velitelem 1. armády, která kvartýrovala v Polsku. V průběhu „sta dní“ s armádou opět táhl do Francie, než však stačil zasáhnout do bojů, byl Napoleon poražen v bitvě u Waterloo. 30. srpna 1815 byl za skvělý stav armády carem Alexandrem I. jmenován do knížecího stavu. Také spojenci jej dekorovali řadou vyznamenání a řádů.

Počátkem roku 1818 dostal Barclay de Tolly dovolenou a odcestoval na léčení do německých lázní. Do cíle své cesty však nikdy nedorazil. Dne 15. (26.) května 1818 ve věku 57 let, necelých dvanáct kilometrů od Instenburgu, dnešního Čerňachovsku, zemřel. 30. května bylo jeho tělo převezeno do Rigy, kde se konal okázalý smuteční obřad. Barclayovo srdce je pochováno na nevelkém návrší na cípu Botnického zálivu a nabalzamované ostatky zemřelého byly doručeny do rodového statku Bekrof. V roce 1823 mu nechala jeho manželka vystavět mauzoleum, které je zachováno do dnešních dnů.

Dodatky

Externí odkazy

• Životopisy ruských osobností na portálu „XPOHOC“ Rusky