Jacques MacDonald

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Etienne Jacques Joseph Alexandre Macdonald (17. listopadu 1765 v Sedanu25. září 1840 zámek Courcelles u Gienu), vévoda z Tarentu, maršál Francie.

Jacques MacDonald (1765-1840), maršál Francie

Revoluční armáda[editovat | editovat zdroj]

Rod MacDonaldů pocházející ze Skotska, a patřící k předním rodinám na Hebridách se jmenoval původně MacEachen. Otec pozdějšího maršála emigroval v době Ludvíka XV. s princem Charlesem Edwardem Stuartem do Francie. Jeho syn od roku 1784 sloužil ve francouzské královské armádě (v irském pluku de Dillon). Po politických změnách ve Francii se stal přívržencem revoluce a v revoluční armádě sloužil jako adjutant v hodnosti kapitána u Dumourieze. V bitvách u Jemappes (7. listopadu 1792) a Warwicku (18. srpna 1793) se vyznamenal a stal se brigádním generálem. Úspěšně bojoval se Severní armádou roku 1794 v Belgii a Holandsku proti vévodovi z Yorku. Následovalo legendární tažení a vyneslo mu roku 1796 hodnost divizního generála - se svou brigádou, tvořící předvoj Pichegruovy armády, přešel přes prudkou dělostřelbu nepřítele zamrzlou řeku Waal a jezdeckým útokem zajal celou holandskou válečnou flotilu. Roku 1793 se poprvé oženil, jeho ženou se stala Marie Constance Montloisir, která mu porodila dvě dcery a roku 1797 zemřela. V roce 1801 se oženil podruhé, za ženu si vzal Zephyre de Montholon, vdovu po generálu Joubertovi, který padl v bitvě u Novi roku 1799, když byl ženat jen několik dní. Zephyre porodila jednu dceru, ale roku 1804 zemřela.

Direktorium[editovat | editovat zdroj]

11. července 1798 byl pověřen direktoriem vrchním velením francouzských vojsk v Římě. Když se generál Mack s 80 000 muži neapolské armády, zaplacené anglickými penězi dal do pohybu proti Římu, vyklidil MacDonald se 6 000 muži Řím. Neočekávaným výpadem porazil Neapolitánce u Porto Fermo a 5. prosince 1798 u Civita Castellana. V důsledku poslední zmiňované bitvy, kde generál Mack hnal vojáky do útoku bez šance na úspěch vypukly v Mackově armádě nepokoje a vzpoura, takového rozsahu, že Mack musel se uchýlit jako válečný zajatec pod ochranu Francouzů. Již 14. prosince 1798 byl opět MacDonald pánem Říma. Počátkem roku 1799 dle rozkazu obsadil i Neapolsko, ale vyklidil zemi a spěchal pomoci Moreauovi do severní Itálie, ale ve dvoudenní bitvě u Trebbia (28. a 29. dubna 1799) byl spojenými ruskými a rakouskými vojsky poražen, třebaže se v průběhu bitvy již cítil vítězem. V důsledku porážky padla celá Lombardie do rukou Spojenců a zraněný MacDonald se vrátil do Paříže.

Vzestup Napoleona[editovat | editovat zdroj]

V Paříži byl pověřen velením jednotek umístěných ve Versailles a mohl tak pomoci Napoleonovi Bonaparte při státním převratu 18. brumaire (9. listopad 1799). Krátce sloužil u Rýnské armády a po Lunevillském míru roku 1801 se stal až do roku 1803 francouzským vyslancem v Kodani. Po návratu do Paříže padl do nemilosti Napoleonovy, jelikož se zastával zatčených Pichegrua a Moreaua, byl postaven mimo službu a teprve roku 1809 opět aktivizován. Stal se velitelem pravého křídla armády místokrále italského Evžena. V severní Itálii přešel Piavu a obsadil Lublaň (Leibach), koncem května pak i Štýrský Hradec (Graz). Prošel celé Rakousko a výrazně přispěl 6. července 1809 k vítězství u Wagramu. Okamžitě poté byl povýšen na maršála a odměněn titulem vévoda z Tarentu.

Španělsko a ruská kampaň[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1810 úspěšně bojoval na Pyrenejském poloostrově. 24. dubna 1810 byl jmenován vrchním velitelem v Katalánsku a vystřídal Augereaua. Porazil Španěly v bitvách u Cervery, Labisbalu a Valu. Roku 1812 byl převelen k ruskému tažení. Stal se velitelem 10. sboru, sestávajícího z jedné francouzské a dvou pruských divizí. Sbor tvořil špičku levého křídla armády, rozložen kol Rigy zůstal relativně pasivní až do ústupu Velké armády z Moskvy. Když pruský generál Yorck uzavřel tajné příměří v Tauroggenu s Rusy, odpadly pruské jednotky od Velké armády a sbor byl tvořen již jen 9000 muži, kteří se relativně v pořádku vrátili do Francie.

Obrana Francie[editovat | editovat zdroj]

Během tažení 1813 v Sasku velel MacDonald 11. sboru. V květnu bojoval statečně v bitvách u Grossgörschen a u Budyšína, ale byl pak těžce poražen Blücherem u Katzbachu (26. srpna 1813). V bitvě u Lipska kryl ústup Francouzů a unikl přeplaváním řeky Bílý Halštrov v místech, kde zahynul maršál Poniatowski. Na dalším ústupu pak velel levému křídlu proti Blücherovi.

Napoleonův konec[editovat | editovat zdroj]

Po jeho příjezdu do Fontainebleau 4. dubna 1814, jej Napoleon jmenoval vedle Neye a Caulaincourta zplnomocněncem v jednáních se spojenci. Spolu s ostatními maršály i MacDonald vykonával tlak na císaře k jeho abdikaci, ale zachovával mu naprostou loajalitu. Novou vládou byl jmenován členem válečné rady, rytířem Řádu svatého Ludvíka a pairem. Při návratu Napoleona z Elby velel u Lyonu jednotkám, které měly zabránit dalšímu postupu „usurpátora“. Pod tlakem všeobecného nadšení však jednotkám dal svobodu v jednání a rozpustil je. Vrátil se do Paříže, kde převzal velení oddílu, který v noci z 19. na 20. března doprovodil Ludvíka XVIII. do Meninu. Sám se vrátil do Paříže a zapsal se do Národní gardy jako prostý granátník. Po druhé Restauraci obdržel velení Loirské armády a 2. července 1815 se stal velkokancléřem Čestné legie a krátce byl i členem vlády. Jako dvojnásobný vdovec se stihl maršál MacDonald oženit potřetí roku 1823. Jeho žena, rozená de Burgony pak konečně maršálovi porodila syna. Po červencové revoluci se zcela stáhl z veřejného života a žil na svém zámku Courcelles, kde také zemřel. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Jeho syn Alexandre Charles (1824-1881) byl od roku 1852 komořím Napoleona III. a od r. 1869 senátor. Maršál MacDonald byl statečným vojákem a dobrým stratégem. Z jeho vlastností však nade vše vyniká čest a věrnost, kterým se nikdy nezpronevěřil.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, Jiří. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.