Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier

Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier (13. února 1768 v Le Cateau-Cambrésis – 28. července 1835 v Paříži) byl francouzský maršál a později získal titul vévoda z Trevisa.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mortier působil v období prvního císařství, restaurace a červencové monarchie. Byl synem bohatého obchodníka suknem, který i vstoupil do politiky a účastnil se za třetí stav v roce 1789 zasedání generálních stavů. Budoucí maršál studoval v Douai College Irlandais a roku 1789 vstoupil do národních gard. Roku 1791 pak do pluku dobrovolníků francouzské armády a byl zvolen kapitánem. Bojoval roku 1792 u Quévrainu, a Jemappes v následujícím roce u Neerwinden, Hondschoote, roku 1794 u Fleurus. Byl při obsazení Namuru (1793)a Maastrichtu (1794) pak v roce 1795 se vyznamenal pod Lefebvrem a Kléberem u Altenkirchen a Friedbergu.

V roce 1799 povýšen na brigádního generála a bojoval u Liptringen a Stockachu a poté převelen do Švýcarska k Massenově armádě, kde po bitvě u Curychu byl povýšen na divizního generála (1799) a velel 4. pěší divizi. Roku 1800 pak velel jedné z pařížských posádek. Po vypuknutí válečného stavu s Velkou Británií roku 1803 obsadil Hannoversko a dalším rokem se stal se vrchním velitelem dělostřelectva. Téhož roku 1804 byl jmenován maršálem císařství. V roce 1805 během postupu podél Dunaje vedl 2. sbor (levobřežní) a zanedbal průzkum což se mu vymstilo u Dürnsteinu, kde s Gazanovou divizí byl nucen svést ústupový boj proti čtyřnásobné převaze Rusů (Kutuzov, Miloradovič, Dochturov).

V době bitvy u Slavkova velel silám, kryjícím Vídeň. Roku 1806 obsadil 1. listopadu Hessensko a poté hansovní města a v roce 1807 poráží švédský sbor u Anklamu 16. a 17. dubna. V bitvě u Friedlantu 14. června 1807 velel levému křídlu francouzské armády. V roce 1808 obdržel titul vévoda z Trevisa a byl odvelen do Španělska, kde se svým sborem bojoval u Somosiery a roku 1809 s Lannesem dobyl Zaragozu, zvítězil v bitvě u Ocasia (19. listopadu 1809) a podpořil Soulta u Bajadozu. Později zvítězil v bitvě u Gebory (19. února 1811) aby roku 1812 se účastnil ruského tažení, kde při ústupu svými útoky získal čas k dokončení geniálního Napoleonova manévru, umožňujícímu záchranu armády na Berezině. V následujícím roce pak velel mladé gardě a v jejím čele bojoval u Lützenu, Budyšína, Drážďan, Lipska a Hanau. V roce 1814 bránil s Marmontem Paříž. 8. dubna 1814 se podřídil Ludvíkovi XVIII. a byl jmenován pairem.

Při návratu Napoleona z Elby doprovodil Mortier krále do Gentu , byl jím zbaven přísahy a ještě v březnu 1814 se opět přidal k Napoleonovi. Z jeho rozkazu provedl inspekci pevnostních zařízení na severní a západní hranici. Při druhé restauraci byl jmenován členem soudního tribunálu, který měl soudit maršála Neye, což však odmítl. Byl za to zbaven titulu pair, ale od r. 1819 opět v komoře pairů zasedal. Po červencovém převratu byl v letech 1830-1831 vyslancem Francie v Sankt Petěrburgu. Roku 1833 byl králem, Ludvíkem-Filipem jmenován velkokancléřem Čestné legie a 18. listopadu 1834 se stal ministrem války Francie a současně ministerským předsedou. Ve funkci však zůstal jen 3 měsíce (20. února 1835 demise). Při přehlídce vojska 28. července 1835 byl členem doprovodu krále, na kterého spáchal Joseph Fieschi v boulevardu du Temple atentát pekelným strojem. Výbuchem bylo zabito 12 lidí (další zemřeli následkem zranění). Král byl jen lehce raněn na čele, ale mezi mrtvými byl maršál Mortier. Je pohřben v dómu Invalidovny blízko Napoleonovy hrobky. V jeho rodném městě stojí Mortierův památník a v Lille je jeho socha. Maršál Mortier byl ze všech Napoleonových maršálů nejvyšší postavy - měřil 195 cm a byl v armádě znám pod přezdívkou Grand mortier - Velký moždíř.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.