Vévoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Vévodkyně. Tento článek pojednává o základním významu. O filmu pojednává článek Vévodkyně (film).
Další významy jsou uvedeny v článku Vévoda (rozcestník).

Vévoda je titul (hodnost) příslušníka vyšší šlechty, jeho ženskou variantou je vévodkyně. Vládnoucím a mediatisovaným vévodům přísluští oslovení (titul) Výsost (Hoheit), titulárním vévodům (šlechticům) přísluší oslovení Jasnost (Durchlaucht). Rozdělení na vládnoucí/mediatisované a titulární vévody bylo zavedeno v roce 1844.

Jde o hodnost panovníka vévodství; v případě arcivévodství je to arcivévoda a u velkovévodství je to velkovévoda. Nebo o nejvyšší šlechtický titul mnoha evropských zemí – Velká Británie (duke), Francie (duc), Španělsko (duque). Také v Rakousku-Uhersku před rokem 1918.

Etymologicky vychází ve většině jazyků z označení vojevůdce. Anglický duke nebo francouzský duc vychází z latinského původně vojenského titulu dux, německý herzog se dá vyložit jako „pán voje“, ekvivalentní je i české slovo vojvoda (srov. polský wojwoda). Významná úloha, kterou mělo válečnictví ve středověkém světě, zcela přirozeně vedla k tomu, že z vojenské funkce se stal panovnický a šlechtický titul.

V raném středověku byl titulem vévody (dux) ve franské říši označováni jednak královi vojevůdci, jednak vojenští guvernéři rozsáhlých území (Champagne), jednak vládci kmenových knížectví uvnitř i vně říše (Bavorsko, Akvitánie). V období vrcholného feudalismu se z vévodů stali často téměř nezávislí panovníci, kteří mnohdy převyšovali mocí i své vlastní krále. Tak například ve Francii vévodové normandští nebo akvitánští, burgundští nebo bretanští, ve Svaté říši římské vládci Saska. S postupující centralizací evropských monarchií během novověku většina polonezávislých vévodství zanikla, a vévodský titul začal být udělován loajálním šlechticům jako vyznamenání, bez reálné moci.

Ve slovanských zemích často není (nebo v minulosti nebyl) rozlišován vévodský a knížecí titul. Přispěla k tomu středověká praxe označování mnoha slovanských panovníků (pokud neměli mezinárodně uznávaný titul krále – rex) v diplomatickém latinském styku jako duces (sg. dux), zatímco ti před svým lidem vystupovali jako kňazi (sg. kňaz; původně *kъnędzь).

Anglie[editovat | editovat zdroj]

V Anglii původně vévodský titul nebyl vůbec užíván. Prvním vévodou (z Cornwallu) se stal tehdejší následník trůnu Edward „Černý princ“ roku 1337. V dnešní době ve Spojeném království existuje 27 vévodských rodů, z nichž nejstarší je rodina Howardů, vévodů z Norfolku (od roku 1483). Vévodové patří mezi peery, ale nikoli mezi lordy, jejich postavení je vyšší. Dle protokolu jsou oslovováni Vaše milosti (Your Grace). Kromě nich ale existuje ještě 10 vévodů „královské krve“, mladších synů králů a jejich potomků. Nejznámější z nich je v současnosti asi Andrew, vévoda z Yorku, druhý syn královny Alžběty II.

České země[editovat | editovat zdroj]

V 8. a 9. století ovládalo českou kotlinu množství drobných vládců, kterým dobové latinské prameny dávají obyčejně titul dux. Stejně tak byli latinsky titulováni i po svém sjednocení země Přemyslovci (ve slovanských jazycích obyčejně používali paralelně titul kníže). Titul náležel nejen panujícímu knížeti, ale i knížatům údělným (např. dux olomucensis) a ostatním členům přemyslovského rodu. Během 13. století většina údělných knížectví zanikla, a panujicí Přemyslovec (ale až od své korunovace) užíval pouze titul krále.

V lucemburském období používali vévodský titul opavští Přemyslovci, a slezská knížata, která vstoupila do lenního svazku s českým králem. Karel IV. zřídil též nové Vévodství zhořelecké pro svého mladšího syna Jana. Do svazku českých korunních zemí vstoupilo i Vévodství lucemburské. Zhořelecko později splynulo s Horní Lužicí a Lucembursko svazek Zemí koruny české opustilo roku 1441, i když si nároky na ně dělali ještě Jagellonci. V dalším období tedy v českých zemích vévodské tituly zůstaly pouze panovníkům slezských knížectví, nad nimiž český král vykonával vrchní lenní moc z titulu vévody slezského.

V pobělohorském období se vévodský titul začal udělovat i nejmocnějším zasloužilým velmožům. Vždy byl spojen s knížecím titulem a vztahoval se ke konkrétnímu území. Na území Českého království vznikla během historie celkem 4 vévodství:

  • Zákupské, zřízené roku 1818 pro Napoleonova syna a bývalého následníka Napoleona II., řečeného „Orlík“. Zaniklo jeho úmrtím roku 1832.

Mediatizovaní vévodové[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mediatizace.

Říšská knížata (tj. i vévodové), která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu (téměř všichni kromě Hesensko-Homburských), si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům a v Německu se mohla dokonce jako dědiční členové účastnit zasedání říšských sněmů za území svých původních státečků.

Knížecí a vévodské rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – vévodou je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou knížata a kněžny (nebo hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným českým vévodským rodům patří Lobkowiczové, Arenbergové a další.

Související články[editovat | editovat zdroj]