Francouzské revoluční války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Francouzské revoluční války
Konflikt:
Nahoře: Bitva u Abukiru
Nahoře: Bitva u Abukiru
Trvání: 17921802
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Evropa, Střední východ, Atlantský oceán a Karibské moře
Casus belli: Vypuknutí velké francouzské revoluce
Výsledek: Francouzské vítězství; vypuknutí napoleonských válek
Změny území:
Strany
FRA První Francouzská republika
Flag of the Napoleonic Kingdom of Italy.svg Italské sesterské republiky
Flag of the Batavian Republic.gif Batávská republika
Flag of Leinster.svg Irská jednota
Banner of 1st Polish Legion in Italy.jpg Polské legie
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Rusko Ruské impérium
Flag of Prussia 1892-1918.svg Prusko
Union flag 1606 (Kings Colors).svg Velká Británie
Osmanská říše Osmanská říše
Flag of Spain (1785-1873 and 1875-1931).svg Španělsko
Flag of the Kingdom of Naples.svg Neapolské království
Flag Portugal (1707).svg Portugalsko
Flag of the Kingdom of Sardinia.svg Sardinie
Prinsenvlag.svg Nizozemsko
Pavillon royal de France.svg Francouzští roajalisté
US flag 15 stars.svg Spojené státy americké(17981800)
Flag of Haiti 1803.svg Haiti
ostatní italské státy
Velitelé
FRA Napoleon Bonaparte

FRA Jean-Charles Pichegru
FRA Jean-Baptiste Jourdan
FRA Jean-Victor Moreau
FRA Charles François Dumouriez
FRA François-Christophe Kellermann
Flag of Leinster.svg Wolfe Tone
Banner of 1st Polish Legion in Italy.jpg Jan Henryk Dąbrowski

Flag of the Habsburg Monarchy.svg Arcivévoda Karel

Flag of the Habsburg Monarchy.svg Michael von Melas
Flag of the Habsburg Monarchy.svg József Alvinczi
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Dagobert Sigmund von Wurmser
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Petr Quasdanovich
Rusko Pavel I. Petrovič
Rusko Alexander Suvorov
Flag of the United Kingdom.svg Princ Frederick
Flag of the United Kingdom.svg Horatio Nelson
Flag of the United Kingdom.svg Ralph Abercromby
Flag of the United Kingdom.svg William Sidney Smith
Flag of Prussia 1892-1918.svg Karel Vilém Brunšvický
Flag of Prussia 1892-1918.svg Fridrich Ludvík princ Hohenlohe
Pavillon royal de France.svg Princ z Condé

Síla
neznámá
Ztráty
434 000 Francouzů
15 000-30 000 Irů
201 800 Rakušanů
9 000 Prusů
44 100 Rusů
20 340 Angličanů
7700 Sardinců
7500 Španělů
6 600 Holanďanů
{{{poznámky}}}

Francouzské revoluční války byla série válek v letech 17921802 během Velké francouzské revoluce mezi revoluční Francií a sousedními evropskými mocnostmi.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velká francouzská revoluce.

V květnu 1789 byli francouzským králem Ludvíkem XVI. svoláni ve Versailles zástupci tří stavů (aristokracie, duchovenstva a buržoazie) s cílem schválit nové daně. Důvodem Národního shromáždění byla špatná hospodářská situace země. Když se král pokusil Národní shromáždění rozpustit (či spíše násilně rozehnat), třetí stav - buržoazie - se 14. července vzbouřil a dobyl pevnost Bastilu, což bylo královské vězení a symbol státní moci.

Tím začala Velká francouzská revoluce, která se brzy rozšířila po celé zemi. 16. července musel Ludvík XVI. přijmout revoluční trikoloru v národních barvách (modro-bílo-červenou). 8. srpna byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana a byla vyhlášena konstituční monarchie. Evropští panovníci byli proti revoluci, a proto 7. února 1792 císař Svaté říše římské Leopold II., který byl bratrem francouzské královny Marie Antoinetty, a pruský král Fridrich Vilém II. vytvořili pakt proti Francii.

Válka první koalice (1792-1797)[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Valmy

20. dubna 1792 Národní konvent vyhlásil Prusku a Rakousku válku a francouzská armáda vpadla do Rakouského Nizozemí, ale v prvních bitvách byli Francouzi poraženi a prusko-rakouský sbor, kterému velel vévoda Brunšvický, začal ohrožovat Paříž. Přesto 20. září jsou v bitvě u Valmy Prusové poraženi a třebaže to byla spíše bezvýznamná přestřelka, pozvedla duch revolučních vojsk a Francouzi přešli do útoku a brzy vstupují do Belgie a Nizozemí. 21. října je napadena Mohuč a v tomto městě je také založena republika po francouzském vzoru. 21. ledna 1793 je pod gilotinou popraven král Ludvík XVI.. Poprava krále způsobila, že se ke koalici přidaly německé a italské státy, Španělsko a Velká Británie. Zrada generála Dumorieze způsobila, že koalice získala Rakouské Nizozemí a v zemi vypukla roajalistická povstání.

Byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Uprchlí důstojníci byli nahrazeni novými a ti schopní se lehce mohli stát z vojínů či poddůstojníků generály (např. Hoch, Jourdan či Napoleon Bonaparte). Na konci roku 1793 se situace změnila a Francie znovu přešla do útoku. Z Nizozemí se stala sesterská Batávská republika. Roku 1795 uzavřelo mír s Francií Prusko a jiné státy. Proti Francii nyní bojovalo jen Rakousko a Velká Británie. V této době dostal generál Napoleon Bonaparte velení armády o 40 000 špatně vycvičených mužích a měl poutat Rakušany v severní Itálii. Brzy obsadil většinu severní Itálie a po bitvě u Arcole zamířil na Vídeň. Roku 1797 byl uzavřen mír v Campo Formio a většina Itálie se změnila na řadu sesterských republik Francie.

Povstání Irské jednoty (1798)[editovat | editovat zdroj]

Bitva o Vinegar hill

Roku 1782 získal moc Irský parlament, ale přesto Irové chtěli plnou nezávislost. Irská jednota byla organizací, jejíž vůdce Wolfe Tone se rozhodl vyvolat celonárodní povstání a svrhnout anglickou nadvládu; k tomu se rozhodli získat podporu Francie. Roku 1798 odplul Tone pod jménem Smith do Francie, odkud s ním poslali 43 lodí, s kterými měl přistát v Bantry Bay, ale špatný vítr jeho lodě zahnal zpět. Mezitím v květnu 1798 vypuklo povstání, které ovšem nebylo celonárodní a na většině míst utrpělo brzy porážku. Jen ve Wexfordu měli rebelové vedení knězem Johnem Murphym zprvu úspěch. Situace se pro ně změnila v červnu, kdy Britové dobyli Vinegar Hill, jenž byl v rukou rebelů, zajali Johna Murphyho a později brutálním způsobem popravili. V srpnu se vylodilo v Irsku 1000 Francouzů, jimž velel generál Jean Humbert spolu s Wolfe Tonem. Francouzi bojovali odvážně, ale stáli proti velké převaze a byli poraženi. Wolfe Tone byl zajat a ve vězení spáchal sebevraždu. Přesto, že povstání bylo poraženo, nebyla irská jednota zničena, protože někteří její vůdci utekli do Paříže.

Nevyhlášená americko-francouzská válka (1798–1800)[editovat | editovat zdroj]

Francie byla hlavním spojencem Američanů během americké války za nezávislost a později spolu tyto dvě země podepsaly smlouvu o alianci. Přesto během konfliktu revoluční Francie a Velké Británie zůstaly Spojené státy neutrální. Francii navíc rozhořčilo to že Spojené státy začaly obchodovat spíše s Británií. Vztahy obou zemí se dále zhoršovaly, až 7. července 1798, kdy americký kongres zrušil smlouvy s Francií. Americké námořnictvo následně začalo útočit na francouzské korzáry, kteří přepadali americké obchodní lodě.

Docházelo k námořním bojům na východním pobřeží Severní Ameriky, v moři u Antil a Karibském moři. Američanům se nakonec podařilo ukončit útoky francouzských korzárů na americké lodě a to za cenu 20 mrtvých. Válku ukončila až Mortefontaineská úmluva (někdy také nazývaná Monterfaineský mír).

Egyptské tažení (1798-1801)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Napoleonovo egyptské tažení.
Bitva u Pyramid, Francois-Louis-Joseph Watteau, 1798-1799

Po míru v Campo-Formio bojovala proti Francii jen Velká Británie, proto se Napoleon rozhodl, že dobude Indii a s tímto cílem chtěl ovládnout Egypt. Direktorium mu proto svěřilo 350 lodí a 30 000 mužů. 21. července porazil mamlúky v bitvě u Pyramid a poté dobyl Káhiru. Francouzský postup byl zastaven v Sýrii pevností Akko a situaci Francouzů výrazně zhoršila bitva u Abukiru, ve které byla zničena francouzská flotila admirálem Horatio Nelsonem, následkem čehož se většina Francouzů do Francie nikdy nevrátila. Navíc docházelo k povstáním, kterým bylo těžké čelit. Zatím vznikla v Evropě druhá koalice a díky maršálu Suvorovovi slavila úspěchy. Napoleon Bonaparte opustil vojsko a vrátil se zpět do Evropy. Francouzi se zoufale bránili až do roku 1801, kdy se jejich zbytky vzdaly.

Pomerančová válka (1801)[editovat | editovat zdroj]

29. ledna 1801 španělský ministr Manuel Godoy jako spojenec Francie zaslal do Lisabonu ultimátum, podle nějž mělo Portugalsko uzavřít mír s Francií, zrušit koalici s Británií, otevřít přístavy španělským a francouzským lodím a uzavřít je britským. Také mělo Portugalsko odevzdat Španělsku jednu nebo dvě provincie a též zaplatit Francii 25 milionů franků.

Portugalsko tyto podmínky nepřijalo. 2. května 1801 Španělsko vyhlásilo Portugalsku nepřátelství a 20. května vpadla španělská armáda pod Godoyovým velením do Portugalska. Obsadila bez boje Olivençu a Juromenhu. Portugalská armáda byla dezorganizovaná, měla nedostatek munice a zásob, a proto potřebovala spojeneckou pomoc, ale Británie místo toho stáhla své jednotky z Portugalska s vysvětlením, že jsou potřeba na ochranu portugalských kolonií. To jenom vyvolalo obavy, že je chce Británie obsadit pro sebe.

Španělé zatím postupovali provincií Alentejo a bez boje obsadili několik měst. Jen pevnost Elvas se bránila. Portugalsko válku prohrálo, přestože Gomes Freire de Andrade v provincii Trás-os-Montes znovudobyl ztracených měst. Válka skončila 6. června 1801 podepsáním mírové smlouvy v Badajozu.

Portugalsko mělo uzavřít přístavy britským lodím, ztratilo město a pevnost Olivenza s přilehlými oblastmi východně od řeky Guadiany, také ztratilo určitá území v Guyaně, mělo zaplatit 25 milionů liber a nakupovat francouzské vlněné textilie bez jakýchkoliv omezení.

Válka se však přenesla i na americký kontinent, kde Portugalci vedení Marquesem de Sousa zvítězili 17. října u Passo da Perdiz. Marques koncem října dobyl pevnost Serro Largo a poté Sancla Tecla, čímž obsadil celý krajní brazilský jih. Současně portugalský desátník Borges de Canto obsadil takzvaných sedm misií.

Válka druhé koalice (1798-1802)[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Novi, od Alexandera Kotzebueho

Druhá koalice se skládala z Velké Británie, Ruska a Rakouska. Tentokrát měla koalice schopné velitele, hlavně maršála Suvorova, který byl vynikajícím vojevůdcem. Suvorov brzy porazil Francouze 16. a 17. dubna 1799 u Addy a v červnu také na řece Tidone a u Trebbie. V červenci padla pevnost v Mantově, o níž se říkalo, že je nedobytná, a 15. srpna Suvorov zvítězil v bitvě u Novi, ale po bitvě došlo k rozporům mezi carem Pavlem I. a císařem Františkem, které způsobily, že Rusko vystoupilo z koalice a v září Suvorov přešel Alpy a vrátil se do Ruska. Brzy po jeho odchodu šla koalice od porážky k porážce. Navíc se vrátil Napoleon, který přešel Alpy a 14. června 1800 porazil Rakušany v bitvě u Marenga a zároveň generál Moreau zvítězil u Hohelinden, čímž se uvolnila cesta na Vídeň. Rakousko raději uzavřelo mír, který tentokrát uzavřela i Velká Británie. Touto válkou mimo jiné skončily tzv. revoluční války a dál byly už jen války napoleonské.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUGUSTA, Pavel, a kol. Války a válečníci. Praha : Aventinum, 1993. 320 s. ISBN 80-7151-228-1.  
  • HOTMAR, Josef. Dobrodružství Velké revoluce 1789-1799. Praha : Panorama, 1989. 408 s. ISBN 80-7038-035-7.  
  • REGAN, Geofrey. Guinnessova kniha válečných omylů. Praha : Velryba, 1993-1995. ISBN 80-901322-6-X, 80-85860-01-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu