Cipriano Palafox y Portocarrero

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét hraběte Cipriana

Cipriano Palafox y Portocarrero (15. září 1784 - 15. března 1839, Madrid) byl španělský grand voják a politik. Náležel mu titul hraběte z Teby a od roku 1834 také hraběte z Montija, etc[pozn. 1]. Jeho dcerou byla poslední francouzská císařovna Evženie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Cipriano náležel k větvi předního španělské rodu Guzmánů. Byl nejmladším synem Filipa Palafoxe († 1790, 2. syn markýze z Arizy) a hraběnky Marie Františky Portocarrero (1754 - 1803). Měl staršího bratra hraběte Evžena z Montija (1773 - 1834) a čtyři sestry. Nejstarší sestra Marie Ramona (1777 - 1823) se provdala za hraběte z Parcentu, druhá sestra Marie Gabriela (1779 - 1820) za Luise Palafoxe, další sestra Marie Tereza (1780 - 1835) za vévodu z Medina-Sidonia a nejmladší ze sester Marie Benta (1782 - 1818) se stala manželkou markýze z Villamayoru.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V patnácti letech vstoupil do armády, studoval na dělostřelecké škole v Segovii a v roce 1805 se jako podporučík zúčastnil bitvy u Trafalgaru, v níž utrpěl vážné zranění levé paže.[3] Povýšen na důstojníka byl pak, na Napoleonovu žádost, králem Karlem IV. vyslán do Toulouse, aby se zde ujal řízení vojenské slévárny. K císaři Francouzů choval po celý život velkou úctu a obdiv.[4]

Po dosazení Napoleonova bratra Josefa na španělský trůn se, jako příslušník španělského dělostřeleckého pluku pod francouzským velením, zúčastnil napoleonských válek. V jedné z bitev byl raněn do nohy a přišel o oko.[3] V roce 1814 pak velel pluku Polytechnické školy, s nímž se marně snažil čelit kozáckému útoku na Paříž.

Poslední výstřely z děl, které posunuly naší hanbu o jeden den, vypálil plukovník Portocarrero.
— [4]

Ač poražen byl králem Ludvíkem XVIII. jmenován rytířem Čestné legie a mohl se vrátit do vlasti, jako místo pobytu mu bylo určeno město Malaga.[5]

Ve vyhnanství[editovat | editovat zdroj]

Dne 15. prosince 1817 se po souhlasu staršího bratra oženil s o deset let mladší Manuelou Kirkpatrickovou. Ta, ačkoliv svůj původ odvozovala od rodu Stuartovců, byla pouze movitou a krásnou dcerou skotského emigranta, který zbohatl obchodováním a získal společenskou vážnost jako americký konzul, a baronesy z Grevigné. Poprvé se s ní setkal v roce 1813 u hraběnky z Lessepsu, která byla její sestrou. Temperamentní a veselá dívka, která hovořila pěti jazyky, uměla zpívat i malovala jej samozřejmě okouzlila.[6]

Manželé museli pobývat v Granadě, protože Cipriano byl jako bonapartista pod stálým policejním dohledem. V roce 1820 se ovšem neopomněl připojit k liberálům, kteří po králi Ferdinandovi VII. požadovali ústavu. Zatčení a vypovězení do Galície jej ale neodradilo od kritiky starých pořádků. Za účast na spiknutích proti režimu pobýval často ve vězení, z nichž mu na svobodu pomáhal Bourbonům oddaný bratr Evžen.[3]

Za jeho nepřítomnosti si manželka užívala radostí života. V jejím salonu na calle Gracia vítězilo veselí a svoboda mravů nad obvyklou upjatostí. Výdaje krásné choti byly ovšem vyšší než si mohl dovolit a její nevázané chování vyvolalo po narození dcer Františky a Evženie pomluvy, týkající se jeho otcovství.[7]

Místo senátora[editovat | editovat zdroj]

V roce 1830 dostal povolení přesídlit s rodinou do Madridu, protože králi Ferdinandovi VII. se konečně narodil potomek, ale pouze dcera Izabela, jejíž nástupnictví salijský zákon neumožňoval a král tak potřeboval pro podporu pragmatické sankce zastání ze všech stran. Zatímco Manuela s dcerami žila na calle del Sordo nebo na zděděném venkovském statku Quanta Miranda[pozn. 2] v Carabanchelu, Cipriano raději pobýval v liberálnější Francii a rodinu pouze navštěvoval. Při jedné cestě z Toleda se seznámil s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem a pozval ho k návštěvě. Ten pak zůstal rodinným přítelem až do své smrti.[8]

V roce 1834 zemřel jeho bratr Evžen a Cipriano zdědil rodinný majetek i titul hraběte z Montija. Vzhledem k politické situaci v zemi, která se po smrti krále Ferdinanda VII. neustále zhoršovala a nakonec vyústila v občanskou válku, byl ovšem nucen vydat se s manželkou a dětmi na náročnou a nebezpečnou cestu přes Barcelonu, Zaragozu, Perpignan a Toulouse do Paříže, kam dorazili na jaře 1835.

Rodinu zanechal na rue de la Ville-l'Evêque a sám se vydal zpět do Madridu, protože byl jmenován senátorem.[9] Často si dopisoval s dcerami, zejména s Evženií, která mu mj. napsala: Toužím po tom, abych Vás mohla políbit, tatínku, a až budu opět u Vás na druhé straně Pyrenejí, bude moje srdce plné radosti.[10]

Do Paříže naposledy zavítal v roce 1837, aby zde dva měsíce pobyl s dcerami. Zemřel za přítomnosti své manželky 15. března 1839 v Madridu, dcery se na cestu do Španělska vydaly až pět dnů po jeho smrti.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Překlad Lavalová Magdalena. Praha : Mladá fronta, 1995. 376 s., 16 obr. ISBN ISBN 80-204-0561-5.  
  • HERRE, Franz. Císařovna Evženie : femme fatale francouzského dvora. Překlad Houbová Věra. Praha : Ikar, 2002. 288 s. ISBN ISBN 80-7202-981-9.  

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 8. hrabě z Ablitasu, 18. hrabě z Teby a 7. hrabě z Montija,[1] 11. vévoda z Peñaranda a Duera, 13. markýz z Algaby, 17. markýz z Ardalesu a 17. markýz z Moyi[2]
  2. Sídlo nechal postavit strýc hraběnky Manuely, F. Cabarrus, který působil jako ministr financí za vlády krále Karla IV. a byl otcem Terezy Tallienové.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Autin, desky
  2. Genealogie
  3. a b c Herre, s. 8-11
  4. a b Autin, s. 13
  5. Autin, s. 13
  6. Herre, s. 11
  7. Autin, s. 14
  8. Autin, s. 18
  9. Autin, s. 22
  10. Herre, s. 17

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]