Metro v Madridu
Metro v Madridu (španělsky Metro de Madrid) je systém podzemní dráhy pod hlavním městem Španělska, Madridem. Je to druhý největší systém svého druhu v Evropě, menší než londýnský a větší než moskevský. Zhruba 92 % celé sítě je podzemní.
Současný systém má 12 linek (+ jedna větev) o celkové délce 226,7 km, cestujícím může sloužit celkem 190 stanic.
Obsah |
Historie [editovat]
První počátky v meziválečné éře [editovat]
Madridské metro patří k jedněm z nejstarších; první návrh podzemní dráhy pro metropoli Španělska představili inženýři Carlos Mendoza, Antonio Gonzáles Echarta a Miguel Otamendi v roce 1913[1]. Počítal nejprve s jedinou linkou, později pak s linkami celkem čtyřmi o celkové délce tratí 154 km. Vedení současných prvních (a nejstarších) tratí metra kopíruje tento v té době ambiciózní projekt, byť současné metro má již více než dvojnásobnou délku sítě.
Výstavba trvala dva roky (začalo se s výstavbou v červnu 1917) a byla financována jak díky veřejné sbírce, tak částečně i z peněz půjčených bankou a darovaných králem[1]. Při pracích se objevily mnohé obtíže, například s dodávkami materiálu či dodávkami technických součástí do vlaků.
Slavnostní ceremonie 17. října v půl čtvrté odpoledne 1919 se účastnil i tehdejší král Alfonso XIII. Přesto první cestující jej mohli využívat (a ještě omezeně) až o další téměř dva týdny později (od 31. října). Za první den provozu se svezlo přes 50 tisíc cestujících, za první rok pak 14 milionů. Jízdné bylo zavedeno pouze na jednu jízdu; využívat se mohly zatím pouze konečné stanice.[1]
Jednalo se tehdy o osm stanic první (světle modré) linky; tento úsek se nacházel na severu města a byl dlouhý 3,48 km. Zajistil spojení dvou hustě obydlených částí metropole, kde byla tramvajová doprava neefektivní, pomalá a přetížená. Rozchod kolejí nebyl zvolen standardní, ale neobvyklý, a to 1445 mm.
Mezi lety 1920 a 1926 se pak začalo s výstavbou druhé, červené linky, která se křížila ve stanici Sol s linkou první. Zároveň se na jižním konci prodlužovala i samotná první linka, a to o dalších 6 stanic. Též byla 25. prosince 1925 zprovozněna i linka Ramal; původně ale vedla jiným směrem než dnes.
Za občanské války sloužily některé stanice i jako kryty před bombardováním. Žádné nové linky se v podstatě nestavěly, výjimkou může být pouze první úsek třetí žluté linky zprovozněný roku 1934.
Poválečný rozvoj [editovat]
Velký rozvoj nastal v 70., 80., a 90. letech 20. století, úměrně s ekonomickým růstem španělské metropole a jejím rozšiřováním do okolí (převážně díky rozvoji tzv. satelitních měst). U starších stanic byly prodlouženy nástupiště, aby bylo možné zajistit provoz nových, kapacitnějších vlaků. Ostře toto období kontrastuje s padesátými léty, kdy problémy s organizací práce a rostoucími náklady jakékoliv rozšiřování zhatily.
Urychlit budování nových úseků (ale též i řešit problematickou situaci způsobenou zastaráváním prvních úseků, zvyšováním cen a špatným hospodařením) pomohlo také i znárodnění společnosti metro provozující na konci let sedmdesátých.[1]
Na počátku 21. století se jedná o jednu z nejrychleji se rozrůstajících se sítí, srovnatelnou například se soulskou; díky linkám 12 a 9 dokáže madridské metro obsloužit i oblasti předměstské.
V souvislosti se španělskou dluhovou krizí vyvolalo jak ve Španělsku, tak i v zahraniční značný mediální zájem přejmenování linky č. 2 podle sponzora (společnosti Vodafone). Madridský dopravní podnik, který metro provozuje, si od této netradiční reklamy snižoval značné snížení nákladů.[2]
Současnost a budoucnost [editovat]
V současné době se počítá také se stavbou tzv. lehkého metra (španělsky Metro Ligero). Jeho první linka (ML1) byla otevřena v květnu 2007. Je vedena ze stanice Pinar de Chamartín severním směrem do Las Tablas. Staví se také linka ML2, která povede ze stanice Colonia Jardín severozápadním směrem a linka ML3 ze stejné stanice západním směrem.
Linkové vedení [editovat]
| # | Název | Otevřeno od | Délka | Stanice |
|---|---|---|---|---|
| 1 | Pinar de Chamartín – Valdecarros | 1919 | 24 km | 33 |
| 2 | Las Rosas – Cuatro Caminos | 1924 | 14 km | 20 |
| 3 | Villavarde Alto – Moncloa | 1936 | 15 km | 18 |
| 4 | Argüelles – Pinar de Chamartín | 1944 | 16 km | 23 |
| 5 | Alameda de Osuna – Casa de Campo | 1968 | 23,2 km | 32 |
| 6 | Okružní linka | 1979 | 23,5 km | 28 |
| 7 | Hospital del Henares - Pitis | 1974 | 31 km | 30 |
| 8 | Nuevos Ministerios – Aeropuerto T4 | 1998 | 16 km | 8 |
| 9 | Mirasierra – Arganda del Rey | 1980 | 39 km | 28 |
| 10 | Hospital Infanta Sofía – Puerta del Sur | 1961 | 40 km | 31 |
| 11 | Plaza Elíptica – La Fortuna | 1998 | 6,5 km | 7 |
| 12 | MetroSur (okružní linka) | 2003 | 41 km | 28 |
Fotogalerie [editovat]
-
Vlak
-
Vlak
-
Vlak
-
Vlak
-
Nejnovější typ vlaku v madridském metru
-
Interiér vlaku
-
Interiér vlaku
-
Pro vaši bezpečnost
-
"Stanice je v zatáčce. Dejte si pozor, aby stě nezavedli nohu mezi voz a nástupiště."
-
Vestibul linky 1 s turnikety
-
Turnikety ve stanici Moncloa
-
Nástupiště linky 1
-
Seznam stanic linky 1 na nástupišti
-
Stanice Opera
-
Stanice Sol
-
Stanice Plaza Castilla
-
Stanice Ibiza
-
Stanice San Cristóbal
.jpg)
.jpg)
Reference [editovat]
- ↑ a b c d http://k-report.net/clanek-M042.htm Článek o historii madridského metra na stránkách k-report.net
- ↑ Článek na portálu elmundo.es (španělsky)
Externí odkazy [editovat]
- Stránky dopravce (španělsky)
- Neoficiální stránky o metru (španělsky)
- Informace na stránkách Urbanrail.net (anglicky)
