Theobald V. z Blois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příbuzenstvo
otec Theobald IV. z Blois
matka Matylda Korutanská
I. manželka Sybila ze Châteaurenard
II. manželka Adéla Francouzská
syn Theobald
syn Ludvík z Blois
syn Jindřich
syn Filip
dcera Adéla
dcera Markéta z Blois
dcera Alžběta

Theobald V. z Blois (fr. Thibaut V de Blois nebo Thibaut le Bon, 1130-1191 Akkon)[1] byl hrabě z Blois, Chartres a Châteaudunu a účastník křížové výpravy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Theobald byl mladším synem Theobalda IV. a Matyldy, dcery korutanského vévody Engelberta. Roku 1152 získal jako dědictví část otcova majetku v podobě hrabství Blois, Chartres a Châteaudun, zatím co bratr Jindřich dostal Champagne a Štěpán Sancerre. Téhož roku se Theobald stal královým senešalem a pokoušel se unést čerstvě rozvedenou královnu Eleonoru a učinit ji svou zákonitou chotí. Místo matky měl dostat dceru, francouzský král Ludvík VII. Theobaldovi zasnoubil svou a Eleonořinu dceru Adélu. Druhou dceru Marii zasnoubil Jindřichovi ze Champagne.[2] Dvojitá svatba se konala roku 1164.[1][3][pozn. 1]

26. května 1171 poslal hrabě Theobald na smrt upálením přes třicet mužů, žen a dětí patřících do židovské komunity v Blois.[4] Měl to být trest za rituální vraždu dítěte.[5]

Obléhání Akkonu (středověká iluminace)

Díky příbuzenskému vztahu se po králově mrtvici roku 1179[6] bratři Theobald, Jindřich, Štěpán ze Sancerre a remešský arcibiskup Vilém společně s královnou dostali k moci a získali velký vliv na vládní záležitosti.[7] Následník trůnu, vymodlený princ Filip, byl urychleně korunován a překvapivě rychle se vymanil z vlivu strýců a navázal vztah s flanderským hrabětem Filipem. Filip Flanderský si pojistil královu náklonnost, dal mladému králi za ženu svou neteř. Vztah mezi mladým králem a příbuznými z matčiny strany se vyhrotil po jeho podpisu spojenecké smlouvy s Jindřichem Plantagenetem. Tehdy strýčci společně s flanderským hrabětem, v obavě před královou přílišnou samostatností, uzavřeli proti Filipovi spolek, jenž ztroskotal na nedostatečné koordinaci nepřátelských aktivit. Theobald s bratrem Vilémem byli prvními, kdo opustili protikapetovskou alianci. V červenci 1185 byla po intenzivní snaze královny vdovy podepsána mírová smlouva v Boves.[8]

Na jaře roku 1190 hrabě Theobald svou ženu Adélu, matku sedmi dětí, pověřil správou hrabství a společně s bratrem Štěpánem a synovcem Jindřichem se vydal na papežskou výzvu na výpravu do Svaté země. 27. července 1190[9] se hrabata společně s velkou vojenskou jednotkou připojila k dobývání Akkonu a posílila tak zubožené křižácké obléhatele.[10] Všem třem mužům se stala výprava osudnou. Jindřich se stal úspěšným kandidátem na post jeruzalémského krále a Štěpán s Theobaldem zemřeli u hradeb Akkonu. Theobaldovy ostatky byly převezeny na evropský kontinent a našly poslední odpočinek v cisterciáckém opatství v Pontigny.[1]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Margaret of Blois ve Wikimedia Commons

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Roku 1160 Ludvík ovdověl a v zatím nenaplněné touze po následníkovi se urychleně potřetí oženil. Vyvolenou se stala Adéla ze Champagne a tak se budoucí zeťově stali královými švagry.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c www.fmg.ac
  2. DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz. České Budějovice : Garamont, 2003. [dále jen Duby]. ISBN 80-86379-44-2. S. 156.  
  3. www.fmg.ac
  4. www.cisonline.org
  5. HEAD, Thomas. Medieval hagiography : an anthology. New York : Routledge, 2001. 834 s. ISBN 0-415-93753-1. S. 541. (anglicky) 
  6. EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. Dále jen Francouzští králové v období středověku. ISBN 80-7203-465-0. S. 146.  
  7. Francouzští králové v období středověku, str. 147
  8. Francouzští králové v období středověku, str. 149
  9. www.lamop.univ-paris1.fr
  10. HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha : Baronet, 2009. [dále jen Saladin a počátky džihádu]. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 199.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]