Theobald IV. z Blois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theobald Veliký
Příbuzenstvo
otec Štěpán II. z Blois
matka Adéla z Blois
manželka Matylda Korutanská
syn Jindřich I. ze Champagne
syn Theobald V. z Blois
syn Štěpán I. ze Sancerre
syn Vilém
dcera Adéla ze Champagne
dcera Marie
dcera Anežka
dcera Markéta
dcera Matylda
levobočný syn Hugo

Theobald IV. z Blois zvaný Veliký (francouzsky Thibaut de Blois nebo Thibaut le Grand, 1090/1095 ?- 10. ledna 1152 Lagny-sur-Marne) byl hrabě z Blois, Chartres, Meaux, Châteaudun, Sancerre, Champagne a Troyes, bratr anglického krále Štěpána.

Vnuk Viléma Dobyvatele[editovat | editovat zdroj]

Theobald se narodil jako mladší syn hraběte Štěpána II. z Blois a Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Hrabě Štěpán byl jedním z vůdců[1] první křížové výpravy až do svého selhání při obléhání Antiochie roku 1098.

Theobaldova pečeť

Po návratu do vlasti, kde sklidil kupu výčitek, se přidal k nové kruciátě, která se mu stala osudnou.[2] Adéla se po manželově smrti věnovala správě panství a výchově svých dětí. Prvorozeného Viléma kvůli postižení nechala zbavit dědických práv a dědicem kontinentálních panství se stal Theobald,[3] od roku 1103 vychovávaný bezdětným strýcem Hugem, jehož se měl stát dědicem.

Roku 1107 byl mladý hrabě pasován na rytíře[4] a o rok později se začal bouřit proti Kapetovcům v tzv. Vzpouře mladých baronů. Stal se spojencem anglického krále Jindřicha Beauclerca.[5] Roku 1112 se podílel na porážce Ludvíka VI. u Toury.[6] Po tragickém utopení prince Viléma roku 1120 se stal mužem, jenž měl nejblíže k anglickému trůnu.

Ludvík VI. poráží Theobaldovy muže (středověká iluminace)

Roku 1124 Ludvík VI. shromáždil pod korouhví ze Saint-Denis veliké vojsko na obranu Francie před invazí Jindřicha Beauclerca a jeho spojence a zetě německého císaře Jindřicha V.[7]

...takové množství jezdců a opěšalých, že to vypadalo, jako by kobylky před očima pokryly povrch země...
— Suger[8]

Oddíly dorazily téměř od všech vazalů severní Francie a mezi obránci království byl i přes vlastní probíhající spor s králem také Theobald[9] s jezdci a jeho strýc Hugo ze Champagne.[10] Armáda se sešla u Remeše a z plánované invaze sešlo.[9]

Ludvík Tlustý hovoří s Theobaldem (středověká iluminace)

O rok později hrabě Hugo, čerstvý příslušník templářského řádu[11] převedl na Theobalda, jako svého synovce hrabství Champagne[12] a odešel do Svaté země. Theobald se tak díky držení dvou hrabství stal nejmocnějším z kapetovských leníků. V říjnu 1127 věnoval templářům majetek v Barbonne.[13] V lednu 1129 se zúčastnil koncilu v Troyes, kde byl templářský řád oficiálně uznán.[14] V letech 1132-1133 stále bojoval s Ludvíkem VI.[15], před královou smrtí se však oba protivníci smířili.[16]

Roku 1135 během války se svým zetěm Geoffreyem z Anjou zemřel Jindřich Beauclerc a na anglický trůn mohl vznést nárok jako nejstarší synovec i Theobald . Nenadálé situace však využil jeho bratr Štěpán a jeho kandidaturu podpořil i francouzský král.[17]

Spor s Ludvíkem VII.[editovat | editovat zdroj]

Vztah s mladým francouzským králem Ludvíkem VII. se zhoršil kvůli obsazení arcibiskupského místa v Bourges.[4] Poté králův senešal Rudolf z Vermandois zapudil svou ženu Eleonoru, Theobaldovu sestru,[18] a došlo k dalšímu sporu s králem, protože nová Rudolfova žena Petronila byla jeho švagrovou.

Ludvík VII. (dobová iluminace)
Zvěst o křivé přísaze se rozšířila po celém kraji a přičiněním Thibauda ze Champagne se dostala až k papežskému dvoru. Raoulem zapuzená manželka byla jeho neteří a on tu pohanu nemohl snést...
— Heřman z Tournai[19]

Hrabě hájil rodinný majetek i čest a u papežského dvora žádal spravedlnost. Spor trval šest let a zapletl se do něj i Bernard z Clairvaux, který bránil svého dobrodince hraběte Theobalda.[20] Papežský legát na koncilu v Lagny prohlásil první manželství Rudolfa z Vermandois za stále platné a nad novomanžely vyhlásil interdikt.[20] Tři křivopřísežní biskupové byli suspendováni.[21] Ludvík VII. pod záminkou prosazení nároku Huga, neuznaného syna Huga ze Champagne,[4] vojensky udeřil na Champagne a při dobývání Vitry-sur-Marne uhořelo v místním kostele přes tisíc lidí, kteří tam hledali úkryt. Krále otřeseného svatokrádeží poté k rozumu přivedl opat Suger a Bernard z Clairvaux.[17] Roku 1143 uzavřeli ve Vitry oba protivníci mír,[20] ale hrabě se vzápětí spojil s flanderským hrabětem.[22]

Roku 1148 v Remeši došlo ke konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, jehož duše jí byla uloupena, nechce.[23] Po svědectví druhé strany bylo manželství rozvedeno a pak vyšlo najevo, že Rudolf z Vermandois vyjádření své bývalé ženy již předem „zaplatil“ vrácením jejího věna Theobaldovi z Blois, což pobouřilo všechny přítomné.[23]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Hrabě se roku 1123[24] oženil s Matyldou, dcerou korutanského vévody Engelberta. Ze sňatku se narodilo početné legitimní potomstvo a ze vztahu s neznámou milenkou syn Hugo.[25]

Theobald z Blois byl vzpurným vazalem, celý život bojoval s kapetovskými králi, podporoval cisterciácký řád,[20] především kláštery Clairvaux, Pontigny a Trois-Fontaines.[4]

Nejurozenější hrabě Theobald blahé paměti se doslechl o našem záměru a zaplatil velkou část stavebních nákladů a přislíbil další příspěvky.
— cisterciácký mnich o stavbě Clairvaux II.[26]

Byl velkým přítelem Bernarda z Clairvaux. Zemřel v lednu 1152 a byl pohřben pod porfyrovým náhrobkem v klášterním kostele Lagny-sur-Marne. Champagne zdědil syn Jindřich, Blois syn Theobald a Sancerre Štěpán.[27]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Theobald II of Champagne ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha : Vyšehrad, 2002. Dále jen Pernoudová. ISBN 80-200-0512-9. S. 176.  
  2. HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha : Mladá fronta, 1975. Dále jen Hrochová. S. 82.  
  3. Pernoudová, str. 178
  4. a b c d www.lamop.univ-paris1.fr
  5. EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. Dále jen kolektiv. ISBN 80-7203-465-0. S. 121.  
  6. CONTAMINE, Philippe. Válka ve středověku. Praha : Argo, 2004. Dále jen Contamine. ISBN 80-7203-615-7. S. 60.  
  7. BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha : Vyšehrad, 2006. Dále jen Brooke. ISBN 80-7021-831-2. S. 279.  
  8. Contamine, str. 66
  9. a b Brooke, str. 279
  10. Contamine, str. 67
  11. BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha : Argo, 2006. Dále jen Barber. ISBN 80-7203-764-1. S. 22.  
  12. www.lamop.univ-paris1.fr
  13. Barber, str. 24
  14. Barber, str. 25
  15. kolektiv, str. 121
  16. kolektiv, str. 131
  17. a b Brooke, str. 80
  18. www.mittelalter-genealogie.de
  19. DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. České Budějovice : Garamond, 2003. 238 s. Dále jen Duby. ISBN 80-86379-44-2. S. 162.  
  20. a b c d kolektiv, str. 135
  21. Duby, str. 163
  22. kolektiv, str. 136
  23. a b Duby, str. 165.
  24. www.mittelalter-genealogie.de
  25. www.fmg.ac
  26. Brooke, str. 90
  27. JOINVILLE, Jean de. Život svatého Ludvíka, krále francouzského. Stará Říše na Moravě : Antonín Ludvík Stříž, 1917. 224 s. S. 34-35.  

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Suger: Vie de Louis VI le Gros
  • Chronica Albrici Monachi Trium Fontium
  • Orderic Vitalis: Historia Ecclesiastica

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Štěpán II.
Znak z doby nástupu Hrabě z Blois
Theobald IV.
1102 - 1151
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Theobald V.
Předchůdce:
Hugo I.
Znak z doby nástupu Hrabě ze Champagne
Theobald II.
1125 - 1151
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jindřich I.