Zbraslavský klášter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zbraslavský klášter
Aula Regia
Letecký pohled na klášter
Letecký pohled na klášter
Místo Praha Zbraslav
Zeměpisné souřadnice
Řád cisterciácký
Založení 1292
Zrušení 1785
Mateřský klášter Sedlec

Zbraslavský klášter (latinsky Aula Regia) byl cisterciácký klášter na území dnešní pražské čtvrti Zbraslav, založený nedaleko soutoku řek Vltavy a Mže (dnešní Berounky) králem Václavem II. Během své existence původně gotický konvent, na jehož půdě vznikla Zbraslavská kronika, prošel mnoha proměnami. Z velkolepého cisterciáckého opatství, jehož opati měli významný vliv na politiku Českého království, se výměnou vládnoucí dynastie a přesunem královského pohřebiště do katedrály sv. Víta stal klášterem druhořadého významu.[1] Velké škody klášter utrpěl během husitských válek nebo útoku švédských vojsk za třicetileté války.

Barokní přestavba zdevastovaného klášterního areálu byla zastavena roku 1785 císařským dekretem Josefa II. o rušení klášterů, jež se nezabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Zbraslavský klášter byl společně s dalšími osmi českými a moravskými cisterciáckými kláštery zrušen[2] a všechny nemovitosti přešly do majetku náboženského fondu, který je poté rozprodal. Klášterní budovy byly využívány jako cukrovar, skladiště obilí, výrobna chemikálií a pivovar.

Ve 20. století byl klášter díky Cyrilu Bartoňovi z Dobenína zrekonstruován a přestavěn na zámecké sídlo.[3] Poté do roku 2009 fungoval jako výstavní prostor sbírky asijského umění Národní galerie. V restituci byl navrácen Bartoňům z Dobenína[4] a roku 1995 byl zařazen na Seznam národních kulturních památek.[5] V současnosti se zde plánuje zřídit depozitář knihovny Národního muzea se studovnou pro studenty a badatele.[6][7] Součástí zámeckého areálu je i barokní kostel sv. Jakuba Většího s deskovým obrazem Madony ze Zbraslavi, obrazy Karla Škréty a Petra Brandla nebo ostatky posledních přemyslovských králů, který je v rámci pravidelných bohoslužeb běžně přístupný veřejnosti.[8]

Cisterciáci[editovat | editovat zdroj]

Cisterciáčtí mniši při práci (Moralia in Job, 12. století)

Cisterciácký řád hlásající askezi a manuální práci vznikl jako odpověď na rozmařilý způsob klášterního života na přelomu 11. a 12. století, který neodpovídal původním ideálům mnišství. Roku 1098 odešlo několik zbožných mnichů z burgundského benediktinského kláštera Molesme a na odlehlém a opuštěném místě při staré římské silnici založili nový klášter podporující reformu mnišského života.

Jménem nového kláštera, který byl latinsky nazván Cistercium, byl poté označován celý nový řád vycházející z původní řehole sv. Benedikta, jehož heslem bylo Ora et labora! (Modli se a pracuj!).[9] Cisterciácký řád, jenž kladl důraz na intenzivní vztah k Bohu a hlubokou vnitřní zbožnost,[10] byl papežem uznán roku 1119[11] a začal se rychle šířit i do nejodlehlejších končin západokřesťanského světa. Kláštery nového řádu byly zasvěceny Panně Marii a díky pevným filiačním vazbám dodržovaly stejné zvyky a předpisy.[12] Podle barvy hábitu se cisterciákům říkalo také bílí či šedí mniši.

Ve zpočátku prosté reformní řeholi postupně našlo zalíbení mnoho movitých mecenášů, jejichž zbožné činy byly motivovány převážně starostí o spásu vlastní duše či duší svých předků. Tu mělo zajistit obdarování kláštera či pohřeb na klášterní půdě, kde byly pravidelně slouženy mše a konány modlitby řeholníků.[13] Postupem času se cisterciácké kláštery díky vlastní práci i podpoře světských fundátorů vypracovaly mezi nejbohatší středověké instituce.[14] Z vladařů, mezi nimiž svou náklonností k řádu vynikal především francouzský král Ludvík IX., získali cisterciáci také sympatie českého krále Václava II.,[15] který měl prý „rád zvláště a jmenovitě řád cisterciácký“.[16]

Vznik a rozkvět[editovat | editovat zdroj]

Na území Českého království přišli bílí mniši na počátku 40. let 12. století a jejich příchod byl zřejmě iniciován olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem.[17] První cisterciáckou fundací se stal klášter Sedlec založený roku 1142 šlechticem Miroslavem.[18] Během středověku bylo v českém království založeno dalších sedmnáct klášterů cisterciáckého řádu,[19] mezi nimiž byl i klášter na Zbraslavi.

Ke Zbraslavi se váže pověst o potomkovi Bivoje a Kazi jménem Zbraslav, který založil na území dnešní zbraslavské lokality dvůr a na smrtelném loži jej odkázal benediktinskému řádu.[20] První písemná zmínka o Zbraslavi je z roku 1115, kdy byla knížetem Vladislavem I. darována kladrubskému klášteru, a ten zde zřídil proboštství,[21] kde trvale žili dva nebo tři mniši a občas zde pobýval i kladrubský opat. Poté krátce patřila do majetku pražského biskupa Jana III. Roku 1268 Přemysl Otakar II. v touze po místě vzdáleném kousek od Prahy, kde by mohl lovit, bavit se a přitom být po ruce, provedl s biskupem směnu za Butovice a další královské statky[22] a „rozkázal tam vystavět lovecký dvůr s věžemi a velmi pevnými zdmi“.[23]

...když si chtěl odpočinout od rozruchu prací vladařských, s některými důvěrnými přáteli. A užíval tam potěšení ne tak z honů, jak z pouštění žilou.
— Ota Durynský[24]
Fundátor Václav II. (iniciála Zbraslavské kroniky, 14. století)

Roku 1278 po bitvě na Moravském poli dvorec zdědil i s vinicemi osázenými révou z Rakous[25] Přemyslův syn Václav, a také on po návratu z Braniborska „velmi často navštěvoval na lov svrchu řečené místo se svými pány“.[26]

Václav II. se jako nový majitel pro založení kláštera „ke cti Boha a jeho matky Marie, blahoslavené Panny“[27] rozhodl roku 1291.[28] Tehdy dle zpráv cisterciáckých letopisců údajně pln výčitek za popravu otčíma Záviše z Falkenštejna rozmlouval o svém plánu se sedleckým opatem Heidenreichem a nabídl mu, aby se nové fundace ujal.[29] Cisterciáčtí opati poté čekali na konečné královo rozhodnutí, a až po třetím upomenutí[30] se jim podařilo společně s králem začít vybírat lokality vhodné k založení kláštera. Vybrali si místo, kde stál oblíbený lovecký hrádek králova otce, což panovníka příliš nepotěšilo.[31]

Kdybych nebyl štědře jako trvalý dar věnoval své paní, Panně Marii, toto půvabné místo, soutokem dvou řek zavlažované, stromy osázené, pastvinami bohaté, vinicemi, poli ne neúrodné, místo, které dosud poskytovalo králům potěšení, nikdy bych je nevěnoval nikomu druhému ze svatých a snad ani samému Kristu...
— Václav II. (Zbraslavská kronika)[32]

Inspirací při založení byl snad Václavovi francouzský klášter Royaumont, který byl založen sv. Ludvíkem[33] či pohřebiště francouzských králů v Saint-Denis.[34] Odpovídala by tomu podoba konventního chrámu, tolik vzdálená od původních střízlivých představ zakladatelů řádu o vzhledu božího stánku,[35] a také králův úmysl přesunout na Zbraslav funkci přemyslovské nekropole.

Nový dvanáctičlenný konvent v čele s budoucím opatem Konrádem přišel ze Sedlce 20. dubna 1292.[36] Ubytoval se prozatímně v královském dvorci,[37] k němuž patřila kaple sv. Jakuba Většího, kde se až do roku 1305 konaly bohoslužby.[38] Z 10. srpna 1292 pochází první zakládací listina, kde se píše o králově nejistotě, zda se svou vládou zalíbí Bohu, a také o jeho naději, že dobrými skutky je možné získat odpuštění již spáchaných hříchů a zároveň ochranu před hříchy budoucnosti. Píše se zde, že panovník touží odčinit své mladické hříchy, a dočkat se tak přijetí mezi zástupy blažených ve společenství nebeské síně. V druhé zakládací listině z 21. května 1304, která měla rozšířit původní nadání, již vyzrálý král nejistotou o své vládě netrpěl, ale toužil po zprostředkování a modlitbách mužů, kteří se líbí Bohu a jimž on svěřuje své prosby.[30] Zakladatel věnoval v počátcích klášteru zlatý kříž, mnoho monstrancí a finance na zakoupení základu klášterní knihovny;[39] knihy mniši pořídili v Paříži při návratu ze zasedání generální kapituly. Svou žádost o schválení nové filiace král podpořil štědrým darem, a vedení řádu se poté souhlasně vyslovilo pro napojení nového kláštera na filiační řadu kláštera v Citeaux[40] a také splnilo fundátorovo přání a zahrnulo Václava II. do řádových modliteb.[41]

Se stavbou kláštera se započalo zřejmě již během roku 1292 a pro potřeby konventu byly upraveny i stávající budovy.[42] Poprvé byl konventní chrám zasvěcený Panně Marii[pozn. 1] a sv. Václavovi[44] zmíněn v odpustkové listině bamberského biskupa 23. srpna 1294,[45] ale základní kámen byl dle kroniky za asistence mnoha mocných tehdejší střední Evropy položen až 3. června 1297, den po Václavově dlouho plánované korunovaci.

... když se tedy naplnil pamětní den a přeslavný obřad královské korunovace, ihned druhého dne bezprostředně následujícího, ...přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem knížat, šlechticů a všech jiných, kteří se sešli ke slavnostnímu dni, ke svému založení na Zbraslavi časně zrána už po východu slunce a tam král, ozdoben královskými odznaky, hned usiloval založiti na místě přichystaném a v základě k tomu dříve vykopaném a určeném nový chrám...
— Zbraslavská kronika[46]
Dva poslední Přemyslovci Václav II. a Václav III. (Zbraslavská kronika)

Poté byla odsloužena v základech nového chrámu slavnostní mše a král zde pasoval 240 rytířů.[47] Dne 4. června vydali zúčastnění biskupové a arcibiskupové magdeburský a mohučský odpustkové listiny se čtyřicetidenními odpustky pro každého, kdo klášter navštíví či jej obdaruje.[48] Stavba rychle pokračovala. Do roku 1305 byl postaven téměř celý chrám, část konventních budov, královský [pozn. 2] a také opatský příbytek.[37]

Ironií osudu byl právě Václav II. prvním z rodiny, kdo byl přímo v sotva dostavěném chrámu pohřben.[pozn. 3] Dne 23. června 1305 bylo Václavovo dlouhou nemocí zubožené tělo v královském šatu uloženo k poslednímu odpočinku [pozn. 4] a z důvodu královského pohřbu byly v chrámu slouženy první bohoslužby.[52][pozn. 5] Kapitula v Citeaux nařídila, aby byly ve všech klášterech v Německu, v Čechách a v Uhrách slouženy zádušní mše za zesnulého krále[54] a zbraslavský opat Ota začal psát na oslavu velkého příznivce první kapitolu Zbraslavské kroniky, jež měla pravděpodobně sloužit k nastolení otázky případného kanonizačního procesu.[55]

Po Václavově smrti se osiřelého trůnu ujal mladičký následník Václav III., který dle klášterní kroniky mrhal svým nadáním a vůbec vedl rozmařilý život. Zabralo na něj údajně až pokárání opatem Konrádem[56] přímo u otcova hrobu. Roku 1306 byl Václav III. na válečném tažení do Polska v Olomouci zavražděn[pozn. 6] a království zachvátila na několik let nejistota spojená s častými změnami na královském trůnu, která se podepsala i na rozvoji konventu. Roku 1307 byla zastavena stavba téměř dokončeného chrámu a znovu se začalo budovat až roku 1329, kdy Eliška Přemyslovna, štědrá mecenáška zbraslavského pokladu, nechala přistavět věnec devíti kaplí, za což jí Petr Žitavský začal zvát druhou zakladatelkou a „matkou“ kláštera.[58]

Refektář byl dostavěn roku 1327 a vodovod s umývárnou roku 1333.[59] Někdy v tuto dobu vznikl i ambit se studničním stavením při rajském dvoře.[60] Dobové prameny hovoří také o nemocnici s kaplí, která vznikla ještě před rokem 1311,[60] a kapli sv. Jana Křtitele v klášterní bráně, která byla zbořena roku 1785.[61]

Roku 1331 Jan Lucemburský osvobodil klášter od placení dávek a poplatků pro zvláštní oslavu královské fundace a královského pohřebiště. V polovině 50. let 14. století Zbraslav ztratila na politickém významu, ale opatské pečeti s českým královským lvem přetrvaly až do doby husitských válek.[62] K dočasné stabilizaci hospodářské situace došlo za vlády Karla IV., kdy klášter znovu prosperoval. Stav se zhoršil na počátku 15. století, kdy se zbraslavští mniši zadlužili a byli nuceni zastavovat a odprodávat své zboží.[63]

Úpadek a zánik[editovat | editovat zdroj]

Na jaře 1420 se na Zbraslavi usídlil král Zikmund se svými vojáky, a poté se jal obléhat Prahu. 10. srpna 1420 vnikly do kláštera houfy husitů a pražanů vedených knězem Václavem Korandou.

Táboři s Pražany, vedeni Korandou a ostatními některými kněžími, nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavě zpívajíce, přičemž kněží se svými zbrojnoši a některými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazů a tabulí...
— Vavřinec z Březové[64]

Dle svědectví dobových kronik dav opilý klášterním pivem a vínem[65] zneuctil královské pohřebiště a manipuloval s pozůstatky.[66] Tělo Václava IV. bylo údajně vytaženo z rakve, ověnčeno senem a napájeno pivním mokem.[67] [pozn. 7] Klášter byl vydrancován a Síň královská podlehla plamenům. Co nestrávil oheň, to si drancující odnesli.[68] Prozíraví cisterciáci sice roku 1419 ukryli klášterní cennosti a knihy na Karlštejně, ale Zikmund Lucemburský[69] a částečně také hradní purkrabí cenné věci zabavil a prodal.[70] [pozn. 8] 28. dubna 1429 byl klášter zřejmě znovu poškozen bitvou.[62]

Mniši se ve čtyřicátých letech 15. století na Zbraslav vrátili, postavili si nové budovy a pokusili se opatství obnovit. Klášterní majetek však byl rozchvácen a některá klášterní zboží již měla nové majitele. Roku 1445 zastavili nějaké polnosti, aby „klášter náš... válkami skažen, zbořen i vypálen… mohl být poznenáhlu opraven“.[72] I přes svou devastaci udělaly roku 1451 poničené budovy velký dojem na budoucího papeže Pia II., kterého zaujaly desky s citáty ze Starého a Nového zákona umístěné v křížové chodbě.[73] Byly psány tak, že se písmena se vzdáleností od země zvětšovala, a byl tak brán ohled na případného čtenáře.[74] V době jagellonské zřejmě došlo ke stavebním úpravám, ale jedinými svědectvími o vzhledu konventu v době následující je veduta z 16. století namalovaná na pozadí epitafu Václava II. a Václava III., její o sto let mladší varianta a kolorovaná kresba Pohledové mapy Prahy skotského sochaře Daniela Altmana z Edinburgu.[75]

Veduta Zbraslavi ze 17. století (Phoenix incineratus)

Třicetiletá válka způsobila klášteru další těžké škody. V letech 1611 a 1612 byl klášter opakovaně vydrancován a roku 1618 získal větší část klášterního majetku Jindřich Matyáš Thurn. Roku 1639 zde opět šlehaly plameny vinou velitele švédského vojska a císařská armáda o šest let později téměř dokončila devastaci klášterního areálu.[68]

Po skončení třicetileté války začal klášter znovu prosperovat, roku 1654 byl vysvěcen nově postavený opatský kostel sv. Jakuba a na počátku 18. století se konečně chystala obnova klášterních budov podle plánů Jana Santiniho. Stavby byly ve špatném stavu, takže nezbývalo než je strhnout a začít stavět novou konventní trojkřídlou budovu v barokním slohu podle Santiniho návrhu, po jehož smrti převzal roku 1724 stavbu František Maxmilian Kaňka. Z pramenů se dozvídáme o jeho příslibu dokončit stavbu dle původních, nepochybně Santiniho plánů.[76] K dokončení velkolepého projektu nedošlo, protože klášter byl roku 1785 císařem Josefem II. zrušen.[68] Klášterní statky získal náboženský fond, kostel sv. Jakuba byl odsvěcen a jeho klenoty byly rozprodány ve veřejné dražbě.[77]

Lovro Janša: Zbraslavský klášter u Vltavy, lept z počátku 19. století

Koncem 18. století získal klášter Josef ze Souvaigue, který nechal budovy přebudovat na cukrovar. Majitelé se střídali a výroba byla rozšířena také o chemikálie a pivo. Roku 1910 se koupí stal novým vlastníkem Cyril Bartoň z Dobenína, předek dnešních majitelů, který nechal klášter přestavět podle návrhu Dušana Jurkoviče na zámek.[78] Za zásluhy o rozkvět Zbraslavi byl Cyril Bartoň roku 1927 jmenován čestným občanem Zbraslavi a na jeho památku je na nádvoří umístěna pamětní deska s nápisem „Co průmysl zničil, průmyslník Cyril Bartoň obnovil“.

Po první světové válce byly konventní budovy zapůjčeny jako depozitář Národní galerii a od roku 1939 zde byla stálá výstava asijského umění,[3] která byla ukončena roku 2009. Bartoňům z Dobenína byl zámek vrácen v restituci a plánuje se jeho využití jako depozitáře knihovny Národního muzea.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší kláštery bílých bratří vycházely z tradiční dispozice benediktinských opatství. V přímé opozici proti jejich nádheře zde však byla snaha o prostotu prostoru určeného k modlitbě i práci.

Chrám Panny Marie na Zbraslavi (kopie barokní kresby z Horních Mokropes)

Svatý Bernard byl přesvědčen, že nádhera odvádí myšlenky od vnitřního prožitku, a proto první řádové kostely, stavěné často na půdorysu latinského kříže, dodnes ohromují čistotou slohu a přítomností přirozeného světla.[79] Změna nastala až s blížícím se 13. stoletím, kdy se do staveb postupně začala vkrádat zdobnost dekoru hlavic, svorníků a tympanonů a také se výrazněji prosadil požadavek mocných zakladatelů, aby se kláštery staly jejich pohřebišti.[15] Díky cisterciáckým stavebním hutím se gotický sloh rozšířil severní a střední Evropou.[80]

Konventní chrám Panny Marie na Zbraslavi sice zanikl, ale z dochované kopie[pozn. 9] barokního plánku zachycujícího chrám zřejmě v ideálním stavu po gotické dostavbě,[81] nalezené roku 1850 v báni kostela v Horních Mokropsech, lze získat představu o jeho vzhledu. Rekonstrukci kostela v osmdesátých letech 20. století zčásti umožnily archeologické výzkumy z let 1984–1989 a geofyzikální průzkum základového zdiva,[82] jež byly iniciovány přestavbou inženýrských sítí zbraslavského areálu.[83] Prokázaly, že tato bazilika byla až do postavení pražské katedrály sv. Víta největším českým středověkým kostelem o délce 104 metrů. Chrám byl postaven na obvyklém křížovém půdorysu a byl druhým českým příkladem pravoúhlého presbyteráře podle burgundského vzoru sídla generální kapituly v Citeaux.[84] Jednalo se o trojlodní baziliku s pravoúhlým síňovým chórem, jehož střední část byla na severu, východě a jihu obklopena ochozem, do něhož ústily polygonální kaple zvenku vypadající jako monolitický blok obvodové zdi. Na jihu a severu bylo po třech kaplích, na straně východní kaple čtyři.[85] Dvě ramena transeptu tvořila společně s presbytářem rovnoramenný kříž, chór byl rozvinut v monumentální pravoúhlý katedrální závěr.[48] V jižním průčelí lodi byl portál s kraby osázenou archivoltou a po stranách jej zdobily fiály.

Půdorys kláštera z období středověku

Nad portálem bylo osazeno okno a fiály se objevovaly také na rohových opěrných pilířích transeptu. Lomená okna baziliky se střídala s opěrnými pilíři. Na západním průčelí chrámu byl opět portál s vimperkem a fiálami. Rozsáhlou křížovou chodbu na severu doplňoval refektář s pěti křížovými poli.[86] Nedochovaná budova konventu přiléhala k severní straně kostela[87] a ze starších budov, které v podstatě určovaly stavební podobu klášterního areálu,[81] byl přestavěn patrový opatský příbytek a prelatura. O vzhledu panovníkova sídla při pobytu v klášteře, tzv. komorního domu, se zprávy nedochovaly.[88] Z východu ke kostelu přiléhal hřbitov se sloupem s věčným světlem zv. Columna mortuorum.[60]

Svou téměř stometrovou délkou patřil chrám mezi největší stavby své doby v Čechách a na Moravě[89] a navázaly na něj řádové kostely ve slezském Kamenci a Lubuši.[87] Stavba byla z lomového vápence a složitější kamenické kusy z pískovce,[90] opuky a terakoty. Klášterní budovy byly převážně z cihel.[91]

Dnešní podoba kláštera je výsledkem barokní přestavby z první poloviny 18. století. V severním křídle je refektář s freskovou výzdobou F. X. Palka a v patře je Královský sál se štukovou výzdobou T. a M. Soldattiů a s freskami V. V. Reinera.[92] Zbytky středověkého zdiva se dochovaly v západním a severním křídle bývalé prelatury a ve farním kostele sv. Jakuba Většího, který byl barokizován v polovině 17. století. Gotická je také hranolová věž s portálem.[93] Kněžiště chrámu a hrobka Václava II. je dnes na místě, kde stojí socha sv. Václava. Budova zámku je bývalým konventem a zámecká věž je vstupem do prelatury a do původně loveckého dvorce Přemysla Otakara II.[3]

Barokní přestavba kláštera[editovat | editovat zdroj]

O vrcholně barokní přestavbu kláštera, kterou si klášter uchoval do dnešních dnů, se zasadili zejména tehdejší zbraslavští opati a to především Wolfgang Lochner (1684–1716) a Tomas Budecius, v letech 1700–32. Za tímto účelem byl povolán již zmíněný J. B. Santini-Aichel.

V tomto případě se můžeme opírat o písemný materiál přítomnosti a autorství Santiniho přestavby, či spíše novostavby kláštera. V duchu tehdejší běžné praxe barokní výstavby velkých objektů, nebyla zřejmě stavební činnost na Zbraslavi započata naráz a v plném rozsahu, ale stavěna po menších částech, aby mohly být později samostatně ukončeny a předány k užívání, jako například v Plasích.[76]

Stavba započala již roku 1705. V první fázi stavební činnosti na klášterním komplexu byla prováděna spíše asanace středověkých klášterních budov. Projektem nového komplexu se Santini zabýval zřejmě později, až s nástupem dalšího opata Budecia roku 1716. Do roku 1723 byly zhruba hotovy přízemí všech křídel, zřejmě částečně i obvodové zdi patra a terasa vybíhající k řece. Santiniho koncepce uvažovala uzavření pravoúhlého dvoru konventu z jižní strany klášterním chrámem, ovšem ani v tomto případě, podobně jako v Plasích k realizaci nedošlo. Na základě poznatku ze stavebně-historického průzkumu, zapojil Santini starší zástavbu kláštera do své nové barokní kompozice, především na západním křídle využil částečně románské zdivo z benediktinského probošství a vrcholně gotické hmoty z cisterciáckého opatství.[94]

Veduta kláštera z 18. století

Základním půdorysem konventu je trojkřídlá stavba. Na čtvrté straně uzavřena chrámem. Vzájemnou půdorysnou návaznost chrámu a konventu „pojal architekt jako vztah gradovaný objemově i obrysně. Bohatý pavilonovitě členěný objekt konventu měl být při dálkových pohledech od severu rytmicky bohatou kompoziční podnoží monumentálního konventního chrámu“.[95][pozn. 10]

V interiéru konventu je originálně řešené trojtraktové založené přízemí, dané vysunutím chodby ambitu do nižšího vnějšího traktu, který obíhá rajský dvůr. Toto řešení přestavuje návaznost na středověké stavební zvyklosti, s největší pravděpodobností bylo takto autorem záměrně užito. Této tezi o záměrné středověké aluzi stavební kompozice by zřejmě odpovídaly i morfologické gotismy v podobě pilířů ambitu, trojlistých záklenků jeho oken i nevšední rytmizace kleneb střídání dvou druhu konstrukci.[96] Vnitřní chodba je tedy proti vysokému ochozu při rajském dvoře dvoupodlažní, neboť spojuje příčně severní křídlo s východním a západním ramenem s celami ve dvou poschodích. Aby podlaha prostřední chodby nezasahovala do vysokých oken, vyřízl v ní Santini trojlisté otvory se zábradlím, podobně jako v podlahách empor želivského klášterního kostela. Tato inovace mu zřejmě zajistila primát v barokní evropské architektuře, neboť obdobné řešení bylo užito až v roce 1718 v Turíně ve vestibulu paláce Madama architektem Juvarrou. Interiér ochozové chodby je složen z prostorových buněk zaklenutých českými plackami a kupolemi na pendativech. Pilíře pokrývají polosloupy a podkládané pilastry s románskými hlavicemi, které vytvářejí s klenebními pasy zmnožené triumfální oblouky, připomínající gotické klenební konstrukce a zastírající prostorovou aditivnost.[97]

Dvoulodní provedení ambitu v severním křídle s vloženými probíranými emporami ve středním traktu a oboustrannou orientaci hlavního ramene ambitu na prosvětlené sféry schodišť na východní a západní straně vykazuje mimořádného uměleckého génia a představuje ukázku jednoho z nejkrásnějších evropských barokních komunikačních prostor. Originálně řešeny byly také slavnostní prostory i „nová“ sakristie ve východním křídle. V tomto křídle se nacházel nad velkým portálem vstup do konventu. Zřejmě nepochybnou inspiraci vrcholně barokními kompozicemi, např. palácovými nástupy Francesca Borrominiho můžeme objevit v tomto architektonickém pojetí. Nástupní osa byla působivě konfrontována s příčně orientovanými prostory v dalších traktech a pohledově vyústěna do centrály dvora.[96]

Typický Santiniho charakter lze spatřovat v jeho gotizujícím baroku. Ve Zbraslavském konventu zejména typická Santiniho arkádová okna s trojlistými záklenky. Další Santiniho charakteristický rys vidíme na příkladu masivních zdvojených klenáků a doprovodných plošných tvarech s triglyfy, svědčícími o jeho malířském založení. Okenní kompozice refektáře konventu ve Zbraslavi, tvořené obdélníkovými a oválnými tvary s originálními šambránami, lze v analogii spatřovat v benediktinském klášteře v Melku. Z vnějších fasád stojí za povšimnutí průčelí otočené k řece Vltavě, kde Santiniho zvlněný půdorys přízemí, přechází v patře do klidnějších přímých linií.[98] Severní strana konventu je odvracena k řece Berounce. Toto křídlo je komponováno dynamičtěji konvexním balkonem před refektářem. Postranní rizality zakončují oblé rohy s konkávním koutem, v místě kde vybíhá terasa s krytým přístupem k Berounce. Sochy které jsou umístěny na štítě refektáře jsou dílem Santiniho spolupracovníka Matěje Václava Jäckela, s nímž už spolupracoval v Sedlci a Žďáru.[94]

Literatura a výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Madona zbraslavská (deskový obraz vzniklý okolo roku 1350)

V klášterním ústraní na Zbraslavi vzniklo několik významných literárních děl středověku. Až po skonu štědrého donátora Václava II. započal Ota Zbraslavský se sepisováním latinské Zbraslavské kroniky, popisující období posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků na českém trůně. Po jeho smrti v díle pokračoval Petr Žitavský. Kromě popisu dějinných událostí přesahujících i hranice království, je kronika také výkladem ideálů středověké sociální filosofie, poskytujícím návod, jak vládnout, a obhajujícím principy cisterciáckého řádu.[99] Vzhledem k pravděpodobné snaze obou autorů o kanonizaci Václava II. je zapotřebí brát popis jeho vlády a osoby se značnou rezervou[100] a stejně tak popis vlády jeho syna, u něhož kronika zvýrazňuje spíše negativa, aby o to více vynikla výjimečná osobnost jeho předchůdce na českém trůnu.[101]

Petr Žitavský byl také autorem nedochované Knihy zbraslavských tajemství, která popisovala zázraky, jež se v klášteře staly, a dvou knih kázání. Spis Malogranatum, sepsaný neznámým členem zbraslavského konventu, datovaný do poloviny 14. století a pojednávající ve formě dialogu o duchovní cestě k náboženskému zdokonalení, se dočkal mnoha opisů a byl rozšířen po celé Evropě.[102] Z uměleckých děl se zachoval deskový obraz Zbraslavské madony[pozn. 11] neznámé datace,[43] jehož kopie je umístěna na oltáři jižní lodi kostela sv. Jakuba a socha Madony z Rouchovan[33] dnes společně s originálem Zbraslavské madony přístupná veřejnosti v Anežském klášteře.

Na Zbraslavi v královské hrobce se odehrávají některé scény povídky Točník Václava Klimenta Klicpery.

Přemyslovská nekropole[editovat | editovat zdroj]

Epitaf Václava II. a Václava III. (v pozadí ruiny kláštera – 16. století – Phoenix incineratus)

Cisterciáci zpočátku odmítali pohřby cizích osob kromě zemřelých klášterních hostů a až roku 1152 se v ustanovení generální kapituly objevila výjimka, kdy bylo možné přijmout k poslednímu odpočinku maximálně dva z přátel a familiářů kláštera i s manželkami. Postupem času byli cisterciáčtí mniši více naklonění pohřbívání svých dobrodinců, na čemž měla podíl síla zvyklosti, kdy byly pohřby běžné v klášterech benediktinské řehole, a také tlak vyvíjený světskými osobami.[104] Od začátku 13. století byly již pohřby členů vládnoucí vrstvy častou záležitostí a cisterciácké kláštery byly upřednostňovány před kláštery ostatních řádů. Důvodem zřejmě mohla být víra ve větší účinnost modliteb pocházejících od tak zbožného řádu. Cisterciácké kláštery se tak staly místy posledního odpočinku členů vládnoucích rodů Arpádovců, Babenberků, Piastovců, Wittelsbachů, Wettinů a také Přemyslovců. Hroby bývaly umístěny na čestných místech klášterů – nejčastěji v ose kostela před hlavním oltářem, někdy v kapitulní síni, v křížové chodbě či ve zvláštních kaplích.[105]

Původně gotický kostel sv. Jakuba Většího

Na Zbraslavi se začalo pohřbívat před dokončením východní částí chrámu v původní kapli sv. Jakuba Většího,[106] kde byly pochovány předčasně zemřelé královské děti[107] a srdce hrdé a ctižádostivé švábské vévodkyně Anežky.[108] Královna Guta byla prozatímně pochována na Pražském hradě s tím, že časem měla být společně s Přemyslem Otakarem II. přemístěna na Zbraslav.[109] Po slavném fundátorově pohřbu se začalo pohřbívat přímo v chrámu, kde roku 1320 byl „u nohou zakladatelových v jednom hrobě s Janem a Gutou, dětmi téhož zakladatele“ pohřben druhorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny Otakar.[110] O dva roky později byla uprostřed chrámu mezi sedadly mnichů pohřbena lehnická vévodkyně Markéta i s novorozeným synem Mikulášem. Následovala ji její jmenovkyně, dcera Jana Lucemburského, která byla pohřbena před stupni hlavního oltáře „spolu s jinými třemi dětmi královskými“.[111] Roku 1326 zařídila Eliška Přemyslovna přesun ostatků svého bratra Václava III. z Olomouce[112] a jeho ostatky spočinuly po straně otcova hrobu.[113] Eliška byla uložena vedle svých předků „dlouho trápená horečkami a plicní chorobou“ roku 1330.[114] O tři roky později se u matčina hrobu zastavil při návratu do Čech Karel IV., který přes deset let trávil za hranicemi českého království, a touto návštěvou symbolicky navázal na odkaz svých přemyslovských předků.[113] Roku 1341 byla v kostele pohřbena ovdovělá dolnobavorská vévodkyně Markéta,[113] pak roku 1386 královna Johana Bavorská[112] a poslední pohřeb se zde uskutečnil roku 1419, kdy byl v chrámu uložen Václav IV.[35] „na místě, které si sám vybral“.[115]

Náhrobní desky Václava II. a Elišky Přemyslovny (kostel sv. Jakuba Většího)

Během svého trvání byl Zbraslavský klášter předním pohřebištěm dvou dynastií českých panovníků a jejich rodin, které předčila až katedrála sv. Víta.[113] [pozn. 12] Jednotlivé hroby umístěné v chóru měly ve výši podlahy náhrobní desky a některé zřejmě i umělecké náhrobky.[112] První písemná zmínka o souboru kosterního materiálu vyneseného z královského pohřebiště se objevila roku 1671 a roku 1824 byly pozůstatky zapsány do farní pamětní knihy. Některé lebky byly v tomto období ukazovány jako lebky Václava II., Václava III. a blíže neurčené královny. Roku 1875 byly tři lebky uloženy do skřínky na stěně kostela a ostatní kosti do přihrádek. Josef Matiegka pak na počátku 20. století označil dochovaný kosterní materiál za pozůstatky sedmi osob.[118] Průmyslník Cyril Bartoň přišel po vzniku ČSR s nápadem na pomník přemyslovské dynastie. Požádal o něj Josefa Václava Myslbeka, který stačil vytvořit pouze model, a poté byly lebky vloženy do opukového Památníku Přemyslovců[pozn. 13] od Jana Štursy,[78] z nějž byly antropologem Emanuelem Vlčkem identifikovány ostatky Václava II., Elišky Přemyslovny a zřejmě jednoho z Eliščiných dvojčat – dcerky Elišky.[119] 23. června 1991 byly přemyslovské ostatky znovu slavnostně pohřbeny do hrobu v podlaze u vstupu do presbyteria v kostele sv. Jakuba na Zbraslavi.[120]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Petr Žitavský zdůrazňoval Václavův vřelý vztah k Panně Marii, což souznělo s dobovým mariánským kultem.[43]
  2. Král pobýval na Zbraslavi často, jsou zde datovány i některé jeho listiny. Petr Žitavský dokonce píše o Václavově plánovaném odstoupení ve prospěch syna a touze strávit zbytek života ve zbraslavském klášteře.[49]
  3. Mladý Václav III. byl donucen přísahat umírajícímu otci, že klášter zbraslavský bude opatrovat a otcovo tělo tam jistě nechá pochovat.[50]
  4. Nebylo tak vyslyšeno údajné panovníkovo přání, být pohřben v prostém hábitu cisterciáckého konvrše.[51]
  5. Hrob umístěný uprostřed křížení transeptu a chóru byl osazen kamennou sochou ležícího panovníka a po letech ji vystřídala kovová verze od Jana z Brabantu. Původní socha zůstala na chrámovém sloupu.[53]
  6. Král měl s sebou ze Zbraslavi zapůjčené cenné relikvie, které po jeho náhlém skonu byly rozkradeny, což také vzbudilo velký zármutek šedých mnichů.[57]
  7. Královo nabalzamované tělo zachránil rybář Moucha, který jej dočasně pohřbil na své vinici pod opukovou deskou a po třech letech jej za úplatu vydal. Poté byly ostatky Václava IV. pohřbeny v katedrále sv. Víta.[67]
  8. Jednalo se o tři bedny pokladů, ze kterých se dochoval pouze jejich seznam.[71]
  9. Kopie byla z roku 1854 od F. Lorenze a poprvé byla publikována roku 1933 Z. Nyplovou[81]
  10. Podobný vztah mezi hmotou konventu a chrámu byl navrhován v Plasích, realizace přichází ovšem v Mariánské Týnici.
  11. Deskový obraz s polofigurou Panny Marie s dítětem je dílo vysoké kvality,[33] namalované na bukovém dřevě lazurovou technikou v modrozelených barvách. Obraz je veliký 89×60×5cm[103] a ikonografický rozbor nevylučuje spojitost s osobou Karla IV.[33]
  12. Písemně doloženo je patnáct členů královských rodin.[116]Kromě nich byla v klášteře pohřbena také řada klášterních dobrodinců méně urozených z řad šlechty a měšťanstva. Jména jsou částečně uvedena v klášterním archivu a dochovaly se i pozůstatky náhrobních desek.[117]
  13. Pomník představoval Přemysla Oráče u slovanské lípy a vztyčen byl roku 1925, lebky byly uloženy do připravených schránek o rok později.[78]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142-1420. Kláštery založené ve 13. a 14. století. Praha : Karolinum, 2002. Dále jen Kláštery založené. ISBN 80-246-0385-3. S. 192-193.  
  2. www.klaster-zlatakoruna.eu
  3. a b c www.zbraslavhistorie.info
  4. www.turistik.cz
  5. www.monumnet.npu.cz
  6. www.prazsky.denik.cz
  7. www.nm.cz
  8. www.katalog.apha.cz
  9. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Počátky řádu a jeho rozšíření. In Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech.. Praha : Unicornis, 1994. Dále jen Počátky řádu. ISBN 80-901587-1-4. S. 8.
  10. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. Fundace 12. století. Praha : Karolinum, 1998. Dále jen Fundace 12. století. ISBN 80-7184-617-1. S. 12.  
  11. Počátky řádu, str. 8
  12. Počátky řádu, str. 8–9
  13. KUTHAN, Jiří. Gloria Sacri Ordinis Cisterciensis.. Praha : Ústav dějin křesťanského umění KTF UK, 2005. Dále jen Gloria Sacri Ordinis. ISBN 80-903600-3-3. S. 13.  
  14. Gloria Sacri Ordinis, str. 417
  15. a b Fundace 12. století, str. 36
  16. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha : Svoboda, 1976. 597 s. Dále jen Zbraslavská kronika. S. 108.  
  17. Fundace 12. století, str. 14
  18. Fundace 12. století, str. 63
  19. Počátky řádu, str. 10–11
  20. PROKOPOVÁ, Irena. Václav II. a založení Zbraslavského kláštera. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 7/8, s. 152. Dále jen Václav II. a založení.  
  21. LÍBAL, Dobroslav. Cisterciácké kláštery v Čechách. In Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech.. Praha : Unicornis, 1994. Dále jen Cisterciácké kláštery. ISBN 80-901587-1-4. S. 88.
  22. Václav II. a založení, str. 152
  23. ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-759-8. S. 142.  
  24. Přemyslovci. Jak žili, str. 166
  25. Přemyslovci. Jak žili, str. 192
  26. Zbraslavská kronika, str. 83–84
  27. Přemyslovci. Jak žili, str. 190
  28. Zbraslavská kronika, str. 81
  29. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. Dále jen Václav II.. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 133.  
  30. a b Václav II. a založení, str. 150
  31. Zbraslavská kronika, str. 82–83
  32. Zbraslavská kronika, str. 107
  33. a b c d Kláštery založené, str. 241
  34. ŽEMLIČKA, Josef. Král jak ubohý hříšník svých poklesků litoval v pláči. Václav II., Zbraslav a svatý Ludvík IX.. In 3 DOLEŽALOVÁ, 3 Eva. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám. Praha : Argo, 2004. ISBN 80-7203-605-X. S. 199.
  35. a b Gloria Sacri Ordinis, str. 62
  36. Kláštery založené, str. 186
  37. a b Kláštery založené, str. 236
  38. Václav II. a založení, str. 153
  39. Zbraslavská kronika, str. 90
  40. Kláštery založené, str. 187
  41. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. a Citeaux. In DOLEŽALOVÁ, Eva; ŠIMŮNEK, Robert. Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-896-9. S. 159.
  42. Václav II. a založení, str. 153–154
  43. a b Václav II. a založení, str. 156
  44. Kláštery založené, str. 189
  45. BENEŠOVSKÁ, Klára; JEČNÝ, Hubert; STEHLÍKOVÁ, Dana. Nové prameny k dějinám klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi. Umění. 1986, roč. 34, čís. 5, s. 385. Dále jen Nové prameny.  
  46. Zbraslavská kronika, str. 115
  47. Václav II., str. 159
  48. a b Václav II. a založení, str. 154
  49. Král jak ubohý hříšník, str. 200–201
  50. Zbraslavská kronika, str. 133
  51. Zbraslavská kronika, str. 137
  52. KUTHAN, Jiří. Splendor et Gloria Regni Bohemiae : umělecké dílo jako projev vladařské reprezentace a symbol státní identity. Praha : Ústav dějin křesťanského umění KTF UK, 2008. Dále jen Splendor et Gloria. ISBN 978-80-87082-07-2. S. 104.  
  53. Václav II., str. 218
  54. Václav II., str. 219
  55. ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300. Brno : Matice moravská, 2009. Dále jen Zahraniční politika. ISBN 978-80-86488-63-9. S. 306.  
  56. Přemyslovci. Jak žili, str. 72
  57. Gloria Sacri Ordinis, str. 427
  58. KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna : královna česká 1292-1330. Praha : Vyšehrad, 2003. Dále jen Eliška Přemyslovna. ISBN 80-7021-656-5. S. 123.  
  59. Kláštery založené, str. 237
  60. a b c Nové prameny, str. 386
  61. Kláštery založené, str. 262
  62. a b Nové prameny, str. 387
  63. Kláštery založené, str. 194–195
  64. Gloria Sacri Ordinis, str. 471
  65. SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361–1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1986. S. 607.  
  66. Kláštery založené, str. 215
  67. a b Václav IV., str. 607
  68. a b c Kláštery založené, str. 195
  69. Gloria Sacri Ordinis, str. 428
  70. Kláštery založené, str. 244
  71. NOVÝ, Rostislav. Doplňky k „Účtům hradu Karlštejna z let 1423–1434“. In Folia Historica Bohemica 10. Praha : Ústav československých a světových dějin ČSAV, 1986. S. 200–201.
  72. Nové prameny, str. 387–388
  73. Kláštery založené, str. 240
  74. Nové prameny, str. 401
  75. Nové prameny, str. 388
  76. a b HORYNA, Mojmír. Jan Blažej Santini-Aichel. Praha : Karolinum, 1998. 487 s. [dále jen Horyna]. ISBN 80-7184-664-3.  
  77. Václav II. a založení, str. 158
  78. a b c HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha : Akropolis, 2006. Dále jen Konec Přemyslovců. ISBN 80-7304-067-0. S. 150.  
  79. Fundace 12. století, str. 35–36
  80. Fundace 12. století, str. 53
  81. a b c Nové prameny, str. 385
  82. Dragoun-Stehlíková:Archeologické a stavebně-historické výzkumy v areálu prelatury zbraslavského kláštera v letech 1984–1989, in: Staletá Praha XXII, 1990, s. 135–164
  83. Nové prameny, str. 4388
  84. LÍBAL, Dobroslav. Cisterciácká architektura v českých zemích. In Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku. Sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech.. Praha : Unicornis, 1994. ISBN 80-901587-1-4. S. 36.
  85. Gloria Sacri Ordinis, str. 184
  86. Cisterciácké kláštery, str. 89–90
  87. a b Splendor et Gloria, str. 104
  88. Václav II. a založení, str. 155
  89. Václav II., str. 238
  90. Nové prameny, str. 390
  91. Nové prameny, str. 402
  92. www.matkamest.cz
  93. Cisterciácké kláštery, str. 91
  94. a b SEDLÁK, Jan. Jan Blažej Santini : Setkání baroku s gotikou. Praha : Vyšehrad, 1987. 251 s. [dále jen Sedlák].  
  95. Horyna, str. 210
  96. a b Horyna, str. 212
  97. Sedlák, str. 136
  98. VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha : Libri, 1997. 782 s. ISBN 80-85983-17-6.  
  99. ANTONÍN, Robert. Obraz ideálního panovníka ve Zbraslavské kronice. In WIHODA, Martin. Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Brno : Matice moravská, 2006. ISBN 80-86488-37-3. Kapitola Obraz ideálního panovníka ve Zbraslavské kronice, s. 214.
  100. Zahraniční politika, str. 270
  101. MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306) Poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice : Veduta, 2006. Dále jen Václav III.. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 89.  
  102. Kláštery založené, str. 247–248
  103. www.zbraslavhistorie.info
  104. Gloria Sacri Ordinis, str. 45–46
  105. Gloria Sacri Ordinis, str. 63
  106. Gloria Sacri Ordinis, str. 61
  107. Král jak ubohý hříšník, str. 199
  108. Zbraslavská kronika, str. 104
  109. Zbraslavská kronika, str. 117
  110. Zbraslavská kronika, s. 327
  111. Splendor et Gloria, str. 22–23
  112. a b c Václav II. a založení, str. 157
  113. a b c d Splendor et Gloria, str. 23
  114. Zbraslavská kronika, str. 379
  115. Nové prameny, str. 400
  116. Nové prameny, str. 393
  117. Kláštery založené, str. 213
  118. VLČEK, Emanuel. Čeští králové I. Fyzické osobnosti českých panovníků II. díl. Praha : Vesmír. ISBN 80-85977-17-6. S. 126-127.  
  119. Čeští králové, str. 117
  120. Čeští králové, str. 130

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300. Brno : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.  
  • BENEŠOVSKÁ, Klára. Aula Regia près de Prague et Mons Regalis près de Paris. In Cisterciáci ve středověkém českém státě, Sborník z kolokvia v Kutné Hoře. Cîteaux VZW : Brecht, 1996. S. 231–245.
  • BENEŠOVSKÁ, Klára; JEČNÝ, Hubert; STEHLÍKOVÁ, Dana. Nové prameny k dějinám klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi. Umění. 1986, čís. 34, s. 400.  
  • BLÁHOVÁ, Marie. Cisterciácké dějepisectví ve středověkých Čechách. Historický obzor. 1994, čís. 12, s. 275–280.  
  • BOHÁČ, Zdeněk. Středověké kláštery v Čechách a na Moravě v době předhusitské. Historická geografie. 1995, čís. 28.  
  • ČECHURA, Jaroslav. Cisterciácké kláštery v českých zemích v době předhusitské ve světle řádových akt. PHS. 1984, čís. 26, s. 35–72.  
  • DRAGOUN, Zdeněk; STEHLÍKOVÁ, Dana. Archeologické a stavebně-historické výzkumy v areálu prelatury zbraslavského kláštera v letech 1984–1989. In TRYML, Michal; DRAGOUN, Zdeněk. Staletá Praha. Praha : Oswald, 1992. Ročník XXII.
  • HORYNA, Mojmír. Jan Blažej Santini-Aichel. Praha : Karolinum, 1998. 487 s. ISBN 80-7184-664-3.  
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. : král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.  
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142–1420. Praha : Karolinum, 2002. 401 s. ISBN 80-246-0385-3.  
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Zbraslav – pohřebiště posledních Přemyslovců. Dějiny a současnost. 1991, čís. 5, s. 57–58.  
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Chronicon Aulae Regiae jako klášterní kronika. Marginalia historica V. 2002, čís. 5, s. 307–355.  
  • KUTHAN, Jiří. Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách : k problematice cisterciácké stavební tvorby. Praha : Academia, 1983. 375 s.  
  • KUTHAN, Jiří. Cisterciácký klášter a pohřebiště posledních Přemyslovců na Zbraslavi. Pražský sborník historický. 1978, roč. 11, s. 81–100. ISSN 0555-0238.  
  • KUTHAN, Jiří. Cisterciácké kláštery v českých zemích a husitské obrazoborectví. Časopis Národního muzea : Řada historická roč. CLXIII. 1994, roč. CLXIII, čís. 3–4, s. 81–89.  
  • KOTRBA, Viktor. Česká barokní gotika : dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha : Academia, 1976. 196 s.  
  • KUČA, Karel. Česká republika. Díl 2. O/Ž. Praha : Baset, 2002. (Atlas památek) ISBN 80-86223-42-6.  
  • KUTHAN, Jiří. Cisterciácké kláštery jako pohřební místa vladařských rodů střední Evropy. In KUBELÍK, Martin; PAVLÍK, Milan; ŠTULC, Josef. Historická inspirace : Sborník k poctě Dobroslava Líbala. Praha : Nakladatelství Jalna, 2001. ISBN 80-86396-06-1. S. 199–214.
  • KUTHAN, Jiří. Středoevropské metamorfozy pravoúhlého chóru : K interpretaci archeologického výzkumu na Zbraslavi. Časopis Národního muzea. 1987, čís. 156, s. 33–70.  
  • NEUMANN, Emanuel. Pamětihodnosti Zbraslavě : Stručný nástin historický spolu s průvodcem, všem návštěvníkům Zbraslavě potřebný. Zbraslav : Vondruška, [po r. 1926]. Stručné dějiny zaměřené především na osudy zbraslavského kláštera doplňuje průvodce upozorňující na další pamětihodnosti této dnešní pražské městské části. Dostupné online.  
  • NOVOTNÝ, Vladimír. Klášter zbraslavský. Praha : Vyšehrad, 1941.  
  • PROKOPOVÁ, Irena. Václav II. a založení Zbraslavského kláštera. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 7/8, s. 146–158. ISSN 1210-6097.  
  • SEDLÁK, Jan. Jan Blažej Santini : Setkání baroku s gotikou. Praha : Vyšehrad, 1987. 251 s.  
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Petr Žitavský, a počátky lucemburské dynastie v Čechách. Mediaevalia historica Bohemica. 1993, čís. 3, s. 177–196.  
  • ŠTĚDRONSKÝ, František. Zbraslav, pohřebiště českých králů ve středověku. Praha : Okresní sdružení katolické mládeže ve Velké Praze, 1939.  
  • VÁCHA, Štěpán. De regalibus honoribus in Aula Regia : Ikonografie Reinerových fresek v Královském sále a v prelatuře cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Umění. 2003, čís. 51, s. 13–29.  
  • VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha : Libri, 1997. 782 s. ISBN 80-85983-17-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Zbraslav Monastery ve Wikimedia Commons
  • Mapa českých a moravských cisterciáckých klášterů [online]. Cisterciácké opatství Vyšší Brod, 2009, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  • Mapa rozšíření rané cisterciácké architektury [online]. Cisterciácké opatství Vyšší Brod, 2009, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  • Mapa nejvýznamnějších cisterciáckých klášterů v Evropě [online]. Cisterciácké opatství Vyšší Brod, 2009, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  • Otto, Petrus Zittaviensis, Václav Novotný. Kronika Zbraslavská [PDF]. Nadání F. Palackého, 1905, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  • Chrám Panny Marie na Zbraslavi [online]. www.zbraslavhistorie.info, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.