Záviš z Falkenštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pečeť Záviše z Falkenštejna (August Sedláček)
Příbuzenstvo
otec Budivoj z Krumlova
matka Perchta z Falkenštejna
I. manželka neznámá
dcera neznámého jména - manželka Hynka Krušiny z Lichtemburka
II. manželka Kunhuta Uherská
syn Jan z Falkenštejna
III. manželka Alžběta Kumánka

Záviš z Falkenštejna (asi 125024. srpna 1290, Hluboká nad Vltavou) byl český šlechtic z mocného jihočeského rodu Vítkovců, prvorozený nebo druhorozený syn Budivoje z Krumlova a jeho choti Perchty, dcery Kalhocha II. z Falkenštejna.

Pocházel z krumlovské větve vítkovského rodu a jeho přídomek je pravděpodobně odvozen od hradu Falkenstein na řece Ranna v Horních Rakousích. Někteří historikové (Palacký, Čechura) uvádějí, že se jedná o jiný hrad téhož jména v Bavorsku a Hans Waltenberger zmiňuje dolnorakouský Falkenstein.[1]

Pětilisté příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Záviš z Falkenštejna patřil k rodu jihočeských Vítkovců. Ve znaku měl zelenou růži pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec, a sokola na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu, ač někteří historikové (základ tomuto tvrzení položil Josef Šusta podle Vítka z Prčice, jenž byl prý úředníkem rodu Schonringu a Plankenbergů) se domnívají, že byl na tomto hradě pouze purkrabím (opírají se o listinu RBM II. č. 917, v níž však nalézáme chyby). S největší pravděpodobností proto jde o omyl a Záviš byl skutečným držitelem hradu.

Záviš se poprvé písemně připomíná, již jako dospělý, v listině z roku 1269. V době, kdy po Budivojově smrti (1272) převzal Záviš vedení krumlovské linie rodu, byl již nejspíše ženat. Jméno jeho manželky není známo a patrně brzy ovdověl, měl však z tohoto manželství dceru, rovněž neznámého jména, později provdanou za Hynka Krušinu z Lichtemburka. V 70. letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II. Přispěla k němu králova zakladatelská činnost v jižních Čechách: roku 1263 založil klášter Sancta spinea Corona (Svatá trnová koruna), později přejmenovaný na Zlatou korunu, a roku 1265 královské město České Budějovice. Přemysl se tak snažil zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice proti Bavorsku, s jehož vévodou byl často ve válečném stavu. Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. Vítkovci to však považovali za zásah do území své svrchovanosti a při shromážděních celého rodu (jako například 19. března 1274 na Rožmberku) připravovali společný postup.

Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu, Boreš z Rýzmburka obsazovat královské hrady. Přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. V následujícím roce se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. Někteří Vítkovci (Záviš a jeho bratři, Ojíř z Lomnice) uprchli na své statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem Habsburským, jehož dvůr patrně rovněž navštívili. Zatímco byl Záviš v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkensteinu a očekával další vývoj. Jiní Vítkovci, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka.

V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku. Záviš do událostí léta 1278 významně nezasáhl. Jeho nabídka pomoci českému králi noc před bitvou je s největší pravděpodobností pouhou smyšlenkou Dalimilovy kroniky.

Králův rádce[editovat | editovat zdroj]

Královna Kunhuta

Po bitvě na Moravském poli se Záviš z Falkenštejna vrátil do Čech, záhy se však dostal do konfliktu s braniborskou správou a účastnil se odboje proti Otovi V. Je jisté, že roku 1279 vypálil královské město Budějovice, jež leželo uprostřed vítkovských držav a bylo tomuto rodu trnem v oku. V roce 1280 opustil Čechy a jako odpůrce Oty Braniborského se vydal ke dvoru královny Kunhuty, která od roku 1279 sídlila v Hradci nad Moravicí. Jejich pragmatické partnerství však brzy přerostlo v milostný poměr pětatřicetileté vdovy a jejího o několik let mladšího rytířského dvořana. Počátkem roku 1281 královna ustanovila Záviše v Hradci purkrabím. V létě 1281 byl z uherského zajetí propuštěný Mikuláš Opavský a již během prvních týdnů začal postupně obnovovat svou moc nad jednotlivými hrady a městy Opavska. Záviš s Kunhutou proto museli Opavsko opustit a patrně ve druhé polovině roku 1281 odešli na Moravu, kde našli útočiště na některém z vítkovských sídel. Zhruba v té době se jim narodil syn Jan, zvaný Ješek (není jisté, zda přišel na svět v Hradci nad Moravicí, nebo na jiném místě jejich společného pobytu).[2]

Několik týdnů po návratu dvanáctiletého Václava II. z braniborského zajetí v květnu 1283 se královna Kunhuta k svému synovi z Moravy vrátila a vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka.[3] V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Až tehdy se Záviš stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou.[pozn. 1] Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. V lednu 1285 při slavném završení Václavova sňatku s Gutou v Chebu došlo také ke sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.[7]

Naneštěstí pro Záviše královna v září 1285[8], brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulózu. Jejím skonem zpočátku nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách.[pozn. 2] Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.

Odpůrce Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta Habsburská.[10] S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic.[pozn. 3] S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty[12] a biskupa Tobiáše z Bechyně, využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit a královým rádcům se podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Záviš byl o nastalé změně zřejmě informován, neboť se s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově.

…král Václav se rozhodl, aby se postaral o mír sobě i celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí a předstíraje, že se nemůže bez jeho průvodu odebrati k chystané křestní hostině, poslal pro něho posly, aby přišel do Prahy doprovoditi ho…
— Zbraslavská kronika[13]

V lednu 1289 pozval Záviš krále Václava na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej přijel na křtiny pozvat osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy.[pozn. 4] Roli při jeho obvinění zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšem po smrti Kunhuty sám daroval.

Věznění a poprava[editovat | editovat zdroj]

Jana Goth, Poprava Záviše z Falkenštejna pod hradem Hluboká

Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probovi. O Velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců.[19] Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačení povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí.[20]

Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 hřiven stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému (Janovi). Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290.

Záviš zůstal v zajetí do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen.[pozn. 5] Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali.[21][22] Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým starším bratrem Vítkem z Krumlova. Vítek nehodlal ustoupit, mimo jiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – pravděpodobně 4. července byl Záviš na louce na pravém břehu Vltavy pod hradem Hluboká popraven stětím.[pozn. 6] Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra.

Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava! V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou...
...podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k tém špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny.
— Zbraslavská kronika[23]

Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravčí sekyra (flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem.

Závišovo tělo bylo s královým svolením pohřbeno v rožmberském rodovém klášter klášteře ve Vyšším Brodě. Podle Kroniky Rožmberské Záviš obdaroval klášter krátce před svou smrtí vzácným klenotem zvaným Závišův kříž, který získal po Kunhutě. Proto cisterciáci zajistili Závišův pohřeb a pochovali jej v kapitulní síni, kde byli pochováváni preláti. V roce 1290 věnovali Vítek a Vok z Krumlova vyšebrodskému klášteru „ku spasení duše Záviše z Falkenštejna tři vesnice“. Roku 1306 Závišova dcera z prvního manželství bez úspěchu uplatňovala nároky na pozůstalost svého otce.

Závišův pád ukázal na meze šlechtické ctižádosti.[24]

Ohlas v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Mezi díla inspirovaná osobností Záviše z Falkenštejna patří:

Drama Falkenštejn, Jaroslav Hilbert

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Kronika Beneše Minority uvádí rok 1284,[4] Ota Zbraslavský mluví o svatbě uzavřené před tzv. chebskou svatbou[5] a vídeňský letopisec hovoří o svatbě uzavřené po svátku sv. Trojice roku 1285, tedy po 20. květnu.[6]
  2. Podle Štýrské rýmované kroniky zajistila majetky v hodnotě 50 000 hřiven stříbra ještě před smrtí královna Kunhuta svému synovi Ješkovi. Mělo se jednat o jitřní dar, který dostala od svého prvního manžela krále Přemysla Otakara II.[9]
  3. Důvody přepadení nejsou známy. Mohly souviset s otázkou věna Závišovy dcery, která se pravděpodobně někdy v letech 1284-1286 provdala za Jindřichova syna Hynka Krušinu z Lichtenburka. Zároveň v této době už stáli Lichtenburkové na straně Závišových nepřátel.[11]
  4. Někteří autoři Závišovo zatčení uváděli k podzimu roku 1288 (Vystyd,[14] Jan[15]), pravděpodobnější je počátek roku 1289 (Šusta,[16] Žemlička,[17] Vaníček[18]).
  5. Přesné Závišovo obvinění se nedochovalo.[21]
  6. Datum 4. července uvádí Beneš Minorita, zatímco 24. srpen je zmíněn v krumlovském nekrologiu, jež je ale až z pozdější doby.[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hans Waltenberger: Záviš z Falkenštejna
  2. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 60 − 64.  
  3. Velké dějiny, s. 388
  4. In ordine Cruciferorum, str. 459
  5. Zbraslavská kronika, str. 53
  6. In ordine Cruciferorum, str. 459
  7. Mikuláš I. Opavský, s. 223
  8. www.genealogie-mittelalter.de
  9. In ordine Cruciferorum, s. 454
  10. Velké dějiny, s. 399
  11. URBAN, Jan. Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 129–130, 203–204.  
  12. Václav II., s. 100
  13. Zbraslavská kronika, s. 65
  14. VYSTYD, Miloš. Zbislav Zajíc z Třebouně a konec Záviše z Falkenštejna. Český časopis historický. 1914, roč. 20, s. 179. ISSN 0862-6111.  
  15. JAN, Libor. Proces se Závišem a proměna královské vlády v letech 1289-1290. Český časopis historický. 2005, roč. 103, s. 10. ISSN 0862-6111.  
  16. České dějiny, s. 397
  17. Století posledních Přemyslovců, s. 168
  18. Velké dějiny, s. 403–404
  19. Století posledních Přemyslovců, s. 169
  20. Století posledních Přemyslovců, s. 169–170
  21. a b Václav II., s. 110
  22. a b Velké dějiny, s. 413
  23. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha : Svoboda, 1976. 597 s. S. 66.  
  24. VANÍČEK, Vratislav. Záviš z Falkenštejna a česká šlechta. Acta Universitatis Nicolai Copernici. 1990, roč. Historia 24, s. 200. ISSN 0860-1232.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Záviš z Falkenštejna ve Wikimedia Commons