Jan Blažej Santini-Aichel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Blažej Santini-Aichel
Pro nápovědu klikněte
Narození 3. února 1677
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 7. prosince 1723 (ve věku 46 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Národnost Čech italského původu
Povolání architekt
Příbuzní otec Santini Aichel
bratr František Santini-Aichel
Hnutí vrcholné baroko, barokní gotika
Významná díla Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory (1703-08)
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (1719-22)
zámek Karlova Koruna (1721-23)
Ovlivněný Francesco Borromini
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677 Praha[1]7. prosince 1723 Praha) byl významný český barokní architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika.

Život[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
otec Santini Aichel
bratr František Jakub Santini-Aichel
děd Antonín Aichel
tchán Kristián Schröder

Narodil se 3. února 1677, na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka Santini-Aichela a druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichl. Narodil se s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se přesto vyučil (stejně jako bratr František), ale studoval také malířství, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Po vyučení se okolo roku 1696 vydal sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. Do roku 1699 prošel Rakousko a v Itálii dorazil až do Říma, kde měl možnost se seznámit s díly ticinského, v Římě působícího Francesca Borrominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za „blázna“. V Itálii pravděpodobně získal kvalifikaci architekta a také přebral do svého jména otcovo jméno Santini, stejně tak učinil i bratr František.

V roce 1700 už Santini samostatně realizoval stavby, projektoval a měl z těchto činností příjmy. V té době není doloženo, že byl členem některého ze stavitelských cechů a vlastnil stavební firmu. Byl pouze projektantem, dohlížejícím na provádění vlastních staveb. V činnosti navazoval na architekta J. B. Matheye, po jehož smrti některé projekty přebral a dokončil, přebral i Matheyův okruh stavebníků a částečně navázal i na jeho styl. Jeho prvním významnějším stavebníkem byl zbraslavský cisterciácký opat Wolfgang II. Lochner, který jej neváhal doporučit dalším opatům. Začátkem roku 1703 úspěšně nahrazuje zkušeného architekta Pavla Ignáce Bayera při přestavbě klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Téhož roku začíná pracovat na dostavbě kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti pro pražské malostranské theatiny, kde zdařile navázal na projekty Guarino Guariniho a Jana Batisty Matheye. V roce 1704 se podílí na přestavbě kapitulního děkanství na Pražském hradě. Již příštího roku dokončuje přestavbu, dnes sice již nezachovaného, staroměstského paláce pro Jana Rudolfa hraběte z Lissau, který se též zasloužil o mnohá doporučení jeho práce. To vše dokládá, že již od začátku svého působení Santini pracuje pro významnou klientelu, získává velké, náročné zakázky a u zákazníků je velmi uznávaný, váženy i obdivovaný. Santinimu se dařilo a v roce 1705 koupil Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později koupil i sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojil.

Po Schröderově smrti si Santini roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové – Jan Norbert Lukáš (* 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (* 1708) a František Ignác (* 1710) – zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika (* 1713).

Když v roce 1720 manželka Veronika umřela, oženil se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, čímž si zajistil nejen úzké rodinné vazby na českou nižší šlechtu, ale prostřednictvím vlivných švagrů i na vyšší církevní hodnostáře. S ní měl v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce své smrti syna Jana Ignáce Rocha. Kmotry všech Santiniho dětí se stali Santiniho mecenáši z řad vysoké šlechty.

Jan Blažej Santini umírá po delší nemoci 7.12.1723 v Praze a je pochován dle posledního přání na dnes již zrušeném hřbitově u bývalého kostela Svatého Jana Křtitele v dnešní Šporkově ulici.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Schodiště v Sedlci.
Související informace naleznete také v článku Seznam děl Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

Činnost a výsledky práce Jana Blažeje Santiniho-Aichela jsou neustále středem zvětšujícího se zájmu. Vedle odborníků, historiků umění a architektury i široká veřejnost vyhledává jeho stavby. Upoutávají pozoruhodným charakterem vnějších tvarů i zvláštností využití vnitřních prostorů pro světelné vyjádření a akustiku. Prezentuje i mnohá odvážná technická řešení. Jeho originální propracované architektonické návrhy představují velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, velké i malé palácové stavby. Jeho dílo pomáhá mnohým pochopit rozpor českého baroka, kdy údajná doba "temna" je vlastně dobou skutečného, hmatatelného rozkvětu českého stavitelství, řemesla a umění.

Na počátku jeho úspěchů je vstup do služeb zbraslavského cisterciáckého kláštera, kde opat Wolfgang Lochner mu svěřuje náročný úkol. Na místě zničených rozsáhlých gotických objektů projekčně navrhnout novostavbu konventu a konventního kostela. Jím vytvořená koncepce architektury v jeho projekčních záměrech již vykazuje smělost a silné vyjádření kulturních představ. Pozvání od dalšího stavebníka nedalo na sebe dlouho čekat. Sedlecký opat Jindřich Snopek mu zadává náročnou opravu a úpravu starobylého gotického konventního kostela. Zde se již naplno projevila Santiniho pohotová nápaditost, jeho velký rozptyl a obsáhlost znalostí praktického stavitelství.

Mistr až génius Jan Blažej Santini Aichel ve svých projektech předkládá prostřednictvím hlubokých znalosti matematiky, geometrie, numerologie a zanícenosti pro oživovanou katolickou věrouku, užitím židovské i křesťanské kabaly silné smyslové i duchovní naplnění prožitků. Za 23 let plodného projektantského působení navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Pracoval pro četné významné i feudální hodnostáře. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do krajiny. Vytvářel a dotvářel prostory s vynikající akustikou a mimořádnou světelnou charakteristikou.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Citát[editovat | editovat zdroj]

„Santiniho Zelená Hora je báseň… Zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.“ --Mojmír Horyna

Mnoho podob jména[editovat | editovat zdroj]

Sám Santini, ale i doba a mnohonárodnostní evropské prostředí jsou zdrojem mnoha podob jeho jména. Setkat se můžeme s tvary a přepisy: Jan Blažej Santini, Jan Santini Aichl, Giovanni Santini, Jan Blažej Santini-Eichel, Giovanni Santini-Aichl, Johann Blasius Santini-Aichel, Giovanni Blasius Santini či Jan Blažej Santini-Aüchel. U děda se setkáváme i s podobou jména Antonio Akel i Aychel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Sedlák a kolektiv: Významné památky okresu Žďár nad Sázavou, 1982
  • KOTRBA, Viktor. Česká barokní gotika – dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha : Academia, 1976.  
  • BARTH, Fritz. Santini 1677-1723. Ein Baumeister des Barock in Böhmen. Ostfildern : Hatje Cantz Verlag, 2004. ISBN 3-7757-1468-5. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]