Kunhuta Uherská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kunhuta Uherská/Haličská
Královna česká, vévodkyně rakouská, štýrská, korutanská a kraňská
Kunhuta Uherská (náhrobek)
Kunhuta Uherská (náhrobek)
Korunovace 1261
Narození 1245
Kyjev ?
Úmrtí 9. září 1285
Praha
Pochována Anežský klášter
Předchůdce Markéta Babenberská
Následník Guta Habsburská
Manžel(é) I. Přemysl Otakar II.
II. Záviš z Falkenštejna
Potomci I. Kunhuta Přemyslovna
II. Anežka Přemyslovna
III. Václav II.
IV. Ješek z Falkenštejna
Dynastie Rurikovci
Otec Rostislav Haličský
Matka Anna Uherská

Kunhuta Uherská (12459. září 1285, Praha) nebo také Haličská či Mačevská byla druhou manželkou Přemysla Otakara II. a českou královnou, rakouskou, štýrskou, korutanskou a kraňskou vévodkyní z rodu Rurikovců.

Vnučka uherského krále[editovat | editovat zdroj]

Kunhuta jako česká královna (Zbraslavská kronika)

Přesné místo a denní datum narození Kunhuty není známo; je možné, že se narodila v zemích svého děda z otcovy strany, Michala Černigovského. Dětství však už trávila v Uhrách. Její otec, kníže Rostislav Michajlovič si totiž musel po útoku Tatarů na Rus a dále do Evropy zachránit život útěkem na dvůr uherského krále Bély IV. Ten Rostislavovi později dal za manželku svou dceru Annu a jmenoval jej bánem Slavonie (dnes v Chorvatsku) a Mačvy (dnes v Srbsku).

Když Béla IV. prohrál s českým králem bitvu u Kressenbrunnu, chtěl z něj protivník udělat spíše spojence než nepřítele a rozhodl se tedy pro svatbu s některou z arpádovských princezen. Původně Přemysl Otakar žádal o ruku Bélovy dcery Markéty. Jeptiška o sňatek nejevila zájem a Přemysla stejně jako mnoho nápadníků před ním a po něm odmítla.[1] Místo Markéty tedy Béla IV. nabídl Přemyslovi svou vnučku Kunhutu.

Kunhuta se za českého krále Přemysla Otakara II. vdala 25. října 1261[2] v hornouherském Prešpurku (Bratislava). Rychlost, se kterou svatba následovala po Přemyslově rozvodu s Markétou, svědčí o tom, že se jednalo o dlouhodoběji připravovaný akt. 25. prosince téhož roku se konala okázalá pražská korunovace, která se stala velkou společenskou událostí tehdejší Evropy. Přemysl si Markétiným zapuzením znepřátelil rakouskou šlechtu, byť manželství s Kunhutou bylo motivováno především snahou o legitimního dědice a alespoň dočasný mír s Arpádovci – ten vydržel celé další desetiletí.

Česká královna[editovat | editovat zdroj]

Kunhutina pečeť

O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě a Přemysla často doprovázela na turnajích. S Přemyslem Otakarem měla nejspíš šest dětí, mezi nimi dcery Kunhutu a Anežku, ale tak očekávaný dědic trůnu Václav se narodil až koncem září 1271. Lucemburské kroniky zmiňují ještě další tři děti: mluví o synech, jinde figuruje dcera Markéta. O královně v této době příliš slyšet není. Ví se, že král dal své manželce pro pobavení na Pražský hrad přivézt lvy.

Některé dobové zápisy (především kronika Otakara Štýrského) o Kunhutě Haličské tvrdí, že to byla žena ctižádostivá (coby vdova skutečně přijímala audience jako vládkyně), že Otakara vehnala do bitvy s Rudolfem Habsburským (těžko říct, zda na něj měla takový vliv) a že její romance se Závišem z Falkenštejna začala už za Přemyslova života. Falkenštejn se však vzhledem ke vztahu krále s Vítkovci jen stěží mohl s Kunhutou Haličskou setkat už na Přemyslově dvoře.[3] Jedná se o spekulace založené na slovech v pozdější staročeské písni:[3]

Záviše proto (král) vyhnal bieše, že u králové na freji bieše...

Listy královny Kunhuty[editovat | editovat zdroj]

S osobou královny Kunhuty souvisejí i zápisy v dikcionáři mistra Bohuslava. Listy královny Kunhuty, prý určené králi Přemyslovi, ovšem ani nemusely být nikdy odeslány. Dost dobře mohly sloužit jen jako vymyšlené cvičební texty a snad jsou ovlivněné rétorským učením Jindřicha z Isernie. Mohly vzniknout až po Přemyslově smrti, aby ukázaly v trochu lepším světle královnu vdovu, která podle mínění současníků pošpinila památku svého královského manžela. Ať už ale vznikly z popudu Kunhuty či ne, každopádně se jedná o slova velice krásná:

Čekalo, čekalo srdce naše s radostí na návrat Váš. K jeho uvítání rozhodly jsme se s touhou v srdci i v duši pospíšiti vstříc na místo i v den, na které jste ustanovil, že po prvé vstoupíte na pomezí Čech. Tam nechť předběhne Vás tento lístek a uvítá Vás tak v radosti a jásání vytouženého blaha, vlévaje a podněcuje nade vše milostnost drahé sladkosti, a kéž té, jež milého čeká, vrátí se stejná láska jeho, utěšující předzvěst přítomnosti toužebně očekávaného. A kéž pak i Vy sám, po němž toužíme, na vrcholu úspěchů přijdete v řečený kraj, naším objetím milý, nejmilejší.[4]

Po bitvě na Moravském poli[editovat | editovat zdroj]

Po prohrané bitvě na Moravském poli (1278) se Kunhutě nepodařilo uchovat státní integritu a nezávislost. Zájemci o poručnictví Václava a tudíž správu země byli dva – braniborský markrabě Ota V. a vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, oba spojeni s českým královským dvorem příbuzenskými vztahy.

Snaha ochránit sebe a syna Kunhutu donutila navázat spojení s Rudolfem Habsburským a potvrdit mu slib o svatbě svých a Rudolfových dětí (součást mírových podmínek z roku 1276).[5] Usilovala o poručnictví Jindřicha Probuse, Rudolf ho ovšem ponechal Otovi, sám si ponechal na pět let Moravu, Jindřichovi připadlo Kladsko, Kunhutě Opavsko (o které bude později neúspěšně bojovat s Mikulášem Opavským).

Neshody s Otou vedly k internaci královny a dětí na Bezdězu, odkud se jí podařilo utéct – ovšem bez Václava. Právě skutečnost, že opustila syna a jediného žijícího Přemyslovce, nemohou mnozí historici Kunhutě zapomenout. Dá se ovšem pochybovat o tom, že Kunhuta v zajetí mohla synovi nějak pomoci. Bezděz navíc zřejmě nebyl těžkým žalářem a Václavovi dělala společnost chůva Eliška. Je ovšem pravda, že zápisy v kronikách královnin „chytrý“ útěk komentují s obdivem i odporem.

Paní z Falkenštejna[editovat | editovat zdroj]

Na Hradci u Opavy si královna-vdova zřídila dvůr, kam někdy v roce 1280 přichází Záviš z Falkenštejna.[6] Okouzlující Falkenštejn se stává nejen purkrabím na Hradci (1281), ale také jejím milencem. V té době se za něj možná tajně vdala. V roce 1281–2 Falkenštejnovi porodila syna Jana.[7] Dle pověsti se tak stalo pravděpodobně na hrádku poblíž Svojanova.[8][9][10]

Po Václavově návratu z braniborského zajetí v roce 1283 je královna přijata zpátky ke dvoru a spolu s ní a na její přímluvu i Falkenštejn. Roku 1285 Kunhuta doprovázela syna Václava do Chebu, kde se stvrdil jeho sňatek s Gutou Habsburskou. Toho roku se pravděpodobně oficiálně vdala za Falkenštejna, ale 9. září zemřela, zřejmě na tuberkulózu. Kunhuta Uherská je pohřbena v Anežském klášteře v Praze, vedle sv. Anežky České a rodičů Přemysla Otakara II.

Ačkoliv dnešní doba má sklony vidět počínání Kunhuty Uherské už jinak, bylo by chybou ji hodnotit moderní volnomyšlenkářskou optikou. Královna matka měla za svého života na syna nepochybně silný vliv. Dospělý Václav však jistě nikoli náhodou nedal žádné ze svých dcer jméno Kunhuta. Jeho druhorozená dcera však měla jméno Václavovy oblíbené chůvy Elišky.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Dospělosti se dožily tři z dětí Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské:

1291 Boleslav II. Mazovský
1285 Rudolf II. (Švábský)
1285 Guta Habsburská
1300 Eliška Rejčka

Ze vztahu Kunhuty a Záviše z Falkenštejna se narodil jeden syn:

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.e-stredovek.cz
  2. www.mittelalter-genealogie.de
  3. a b ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský.
  4. Listy královny Kunhuty králi Přemyslovi. Praha : Akropolis, 1997.  
  5. www.e-stredovek.cz
  6. www.e-stredovek.cz
  7. www.e-stredovek.cz
  8. http://www.mestyssvojanov.cz/sou04.htm
  9. http://www.olesnicko.cz/knezeves-index.html
  10. http://obectrpin.sweb.cz/hlasnice.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Listy královny Kunhuty králi Přemyslovi. Praha : Akropolis, 1997.  
  • Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha : Svoboda, 1976. 597 s.  
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. : král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.  
  • ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha : Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1.  
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.  
  • WIHODA, Martin. Facta est autem distractio regni Bohemiae. Opavsko v čase interregna 1278-1283. In Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2000. ISBN 80-7248-110-X. S. 170–180.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 721 s. ISBN 978-80-7422-118-7.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česká královna
Předchůdce:
Markéta Babenberská
12611278
Kunhuta Uherská
Nástupce:
Guta Habsburská