Theodoros I. Laskaris

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theodoros I. Laskaris
Nikájský císař
Theodoros I. Laskaris
Miniatura Theodora I.
Doba vlády 12051222
Korunovace 1208
Narození asi 1174
Úmrtí srpen 1222
Předchůdce Alexios V. Dukas Murtzuflos
Nástupce Jan III. Dukas Vatatzés
Dynastie Laskarisové

Theodoros I. Komnenos Laskaris (někdy pouze Theodor, řecky Θεόδωρος Α' Λάσκαρις, Theodōros I Laskaris, asi 11741222), pocházející z magnátské rodiny Laskaridů, byl nikájským císařem v letech 1205 (1208)–1222.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Latinské císařství a řecké nástupnické státy (epirský despotát spolu s nikájským a trapezuntským císařstvím kolem roku 1204 po skončení čtvrté křížové výpravy

Theodoros pocházel ze šlechtického rodu Laskaridů z Malé Asie, kde také spolu se svými bratry spravoval dědičné území. Po dobytí Konstantinopole křižáky 13. dubna 1204 vyhlásil spolu s bratrem Konstantinem samostatný stát se sídlem v Nikaii, který se stal hlavním nepřítelem nově vzniklého císařství latinského. Již před dobytím Konstantinopole pobýval na tamějším dvoře, přičemž se oženil s jednou z dcer císaře Alexia III. Annou. Theodoros se stal hlavním organizátorem boje proti křižákům, kteří se usadili v Konstantinopoli. Roku 1208 ho konstantinopolský patriarcha Michael IV. Autoreanos korunoval na císaře římského (byzantskéhobasileus ton Romanion) a Theodoros od té doby reprezentoval byzantskou vládu v exilu, připravující se dobýt Konstantinopol zpět (byzantská reconquista). Nikájští císařové postupně odnímali maloasijská a poté i balkánská území Latinům (křižákům) a vytvořili tak základnu pro dobytí Konstantinopole. Theodora však rovněž ohrožovali na východních hranicích Seldžukové, proti kterým se ale zabezpečil vytyčením hranice mezi Rúmským sultanátem a Nikajským císařstvím roku 12101211. Pod vládou Theodora I. tehdy bylo západní pobřeží Malé Asie (bez ostrovů) a část severního pobřeží Anatolie. Jeho panství tedy strategicky zaujímalo významnou polohu. Nikaia se v prvních letech Theodorovy vlády stala spojencem Bulharského království, taktéž bojujícího proti Latinům. Se smrtí cara Kalojana a nástupem jeho synovce Borila se situace zhoršila – roku 1211 se proti Theodorovi obrátilo i Bulharsko po boku latinského císaře Jindřicha Flanderského. Roku 1212 uzavřel Theodoros s Jindřichem smlouvu podstatně omezující vliv Latinů v Malé Asii. Ve vnitřní politice prováděl Theodoros konfiskace majetků konstantinopolského patriarchátu a také pozemkové aristokracie, která nesouhlasila s císařovou politikou proti Konstantinopoli. Půdu propůjčoval svým úředníkům, vojákům sobě oddaným či maloasijským klášterům a vytvořil si tím opěrný bod své politiky. V té později pokračoval i manžel Theodorovy dcery Ireny Ioannes (III.) Dukas Vatatzés, který byl nejprve Theodorem (který neměl v době skonu zletilého syna) určen za nástupce a po jeho smrti roku 1222 se skutečně císařem také stal. Ioannes pokračoval v politické dráze nastoupené Theodorem nejen doma – spojením s Bulhary a zmocňováním se území na Balkáně navázal na byzantskou reconquistu, započatou císařem Theodorem I. Laskarisem.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ (1199) Anna Komnena Angelina[1]

2. manželství ∞ (1214) Philippa Arménská[1]

  • Konstantinos Laskaris, thrácký vévoda

3. manželství ∞ (1219) Marie z Courtenay,[1] zůstalo bezdětné

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://genealogy.euweb.cz/byzant/byzant6.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.  
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.  
  • HRADEČNÝ, Pavel a kol. Dějiny Řecka. Praha : Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Alexios V.
Znak z doby nástupu Byzantští císaři
12041222
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ioannes III. Dukas Vatatzés