Theodoros I. Laskaris

Latinské císařství a řecké nástupnické státy (epirský despotát spolu s nikájským a trapezuntským císařstvím kolem roku 1204 po skončení čtvrté křížové výpravy

Theodoros I. Komnenos Laskaris (někdy pouze Theodor, řecky Θεόδωρος Α' Λάσκαρις, Theodōros I Laskaris, asi 1174 – 1222), pocházející z magnátské rodiny Laskaridů, byl nikájským císařem v letech 1204 (1208) – 1222.

Životopis

Theodoros pocházel ze šlechtického rodu Laskaridů z Malé Asie. Tam také spolu s několika bratry spravoval dědičné území a po dobytí Konstantinopole křižáky 13. dubna 1204 vyhlásil spolu s bratrem Konstantinem samostatný stát se sídlem v Nikaii, který se stal hlavním nepřítelem nově vzniklého císařství latinského. Již před dobytím Konstantinopole pobýval na tamějším dvoře a oženil se s jednou z dcer císaře Alexia III. Annou. Theodoros se stal hlavním organizátorem boje proti křižákům, kteří se usadili v Konstantinopoli a roku 1208 ho konstantinopolský patriarcha, který spolu s ortodoxním klérem uprchnul z Konstantinopole, korunoval na císaře římského (byzantského – basileus ton Romanion) a Theodoros od té doby reprezentoval byzantskou vládu v exilu, připravující se dobýt Konstantinopol zpět (byzantská reconquista). Nikájští císařové postupně odjímali maloasijská a poté i balkánská území Latinům (křižákům) a vytvořili tak základnu pro dobytí Konstantinopole. Theodora ale také ohrožovali na východních hranicích Seldžukové, proti kterým se ale zabezpečil vytyčením hranice mezi Rúmským sultanátem a Nikajským císařstvím roku 1210 – 1211. Pod vládou Theodora I. tehdy bylo západní pobřeží Malé Asie (bez ostrovů) a část severního pobřeží Anatolie. Strategicky tedy zaujímala výraznou polohu. Nikaia se v prvních letech Theodorovy vlády stala spojencem Bulharského království, taktéž bojujícího proti Latinům. Se smrtí cara Kalojana a nástupem jeho synovce Borila se situace zhoršila a roku 1211 se proti Theodorovi obrátilo i Buhlarsko po boku latinského císaře Jindřicha Flanderského. Roku 1212 uzavřel Theodoros s Jindřichem smlouvu podstatně omezující vliv Latinů v Malé Asii. Ve vnitřní politice prováděl Theodoros konfiskace majetků konstantinopolského patriarchátu a také pozemkové aristokracie, která nesouhlasila s císařovou politikou proti Konstantinopoli a půdu propůjčoval svým úředníkům nebo vojákům, sobě oddaným nebo maloasijským klášterům a vytvořil si tím opěrný bod své politiky, ve které pokračoval později i manžel Theodorovy dcery Ireny, Ioannes (III.) Dukas Vatatzés, který byl nejprve Theodorem, který neměl v době skonu zletilého syna, určen za nástupce a po smrti prvního nikajského císaře roku 1222 se jím skutečně stal a pokračoval v politické dráze nastoupené Theodorem nejen doma - spojením s Bulhary a zmocňováním se území na Balkáně navázal na byzantskou reconquistu, započatou císařem Theodorem I. Laskarisem.

Potomci

1. manželství ∞ (1199) Anna Komnena Angelina

• Nikolaos Laskarina (†1212)
• Ioannes Laskaris (†1212)
• Irena Laskarina (†1239), nikajská císařovna, choť Ioanna III. Duky Vatatza
• Marie Laskarina (1206 – 1270), uherská královna, choť Bély IV.
• Eudokie Laskarina

2. manželství ∞ (1214) Philippa Arménská

• Konstantinos Laskaris, thrácký vévoda

3. manželství ∞ (1219) Marie de Courtenay, zůstalo bezdětné

Odkazy

Literatura

• DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.  
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.  
• HRADEČNÝ, Pavel a kol. Dějiny Řecka. Praha : Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1.  

Související články

• Laskarové
• Seznam byzantských císařů
• Čtvrtá křížová výprava

Předchůdce: Alexios V.

Byzantští císaři 1204 – 1222

Nástupce: Ioannes III. Dukas Vatatzés