Mikuláš I. Opavský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Příbuzenstvo
otec Přemysl Otakar II.
matka Anežka z Kuenringu
manželka Adelheida
syn Mikuláš II. Opavský

Mikuláš Opavský (okolo 125526. července 1318) byl synem Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z významného hornorakouského rodu Kuenringů. Stal se zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až do roku 1521 a jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý.

Syn Přemysla Otakara II.[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1260 se pro něj otec snažil získat nástupnické právo. Odpověď papeže Alexandra IV. byla příznivá, uznává dědické nároky dětí českého krále, které jim Otakar bude ochotný poskytnout, a dokonce mu smějí říkat otče. Papežská bula ovšem měla dodatek, podle kterého se dědická práva nevztahovala na český trůn. Přemysl toto rozhodnutí přijal celkem snadno (umožňovalo mu to ospravedlnit rozvod s Markétou Babenberskou).

Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a otce doprovázel na jeho výpravách. V listopadu 1269 mu bylo vydělena opavská provincie, což znamenalo jistý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko získalo svébytný statut, a to na úkor Olomoucka. V bitvě na Moravském poli (1278) bojoval po otcově boku.

V oné bitvě byl také lapen a usmrcen král Otakar, když nesoustředěně a zmateně harcoval mezi vojáky. Jeho syn kníže Mikuláš byl zajat a spolu s jinými zajatými šlechtici, hrabaty a nespočetnými vojáky odveden do Uher.
— Děje Uhrů od Šimona z Kézy[1]

Po prohrané bitvě strávil dva roky v uherském zajetí. V létě 1281 byl Mikuláš po zaplacení výkupného propuštěn ze zajetí a vrátil se na Opavsko.[2]

Mikuláš Opavský a Záviš z Falkenštejna[editovat | editovat zdroj]

Na Opavském Hradci v té době sídlila královna vdova Kunhuta Uherská a její milenec Záviš z Falkenštejna. Po svém návratu z uherského zajetí se na Opavsku ujal svých práv Mikuláš a Záviš s Kunhutou museli Opavsko opustit.[pozn. 1] V lednu 1285 v Chebu došlo k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf Habsburský chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.[8] V lednu 1289 (ve stejnou dobu, kdy byl uvězněn Falkenštejn) přišel v Mikulášově doprovodu na pražský dvůr Kazimír Bytomský, první z polských velmožů, kteří složili lenní slib Václavovi II. Do českých dějin se Mikuláš Opavský asi nejvýrazněji zapsal tím, že v srpnu 1290 nechal před hradem Hluboká popravit Záviše z Falkenštejna.

Když získal Václav II. polskou korunu, stal se jeho nemanželský bratr starostou krakovským a „capitanus regni Poloniae“, Václavovým zástupcem v Polsku a de facto místokrálem.

Poslední roky života[editovat | editovat zdroj]

Po zavraždění Václava III. v Olomouci v roce 1306 se Mikuláš pokusil opětovně opanovat Opavsko. Po jeho počátečním přijetí se proti němu pravděpodobně v roce 1308 vzbouřila místní šlechta a Mikuláše vyhnala. Povstání opavské šlechty pravděpodobně souviselo s rezignací Habsburků na boj o české království po smrti německého krále Albrechta. Mikuláš se poté uchýlil do Plumlova či do Brna, kde nechal znovu vybudovat minoritský kostel svatých Janů. V témže kostele byl 25. července 1318 pohřben „dosti jsa chud na statky, ale bohat na ctnosti“.[9]

Od roku 1308 držel pak Opavsko lehnický kníže Boleslav, který jej zabral jako náhradu za nevyplacené věno své manželky Markéty, sestry krále Václava III. Teprve krátce před svou smrtí se dočkal Mikuláš určité satisfakce, když jeho syn Mikuláš II. složil do rukou českého krále Jana lenní slib a mohl převzít opavské knížectví do přímé správy.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Josef Šusta,[3] následně např. i Gabriela V. Šarochová[4] a opatrně i Vratislav Vaníček[5] předpokládali, že Kunhuta se Závišem zůstali na Hradci až do návratu Václava II. v roce 1283. Libor Jan[6] a Martin Wihoda[7] poukázali na absurdnost předpokladu, že by se Mikuláš Opavský po svém návratu ze zajetí dobrovolně vzdal nejvýznamnějšího hradu v provincii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Legendy a kroniky koruny uherské. Příprava vydání Richard Pražák; překlad Dagmar Bartoňková, Jana Nechutová. Praha : Vyšehrad, 1988. 389 s. S. 324.  
  2. WIHODA, Martin. Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický. 2001, roč. 99, s. 217. Dále jen Mikuláš I. Opavský. ISSN 0862-6111.  
  3. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha : Jan Laichter, 1935. 803 s. S. 318-319, 332, 340.  
  4. ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha : Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1. S. 100.  
  5. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 381.  
  6. JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno : Masarykova univerzita ; Matice moravská, 2000. 299 s. ISBN 80-902304-9-0. S. 260.  
  7. WIHODA, Martin. Facta est autem distractio regni Bohemiae. Opavsko v čase interregna 1278-1283. In Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2000. ISBN 80-7248-110-X. S. 170–180.
  8. Mikuláš I. Opavský, s. 223
  9. a b Mikuláš I. Opavský, s. 228

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]