Hlava státu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hlavy států v roce 1889

Hlava státu je orgán, který je reprezentantem a symbolem státu navenek.[zdroj?] Samotný termín vznikl jako označení pro prezidenta republiky.[zdroj?] Tento orgán obvykle zosobňuje kontinuitu a legitimnost státu.[zdroj?] Funkce, práva a povinnosti hlavy státu bývají definovány v ústavě.

V monarchii vykonává úlohu hlavy státu monarcha. Toto pojetí je ale poměrně nové,[zdroj?] neboť ještě v nedávné minulosti monarcha sám představoval zosobnění státu („stát jsem já“).[zdroj?] V tomto případě monarcha nemůže být hlavou sám sobě.[zdroj?] Monarchů neprohlašujících se za hlavu státu je však velice málo.[zdroj?]

V republice bývá hlavou státu prezident, volený parlamentem či přímo obyvateli státu.

Hlava státu v republice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku prezident.

V republice vykonává úlohu hlavy státu prezident, který může mít i jiný titul například generální kapitán (San Marino) nebo jsou země které prezidenta nemají ,ale těch je málo. Prezident je v současnosti nejrozšířenějším titulem hlav států.

Hlava státu v parlamentní republice[editovat | editovat zdroj]

V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Zdaleka nejdůležitější je pravomoc rozpustit parlament (většinou jen v ústavně stanovených případech) a vyhlásit nové parlamentní volby. Je až na výjimky volen parlamentem. Takovou výjimkou je například Česká republika, kde je prezident volen přímo občany.

V některých republikách resp. parlamentních republikách nebo také v diktaturách (není-li diktátor sám prezidentem nebo hlavou státu) má prezident jen čistě symbolické postavení a nevykonává žádné výkonné funkce. Toto je běžné například v Íránu, ale i u monarchií jako Japonsko nebo Švédsko.

Parlamentní republika je rozšířená nejvíce v Evropě a částečně v Asii.

Bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle

Hlava státu v poloprezidentské republice[editovat | editovat zdroj]

Poloprezidentská republika má prvky obou předchozích systémů. Prezident je volen přímo a má i pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci. Má právo veta k zákonům, může předkládat zákony parlamentu nebo přímo občanům formou referenda. Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie, převážně poloprezidentská je i Ruská federace.

Hlava státu v prezidentské republice[editovat | editovat zdroj]

Prezidentská republika je založena na oddělení státních mocí - soudní, výkonné i zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, většinou zároveň předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však nemá žádné pravomoci ve vztahu k parlamentu. Je volen přímo či nepřímo občany státu.

Soustředění takového množství moci do jedněch rukou však zvyšuje nebezpečí vzniku autoritativního státu nebo přímo diktatury. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická. Výjimkou v tomto směru jsou Spojené státy americké.

Prezidentská republika je nejrozšířenější formou vlády v Americe.

Hlava státu v monarchii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku panovník.
Královna Alžběta II.

V monarchii vykonává úlohu hlavy státu monarcha. Většina monarchií je z principu dědičných, kde se tedy titul např. císař/král/vévoda/kníže, atd... dědí a s tím i postavení jako hlavy státu, ale jsou i takové monarchie, kde není funkce hlavy státu dědičná a potom se jedná o tzv. volené monarchie jimiž jsou v současnosti např. Vatikán, Malajsie, Kambodža nebo Spojené arabské emiráty. Zvláštní případ je Kuvajt, kde musí úřadujícího (dědičného) emíra potvrdit parlament. Volené monarchie jsou de facto doživotní republiky s císařským nebo královským titulem. Zvláštní případy jsou Malajsie, kde je titul hlavy státu (krále) omezen na 4 roky a je to de facto republika ale oficiálně monarchie. Naproti tomu Spojené arabské emiráty jsou oficiálně federativní republikou, ale de facto jsou volenou monarchií. Pravomoci vládce se mohou lišit i podle formy monarchie (viz dole): toto spektrum začíná od téměř žádných pravomocí (Parlamentní monarchie) přes (Konstituční monarchii), kde je moc panovníka omezena ústavou, až po neomezenou politickou moc (Absolutní monarchie).

Monarcha resp. panovník může mít různé (hodnostní) tituly:

Hlava státu v parlamentní monarchii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Parlamentní monarchie.

Moc panovníka jako hlavy státu v parlamentní monarchii je omezena parlamentem a tak panovník nemá velké pravomoci, nesestavuje vládu a zpravidla nemá ani velký vliv na státní záležitosti, neboť ty jsou obstarávány parlamentem a vládou (viz: parlamentarismus). Monarchovi v tomto zřízení připadá především úloha reprezentativní. V Evropě je tato forma vlády uplatněna v Belgii, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Švédsku a Španělsku, a mimo Evropu např. v Japonsku. Zejména v Japonsku a Švédsku má panovník jen čistě reprezentativní postavení.

Jordánský král Abdalláh II.

Hlava státu v konstituční monarchii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku konstituční monarchie.

V konstituční monarchii je moc panovníka stanovená a omezená ústavou (z lat. constitutio - ustanovení, ústava). Respektuje zvoleného nebo dědičného monarchu jako hlavu státu. Moderní konstituční monarchie většinou uznávají systém „trias politica“ neboli rozdělení moci, kde je monarcha buď hlavou moci výkonné nebo má pouze roli představitele. Například v Bhútánu se monarcha sám rozhodl omezit svou absolutní moc a ustanovil konstituční monarchii.

Ve světě se tato forma vlády uplatňuje v Bahrajnu, Bhútánu, Jordánsku, Kuvajtu, Lichtenštejnsku, Maroku, Monaku, Spojených arabských emirátech, které jsou sice oficiálně federativní republikou, ale ve skutečnosti jsou volenou monarchií a Tonze.

Hlava státu v absolutní monarchii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku absolutní monarchie.

V absolutní monarchii disponuje nárokem na neomezenou státní moc. Monarcha je „legibus absolut us“ (latinsky „zákonu nadřazen“), což znamená, že zákonům, které sám vydává, nepodléhá. Zřejmě nejproslulejším příkladem nároku na absolutní vládu monarchy je Král Slunce Ludvík XIV., jehož chápání sebe sama podle výroku „L'état, c'est moi“ (česky „Stát jsem já“) můžeme chápat přímo jako prototyp tohoto uspořádání. Navzdory potížím s určením rozsahu představy můžeme dnes mezi absolutní monarchie zařadit tyto země (2009): Brunej, Katar, Omán, Saúdská Arábie, Svazijsko a Vatikán. Jelikož ve většině absolutních monarchiích probíhá proces demokratizace tak opravdu absolutními monarchiemi (myšleno v opravu absolutním smyslu) jsou už jen (2009): Brunej, Vatikán a Saúdská Arábie, ale i tak je moc panovníka ve všech absolutních monarchiích značná.

Hlava státu v diktatuře[editovat | editovat zdroj]

Hlavou státu v nedemokratických režimech bývá většinou prezident, ale některé státy používají jiné označení (Libye - vůdce revoluce, Kuba - předseda státní rady, předseda vlády). Často je prezidentem sám diktátor. Často si svévolně (nebo formou referenda) prodlužuje svoje volební období nebo sám sebe jmenuje doživotním prezidentem. Prezidentské volby se buď nekonají vůbec, nebo diktátor je v nich jediným kandidátem. Prezident v rukách drží veškerou moc.

Někdy je prezidentem jen nesamostatná figurka, která je plně v moci diktátora nebo vládnoucí strany. V tomto případě jsou jeho pravomoci prakticky nulové a hlava státu je tak symbolická a nemá ani pravomoce, které mají prezidenti nebo monarchové v parlamentním systému.