Instituce Evropské unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evropská unie
Vlajka Evropské unie

Tento článek je o:
Politice a institucích
Evropské unie

 z  d  e 

Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, kromě nich ještě existují poradní a i další instituce.

Orgány Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Orgány Evropské unie jsou vymezeny v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii:

Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]

Evropský parlament je legislativním a kontrolním orgánem Evropské unie. Jeho hlavní pravomocí je společně s Radou EU přijímat legislativní akty. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.

Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 736 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada[editovat | editovat zdroj]

Evropská rada (často zaměňována s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku (od 1. 12. 2009 Herman Van Rompuy).

Rada Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes oficiálně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí společně s Evropským parlamentem je přijímání legislativy.

Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází velvyslanci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny.

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.

Evropská komise[editovat | editovat zdroj]

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.

Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 28. Pokud dojde k rozšíření o další členy, pak se podle dosavadní představy počet komisařů nebude zvyšovat (zůstane na 28) a zavede se princip rotace komisařů, takže některé země již nebudou mít na určité období svého komisaře.

Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Jejím současným předsedou je José Manuel Barroso z Portugalska.

Některé organizační složky:

  • Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), je generálním ředitelstvím Evropské komise
  • Evropský statistický úřad (Eurostat), je generálním ředitelstvím Evropské komise

Soudní dvůr Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku.

Evropská centrální banka[editovat | editovat zdroj]

Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu, patří od Lisabonské smlouvy mezi orgány Evropské unie.

Evropský účetní dvůr[editovat | editovat zdroj]

Sídlo Evropského účetního dvora v Lucembursku

Evropský účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.

Poradní instituce Unie[editovat | editovat zdroj]

Evropskému parlamentu, Radě a Komisi jsou nápomocny dvě poradní instituce. Obě mají konzultativní funkci, v některých předepsaných případech je konzultace povinná.

  • Hospodářský a sociální výbor, zřízen již 1957 Římskými smlouvami, a sdružující zástupce organizací zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších subjektů sdružujících občanskou společnost. Počet jeho členů nesmí překročit 350.
  • Výbor regionů, zřízen Maastrichtskou smlouvou, složený ze zástupců regionálních a místních samospráv, kteří v takovém samosprávném celku mají volený mandát.

Finanční instituce[editovat | editovat zdroj]

Evropské agentury a další instituce[editovat | editovat zdroj]

Evropské agentury[editovat | editovat zdroj]

K nim se řadí několik subjektů založených sekundárním právem. Mezi nimi: Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, či Europol a Eurojust.

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Konvent[editovat | editovat zdroj]

Evropský konvent byl vytvořen v roce 2001 a pověřen prací na návrhu ústavy EU. Svou práci skončil v roce 2003 a poté byl rozpuštěn. V evropské politické diskusi se objevily názory, že by se ale Konvent, v té či oné formě, měl stát institucí trvalou a zejména podřízen suverenitě občanů EU, včetně práva na iniciativu a referendum ve věcech ústavy a zákonů EU (inspirací jsou politická práva Švýcarska).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]