Evropská integrace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dohody a smlouvy EU:
     EU, euro, Schengen, bezpečnostní politika, ESA: 11 zemí      EU, euro, Schengen, bezpečnostní politika: 4 země      EU, Schengen, bezpečnostní politika: 6 zemí      EU, Schengen: 2 země      EU, ESA: 1 země      EU, bezpečnostní politika: 3 země      EEA, Schengen: 2 země      Kandidáti, nějaké dohody: 5 zemí      Ministáty, nějaké dohody: 4 země      Bilaterální smlouvy, Schengen, ESA: 1 země      SAA: 3 země      Rozhovory: 1 země

Evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“.[1] Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka smlouvy mezi evropskými zeměmi vznikla v pozdním středověku a jedním z prvních průkopníků byl český král Jiří z Poděbrad (1462). Heslo „Spojené státy evropské“ poprvé použil Victor Hugo roku 1849, ve 20. století myšlenku oživila Panevropská unie R. Coudenhove-Kalergiho a v meziválečné době ji sledoval zejména francouzský ministr Aristide Briand. Evropská integrace vznikla především proto, že řada odpovědných politiků chtěla vytvořit podmínky, aby se světová válka – která v Evropě vznikla – nemohla opakovat. Významným podnětem byla řeč Winstona Churchilla 19. září 1946 v Curychu.[1]

První krokem praktické integrace bylo v roce 1948 založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejíchž 18 členů spolurozhodovalo o rozdělení americké pomoci v rámci Marshallova plánu; roku 1961 z ní vznikla OECD. Roku 1949 byla z podnětu W. Churchilla založena Rada Evropy se širokým polem působnosti, dnes hlavně v oblasti lidských práv. Téhož roku vznikla v Moskvě Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která roku 1991 zanikla. Roku 1952 vzniklo nadnárodní Evropské společenství uhlí a oceli, v němž šest účastníků (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko) koordinovalo svoji produkci, aby se předešlo hospodářským konfliktům, které přispěly ke vzniku první světové války.

Tytéž státy podepsaly roku 1957 Římské smlouvy o Euratomu a o společném trhu, čímž vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a roku 1960 Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 vznikla z EHS Evropská unie a její působnost se rozšířila o bezpečnostní a zahraniční politiku a soudní spolupráci. Schengenská smlouva o volném pohybu osob a zboží byla podepsána roku 1985 a roku 1997 se stala součástí práva EU. Lisabonská smlouva z roku 2007–2009 udělala řadu reforem k zefektivnění činnosti EU.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Dohody o volném obchodu s EU

Kromě tohoto procesu prohlubování spolupráce probíhalo také rozšiřování počtu účastníků, a to v několika vlnách. Nejrychleji se rozšířila Rada Evropy, která dnes zahrnuje 47 států. K prvním šesti zakládajícím státům EHS přistoupilo roku 1973 Dánsko, Irsko a Spojené království, roku 1981 Řecko, 1986 Portugalsko a Španělsko, 1995 Finsko, Rakousko a Švédsko, 2004 Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko a konečně roku 2007 Bulharsko a Rumunsko. Roku 2013 se stalo členem Chorvatsko. Jedinou zemí, která EU opustila, bylo roku 1979 po získání nezávislosti Grónsko. Oficiálními kandidáty jsou ještě Černá Hora, Island, Makedonie a Turecko, o členství se hlásí Albánie a Srbsko.

Další programy[editovat | editovat zdroj]

Roku 2002 zavedlo 11 zemí EU společnou měnu euro, k níž potom přistoupilo ještě 6 zemí. Šest malých nečlenských států (Andorra, Černá Hora, Kosovo, Monako, San Marino, Vatikán) užívá euro také. Asociační smlouvy, zahrnující dohodu o volném obchodu, uzavřela EU s dalšími 11 státy (mimo jiné Alžír, Egypt, Chile, Izrael, Jihoafrická republika, Libanon, Maroko, Mexiko, Tunis).

Programu Erasmus, založeného roku 1987, který podporuje mobilitu studentů a akademických pracovníků, se účastní celkem 31 zemí. Boloňského procesu, který chce tuto mobilitu podpořit zavedením srovnatelných stupňů a titulů, se účastní 47 zemí. Kromě zemí EU je to také Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Rusko, Švýcarsko, Ukrajina a další. Projektu SOS (Smart Open Services), který podporuje mobilitu pacientů a umožňuje přeshraniční poskytování lékařských služeb, se účastní 12 členských států EU včetně České republiky.

Schengenská oblast

Od roku 1992 mají občené EU volební právo v místních volbách tam, kde trvale žijí, i když jsou občany jiného státu. Schengenské dohody o zrušení hraničních kontrol se účastní všechny země EU kromě Spojeného království a Irska, a dále Island, Norsko a Švýcarsko. Evropská unie není stát a nemá tedy vlastní armádu. Na jejích expedičních sborech, které působí v krizových oblastech, se podílejí všechny státy EU kromě Dánska, a navíc Norsko a Turecko.

Na činnosti Evropské kosmické agentury (ESA), která je zatím na EU nezávislá, se podílí 18 členských států včetně ČR, Kanady, Norska a Švýcarska.

Prohlubování i rozšiřování ovšem neprobíhalo rovnoměrně a nelze ani říci, že by míra integrace prostřednictvím různých projektů byla hierarchicky uspořádaná. Proto se dnes často hovoří o integraci a la carte („podle jídelníčku“), kdy si jednotlivé země samy vybírají, na kterých integračních krocích se chtějí podílet.

Kritika evropské integrace[editovat | editovat zdroj]

Existují kritici evropské integrace. Francouzská strana Marine Le Penové žádá vystoupení Francie z eurozóny, nizozemská strana PVV, rakouská strana FPÖ, belgická strana Vlaams Belang a švédští Demokraté chtějí omezení v Schengenském prostoru.[2] Jedním z cílů kritiků evropské integrace je v evropském parlamentu vytvořit novou frakci, která by rozklížila Unii zevniř.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • L. Cabada, Aktuální výzvy evropského integračního procesu. Plzeň: A. Čeněk 2010
  • CLEMENS, Gabriele. Die Rolle der politischen Eliten bei der Herausbildung des europaischen Integrationsprozesses. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 449-456. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • D. Marek - M. Baun, Česká republika a Evropská unie. Brno: Barrister et Principal 2010

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Smlouva o Evropské unii, Hlava I., čl. A.
  2. a b ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. V Evropě sílí odpůrci imigrace, Unii chtějí rozklížit zevnitř. iDNES.cz [online]. 27. dubna 2014 20:53. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.