Svobodná strana Rakouska
| Svobodná strana Rakouska | |
|---|---|
| Freiheitliche Partei Österreichs | |
 | |
| Zkratka | FPÖ |
| Datum založení | 1956 |
| Předseda |  Herbert Kickl |
| Zakladatel | Anton Reinthaller |
| Sídlo | Theobaldgasse 19/4 A-1060 Vídeň |
| Ideologie | rakouský nacionalismus[1][2] národní konzervatismus euroskepticismus pravicový populismus[3] rusofilie[4] antiimigrace[4] v minulosti: národní liberalismus |
| Politická pozice | pravice až krajní pravice[4] |
| Evropská strana | Strana identity a demokracie |
| Politická skupina EP | Patrioti pro Evropu (2024–) |
| Barvy | modrá |
| Volební výsledek | 16,2% (RP 2019) |
| Oficiální web | www.fpoe.at |
| Zisk mandátů ve volbách | |
| Národní rada: | 57/183
|
| Spolková rada: | 16/61
|
| Evropský parlament: | 6/20
|
| Vlajka strany | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svobodná strana Rakouska[5] (německy: Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) je politická strana v Rakousku. V letech 2017–2019 byla koaličním partnerem Rakouské lidové strany v první vládě kancléře Sebastiana Kurze. FPÖ byla v této vládě zastoupena mj. vicekancléřem, předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem.
FPÖ je stranou s prvky národního konzervatismu. Je třetí nejsilnější politickou stranou v rakouské Národní radě. Je zastoupena ve všech zemských parlamentech. Od roku 2014 disponovala čtyřmi europoslanci Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 získala tři mandáty. Voličskou základnu tvoří zejména drobní podnikatelé, zaměstnanci, nejmladší voliči a lidé nespokojení s přistěhovalci a se situací v Evropské unii. V ekonomické rovině zastává středové postoje.
Historie
[editovat | editovat zdroj]FPÖ byla založena v roce 1956 přetvořením ze Svazu nezávislých (VdU). Dlouhou dobu byla vnímána jako strana bývalých nacistů, což jí znemožňovalo vstup do vlády. Pod vedením liberálního křídla v čele s Norbertem Stegerem vstoupila v roce 1983 do vlády s sociálními demokraty (SPÖ). V roce 1986 se však vedení strany chopil Jörg Haider, pod jehož vedením se strana transformovala na stranu nacionalistickou, což vedlo k rozpadu koalice s SPÖ, tj. k uplatňování ze strany SPÖ tzv. Vranitzkého doktríny (německy Vranitzky-Doktrin,[6] zrušena pod vedením sociálnědemokratického kancléře Christiana Kerna před parlamentními volbami v roce 2017[7]).[8] FPÖ postupně posilovala, a to navzdory tomu, že se od ní v první polovině 90. let odtrhlo Liberální fórum. Postupně Svobodní zesílili v roce 1999 až na 26,9 % a zajistili si účast v kabinetu Wolfganga Schüssela s rakouskými lidovci (ÖVP). Haider po sestavení vlády odešel z čela strany.
Vládní koalice se v roce 2002 předčasně rozpadla a strana pod vedením Herberta Haupta následně v předčasných volbách drasticky oslabila na 10 %. Začátkem roku 2003 však opět vstoupila do Schüsselovy vlády. Po další sérii oslabení a vnitrostranických sporů se křídlo kolem korutanského hejtmana Haidera odštěpilo novou stranu Svaz pro budoucnost Rakouska. Do ní přešlo 16 z 18 poslanců FPÖ a všichni tři dosavadní ministři za FPÖ. Zdecimovaní Svobodní zvolili na konci dubna do svého čela současného předsedu Stracheho, pod jehož vedením zaznamenala FPÖ opět vzestup v parlamentních volbách roku 2006, kde Svobodní skončili s 11 % a 21 mandáty těsně čtvrtí.
Po dalších předčasných volbách, způsobených rozpadem velké koalice SPÖ a ÖVP, posílili již na 17,54 % s 34 mandáty a získali zpět křeslo druhého viceprezidenta Národní rady, kterým se stal Martin Graff. FPÖ od roku 2008 zvolna posiluje i v zemských volbách, a to zejména na úkor sociálních demokratů. V roce 2013 získala 21,4 % hlasů a 42 mandátů v Národní radě.
Prezidentské volby 2016
[editovat | editovat zdroj]Do prezidentských voleb v dubnu roku 2016 kandidoval za stranu Norbert Hofer, který zvítězil v prvním kole s výsledkem 36,4 %, a postoupil tak do druhého kola, v kterém se utkal s Alexanderem Van der Bellenem.[9] V napínavém druhém kole v květnu roku 2016 obdržel Norbert Hofer 49,7 % hlasů a nebyl zvolen rakouským prezidentem.[10] Avšak Ústavní soud volbu zrušil a došlo k opakování druhého kola.
Poté, co stranický kandidát Norbert Hofer těsně neuspěl ve druhém kole prezidentských voleb v květnu 2016, se Svobodní vyjádřili, že by mělo být zrušeno korespondenční hlasování, které v posledku rozhodlo o výsledku voleb. Strana posléze formálně napadla volební výsledky.[11] Ústavní soud dal FPÖ za pravdu a volby se opakovaly. V nich však znovu zvítězil Alexander Van der Bellen.
Kauza s kontroverzní videonahrávkou
[editovat | editovat zdroj]V pátek 17. května 2019 informovaly německý deník Süddeutsche Zeitung a časopis Der Spiegel o kontroverzní videonahrávce z hotelu na ostrově Ibiza, na které se pár týdnů před rakouskými parlamentními volbami domlouval s nastraženou provokatérkou předseda FPÖ Heinz-Christian Strache na mediální podpoře v parlamentních volbách na stránkách nejčtenějšího rakouského deníku Kronen Zeitung. Mělo to být výměnou za přidělení státních zakázek ve prospěch údajné investorky, která se vydávala za neteř rusko-turkmenského oligarchy Igora Makarova, a s níž Strache a jeho spolupracovník Gudenus vedli onen tajně natáčený rozhovor. Žena během schůzky fingovaně tvrdila, že plánuje koupit deník Kronen Zeitung a investovat v Rakousku v přepočtu více než 6,5 miliardy korun. Během schůzky také opakovaně naznačila, že jde o černé peníze.
Kauza vyvolala okamžitou rezignaci rakouského vicekancléře a předsedy FPÖ Heinze-Christiana Stracheho, rozpad rakouské vládní koalice a uspořádání předčasných parlamentních voleb.
Podnikatel Igor Makarov se od nahrávky distancoval a uvedl, že žádnou neteř nemá. K videonahrávce se později přihlásil v Íránu narozený vídeňský právník Ramin Mirfakhrai.[12]
Program
[editovat | editovat zdroj]- Nesouhlas s přistoupením Turecka k EU.
- Odmítnutí evropské ústavy.
- Odmítnutí zvýšení příspěvků EU.
- Zpřísnění zákona o občanství.
- Účinný boj proti podvodům v oblasti azylu, omezení masového přistěhovalectví
- Zrušení sankcí, které EU uvalila na Rusko[13] a vazby na Rusko vůbec.[14]
- Udržování vztahů s Višegrádskou skupinou
Volební výsledky
[editovat | editovat zdroj]
Volby do národní rady
[editovat | editovat zdroj]| Volební rok | Celkový počet hlasů | Hlasy v % | Počet mandátů |
|---|---|---|---|
| 1956 | 283 749 | 6,5 % | 6 |
| 1959 | 336 110 | 7,7 % | 8 |
| 1962 | 313 895 | 7,0 % | 8 |
| 1966 | 242 570 | 5,4 % | 6 |
| 1970 | 253 425 | 5,5 % | 6 |
| 1971 | 248 473 | 5,5 % | 10 |
| 1975 | 249 444 | 5,4 % | 10 |
| 1979 | 286 743 | 6,1 % | 11 |
| 1983 | 241 789 | 5,0 % | 12 |
| 1986 | 472 205 | 9,7 % | 18 |
| 1990 | 782 648 | 16,6 % | 33 |
| 1994 | 1 042 332 | 22,5 % | 42 |
| 1995 | 1 060 175 | 22,0 % | 41 |
| 1999 | 1 244 087 | 26,9 % | 52 |
| 2002 | 491 328 | 10,0 % | 18 |
| 2006 | 519 598 | 11,0 % | 21 |
| 2008 | 857 028 | 17,5 % | 34 |
| 2013 | 962 313 | 20.5 % | 40 |
| 2017 | 1 316 442 | 26.0 % | 51 |
| 2019 | 772 666 | 16.2 % | 31 |
Volby do Evropského parlamentu
[editovat | editovat zdroj]| Volební rok | Celkový počet hlasů | Hlasy v % | Počet mandátů |
|---|---|---|---|
| 1996 | 1 044 604 | 27,53 % | 6 |
| 1999 | 655 519 | 23,40 % | 5 |
| 2004 | 157 722 | 6,31 % | 1 |
| 2009 | 364 207 | 12,71 % | 2 |
| 2014 | 556 835 | 19,72 % | 4 |
| 2019 | 650 114 | 17,2 % | 3 |
Prezidentské volby
[editovat | editovat zdroj]| Volební rok | Kandidát | Celkový počet hlasů | Hlasy v % |
|---|---|---|---|
| 1980 | Wilfried Gredler | 751 400 | 16,9 % |
| 1986 | Otto Scrinzi | 55 724 | 1,2 % |
| 1992 | Heide Schmidtová | 761 390 | 16,4 % |
| 2010 | Barbara Rosenkranzová | 481 923 | 15,24 % |
| 2016 | Norbert Hofer | Vítěz 1. kola
Poražený 2. kola |
36,4 %
49,7 % |
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Heimat, Identität und Umwelt – Freiheitliche Partei Österreichs [online]. Dostupné online.
- ↑ Parteiprogramm – Freiheitliche Partei Österreichs [online]. Dostupné online.
- ↑ LAVIČKA, Václav. Novým vedením rakouští svobodní ještě více přitvrdí v populismu, říká historik. Hospodářské noviny [online]. 2019-06-20 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online.
- ↑ a b c Nenávistné výroky či útoky na média. Skandály FPÖ provázely rakouskou vládu od počátku. Česká televize [online]. 2019-05-17 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online.
- ↑ Rakousko opět brojí proti Turkům - Voxeurop [online]. Dostupné online.
- ↑ Von der Vranitzky-Doktrin zum rot-blauen Pakt von Eisenstadt. Die Presse. 2017-06-03. Dostupné online [cit. 2017-10-11]. (německy)
- ↑ Rakouští socialisté otevřeli cestu ke koalici s populisty z FPÖ. TÝDEN.cz. 2017-06-14. Dostupné online [cit. 2017-10-11].
- ↑ Verhältnis zur FPÖ - Nach 30 Jahren: Ende für SPÖ-„Vranitzky-Doktrin“. krone.at [online]. 2017-06-13 [cit. 2017-10-11]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Novinky, ČTK. Hofer nečekaně zvítězil v prvním kole prezidentských voleb v Rakousku. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-25.
- ↑ Rakouské prezidentské volby nakonec těsně vyhrál Van der Bellen [online]. Borgis [cit. 2016-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Rakouští Svobodní chtějí napadnout výsledky prezidentských voleb [online]. Lidovky.cz [cit. 2016-06-04]. Dostupné online.
- ↑ K pořízení videa se Strachem se přihlásil vídeňský právník. Česká televize [online]. 24. května 2019. Dostupné online.
- ↑ Rakouští populisté se dohodli s "Putinovci" na spolupráci. Tyden.cz [online]. 2016-12-19. Dostupné online.
- ↑ Putin nachází zastání v Evropě: Ke Slovákům, Maďarům a Nizozemcům se prý brzy přidá další český soused. www.extra.cz [online]. [cit. 2023-12-13]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Svobodná strana Rakouska na Wikimedia Commons - Oficiální stránky FPÖ
