Azyl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mezník oblasti útočiště kolem kostela
(St. Georgenberg, Tyrolsko)

Azyl (z řec. asylon, útočiště) je ochrana uprchlého cizince, který ve státě, jehož je státním občanem (nebo kde bydlel, pokud jde o osobu bez státního občanství), má opodstatněné obavy z pronásledování, z rasových, náboženských nebo národnostních důvodů, kvůli zastávání určitých politických názorů nebo příslušnosti k určité sociální skupině, a vzhledem k těmto obavám se nechce nebo nemůže vrátit zpět do svého domovského státu. Azyl může být udělen jak z humanitárních důvodů, tak za účelem sloučení rozdělené rodiny.

Členské státy Evropské unie musí zabránit situaci, aby žádosti o azyl byly podány stejnou osobou v několika státech současně, přičemž musí spolupracovat v rámci minimálních záruk, jež mají být poskytnuty žadatelům o azyl v případě vyhoštění a v době přezkumu žádosti o azyl nebo odvolání proti rozhodnutí.

Cizinec, kterému bylo podle zákona o azylu uděleno právo azylu, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu. V ČR se nyní udělování azylu řídí zákonem č. 325/1999 Sb.[1]

Azylový dům[editovat | editovat zdroj]

Azylový dům je ubytovací zařízení pro osoby bez přístřeší, které by mělo klientům, kteří sem přicházejí motivováni ke změně vlastní situace pomoci, s integrací do společnosti. V některých azylových domech proto klienti procházejí tzv. integračními stupni, tj. fázemi pobytu, během nichž si klient klade postupně náročnější cíle. Ve většině azylových domů je délka pobytu klienta omezena na několik měsíců. Výjimkou jsou tzv. emauzské domy, v nichž klienti mají povinnost pracovat a z takto vydělaných peněz přispívat na ubytování a stravu. V tomto typu církevního zařízení není na klienta vyvíjen tlak aby svou životní situaci změnil.[2]

Původ a dějiny[editovat | editovat zdroj]

Azyl je prastarý nábožensko-právní institut a původně znamená útočiště, místo, kam se pronásledovaný člověk může uchýlit před pronásledovateli, protože ho tam chrání náboženská autorita. Když se tam člověk uchýlil, přestaly se na něj vztahovat světské zákony a poddal se ochraně Bohů.Tato místa byla přesně definována jako to, kterým osobám je možné azyl poskytnout a kterým ne, případně jaké rituály musí žadatel o azyl předem podstoupit (u křesťanů např. pokání.)[3] Podle Bible měli mít staří Izraelci „útočištná města“, která však neposkytovala ochranu vrahům (Num 35,11-14; Joz 20,2nn; 1Par 6,42-52). Smysl byl zabránit okamžité pomstě a tak umožnit vyjednávání, případně nenásilné řešení konfliktu.[4] Povinnost poskytovat azyl chápaly staré kultury jako velmi vážnou a Aischylova tragédie „Prosebnice“ líčí konflikt panovníka mezi povinností chránit uprchlice a nebezpečím válečného konfliktu s jejich pronásledovateli. V křesťanských zemích se za útočiště pokládaly všecky chrámy, proto se vraždy v kostele chápaly i jako porušení azylového práva.

Od 19. století je zřetelná snaha vytvářet mezinárodní systém zacházení s uprchlíky, jenž však byl v širším měřítku uplatněn až v roce 1951 v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (neboli Ženevské konvenci o postavení uprchlíků). V souvislosti s uprchlíky má azyl význam práva na ochranu, jež je poskytováno cizímu státnímu příslušníkovi stíhanému z politických nebo rasových důvodů. Azyl takovému člověku zajišťuje, aby nebyl vydán do státu, kde by byl ohrožen.[5]

Teprve se vznikajícím absolutismem raného novověku byl azyl v Evropě zrušen a myšlenka se obnovila až s potřebou chránit uprchlíky z totalitních států ve 20. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 978-80-7367-368-0, str. 29
  2. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 978-80-7367-368-0, str. 29
  3. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 978-80-7367-368-0, str. 29
  4. Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007, kap. 14.
  5. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2008, 271 s. ISBN 978-80-7367-368-0, str. 29

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

LOJEK, A.: K otázce osobní a časové azylové ochrany. In: Acta historico-iuridica Pilsnensia, Plzeň 2011, s. 155–172. ISBN 908807380354.

  • PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří, a kol. Akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha : Academia, 2000. 834 s. ISBN 80-200-0607-9.  
  • Lojek, Antonín: K otázce rakouského azylového práva 16. až 18. století.Právněhistorické studie, č. 41/2012,Praha, s. 199-212. ISSN 0079-4929.
  • Lojek, Antonín, Brezina, Peter: Církevní azyl a intercese, Bibliotheca Strahoviensis, č. 10/2011, Praha, s. 7-26. ISSN 1213-6514.
  • Adamová Karolina, Lojek Antonín: Zamyšlení nad historií diplomacie a diplomatického azylu, Praha, Právník 2/2011, 166-180 s. ISSN 0231-6625
  • Adamová Karolina, Lojek Antonín: České církevní azylové právo 17. a 18. století (Případ Karla Škréty), Praha, Aplikované právo 1/2010, 39-49 s. ISSN 1214-4878.
  • Lojek, Antonín: Formy azylového práva v raném novověku, Praha, Právník 3/2010, 273-294 s. ISSN 0231-6625.
  • Lojek, Antonín: České azylové právo 16. až 18. století; kořeny pozdější úpravy nebo možné inspirace pro současnost?, Praha: Universita Karlova, Právnická fakulta, 2011, Prameny a nové proudy právní vědy 47, 139 s. ISBN 978-80-87146-43-9.
  • Lojek, Antonín, Tobíšek Jiří: K otázce poskytování azylu a ochrany židům, Praha, Právník 7/2011, 680-696 s. ISSN 0231-6625.
  • Čepelka – Jílek – Šturma, Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova univerzita, 1997 - 262 s. ISBN 80-210-1493-8.
  • L. V. Wellner, Právo azylu. Praha: Argo, 1997 - 591 s. ISBN 80-7203-162-7.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]