Uprchlík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o člověku, který nedobrovolně opustil svůj stát. Možná hledáte: Uprchlý.
Další významy jsou uvedeny v článku Uprchlík (rozcestník).
Ruští uprchlíci u Stalingradu (1942)

Uprchlík (také běženec) je člověk, který nedobrovolně opustil svoji rodnou zem nebo stát, kde žil. Uprchlíky lze rozlišovat jako ekonomické uprchlíky (utekli kvůli špatné hospodářské situaci své země), politické uprchlíky (utekli kvůli represivnímu režimu ve své zemi) nebo válečné uprchlíky (utekli kvůli válečné situaci ve svojí zemi).

Podle čl. 1 A. odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků[1] je utečenec chápán jako člověk, kterému bylo přiznáno postavení utečence z důvodu opodstatněné obavy z pronásledování pro rasovou, národnostní nebo náboženskou příslušnost, pro příslušnost k určité sociální skupině nebo proto, že zastává určité politické názory, pro které se nechce nebo nemůže vrátit do státu, ve kterém má své státní občanství, nebo do státu svého posledního trvalého pobytu.

Němečtí utečenci z Východního Berlína, před registračním úřadem.

Uprchlík z pohledu práva[editovat | editovat zdroj]

Uprchlík v mezinárodním právu[editovat | editovat zdroj]

Základní pilíř současné mezinárodní ochrany uprchlíků tvoří Úmluva o právním postavení uprchlíků (dále Úmluva)[1] z roku 1951 a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků (dále Protokol)[2] z roku 1967. Úmluva se nesnaží řešit porušování lidských práv a další příčiny uprchlictví, nýbrž se snaží zmírnit jeho následky a nabízí obětem mezinárodní právní ochranu a další nutnou podporu. Úmluva vysvětluje základní otázky spojené s uprchlictvím. Vysvětluje kdo je uprchlík, jaký druh právní ochrany, jakou další podporu a jaká sociální práva by měly uprchlíkům zaručit smluvní státy Úmluvy. Zásadní ustanovení Úmluvy uvádí, že uprchlíci nesmějí být navráceni do země, kde jim hrozí pronásledování. Úmluva také definuje povinnosti uprchlíků vůči jejich hostitelské vládě a stanoví, že určité kategorie lidí, nemohou získat status uprchlíka. Úmluva a Protokol nacházejí svá základní východiska a oporu v Chartě spojených národů[3] a ve Všeobecné deklaraci lidských práv.[4] Obě tyto deklarace potvrzují zásadu, že všichni lidé mají užívat základního práva a svobody bez diskriminace.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 Organizace spojených národů založila Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (anglicky United Nations High Commissioner for Refugees, zkracováno UNHCR). Úřad celosvětově vede, koordinuje a řeší ochranu uprchlíků. V roce 2014 úřad zaměstnával 8.600 lidí ve více než 125 zemích.[5]

Uprchlík v českém právu[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 nabyla účinnosti nová právní úprava, která zavádí pojem azylant, tedy cizinec, kterému byl udělen azyl, resp. byl mu přiznán statut uprchlíka a získal ochranu hostitelského státu.[6]

Radka Jelínková dělí uprchlíky do následujících skupin:[6]

  • statutární uprchlík - uprchlík, který splňuje kriteria Ženevské úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967, 
  • uprchlík de facto - uprchlík, který nemůže nebo nechce získat postavení statutárního uprchlíka, 
  • uprchlík in orbit - uprchlík, který nemůže nalézt zemi ochotnou poskytnout mu azyl, 
  • uprchlíci prima facie - uprchlíci, o jejichž uprchlickém statutu bylo rozhodnuto v rámci větší skupiny v situaci rozsáhlého přílivu, aniž by byly žádosti posouzeny jednotlivě, 
  • mandátoví uprchlíci - uprchlíci, kteří spadají do kompetence UNHCR podle mezinárodního uprchlického práva a  
  • uprchlík „sur place“ - je osoba, která v okamžiku odchodu ze země nebyla uprchlíkem, stala se jím později v důsledku okolností nastalých v době jeho nepřítomnosti. 

Zákon o azylu[editovat | editovat zdroj]

Zákon o azylu upravuje:

  • podmínky vstupu a pobytu cizince, který projeví úmysl požádat Českou republiku o mezinárodní ochranu formou azylu nebo doplňkové ochrany na území České republiky, a pobyt azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany na území ČR;
  • řízení o udělení mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany a řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany;
  • práva a povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany na území;
  • působnost Ministerstva vnitra, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Policie České Republiky v této oblasti státní správy;
  • státní integrační program a
  • azylová zařízení.

Hlavní institucí v ČR, která se věnuje uprchlíkům a jejich integraci do společnosti je Ministerstvo vnitra České republiky. Ministerstvo vnitra vytváří národní politiku v péči o uprchlíky a spravuje uprchlické tábory. Za tímto účelem zřídilo ministerstvo Odbor azylové a migrační politiky a Správu uprchlických zařízení.[7]

Neziskové organizace a právní otázky uprchlictví[editovat | editovat zdroj]

Neziskové organizace pomáhají uprchlíkům a azylantům zorientovat se v právech a povinnostech uprchlíka v ČR a napomáhají tak k rychlejší integraci uprchlíků do společnosti. Ministerstvo vnitra vydává adresář organizací zabývajících se integrací cizinců.[8]

Vývoj azylového práva v českém kontextu[editovat | editovat zdroj]

Novodobé pojetí azylové politiky v České republice a v jejím právním předchůdci (Československu) bylo do nedávné doby ovlivněno pojetím azylu a emigrace z dob nedávno minulých, sahajících do jiného politického systému. Pavel Uhl uvádí, že v zemích bývalého tzv. východního bloku je problematika azylu v dobrém i ve zlém zatížena historickou zkušeností politické emigrace. Politická emigrace je součástí české historické tradice i díky celým novověkým dějinám od bitvy na Bílé hoře do současnosti. Po tzv. sametové revoluci v roce 1989 se azylová politika rozvíjela v duchu obecné prospěšnosti, ale s postupnou tzv. "profesionalizací" jsou novely azylového zákona charakterizovány zpřísňováním norem. Společným jmenovatelem je omezování procesních práv.[9]

Politika a uprchlíci[editovat | editovat zdroj]

Velké množství uprchlíků bývá sdružováno v uprchlických táborech. Problémem uprchlíků je také to, že se některé státy uzavírají žadatelům o (politický) azyl. Některé státy záměrně ignorují Úmluvu.

Velké vlny uprchlíků v historii v minulém století[editovat | editovat zdroj]

Počet uprchlíků ve světě[editovat | editovat zdroj]

Uprchlíků na území vlastního státu („vnitřně vysídlené osoby“) je dvojnásobně více (tedy přibližně asi 23 milionů). Jejich počet se zvyšuje rychleji než „mezistátních“ uprchlíků.

Organizace zabývající se situací uprchlíků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Informační centrum OSN v Praze, Dokumenty OSN, Úmluva o právním postavení uprchlíků, 1951
  2. UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) v ČR, Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, 31. ledna 1967
  3. Informační centrum OSN v Praze, Dokumenty OSN, Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora, 26. června 1945
  4. OSN, Dokumenty OSN, Všeobecná deklarace lidských práv
  5. UNHCR, About us
  6. a b Mgr. Jelínková, Radka: Právní postavení uprchlíků v České republice, srpen 2000
  7. czechkid.cz, Uprchlické tábory
  8. Ministerstvo Vnitra ČR, Kontakty na nestátní neziskové organizace (NNO) působící v oblasti integrace cizinců
  9. UHL, Pavel, Nešvary české azylové politiky, Bulletin advokacie 10/2006, s.26-31

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Utečenec (osoba) na slovenské Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Refugees ve Wikimedia Commons
  • Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), dostupný např. na Zákony pro lidi.cz