Směrnice Evropské unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Směrnice EU (directive) je právním aktem Evropské unie, závazným pro členské státy pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo. Směrnice jsou implementovány (včleněny) do právního řádu daného státu. Směrnice EU mají menší normativní účinnost než nařízení EU.

Směrnice je legislativním aktem Evropské unie, který členským státům určuje, aby dosáhly konkrétního cíle, aniž by diktovala, jakými prostředky daného cíle dosáhnout. Jsou odlišné od nařízení, které je tzv. self-executing a nevyžaduje přímou implementaci do právního řádu členského státu. Směrnice obvykle poskytují prostor členským státům pro to, aby přijala daná pravidla podle svého. Směrnice mohou být přijaty několika legislativními procedurami podle toho, jaký mají obsah.

Právní základ[editovat | editovat zdroj]

Právním základem pro přijetí směrnice je Smlouva o fungování Evropské unie, konkrétně Článek 288, (bývalý článek 249 Smlouvy o ES). Článek 288 Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně. Doporučení a stanoviska nejsou závazná.

Rada může delegovat legislativní pravomoc Komisi a podle relevantního odvětví a patřičné legislativní procedury mohou obě instituce vydávat právní předpisy. Existuje regulace pro Radu a regulace pro Komisi, přičemž článek 288 nerozlišuje mezi legislativními (zákonodárnými) a administrativními akty, jak se tomu děje u národních právních systémů.

Vznik směrnice[editovat | editovat zdroj]

Text návrhu směrnice (v případě spolurozhodování více institucí, k čemuž obvykle dochází) je připraven po konzultaci s vlastními odborníky a odborníky členských států Komisí. Návrh je prezentován Parlamentu a Radě – složených z odpovídajících ministrů nebo členů vlády, nejprve pro zhodnocení a vyjádření a následně pro schválení či odmítnutí.

Právní následky[editovat | editovat zdroj]

Směrnice jsou závazné pro ty členské státy, kterým jsou adresované, což může být jeden stát nebo skupina států. Obecně se ale dá říci, že kromě směrnic týkajících se společné zemědělské politiky, jsou směrnice většinou adresovány všem členským státům.

Implementace[editovat | editovat zdroj]

Když jsou směrnice přijaty, poskytují členským státům časový rozvrh pro implementaci požadovaného výsledku. Někdy se stává, že právní systém členského státu už danému výsledku odpovídá, takže dotyčný stát má za úkol tento předpis pouze udržet tak, jak je. Častěji se ale setkáme s tím, že je třeba právní předpisy členských států změnit (tzv. transpozice), aby mohla být směrnice správně implementována. To se stává v 99 % případů. V případě, že se členskému státu nepodaří schválit požadovanou právní úpravu nebo tato plně neodpovídá požadavkům směrnice, Evropská komise může proti danému členskému státu zahájit soudní proces u Evropského soudního dvora. To se také může stát, pokud teoreticky úspěšně uskutečnil transpozici směrnice, ale prakticky se jí neřídí. K 1. 5. 2008 probíhalo u ESD 1298 těchto případů.

Přímý efekt[editovat | editovat zdroj]

Přestože směrnice neměly být závazné před tím, než byly implementovány členskými státy, ESD svou judikaturou stanovil zásadu přímého účinku – neimplementované nebo nezdárně implementované směrnice mohou ve skutečnosti být přímo právně závazné. V případě Francovich vs. Itálie shledal soud členské státy odpovědné a povinné zaplatit náhradu škody jednotlivcům a obchodním společnostem, kteří utrpěli škodu neprovedením nebo špatnou implementací směrnice.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Directive (European Union) na anglické Wikipedii.