Trvalka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symphyotrichum dumosum‎
Mezi velmi ceněné trvalky patří Symphyotrichum dumosum‎

Trvalky (pereny) je označení pro skupinu rostlin, které jsou podle botanické definice víceleté nedřevnaté rostliny. Trvalky během svého života obvykle také kvetou a mívají semena. Jde o zahradnický výraz zahrnující pěstované druhy a odrůdy vytrvalých bylin.

Nepříznivé vegetační podmínky, např. zimu a sucho velmi často přečkávají pouze podzemní orgány – kořeny, oddenky, hlízy, cibule. Nadzemní orgány – listy a stvoly – u většiny trvalek zahynou. Příkladem bylin, kde přežívá zimu i nadzemní část jsou netřesky nebo traviny. Podzemní části jsou zásobárnami živin a vody. Za vhodných vegetačních podmínek rostlina vyraší z neporušených podzemních částí. Do skupiny trvalek se nezařazují druhy, které nepřečkají zimu ve volné půdě a druhy, které se z pěstitelských důvodů musí každoročně přesazovat. Naopak sem z praktických důvodů zařazujeme druhy některých drobných keříků.[zdroj?]

Mezi trvalky u nichž nadzemní orgány přetrvávají přes zimu patř například juka vláknitá

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Pojem pereny je plné synonymum pro termín trvalky ve smyslu vytrvalé, tj. víceleté byliny či zahradní květiny. Termín „trvalky“ je ovšem nejen mladší, ale i širší a čeština ho používá v mnoha oborech lidské činnosti, vznikl především ze snahy odstranit z jazyka cizí slovo. Pereny jsou počeštěným tvarem latinského perenae - vytrvalý. Výraz pereny je ovšem přesnější a proto používaný zejména v odborných zahradnických kruzích (podobně jako konifery, alpinky, annuely aj.). Teprve po roce 1948 se pereny dostaly na druhé místo v odborném jazyce. Dnes se pozvolna vrací na své původní místo spolu s květinami, které označuje.

Čeština zná i starší výraz pro pereny - trvalky. Tím je pojem „ostálky“. Z širšího použití vymizel v průběhu meziválečného období a tento pojem se používá jako české jméno pro rod Zinnia, jehož pěstované druhy jsou ovšem v podmínkách ČR klasickými letničkami.

Dělení trvalek[editovat | editovat zdroj]

Podle zeměpisné polohy[editovat | editovat zdroj]

Použití trvalek do volné půdy se mění s nadmořskou výškou a zeměpisnou šířkou. Každý stupeň zeměpisné šířky má své typické druhy trvalek. Výskyt rozmanitých druhů trvalek se zmenšuje směrem od tropického pásu k polárnímu. Střední Evropa má optimální podmínky pro různé skupiny trvalek – vlhká, svěží i stinná místa pro trvalky horského původu a chráněná teplá místa pro trvalky jižního původu; musí zde však mít podmínky pro přečkání zimy.

Podle klimatických typů[editovat | editovat zdroj]

Trvalky můžeme rozdělit přibližně do 5 klimatických typů, kde přírodní podmínky odpovídají požadavkům trvalek:

  • mírné a vlhké podnebí
  • mírné a sušší podnebí
  • teplejší suché podnebí
  • teplejší a vlhké podnebí
  • subarktické podnebí

Podle použití[editovat | editovat zdroj]

Podle vzhledu a charakteru trvalek je lze rozdělit na nízké, plazivé, střední a vyšší. Zvláštní význam mají trvalky dekorativní listem, jako samostatná skupina trvalek jsou chápány traviny a kapra­díny.

Původ trvalek[editovat | editovat zdroj]

Původ trvalek lze najít jen u čistých botanických druhů. V podmínkách mírného pásu se vyskytují trvalky nejvíce jako kříženci. Vývoj trvalek začal před mnoha milióny let a probíhá celou stupnicí geologických dob, od prvních cévnatých rostlin devonu až po rozmanité rostliny třetihor. Třetihory, období ve kterém byla již klimatická pásma, se staly základem naší dnešní flóry. Na vývoj vytrvalých bylin měla vliv doba arktická v třetihorách, kdy se značně ochladilo a nízké teploty zničily teplomilné rostliny. Po době ledové se trvalky vyvinuly z původních lučních a močálových rostlin, které ustoupily před zimou. Nebyly však stejné, jelikož již došlo ke křížení s tamějšími druhy a k přizpůsobení tamním podmínkám. Proto na novém území vznikaly nové typy a šířily se typy staré. Další vývoj proběhl v rukou člověka, který je dovážel ze vzdálených zemí a pak dále dopěstoval. Tento vývoj byl již velice rychlý a netrval milióny let jako ve volné přírodě.

Srovnání trvalek a dalších skupin[editovat | editovat zdroj]

Ve srovnání podle délky doby kvetení s cibulovinami, kvetou mnohem trvalky déle. Jestliže cibuloviny kvetou v průměru 2—3 týdny, kvetou trvalky průměrně 4—6 týdnů. Letničky kvetou v průměru mnohem déle než trvalky ačkoliv většinou nikoliv v předjaří a na jaře. U letniček bývá také větší výběr druhů, ale jde o rostliny s krátkou životností, které je nezbytné každoročně vysazovat. Výhodou u letniček je tedy velká variabilita, v některých případech lepší plasticita možností ve výběru druhů kvůli vytrvalým chorobám a škůdcům a tedy zdravotní stav půdy, dlouhé kvetení a vyšší nároky na péči a většinou i náklady. Výhodou letniček je také likvidace vytrvalých plevelů s rytím stanoviště na podzim.

Mezi velké výhody trvalek patří, že po několika letech vytváří zapojené velké trsy kvetoucích rostlin, naproti tomu letničky musí nejdříve narůst. Mnohdy jsou hlavním kritériem estetické vlastnosti. Zcela nezaměnitelné je vytvoření estetických vlastností stanoviště, kde ani výrazné kvetení letniček nenahradí ucelenost zapojené kompozice záhonu suché zídky a skalky nebo xerofytní úpravy z trvalek, třebas všechny druhy právě nekvetou. Letničky tedy nikdy nedosáhnou při použití kvality vkusné kompozice trvalek. Trvalky ovšem nikdy zcela nenahradí zářivé, dlouho a bohatě kvetoucí záhon upravený z letniček. Obě skupiny rostlin lze ovšem s výhodami kombinovat, jak doporučovala už Gertrude Jekyllová v knize Barvy v květinové zahradě.

Nároky[editovat | editovat zdroj]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Vhodnost dané lokality pro pěstování daného druhu určuje její nadmořská výška, okolní terén a poloha v krajině nejen v situování svah či údolí a sever- jih, dále zvlnění pozemku a jeho výsadba, oslunění stanoviště a přírodní útvary, stavby, odchylky a abnormality v krajině (např. lomy) či vodní toky a nádrže v okolí. Důležité jsou všechny faktory ovlivňující především intenzitu osvětlení, vývoj a intenzitu teplot a vlhkost vzduchu na stanovišti.

Není neobvyklé, že i rozlohou malé území může mít lokality s různými podmínkami. Ačkoliv lze pro dané stanoviště druh otužovat a před podmínkami na stanovišti chránit, obecně je vhodné volit spíše vhodné druhy pro dané stanoviště, už s ohledem na fakt, že fyziologicky oslabení jedinci jsou napadáni snáze patogeny.

Půda[editovat | editovat zdroj]

Při výběru výsadby je třeba zohlednit vlastnosti půdy na stanovišti a nároky vybraných trvalek. Jelikož trvalky jsou na stanovišti více let, je nutno pečlivě připravit pozemek. Půda musí být hluboko zpracovaná. Půdu je třeba, s ohledem na požadavky druhu rostlin, důkladně prohnojit, zkypřit, odplevelit a upravit povrch. Půdu zryjeme, pro většinu druhů stačí 20–30 cm. Většina trvalek vyžaduje dobrou, humózní, kyprou (obsah půdního vzduchu), propustnou, hlinitopísčitou půdu, bohatou na pohotové živiny (N, P, K). Některé druhy nesnáší jílovité půdy a půdy s obsahem vápníku. Do jisté míry lze vlastnosti půd upravit do těžkých půd lze přidávat kompost s pískem a rašelinou. Do písčité a příliš lehké půdy zapravíme rašelinu, která pojímá a váže vodu, dobrý kompost a těžší zeminu. Chudé půdy lze přihnojovat a obohacovat kompostem, aby živiny nebyly opět splavovány. Příprava půdy pro výsadbu se obvykle provádí na podzim, na jaře se pozemek upraví.

Přihnojování je prováděno podle požadavků jednotlivých druhů trvalek. V nevhodných podmínkách rostliny mění svůj habitus, špatně kvetou a rostou a jsou méně odolné proti chorobám a škůdcům nebo vlivem přehnojení špatně přezimují.

Půda má při výsadbě odpovídat nárokům druhu.

Odplevelení[editovat | editovat zdroj]

Pozemek musíme být řpi výsadbě bezplevelný. Plevele mohou být odstraněny mechanicky nebo chemicky. Je vhodné smysluplně spojit obě ošetření. Většina pesticidů zanechává rezidua v půdě a ovlivňují růst a vývoj výsadby. Na vliv zaplevelení v dalších letech o výsadbě má vliv způsob výsadby, výběr druhu, péče, okolní výsadba ale i zaplevení a druh rostlin v okolí výsadby, včetně dřevin.

Voda[editovat | editovat zdroj]

Nároky na vláhu jsou rozdílné. U mnoha pěstovaných druhů vláhu dodají atmosférické srážky – déšť, sníh a rosa. Zálivka je třeba v létě při déle trvajícím suchu. Provedení závlahy a složení vody při umělé závlaze může poškozovat rostliny a znehodnotit půdu. Je třeba připravit se před výsadbou na požadavky pěstovaného druhu nebo zvolit s ohledem na podmínky jiný.

Ošetřování trvalek[editovat | editovat zdroj]

Ošetření se neprovádí každý rok stejně. V prvním roce po výsadbě potřebují větší péči než v letech následujících. Než povrch zatáhne porostem trvalek, je třeba půdu mezi rostlinami prokypřit. Zničíme tak i vyrůstající plevele. Nebezpečné jsou zimy bez sněhu. Většinou se provádějí přikrývky chvojím nebo listím. Nejvíce rostlinám škodí sluneční paprsky a vlhko. Na jaře přikrývku odstraníme postupně, aby nedošlo k poškození slunečními paprsky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]