Veterinární lékařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Veterinární lékařství je vědní obor, který se zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat. Úkolem veterinární medicíny je chránit a zlepšovat zdraví a pohodu zvířat a chránit lidi před nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka.

Péči o zvířata zajišťují veterinární lékaři a veterinární technici, státním orgánem ČR, který zaštiťuje veterinární péči, je Státní veterinární správa České republiky. Veterinární lékaři zajišťují také kontrolu hygieny masa, mléka a dalších potravin živočišného původu a chrání státní hranice před zavlečením nákaz.

Historie veterinárního lékařství[editovat | editovat zdroj]

Zvířata provázejí člověka už od pradávna. Už lidé jako lovci-sběrači měli ponětí o anatomii zvířat, jak dokazují některé jeskynní malby (např. kresba mamuta v jeskyni Pindal, na které je vyobrazeno mamutí srdce). A s domestikací prvních zvířat se začínají objevovat i první skutečné veterinární poznatky.

Nejstarší starověké civilizace již znaly nemoci zvířat a měly lékaře, kteří se je pokoušeli léčit. Nejstarší známý zvěrolékař je Urlugaledina, který žil v Mezopotámii dva tisíce let př. n. l.

Nejstarší zvěrolékařská písemná památka je Kahunský rukopis, staroegyptský, hieroglyfy psaný text z 19. stol. př. n. l. Pojednává o nemocích psů, býků, ryb a ptáků i o způsobech léčby těchto nemocí (vykuřování, tření léčivými bylinami, pouštění žilou apod.) V té době byly známy také skutečné veterinární zákroky, jako je kastrace ke zvýšení užitkovosti (výkrm) a porodnické znalosti, jako je použití porodních provázků při porodu telete.

V Chammurapiho zákoníku nalezneme také pasáž týkající se odměn a trestů pro lékařů i zvěrolékařů. Zvěrolékař byl za výkon sice placen méně (1/6 šekelu, lékař dostával 10 šekelů) ale v případě neúspěchu léčby a smrti pacienta mu nehrozilo useknutí ruky, jako případě lidského lékaře, místo toho byl povinen zaplatit pokutu, která se rovnala 1/4 ceny zvířete.

Veterinární lékař ošetřuje pacienta

Antika[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj medicíny v antice přinesl spoustu nových poznatků, které se uplatňovaly i ve zvěrolékařství. Rozdíly mezi humánní a veterinární medicínou nebyly tak ostré jako dnes, a poznatky z léčení zvířat byly snadno přenášeny i na člověka, a naopak.

Hippokratés z Kósu se zabýval příčinami nemocí a také srovnávací anatomií, jejímž skutečným zakladatelem se stal Aristotelés. Ten dokázal poznatky z pitev zvířat přenést do anatomie člověka. Je také autorem prvního vědeckého zvěrolékařského díla „Historia animalium“, kde popisuje všechny tehdy známé nemoci zvířat (vzteklina, tetanus, koliky apod.) a metody provádění kastrace.

Kartáginský agronom Mago sepsal 2 století př. n. l 28 knih týkajících se zemědělství a tedy i chovu zvířat. Po vyvrácení Kartága byly jeho spisy přeloženy do řečtiny a staly se zdrojem pro pozdější díla římských autorů.

Římané přejímali zvěrolékařské poznatky od Řeků a Egypťanů. Prvním římským autorem, který se ve svých spisech dotkl i zvěrolékařství, je Marcus Terentius Varro, který sepsal tři knihy o rolnictví, Rerum rusticarum. V prvním století Aulus Cornelius Celsus, autor spisu O lékařství, popsal příznaky vztekliny.

Celsův současník, římský statkář Lucius Moderatus Columella, napsal dílo De Re Rustica, O zemědělství. V šesté a sedmé části se věnuje veterinární medicíně, a to nejen léčbě nemocí a chirurgickým zákrokům (nekrvavá kastrace) ale i správnému ustájení různých druhů zvířat a oddělení zdravých a nemocných zvířat. Zde se také objevuje poprvé termín veterinarius, z lat. veterinus, tažné zvíře nebo dobytče.

Největší užitek z práce veterinářů měly ovšem legie, které potřebovaly zvěrolékaře k péči o koně. Léčením koní se zabývá většina vrcholných zvěrolékařských děl ze 4. a 5. století, jako je Hippiatrika nebo Mulomedicina Cheironis.

Nejvýznamnějším zvěrolékařem starověku se stal Apsyrtos, který doprovázel vojska Konstantina velikého, na kterého navázal Hieroklés. Publius Vegetius Renatus je pak autorem rozsáhlého díla Ars Veterinaria. V těchto dílech nacházíme systematický popis všech tehdy známých nemocí koní, návody k provádění operací (i náročných, například zákroky v břišní dutině)nebo návody na přípravu rostlinných léčiv. Renatus se věnoval i etickým problémům a poznamenal, že práce zvěrolékaře je obtížnější než práce lékaře, protože pracuje s němým pacientem.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace z Ruiniho anatomie koně

Ve středověké Evropě došlo ke značnému úpadku zvěrolékařství i medicíny obecně. Praktické znalosti zvěrolékařství zůstaly v rukou pastýřů, kovářů nebo podkoních. Antické znalosti zůstaly zachovány hlavně ve spisech arabských autorů, kteří se také věnovali hlavně koním.

Ve 12. století napsal Ibn al Awwam knihu o zemědělství s kapitolami o zvěrolékařství - zabývá se hlavně hygienou chovu a tvrdí, že chovatelská péče je základ zdraví.

Abu Bekr ibn Bedr napsal knihu o léčení koní, kde si všímá podobnosti mezi lidskými a koňskými pacienty.

V Evropě v té době vzniklo jen jediné významné zoologické dílo, De arte venandi cum avibus, tedy O umění lovit s ptáky. Autorem byl císař Fridrich II.. Na konci středověku se zvěrolékařské poznatky začínají rozvíjet ve španělských a italských jezdeckých školách. V roce 1520 vydal podkoní Jordanus Ruffus knihu O koňském lékařství (De medicina equorum), ve stejné době byla vydána také kniha „Koňská lékařství“, napsána kovářem Mistrem Albrechtem. Je to nejslavnější středověká zvěrolékařská kniha, její součástí je i návod pro negramotné.

Za zmínku také stojí díla „Koňské lékařství“ Juana Alvarese Salamiellase, s barevnými ilustracemi zvěrolékařských zákroků, nebo „Anatomie koně“ (Anatomia del cavallo, infirmità e suoi remedii) od Carla Ruiniho. Jedná se o ilustrovanou anatomii s dokonalými obrazy kostry, svalů, tělesných dutin i cév a nervů. V roce 1573 vyšla v Norinberku Srovnávací anatomie, z Německa pochází také první anatomie prasete.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

V novověku začíná nová éra veterinární medicíny. Klíčovým impulzem byla zřejmě epidemie moru skotu, která se na počátku 18. století prohnala Evropou. Během epidemie uhynulo přes 3 milióny skotu. Nutnost chránit stáda a potřeba lepší péče pro skot i pro koně vedla k založení prvních veterinárních škol.

Zakladatelem prvních škol byl francouzský právník a hipolog Claude Bourgelat. Ten v roce 1762 založil první veterinární školu v Lyonu, kde vyučoval podkovářství, anatomii a chirurgii. O několik let později, v roce 1766, založil druhou veterinární školu, v Alfortu. Učitelský sbor tvořili absolventi z Lyonu a tentokrát nebyli posluchači jenom kováři, ale také lékaři, a mezi vyučované předměty přibyly i teoretické medicínské a zemědělské disciplíny.

Po založení francouzských veterinárních škol byly další zakládány po celé Evropě. V roce 1769 byla založena veterinární škola v Turíně, v roce 1773 v Kodani, v roce 1775 ve Vídni, v roce 1776 v Drážďanech, následovaly školy v Hanoveru (1776), Berlíně (1790), Mnichově (1790), Budapešti (1787) a Madridu (1793).

Česká veterinární univerzita[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1784 se v českých zemích veterinární medicína vyučovala na lékařských fakultách pražské a olomoucké univerzity. Postupem času ale sílily snahy o samostatnou českou zvěrolékařskou školu.

V roce 1849 navrhl poslanec zemského sněmu Antoním Štaffa Brno jako místo k založení nové školy. Tento návrh byl ale odmítnut, protože Brno je velmi blízko Vídně. V roce 1891 je tedy navrhnuta Praha, stejný návrh padl i v roce 1895, ale bez úspěchu. Vlastní veterinární školy se České země dočkaly až po první světové válce, kdy byla v Brně založena Vysoká škola zvěrolékařská, jako první nová vysoká škola československého státu. Zakladatelem a prvním rektorem školy byl prof. MUDr. Edward Babák.

Dnes je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno jedinou vysokou školou v Česku, jejíchž absolventi mohou získat titul MVDr. a vykonávat práci veterinárního lékaře. Kromě vysoké školy také existují střední veterinární školy, které pro budoucí povolání připravují veterinární techniky.

Dnešní veterinární lékařství[editovat | editovat zdroj]

V minulosti býval nejčastější a nejdůležitější pacient veterinárního lékaře kůň nebo skot, dnes se zájem přesouvá k malým zvířatům chovaným ze záliby, hlavně k psům a kočkám. Možnosti diagnózy a léčby jsou srovnatelné s humánní medicínou, v některých oborech je veterinární medicína dokonce napřed (např. v použití kmenových buněk v terapii). Největším omezením často nejsou nedostatečné možnosti veterinární medicíny, ale spíš finanční možnosti majitele zvířete.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]