Vědecká metoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vědecká metoda je posloupnost nebo sada procesů, používaných při vědeckém výzkumu. Cílem je získat znalosti a vědomosti pomocí pozorování a dedukce na základě dosud známých poznatků. Přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda je založena na předpokladu, že kritériem pravdivosti vědecké hypotézy je souhlas předpovědí s výsledky výzkumu. Tento přístup udržuje vědecké hypotézy v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci, neboť hypotéza, jejíž důsledky jsou v rozporu s výzkumnými zjištěními, bude falzifikována (tedy vyvrácena). Mnohokrát ověřená a potvrzená hypotéza se stává vědeckou teorií. Důsledkem je omezení vědy na otázky a hypotézy, jež jsou alespoň v principu rozhodnutelné pozorováním.[1]

Základní pojmy[editovat | editovat zdroj]

Postup[editovat | editovat zdroj]

Základem vědecké metody je iterace těchto kroků:

  1. Pozorování a popis skutečnosti (vjemů, poznatků).
  2. Formulace problému...
  3. Příprava hypotéz (návrh vysvětlení s obecnou platností, logická indukce)
  4. Předvídání (logická dedukce z hypotéz)
  5. Ověření souladu skutečnosti s předpovědí (buď aplikací předpovědi na experiment nebo aplikací na soubor dat získaný jinak) a ověření logické správnosti předchozích kroků.

Za „vysvětlení“ jevu se považuje popis vztahů mezi vjemy (poznatky) pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady (postuláty), které se předpokládají jako dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují, tedy jsou neempirické a iracionální. Jednotlivé vědecké přístupy (paradigmata) se mohou lišit tím, co za takové základní pojmy a předpoklady považují. Moderní kauzalistická věda má jako jeden z takových základních předpokladů pojem přírodního zákona, tedy představu, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku.

Typy vědecké metody[editovat | editovat zdroj]

V širším pojetí existují tři hlavní cíle vědeckého poznání: popis a utřídění problému či situace, tedy deskripce a klasifikace (souhrnně explorace), předpovědění vztahů mezi jevy (predikce) a vysvětlení těchto vztahů (explanace).[2] Tyto tři cíle jsou zkoumány čtyřmi typy výzkumných plánů (úrovněmi vědecké metody). [3]:

  • explorativní výzkumný plán - pouhý popis zkoumaného jevu (např. narativní analýza, zakotvená teorie)
  • deskriptivní výzkumný plán - popis zkoumaného jevu včetně statistik výskytu (např. analýza výskytu, analýza četnosti)
  • statistický výzkumný plán - popis vztahů mezi jevy (např. korelační analýza, t-test)
  • experimentální výzkumný plán - určení příčinných (kauzálních vztahů) mezi jevy (experiment, kvaziexperiment).

První metoda je vhodná tehdy, pokud přesně nevíme, co chceme zjišťovat, a je vhodná pro formulování statisticky ověřitelných hypotéz. Deskriptivní přístup umožňuje tato explorativní zjištění kvantifikovat. Statistické a experimentální výzkumné plány umožňují zjistit vztah mezi určitými jevy - v prvním případě korelační, v druhém příčinný, a tedy předvídat výskyt jednoho jevu na základě výskytu jevu jiného.

Břitvy[editovat | editovat zdroj]

Slouží k formulaci vědeckých teorií na základě jejich praktické použitelnosti a smysluplnnosti.

  • Occamova břitva - je základem principu logické úspornosti a říká, že je vhodné použít nejjednodušší možné vysvětlení jevu.
  • Popperova břitva - říká, že nemá smysl zabývat se teoriemi, které nelze vyvrátit.
  • Humeova břitva - zabývá se důkazem zázraku a uvádí, že zázrak nelze dokázat (lež nebo omyl pozorovatele je pravděpodobnější než zázrak samotný).
  • Hanlonova břitva - "Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost."

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Immanuel Kant - Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou - Závěr O určení hranic čistého rozumu [1]
  2. FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6. S. 14-16.  
  3. L. Kubička. Metody výzkumu. In L. Fischer. Dětská psychiatrie pro mediky a lékaře. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1963.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Easterby-Smith M. a kol.: Management Research. An Introduction. 2nd edition.SAGE Publications 2002
  • Cooper, D.R., Emory, C.W.: Business Research Methods. 5th ed. London, McGraw-Hill, 1995
  • Disman M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum Praha, 2002
  • Gill, J., Johnson, P.: Research Methods for Managers. London, Paul Chapman Ltd., 1998
  • Hendl, J.: Úvod do kvalitativního výzkumu. Unitisk Praha, 1999
  • Mišovič J.: V hlavní roli otázka. (průvodce přípravou otázek v sociologických a marketingových průzkumech). ALDIS Hradec Králové, 2001
  • Pavlica a kol.: Sociální výzkum, podnik a management: průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. Praha, Ekopress, 2000
  • Vlček J.: Systémové inženýrství. ČVUT Praha 1999
  • Vymětal, J., Váchová, M.: Úvod do studia odborné literatury. Praha, ORAC 2000

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]