Zákožka svrabová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Zákožka svrabová

Zákožka svrabová
Zákožka svrabová
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: klepítkatci (Chelicerata)
Třída: pavoukovci (Arachnida)
Řád: roztoči (Acarina)
Čeleď: zákožkovití (Sarcoptidae)
Rod: zákožka (Sarcoptes)
Binomické jméno
Sarcoptes scabiei
L., 1758

Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei L., 1758) je roztoč, který způsobuje onemocnění zvané svrab (sarkaptóza, lid. prašivina). Jedná se o ektoparazita z čeledi zákožkovitých (Sarcoptidae), který žije ve svrchních vrstvách kůže, kde si vrtá chodbičky způsobující svědění. Živí se tkáňovým mokem a uvolněnou rohovinou. Do chodbiček též ukládá vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Samečci žijí na povrchu kůže nebo v mělkých chodbičkách. Zde dochází ke kopulaci, po níž odumřou. Samičky se zavrtávají pomocí klepítek (chelicer) do vrstev pokožky Stratum spinosum nebo Stratum granulosum, kde žijí asi 3 až 6 týdnů. Za života nakladou asi padesát 160-190 x 84-103 µm velkých vajíček do jimi vyvrtaných chodbiček. Vývojový cyklus trvá 12 až 21 den. Vývoj obou pohlaví probíhá přes jedno larvální a dvě nymfální stadia.

Z vajíček se po 3 až 5 dnech líhnou larvy, které jsou asi 140–210 µm dlouhé a 100–160 µm široké, mají 3 páry končetin a žijí převážně ve vyvrtaných chodbičkách.

Larvy se postupně mění na tzv. nymfální stadia (protonymfa, tritonymfa), která mají již 4 páry končetin jako dospělí jedinci (imaga), jsou však menší a pohlavně nediferencovaná. Protonymfa je 180-300 µm dlouhá a 130–250 µm široká, tritonymfa 180-300 µm dlouhá a 160-270 µm široká.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

V odborné literatuře existují dva různé přístupy k systemizaci poddruhů zákožky svrabové. Jednotlivé poddruhy jsou morfologicky prakticky nerozeznatelné, přičemž rozsah hostitelů je u nich omezen. Za příznivých podmínek se však mohou přenést i na jiného hostitele, kde většinou způsobí jen dočasné onemocnění. Z tohoto důvodu jsou poddruhy přiřazovány podle autora buď jednomu nebo více poddruhům.

Zákožka svrabová u psa (Sarcoptes scabiei var. canis též Sarcoptes canis)

Podle jednoho přístupu se všechny zákožky svrabové přiřazují jednomu druhu Sarcoptes scabiei, a tento je podle hostitele přiřazen příslušnému poddruhu (např. Sarcoptes scabiei var. hominis – Zákožka svrabová lidská; Sarcoptes scabiei var. canis – Zákožka svrabová psí, atd.).

Podle jiného přístupu jsou zástupci přiřazeni jednotlivým druhům. Např. Sarcoptes scabiei - Zákožka svrabová lidská, Sarcoptes canis - Zákožka svrabová psí, Sarcoptes equi - Zákožka svrabová koňská, atd.

Související informace naleznete také v článku Zákožkovití.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grabmilden na německé Wikipedii.

Svrab lidský[editovat | editovat zdroj]

U člověka je původcem zákožka Sarcoptes scabiei var. hominis (Sarcoptes scabiei). Projevuje se nepříjemným svěděním a kožními změnami v podobě oděrek (exkoriací), pupínků a skvrn.

Související informace naleznete také v článku Svrab.

Svrab prasete divokého[editovat | editovat zdroj]

Původcem svrabu prasete divokého je roztoč Sarcoptes scabiei var. suis (Sarcoptes suis). Jedná se o jedny z nejmenších zákožek, samička je dlouhá 0,4 – 0,5 mm a široká 0,3 – 0,4 mm, sameček je asi o třetinu menší. K nakažení dochází po kontaktu s nemocným zvířetem, případně po kontaktu s předmětem, čerstvě infikovaným nemocným zvířetem (zálehy, otěrové stromy, krmná zařízení). Selata se infikují od matky. K propuknutí onemocnění dochází především v oblastech s vysokou populační hustotou černé zvěře či u divokých prasat, držených v oborních či farmových chovech s nízkou úrovní hygieny a kvantitativně či kvalitativně špatnou výživou. Výskyt svrabu u černé zvěře ve volnosti byl zjištěn např. v roce 2008 v okresech Litoměřice či Příbram, v oborních, resp. farmových chovech černé zvěře byl svrab opakovaně zjištěný v letech 2009 a 2010 na jižní Moravě. Onemocnění začíná většinou na hlavě v okolí očí, na ušních boltcích, na spodní straně břicha či na vnitřních plochách předních končetin a v pokročilých případech se může rozšířit téměř na celý povrch těla. Na postižených místech vypadává srst, dochází ke zvýšené sekreci lymfy, tvorbě typických strupovitých nálepů a vzniká tzv. papulózní (též papulární) dermatitida. V důsledku silné svědivosti a následného úporného škrabání dochází ke vzniku drobných poranění kůže, následně pokrytých strupy, dochází ke zhrubnutí kůže a vzniku kožních řas. Poranění kůže jsou často komplikována sekundární bakteriální infekcí. V důsledku silné svědivosti jsou nemocná zvířata neklidná, zhoršuje se jejich tělesná kondice a v důsledku zánětlivých procesů v kůži dochází k zaostávání v růstu, hubnutí a u selat může docházet i k úhynům. Dospělá zvěř v dobré kondici dokáže klinické příznaky onemocnění překonat, často však zůstává zdrojem infekce pro ostatní zvěř. Choroba je přenosná na člověka, u kterého dochází k obdobným příznakům, původce onemocnění (Sarcoptes suis) se však u člověka dále nerozmnožuje a onemocnění během několika týdnů odezní. Diagnostika svrabu u divokých prasat je založena na parazitologickém vyšetření kožních seškrabů, možné je také serologické vyšetření ELISA testem. Léčba svrabu u volně žijící černé zvěře je velmi problematická vzhledem k pohybové, resp. migrační aktivitě divokých prasat, znemožňující opakované podání léčiva v několika po sobě následujících dnech. V oborních chovech lze svrab úspěšně léčit perorální aplikací ivermektinu (CERMIX).[1]

Liška napadená svrabem (2013)

Svrab (prašivina) lišek[editovat | editovat zdroj]

Prašivinu lišek, resp. sarkoptový svrab lišek způsobuje Sarcoptes scabiei var. vulpes (Sarcoptes vulpes).[1] Podle jiného zdroje je jím Sarcoptes scabiei var. canis (Sarcoptes canis).[2] Vývoj zákožky od vajíčka až po pohlavně zralého jedince trvá u samečků 2 týdny a u samiček 3 týdny. K přenosu dochází většinou tělesným kontaktem, při nemž se přenáší larvy pohybující se pokožce napadeného jedince. Lišky jsou k prašivině velmi vnímavé, zákožky přednostně osídlují řídce ochlupená místa na spodní straně těla, ale také ušní boltce, okolí loketního a hlezenního kloubu a oháňku. Při generalizovaném průběhu onemocnění se zákožkami vyvolané změny mohou vyskytovat po celém povrchu těla. V pokročilém stadiu dochází k plošnému prořídnutí, až vypadávání srsti. Objevují se oděrky a dochází k povrchovému krvácení. Postupně dochází ke ztluštění kůže, zvýšení sekrece lymfy, vznikají zánětlivá ložiska (papuly) s následnou tvorbou strupů. Průvodním znakem onemocnění je vysoká svědivost, zvířata se snaží postižená místa škrabat, olizovat či vykusovat. Nemocné lišky hubnou a v průběhu tří měsíců hynou.[2]

Onemocnění je přenosné na psy, vlky, kočky a člověka.

Léčba se neprovádí. Vzhledem k vysoké nakažlivosti onemocnění a možnosti přenosu na psy je nutné zamezit kontaktu loveckých psů s uhynulou či ulovenou „prašivou“ liškou. U člověka může dojít k infekci těmito zákožkami (většinou po kontaktu s nemocným psem), po přerušení kontaktu však vymizí do 4 týdnů. Prašivina se výrazně podílí na regulaci početních stavů lišek, pokles výskytu tohoto onemocnění v některých oblastech se dává do souvislosti s tzv. „plošným odčervováním spárkaté zvěře“ preparátem CERMIX s obsahem ivermectinu, který se tímto způsobem dostává do potravních řetězců volně žijící zvěře.[1]

Svrab (prašivina) kamzíků[editovat | editovat zdroj]

Prašivina kamzíků je rozšířena hlavně v Alpách (Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko), u nás nebyla dosud zjištěna. Původcem je zákožka Sarcoptes scabiei var. rupicaprae (Sarcoptes rupicaprae), která může cizopasit rovněž u kozorožců a koz domácích.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Chroust, K; Forejtek, P: Svrab, prašivina a zaklíštění u srstnaté zvěře. Myslivost 2/2011, str. 36.
  2. a b Hespeler, B: Lišky a kuny v praxi. Grada Publishing a.s, Praha 2009.