Roztoči

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Roztoči

roztoč v domácím prachu
roztoč v domácím prachu
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: klepítkatci (Chelicerata)
Třída: pavoukovci (Arachnida)
Řád: roztoči (Acari)
podřády

Roztoči (Acari) jsou nejrozmanitějším a druhově nejbohatším řádem pavoukovců. Obecně jsou velmi malí (80 μm–1 mm), některé druhy však dosahují délky až 2 cm. Mezi pavoukovci jsou výjimeční způsobem obživy – zatímco všechny ostatní řády se živí dravě, mezi roztoči nalezneme i saprofágy a parazity.

Věda, která se zabývá studiem roztočů, se nazývá akarologie.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k druhové, ekologické a morfologické rozmanitosti je taxonomie roztočů složitá a prošla četnými taxonomickými revizemi a patrně jimi bude procházet i v budoucnu po dalších fylogenetických analýzách.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Roztoči se vyznačují nečlánkovaným tělem nepatrných rozměrů. Typicky dosahují velikosti od 0,1 do 20 mm. Jejich chelicery jsou tříčlánkové a klepítkovitě zakončené, nebo pouze jehlicovité. Často u nich dochází k redukci nohou, takže u nich neplatí, že jich musí mít striktně osm (existují však i druhy roztočů, které mají jen dva páry nohou – např. vlnovníkovci).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Roztoči prodělávají nepřímý vývoj. Z vajíčka se líhne larva, která má jen tři páry nohou, zpravidla nemá vzdušnice a průduchy a dýchá celým povrchem těla. Po prvním svlečení se objevuje čtvrtý pár nohou a vzdušnice (pokud se vzdušnice vyskytují i u dospělců daného druhu). Roztoč se po prvním svleku označuje jako nymfa a může se svlékat ještě dvakrát, takže mohou vznikat tři stupně nymf – protonymfa, deutonymfa a tritonymfa. U nymf se zpravidla ještě nevyskytuje pohlavní otvor, který se vytváří u dospělce až po svlečení posledního stupně nymfy. U několika druhů je známa partenogeneze nebo ovoviviparie.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Mezi roztoče patří řada obtížných parazitů jak živočichů a rostlin, tak i člověka. Roztoči způsobují parazitární onemocnění (parazitózy) jako je například sarkoptóza, cheyletiellóza, demodikóza. Mnoho druhů žije synantropně, mnoho druhů dravě či saprofágně. Někteří roztoči mohou být též mezihostiteli cizopasníků hospodářských zvířat, jiné druhy jsou užitečné – jedná se o půdotvorce, nebo dravce – přirozené bioregulátory. Roztoči vyskytující se v obytných prostorách (a jejich výkaly) jsou častým původcem alergií (alergenem).[1]

Na území Česka se vyskytují čtyři podřády[editovat | editovat zdroj]

  • Čmelíkovci (Mesostigmata): Mají stigmata při kyčlích druhého páru noh, nebo při předním okraji druhého páru noh. Většinou jsou vybaveni klepítkovitými chelicerami a mají pohyblivé kyčle noh.
  • Klíšťatovci (Metastigmata): Stigmata jsou za čtvrtým párem noh, kyčle jsou nepohyblivé. Ústní ústrojí je přizpůsobeno parazitickému způsobu života – sestává z hypostomu se zpětně postavenými zoubky a z chelicer, jež jsou rovněž v koncové části ozubené.
  • Sametkovci (Prostigmata): Kyčle noh jsou plně včleněny do kutikuly břišní strany těla. Tento podřád je velmi různorodý, takže se dále dělí na několik skupin:
    • Zástupci: dravčík psí (Cheyletiella yasguri), trudník psí (Demodex canis)
    • Vlnovníci (Tetrapodili) – pouze dva páry nohou, absence očí
    • Roztočíci (Tarsonemini) – mají velmi nezřetelné gnathostomum
    • Sametky (Prostigmata) – draví roztoči se stigmaty na bázi chelicer
    • Vodule (Hydrachnellae) – skupina roztočů žijících ve vodě
  • Zákožkovci (Astigmata): Kyčle noh splynuly s povrchem těla, cévní soustava chybí. Dělí se na dvě skupiny:
    • Zástupci: zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei)
    • Sladokazi (Acarididae) – dlouhé brvy, měkký povrch těla, dobře patrné gnathostoma
    • Pancířníci (Oribatei) – silná sklerotizace těla, jedná se o užitečné půdotvorce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FERENČÍK, M; ROVENSKÝ, J; SHOENFELD, Y. Imunitní systém; informace pro každého. 1. české. vyd. Praha : Grada Publishing, 2005.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A Manual of Acarology. Příprava vydání Gerald W. Krantz & D. E. Walter. 3. vyd. [s.l.] : Texas Tech University Press, 2009. ISBN 978-0-89672-620-8.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]