Julius Caesar
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gaius Iulius Caesar (původní latinská výslovnost kaisar[zdroj?], česky cézar; * 12. nebo 13. července 100 př. n. l., † 15. března 44 př. n. l. usmrcen v senátu), v české literatuře uváděn často jako Julius Caesar, byl římským vojevůdcem a politikem a jedním z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii.
Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar také jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem.
Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu. Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž se nechal prohlásit diktátorem na doživotí. Tím však podnítil svého přítele, Marca Junia Bruta, a mnoho dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zabili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovu republiky, jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nové římské občanské války, z níž vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn, Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.
Mnoho z Caesarova života je známo z vlastních Zápisků (Commentarii) o jeho vojenských taženích. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sallustia či Cattulovy básně. Mnoho dalších podrobností o Caesarově životě bylo zachyceno pozdějšími historiky – Appiánem, Suetoniem, Plútarchem, Cassiem Diem a Strabónem.
Obsah |
[editovat] Život
[editovat] Neklidné mládí
Caesar se narodil v roce 100 př. n. l. (případně o dva roky dříve) v patricijské rodině náležející k rodu Juliů, který odvozoval svůj původ od Iula, syna trójského hrdiny Aenea, jenž byl synem bohyně Venuše. Avšak i přes svůj aristokratický a patricijský původ nepatřili Caesarové mezi zvláště vlivné rodiny. Caesarův otec, Gaius Julius Caesar starší, dosáhl pouze hodnosti praetora, navzdory tomu, že jeho švagrem byl Gaius Marius. Jeho matka, Aurelia Cotta, pocházela z vlivnější rodiny, jež dala republice řadu konzulů. Caesar měl dvě sestry, obě pojmenované Julia. O jeho dětství toho není mnoho známo.
Doba Caesarova vyrůstání byla obdobím zmatků v římských dějinách. V letech 91 až 88 př. n. l. probíhala spojenecká válka mezi Římem a jeho italskými spojenci, žádajícími římské občanství. Zároveň Mithridatés Pontský ohrožoval římské provincie na východě. Římská politická scéna byla rozpolcená mezi frakce optimátů (optimates) a populárů (populares). Caesarův strýc Marius byl vůdcem populárů. Mariův legát z války proti Jugurthovi a rival, Lucius Cornelius Sulla, stál v čele optimátů. Oba se vyznamenali během spojenecké války a oba žádali velení ve válce proti Mithridatovi. To bylo sice uděleno Sullovi, když ale ten opustil Řím, aby se ujal velení, byl na jeho místo dosazen Marius. Sulla nato vytáhl s vojskem proti Římu. Marius byl přinucen odejít do vyhnanství, avšak po Sullově odchodu na východ se vrátil zpět a spolu se svým spojencem Luciem Corneliem Cinnou se zmocnil vlády v Římě. Sulla byl prohlášen za veřejného nepřítele a jeho stoupenci byli zmasakrováni. Marius již v roce 86 př. n. l. zemřel, ovšem populárové zůstávali nadále u moci.
V roce 85 př. n. l. Caesarův otec náhle zemřel a Caesar se tak ve věku 16ti let stal hlavou rodiny. V následujícím roce se oženil s Cinnovou dcerou Cornelií, když ještě předtím zrušil zasnoubení s Cossutií, dívkou z bohaté jezdecké rodiny. Ve stejném roce byl určen za velekněze Jova (Flamen Dialis – Caesarův předchůdce padl za oběť Mariovým stoupencům).
Poté, co Sulla přiměl Mithridata k uzavření míru, obrátil se proti populárům. Po krátkém tažení Itálií v listopadu roku 82 př. n. l. porazil máriovce a ukončil jejich vládu. Sám se obdařil starodávnou funkcí diktátora, ovšem na rozdíl od tradičního šestiměsíčního funkčního období nebylo Sullově diktatuře stanoveno žádné časové omezení. Následovaly krvavé proskripce namířené proti Sullovým politickým nepřátelům, jež překonaly dokonce i Mariovy čistky. Mariovy sochy a obrazy byly zničeny. Mariovy ostatky byly vytaženy z hrobu a vhozeny do Tiberu. Caesar, jakožto Mariův synovec a švagr Cinny, který byl zabit již dříve během vzpoury vlastních vojáků, se nyní nacházel ve smrtelném ohrožení. Byl zbaven svého dědictví, kněžského úřadu a věna své manželky, přesto se odmítl dát rozvést s Cornelií, načež byl nucen uchýlit se do ústraní. Pouze zásah rodiny jeho matky, která podporovala Sullu, a panen Vestálek mu zachránil život. Sulla mu prý jen velmi neochotně daroval milost. Při té příležitosti měl prý jeho přímluvce varovat, když prozíravě prohlásil: „Vždyť v Caesarovi je skryto mnoho Mariů!“
[editovat] Počátky kariéry
Caesar se však nevrátil do Říma, místo toho se připojil k vojsku v Asii. Během své cesty do Bithýnie k zajištění podpory flotily krále Níkoméda, strávil na jeho dvoře tolik času, až zavdal příčinu ke vzniku klepům o homosexuálním vztahu s králem, které měly přetrvat až do konce jeho života. Nicméně během obléhání Mytilény si Caesar počínal natolik udatně a odvážně, že si vysloužil občanskou korunu (corona civica). Později se krátce zúčastnil tažení v Kilíkii.
Sulla po dvou letech diktatury rezignoval a obnovil republikánské uspořádání. Dokonce propustil i své liktory a zcela nestřežen se procházel po fóru. Dva roky nato zemřel a byl mu vystrojen státní pohřeb.
Když se Caesar v roce 78 př. n. l. doslechl o Sullově smrti, cítil, že už nic nebrání jeho bezpečnému návratu do Říma. Jeho příchod se časově kryl s pokusem populárů o převrat, avšak Caesar se této akce zřejmě neúčastnil. Raději se vydal na dráhu advokáta a vznesl neúspěšnou žalobu proti Corneliu Dolabellovi. Ačkoliv spor prohrál, vešel ve známost pro své výjimečné řečnické schopnosti a také díky nelítostnému stíhání bývalých správců provincií smutně proslulých svým vydíráním a zkorumpovaností. Dokonce samotný Cicero, největší tehdejší rétor, prohlásil: „Najde se někdo, kdo ovládá schopnost mluvit lépe než Caesar?“ Aby ještě zdokonalil své řečnické umění, odcestoval Caesar v roce 75 př. n. l. na Rhodos, kde studoval filosofii a rétoriku u slavného učitele Apollonia Molona, který dříve vyučoval i Cicerona.
Během plavby napříč Egejským mořem byl však Caesar unesen kilikijskými piráty a následně byl držen jako vězen v oblasti Dodekanéského souostroví. Zajetí ho ale nijak nepřipravilo o jeho nezdolné sebevědomí. Když za něho piráti požadovali výkupné dvacet talentů zlata, naléhal na ně, aby si řekli o padesát. Po propuštění na svobodu shromáždil Caesar loďstvo, s kterým se vydal piráty pronásledovat a následně je dopadl. Správce provincie Asie v Pergamonu je odmítl popravit, jak Caesar žádal, a dal přednost jejich prodeji do otroctví. Caesar se ale pro piráty vrátil a na vlastní odpovědnost je nechal ukřižovat, jak jim ostatně slíbil v průběhu svého zajetí. Tomuto slibu se tehdy piráti vysmáli. Poté pokračoval na Rhodos, brzy však byl odvolán zpět do Asie.
Po návratu do Říma byl zvolen vojenským tribunem a učinil tak první krok své politické kariéry (cursus honorum). V této době zuřila v Itálii válka se Spartakem (73 až 71 př. n. l.), není ale známo jakou, pokud vůbec nějakou, úlohu v ní Caesar zastával. Byl zvolen quaestorem pro rok 69 př. n. l. a v tomto roce pronesl smuteční řeč za svoji tetu Julii, vdovu po Mariovi. Během smutečního procesí byly neseny také Mariovy obrazy, což byla od Sullova nástupu věc vskutku nevídaná. Jeho manželka Cornelia zemřela v tomtéž roce. Caesar pak odešel sloužit do Hispánie. Říká se, že zde spatřil sochu Alexandra Velikého, přitom si prý uvědomil, že dosáhl věku, kdy Alexandrovi už ležel u nohou celý svět, zatímco on sám dosud nic nedokázal.
Po návratu z Hispánie se oženil s Pompeiou, Sullovou vnučkou. Po zvolení aedilem, nechal obnovit pomníky Mariových vítězství – šlo o velice kontroverzní čin, neboť moc ve státě stále drželi někdejší Sullovi straníci. Rovněž vznesl několik žalob proti občanům, kteří se obohatili na majetku proskribovaných a vynaložil velkou část půjčených peněz (z velké části od Crassa) na veřejné práce a hry, čímž zastínil svého kolegu v úřadě Marca Calpurnia Bibula.
[editovat] Caesar se dere do popředí
Rok 63 př. n. l. byl pro Caesara rokem plným událostí. Přesvědčil tribuna lidu, Tita Labiena, aby obžaloval senátora z řad optimátů, Gaia Rabiria, z politické vraždy tribuna Lucia Appuleia Saturnina, a aby jeho samotného určil za jednoho ze dvou soudců v řízení. Rabiria obhajovali Cicero a Quintus Hortensius, přesto byl shledán vinným z velezrady (perduellio). Zatímco Rabirius uplatňoval své právo na odvolání se k lidu, praetor Quintus Caecilius Metellus Celer dal přerušit shromáždění. Ačkoliv Labienus mohl řízení odložit na další jednání, neučinil tak a Caesar dosáhl svého cíle. Labienus zůstal důležitým spojencem Caesara po celé další desetiletí.
V témže roce byl Caesar zvolen do úřadu nejvyššího velekněze (pontifex maximus). Vystoupil přitom proti dvěma mocným optimátům a někdejším konzulům: Quintu Lutatiu Catulovi a Publiu Serviliu Isauricovi. Obě strany se vzájemně obviňovaly z uplácení. Po ránu v den voleb prý Caesar řekl své matce, že se buď vrátí domů jako pontifex maximus anebo vůbec ne. V případě neúspěchu by byl kvůli svým enormním dluhům nucen odejít bojovat do provincií. Nakonec celkem bez problémů zvítězil, i přes lepší postavení a větší zkušenosti svých oponentů.
Když Cicero, který byl ve stejném roce konzulem, odhalil Catilinovo spiknutí, Catulus a mnozí jiní nařkli Caesara ze zapojení do komplotu. Caesar, který byl právě zvolen praetorem na další rok, nevěnoval během následné debaty v senátu této poznámce zvláštní pozornost. Marcus Porcius Cato, který se stal Caesarovým nesmiřitelným odpůrcem, ho obvinil z udržování korespondence se spiklenci a žádal, aby inkriminované dopisy byly nahlas předčítány. Caesar nicméně odolal jeho útokům a přesvědčivě se zasazoval proti trestu smrti pro spiklence. Catonova řeč se ale ukázala být rozhodující a Catilina i se svými stoupenci byl popraven.
V době své praetury byl Caesar podporován tribunem Caeciliem Metellem. Společně předkládali natolik kontroverzní návrhy, až byli senátem zbaveni úřadu. Teprve srocení lidu na podporu obou přimělo senát k jejich opětnému dosazení do úřadu. Současně byla zřízena komise k vyšetření Catilinova spiknutí a Caesarovi byla opět předhazována spoluúčast na celém podniku, znovu mu ale nebylo nic prokázáno.
V téže době se v Caesarově domě konal festival Bona Dea („dobré bohyně“). Žádnému muži nebylo dovoleno účastnit se. Mladý patricius jménem Publius Clodius Pulcher sem nicméně v převlečení za ženu pronikl, patrně s úmyslem svést Caesarovu manželku Pompeiu, načež byl chycen a obviněn z rouhání. Caesar během následného soudního procesu nepředložil jediný důkaz proti Clodiovi, protože si nechtěl znepřátelit jednu z nejmocnějších patricijských rodin v Římě. Clodius byl díky bezuzdnému uplácení a zastrašování svědků i soudců osvobozen. Ovšem Caesar se s Pompeiou záhy rozvedl, neboť jak řekl „na mé ženě nesmí ulpět nejmenší podezření“.
Po skončení praetury byl Caesar ustanoven správcem provincie Hispania Ulterior, avšak stále byl velmi zadlužený a předtím, než mohl odejít, musel vyhovět svým věřitelům. Obrátil se tudíž na Marca Licinia Crassa, jednoho z nejbohatších mužů Říma. Na oplátku za Caesarovu politickou podporu proti Pompeiovi, zaplatil Crassus část z Caesarových dluhů a za zbylé se zaručil. Přesto musel Caesar odejít do provincie ještě před uplynutím svého funkčního období, jinak by mu hrozila žaloba pro neplacení dluhů. V Hispánii si počínal Caesar velice zdatně. Jeho agresivní válečné operace proti Iberům na severu dnešního Portugalska posílily jeho renomé schopného velitele a posloužilo mu k alespoň částečnému uhrazení vysokých dluhů. Po vítězství nad Lusitány a Callaici byl svými vojáky pozdraven jako imperátor.
Tím mu vznikl po návratu do Říma nárok na oslavu triumfu. Zároveň ale velmi usiloval o získání konzulátu, nejvyšší magistratury (úřadu) v republice. Pokud by chtěl oslavit triumf, musel by zůstat se svými vojáky mimo město až do zahájení slavnosti. Jestliže by se ale chtěl zúčastnit voleb, musel by složit velení a vstoupit do města jako soukromá osoba. Obojí současně bylo neproveditelné. Požádal proto senát o povolení kandidovat v nepřítomnosti (in absentia), tomu však zabránil Cato. Tváří v tvář výběru mezi triumfem a konzulátem dal Caesar nakonec přednost konzulátu.
[editovat] Caesar konzulem – první triumvirát
Samotné volby probíhaly za velmi nečestných podmínek. Kandidáti byli celkem tři: Caesar, Lucius Lucceius a Marcus Calpurnius Bibulus, který byl spolu s Caesarem o několik let dříve aedilem. Caesar obdržel podporu od Cicerona a uzavřel spojenectví s bohatým Lucceiem, ovšem Cato, který se jinak těšil reputaci neúplatného a poctivého muže, se taktéž uchýlil k uplácení ve prospěch konzervativního Bibula. Z takto oboustranně zmanipulovaných voleb vzešli jako konzulové pro rok 59 př. n. l. Caesar a Bibulus.
Caesar byl již z dřívějška Crassovým dlužníkem, to mu ale nebránilo vést předběžné rozhovory s Pompeiem, který v senátu neúspěšně prosazoval ratifikaci jím ustaveného politického uspořádání východních provincií a udělení půdy svým veteránům. Pompeius a Crassus se nacházeli ve sporu už od roku 70 př. n. l., kdy společně vykonávali konzulát. Caesar si byl vědom, že pokud se spojí s jedním, ztratí podporu druhého, tudíž usiloval o usmíření obou rivalů. Jakmile se tito tři muži v roce 60 př. n. l. spojili, disponovali dostatkem finančních prostředků a politického vlivu k zajištění úplné kontroly nad veřejnými záležitostmi. Jejich neformální aliance, známá jako první triumvirát (vláda tří mužů), byla ještě upevněna svatbou Pompeia s Caesarovou sestrou Julií. Rovněž Caesar se opět oženil, tentokrát s Calpurnií, dcerou Lucia Calpurnia Pisona, který se stal konzulem v následujícím roce.
Veřejnost se poprvé dozvěděla o vzniku triumvirátu, když Caesar podal návrh zákona o přerozdělení půdy chudým občanům, načež jak Pompeius tak i Crassus vyjádřili souhlas s tímto návrhem. Pompeius poté vyslal své vojáky do Říma, čímž byli političtí oponenti triumvirů dokonale překvapeni a zastrašeni. Bibulus v reakci nato prohlásil znamení za nepříznivá a zákon tudíž ze neplatný, byl ale vyhnán z fóra Caesarovými přívrženci. Fasces jeho liktorů byly rozlámány, dva tribuni, jež ho provázeli, byli zraněni a Bibulus sám byl zasažen hozenými exkrementy. Za strachu o život se na zbytek svého funkčního období stáhl do svého domu, přičemž příležitostně vydával proklamace o špatných znameních, čímž chtěl zamezit Caesarovi ve vykonávání úřadu. Tyto obstrukce se ale ukázaly být zcela neúčinné. Římští satirikové potom už navždy referovali o tomto roku jako o „roku konzulátu Julia a Caesara“.
Když byli Caesar a Bibulus zvoleni, pokusila se aristokracie omezit budoucí Caesarovu prokonzulskou moc (následující po skončení konzulátu) tím, že mu místo správy nějaké provincie, přidělila na starost dohled nad lesy a pastvinami Itálie. S pomocí Pisona a Pompeia Caesar toto usnesení zvrátil a byl ustaven za místodržitele Předalpské Galie (severní Itálie) a Ilýrie (západní Balkán). Později obdržel také správu Zaalpské Galie (jižní Francie), čímž získal velení nad čtyřmi legiemi. Délka jeho úřadu, a tím i doba jeho imunity před soudním stíháním, byla stanovena na pět let, místo obvyklého jednoho roku. Po skončení konzulátu Caesar těsně unikl obžalobě kvůli nezákonnostem, jež se děly v době jeho úřadování, a ihned se odebral do svěřených provincií.
[editovat] Prokonzulem v Galii
- Podrobnější informace naleznete v článku Galské války.
Prokonzulát v Galii znamenal pro Caesara významnou možnost k dalšímu mocenskému vzestupu. Caesar byl stále enormně zadlužený, přičemž správcovství provincie představovalo báječnou šanci jak se domoci majetku. Caesarovi podléhaly čtyři legie, navíc dvě z jeho provincií, Ilýrie a Gallia Narbonensis, hraničily s dosud nepodrobenými teritorii. Jedinečná příležitost k válce se nacházela v Galii, mezi jejímiž neklidnými a znesvářenými kmeny probíhaly již po mnoho let boje, kterými se Galové vzájemně oslabovali a připravovali tak půdu pro své porobení cizí mocností.
Poměry v zemi byly napjaté, neboť římští spojenci Haeduové podlehli svým nepřátelům, kteří si na pomoc přizvali germánské Svéby vedené náčelníkem Ariovistem. Ti se následně usadili v dobyté zemi Haeduů. Mezitím se také Helvétové chystali proniknout z území dnešního Švýcarska hlouběji do Galie a vyhledat si zde nová sídla. Caesar okamžitě odvedl dvě nové legie a v bitvě u Bibrakte Helvéty v roce 58 př. n. l. drtivě porazil. Jejich přeživší zbytky odeslal zpět do jejich někdejší sídelní oblasti, kde měly tvořit nárazník před pronikajícími Germány. Potom vytáhl směrem na sever do dnešního Alsaska proti Ariovistovi, kterého i s jeho Germány vypudil zpět za Rýn. Své vítězné vojsko nechal přezimovat na území Sequanů, čímž dal najevo, že jeho zásahy v oblastech severně od Narbonensis nebyly pouze dočasného charakteru. Ve druhém roce si Caesar podrobil v severní Galii Belgy, kteří byli považováni za nejudatnější lid mezi všemi galskými kmeny. V roce 56 př. n. l. porazil jeho legát Decimus Junius Brutus povstalé Venety v Armorice (dnešní Bretaň), čímž Caesar přivedl pod svoji kontrolu velkou část západní Galie.
Během zimní přestávky v bojích se Caesar setkal v Ravenně s Pompeiem a Crassem. Výsledkem jednání byla dohoda o prodloužení Caesarova imperia o dalších pět let, zatímco Crassus a Pompeius se měli stát konzuly pro následující rok. Caesarovi tak bylo poskytnuto dostatek času na to, aby si podmanil všechny dosud svobodné keltské kraje rozkládající se mezi Pyrenejemi a řekou Rýnem. Jeho situace byla značně ulehčena nejednotností Galů, kteří se leckdy na něho neváhali obrátit se žádostí o pomoc proti svým sousedům, jen aby se sami nestali obětí ambiciózního prokonzula.
Kvůli opakovaným vpádům germánských kmenů do Galie považoval Caesar za nutné překročit Rýn a podniknout trestnou výpravu do Germánie (což zopakoval v roce 53 př. n. l.). Taktéž se vypravil do Británie, kde se ale příliš nezdržel, poněvadž jeho flotila byla zničena bouří a již se blížila zima. V roce 54 př. n. l. provedl Caesar další vpád na ostrov, během něhož postoupil až k řece Thamesus (Temže). Po formálním ujištění britanských kmenů o jejich poddanství a loajalitě vůči Římu se ale opět stáhl do Galie.
Tyto expedice vyvolaly v Římě, ale především v samotném senátu, senzaci: Caesar jako první římský vojevůdce vedl vojenské výpravy do těchto pro Římany dosud neznámých zemí, od trvalého obsazení Germánie a Británie však upustil. Stanovení hranice římského záboru na Rýně bylo jedno z nejvýznamnějších Caesarových rozhodnutí z hlediska evropských dějin. Důvodem k tomu byl i šířící se neklid mezi teprve nedávno podrobenými galskými kmeny. V roce 54 př. n. l. povstaly proti Římanům kmeny Eburonů, Treverů a Nerviů. Zpočátku sice dosáhly několika menších úspěchů, nakonec ale byly definitivně zbaveny své svobody.
Větším nebezpečím pro římskou vládu v Galii se ale ukázalo být povstání náčelníka kmene Arvernů, Vercingetoriga, v roce 52 př. n. l. Tomu se jako prvnímu podařilo sjednotit všechny Galy a Caesarovi se v něm tak objevil první skutečně rovnocenný nepřítel. Jeho taktika spálené země přivodila Caesarovým legiím vážné problémy. Vercingetorix nejprve odřízl Caesara od jeho zásobovacích linií a poté ho odrazil v bitvě u Gergovie. Po tomto vítězství ale Vercingentorix nerozvážně upustil od své dosavadní opatrné defenzivní taktiky a pln sebedůvěry napadl Caesarovo vojsko. Nicméně jeho nedostatečně vycvičená jízda byla poražena, načež se Vercingetorix stáhl do Alesie. Caesar začal oppidum bez otálení obklopovat 35 kilometrů dlouhou obléhací zdí, avšak z nitra Galie se Vercingetorigovi vydalo na pomoc ohromné osvobozovací vojsko. V následné bitvě u Alesie se Římané dokázali navzdory nesmírné převaze Galů ubránit. Po kapitulaci Vercingetoriga v obležené Alesii byl galský odpor definitivně zlomen. O šest let později v roce 46 př. n. l. byl Vercingetorix krátce po skončení Caesarova triumfu v Římě popraven.
V dalším roce musel Caesar čelit ještě ojedinělým lokálním vzpourám, které potlačil se značnou brutalitou. Nezměrnou válečnou kořist a tribut placený poraženými kmeny využil k financování vlastní armády, která na konci války čítala třináct legií, a politického boje v Římě. Od tohoto okamžiku se již Caesar nemusel obávat věřitelů, neboť v Galii nabyl (nebo spíše uloupil) ohromné bohatství, což z něho učinilo jednoho z nejzámožnějších římských občanů. Pod Caesarem sloužil v řadách jeho legátů jeho bratranec Lucius Julius Caesar, dále Marcus Antonius, Titus Labienus, Quintus Tullius Cicero, bratr Marca Tullia Cicerona a Crassův stejnojmenný syn, Publius Licinius Crassus.
Podle Plútarcha, bylo výsledkem tažení 800 podmaněných galských měst, 300 podrobených kmenů, jeden milion Galů bylo prodáno do otroctví a další více než jeden milion zemřel během války. Antičtí historikové měli obvykle tendenci zveličovat všechny početní údaje, ovšem Caesarovy výboje v Galii byly zřejmě největší vojenskou operací od dob Alexandrova tažení proti perské říši. Jejich důsledky navíc přetrvaly podstatně déle než v případě Alexandra: Galie již nikdy nezískala nezávislost a věrně setrvávala při Římu až do zániku západořímské říše v roce 476.
Caesar zachytil své vlastní poznatky z tažení v díle Commentarii de Bello Gallico („Zápisky o válce galské“). Tato písemnost kromě průběhu vojenských operací líčí také mnoho zajímavých detailů o životě a zvycích Galů. Jejím účelem ale bylo především ospravedlnění Caesarových agresivních a dobyvačných výbojů. Caesar také jako první poukázal na rozdíl mezi Galy a Germány a vzájemně je odlišil, přičemž za hranici mezi oběma skupinami kmenů stanovil Rýn. Germáni byli do té doby pokládáni pouze za jeden z keltských kmenů.
[editovat] Občanská válka
I přes své úspěchy a přínos Římu zůstával Caesar nadále značně nepopulární, především mezi konzervativními senátory, kteří ho podezřívali z touhy po královské vládě. V roce 55 př. n. l. byli Caesarovi spojenci Pompeius a Crassus zvoleni za konzuly a Caesarovi byl v souladu s ujednáním triumvirů prodloužen prokonzulát o dalších pět let. Toto byl fakticky poslední moment, kdy triumvirové vystupovali ve vzájemném souladu. V roce 54 př. n. l. Caesarova sestra Julia krátce po narození dítěte zemřela, čímž zanikl vzájemný příbuzenský svazek mezi Pompeiem a Caesarem. Rok poté byl Crassus zabit v bitvě u Karrh v boji proti Parthům. Pompeius se nyní ucházel o přízeň a podporu optimátů. Caesar, tehdy plně zaměstnaný záležitostmi v Galii, se pokusil udržet spojenectví s Pompeiem a nabídl mu ruku jedné ze svých neteří. Pompeius však odmítl. Místo toho se oženil s Cornelií Metellou, dcerou Metella Scipiona, jednoho z největších Caesarových nepřátel.
V roce 50 př. n. l. nařídil senát v čele s Pompeiem Caesarovi, aby se vrátil do Říma a rozpustil svoji armádu, neboť jeho funkční období jako prokonzula skončilo. Senát Caesarovi navíc znovu zakázal ucházet se in absentia o nový konzulát. Caesar si byl vědom, že jakmile se jednou vzdá svého vojska a vstoupí do Říma, bude okamžitě obžalován a jeho politická kariéra skončí. Když Pompeius v senátu obvinil Caesara z porušení kázně a zrady, překročil Caesar 10. ledna roku 49 př. n. l. s jedinou legií řeku Rubikon (tehdejší hranice Itálie) a zahájil tak další fázi občanských válek. Při překročení této řeky měl Caesar pronést slavný výrok „alea iacta est“, což v překladu znamená „Kostky jsou vrženy“.
Optimáti, včetně Catona mladšího a Metella Scipiona, uprchli z Říma na jih, postrádajíce důvěry v nově odvedené vojsko, obzvláště když se města v severní Itálii tak ochotně vydávala do Caesarových rukou. Přestože senátní vojsko početně vysoce převyšovalo Caesarovo, který stále disponoval pouze svojí XIII. legií, Pompeius se neodvážil svést s ním bitvu. Caesar proto pronásledoval Pompeia do Brundisia, přičemž doufal, že Pompeia a senátory polapí ještě předtím, než spolu s legiemi uniknou po moři do Řecka. Když ale Caesar konečně obsadil město, byl již Pompeius s většinou vojska pryč.
Jelikož ke stíhání Pompeia mu chybělo odpovídající námořnictvo, rozhodl se Caesar vytáhnout proti Pompeiovým legiím v Hispánii, neboť jak pravil: „Nejprve budu bojovat proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska.“ Marca Aemilia Lepida ponechal jako prefekta v Římě, zatímco správu zbytku Itálie svěřil Marcu Antoniovi. Během pozoruhodného, pouhých 27 dní trvajícího pochodu oblehl město Massilii (dnešní Marseille) v jižní Galii a odsud pokračoval dále do Hispánie. Zde se střetl s pompeiovským vojskem v bitvě u Ilerdy a přesvědčivě ho porazil. Po příchodu do Říma byl Caesar ustaven diktátorem s Marcem Antoniem jako velitelem jízdy. Po devíti dnech odstoupil z funkce a byl podruhé zvolen konzulem.
Následně s 15 000 muži překročil Jaderské moře a vypravil se vypudit Pompeia z Řecka. Avšak v bitvě u Dyrrhachia se jen se štěstím vyhnul katastrofální porážce, když se pompeiovcům podařilo prolomit jeho obranu. Nato se stáhl do Thesálie. Při postupu se spojil s ostatními částmi svého vojska, jež zatím dorazily z Itálie. Pompeius a Caesar se poté střetli v bitvě u Farsalu, ve které byl Pompeius 9. srpna roku 48 př. n. l. přesvědčivě poražen, třebaže měl nad Caesarem převahu v pěchotě i jízdě. Mnoho Pompeiových stoupenců a senátorů se rozprchlo do různých koutů římského světa, aby zde podněcovali další odpor proti Caesarovi. Ostatní obdrželi od Caesara milost. Pompeius uprchl po své porážce do Egypta, kde byl ale na příkaz krále Ptolemaia XIII. zavražděn.
Caesar následoval Pompeia do Alexandrie, kde mu však byla předána pouze uťatá hlava jeho dřívějšího spojence a rivala. Přesto nechal Caesar přepravit a pohřbít Pompeiovy ostatky s veškerými poctami, čímž chtěl demonstrovat svoji mírnost k mrtvému nepříteli. V Alexandrii se Caesar zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou VII. Možná kvůli Ptolemaiově roli v Pompeiově zavraždění se Caesar přidal na stranu Kleopatry. V následné „alexandrijské válce“ byl Caesar nejprve zatlačen do defenzívy a obklíčen ve městě. Během obležení lehla popelem slavná alexandrijská knihovna. Po obdržení posil Caesar snadno zvítězil nad královou armádou a sám Ptolemaios se při útěku utopil v řece Nilu. Caesar dosadil Kleopatru na egyptský trůn a stal se otcem jejího syna, Ptolemaia XV. Caesara, známého jako Kaisarion.
Po několika měsících strávených u Kleopatry v Egyptě se Caesar v roce 47 př. n. l. obrátil do Malé Asie proti pontskému králi Farnakovi II., který přepadl tamější římské provincie. Po krátkém, pětidenním tažení byl Farnakés poražen v bitvě u Zely. Senátu poté Caesar poslal stručný komentář svého vítězství: „Veni, vidi, vici“ („Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“). Odtud se vypravil do Afriky, aby se vypořádal se zbývajícími Pompeiovými straníky. V bitvě u Thapsu v roce 46 př. n. l. rychle přemohl republikánské vojsko vedené Metellem Scipionem (který v bitvě padl) a Catonem mladším. Po této vojenské katastrofě spáchal Cato v Utice sebevraždu. Království Numidie, jež podporovalo pompeiovce, bylo Caesarem přeměněno v římskou provincii. Nicméně Pompeiovi synové, Gnaeus Pompeius a Sextus Pompeius, spolu s Titem Labienem, bývalým Caesarovým legátem z dob galských válek, unikli do Hispánie. Po krátkém pobytu v Římě se je Caesar vydal stíhat a v březnu roku 45 př. n. l. je porazil v bitvě u Mundy. Republikáni resp. pompeiovci tak byli definitivně poraženi. Republika fakticky dospěla ke svému zániku.
[editovat] Diktatura
V září téhož roku se Caesar vrátil do Itálie. V letech 46 a 45 př. n. l. byl zvolen nejprve s Lepidem potřetí a poté bez kolegy počtvrté konzulem (ve druhém případě na dobu desíti let). Jedním z prvních opatření, jež učinil, bylo sepsání závěti, v níž stanovil Gaia Octavia (Octaviana) svým dědicem a nástupcem. V případě, že by Octavianus zemřel dříve než Caesar, určil svým náhradním dědicem Marca Junia Bruta. V rozporu s očekáváním nepřistoupil Caesar k proskripcím svých nepřátel, nýbrž udělil milost každému, kdo se proti němu postavil.
Na počest Caesarových velkolepých vítězství byly uspořádány honosné hry a jiné slavnosti. Caesarovi bylo přiznáno právo nosit při všech veřejných příležitostech roucho triumfátora, včetně purpurové roby (do jaké se odívali římští králové) a vavřínového věnce (jímž chtěl zakrýt svoji pleš). Na státní náklady bylo Caesarovi postaveno v Římě skvostné sídlo. Dále mu senát přiznal titul doživotního diktátora (dictator perpetuus). Při jakýchkoliv náboženských procesích byla nesena Caesarova socha za slonoviny. Jiná Caesarova socha s nápisem „neporazitelnému bohu“ byla umístěna v Quirinově chrámu. Tím se stavěl na roveň nejen bohům, ale i římským králům, protože v Quirinovi byl uctíván zakladatel města – Romulus. Třetí socha byla vztyčena na Kapitolu vedle soch sedmi římských králů a Lucia Junia Bruta, Římana, který měl podle legendy vyhnat posledního krále, Tarquinia Superba. Už tak neslýchané jednání završil Caesar ražením mincí s vlastním portrétem. Poprvé v římských dějinách se tak stalo, aby byl žijící Říman vyobrazován na mincích.
Když Caesar v říjnu roku 45 př. n. l. dorazil do Říma, vzdal se svého čtvrtého konzulátu a místo sebe určil za konzuly Quinta Fabia Maxima a Gaia Trebonia. Tímto krokem popudil senát, neboť tak úmyslně ignoroval republikánský systém voleb. Přesto senátoři pokračovali ve vzdávání poct Caesarovi. Po postavení chrámu bohyně Libertas, obdržel Caesar titul Liberator („Osvoboditel“). Caesar získal také jako jediný Říman bezprecedentní právo vlastního imperia. Caesar tak byl chráněn před jakoukoli žalobou, takže stál de facto nad zákony.
Dále mu bylo přiznáno právo dosazovat polovinu všech magistrátů. Měsíc jeho narození, Quintilis, byl přejmenován na Julius. Datum jeho narození, 12. červenec, byl uznán za státní svátek. Dokonce i jedna tribue lidového shromáždění byla pojmenována po něm.
Kromě přijímání různých titulů a poct však Caesar rovněž prokázal, že mu leží na srdci nejlepší zájem státu. Už před vítězným završením občanských válek vyvíjel Caesar rozsáhlou zákonodárnou činnost. Kodifikací a přepracováním zákonů plánoval zásadně reformovat římský stát. Zjednodušil možnost nabytí římského občanství, jež hojně uděloval provinciálům. Současně nechal zvýšit počet senátorů, mezi něž dokonce vřadil některé galské náčelníky.
Kartágo a Korint – města zničená Římany před více než sto lety, měla být obnovena. Kromě toho hodlal vysušit Pontinské bažiny nedaleko Říma, stavět silnice a prokopat Korintskou šíji. Rovněž byly realizovány ambiciózní veřejné stavby. Budova senátu, Curia Hostilia, byla přestavěna a od tohoto okamžiku je proto nazývána Curia Julia. Bylo vybudováno Caesarovo fórum s chrámem Venuše Venetrix. Pomerium (posvátné hranice města) bylo rozšířeno z důvodu dalšího předpokládaného růstu města.
Jako pontifex maximus měl Caesar za úkol spravovat záležitosti počítání času a kalendáře. V roce 46 př. n. l. Caesar zavedl nový kalendář s 365 dny s každým čtvrtým rokem přestupným (tento tzv. juliánský kalendář byl upraven papežem Řehořem XIII. v roce 1582, čímž vznikl moderní gregoriánský kalendář).
Ve své reformní činnosti se Caesar věnoval i řešení rozličných společenských neduhů. Schválil zákon zakazující římským občanům opustit Itálii na dobu delší než tři roky (přirozeně s výjimkou vojáků). Jestliže příslušník společenské elity zranil nebo zabil člena nižší společenské třídy, pak veškeré bohatství pachatele bylo zkonfiskováno. Caesar dal zrušit čtvrtinu všech dluhů, čímž upevnil svoji popularitu v řadách prostého lidu. Své zasloužilé veterány zaopatřil půdou zřízením četných kolonií na území celého římského státu.
[editovat] Spiknutí a Caesarova smrt
Starověcí historikové popisují rostoucí napětí mezi Caesarem a senátem a Caesarovy možné nároky na královský titul. Otázka, zda Caesar skutečně usiloval o titul krále, nebo se spokojil s funkcí diktátora, zaměstnává historiky prakticky dodnes. Jisté je, že Caesarovo postavení bylo vskutku královské, zároveň ale nenalezl způsob, jak přimět Římany smířit se s nastolením monarchie. Zde lze nalézt pohnutky a motivy pozdějšího Caesarova zabití jeho politickými nepřáteli v senátu.
Senát udělil Caesarovi titul pater patriae („otec vlasti“) a dále ho jmenoval diktátorem na doživotí (dictator perpetuus). Podle Cassia Dia, když v roce 44 př. n. l. přišla k Caesarovi ze senátu delegace, aby ho informovala o udělení těchto poct, Caesar je prý přijal vsedě, aniž by se obtěžoval vstát. To měla být prý poslední kapka, jež uražené senátory přiměla uvažovat o jeho zabití. Caesarovi příznivci měli jeho selhání omlouvat záchvatem průjmu, nicméně jeho odpůrci si to vykládali jako projev neúcty.
Suetonius popisuje, jak byl Caesar při návratu do Říma vítán shromážděným davem. Někteří lidé z davu vložili na nedalekou Caesarovu sochu vavřínový věnec. Tribunové lidu, Gaius Epidius Marcellus a Lucius Caesetius Flavius, nařídili věnec odstranit jako symbol boha Jova a království. Caesar tribuny následně zbavil jejich pravomoci. Od tohoto momentu se prý již Caesar nebyl schopen oprostit od podezření, že usiluje o královskou moc. To ještě přiživila příhoda, kdy ho dav tituloval jako krále, načež Caesar ne příliš přesvědčivě odpověděl: „Nejsem král, jsem Caesar.“ Při slavnosti Luperkálií, zatímco Caesar pronášel projev, se mu Marcus Antonius několikrát pokusil položit korunu na hlavu. Suetonius dále podotýká, že Lucius Cotta vyzval senát, aby udělil Caesarovi titul krále, protože podle proroctví Sibylliných knih mohl pouze král porazit Parthy.
Jak již bylo podotknuto, mezi konzervativními optimáty a stoupenci republiky zatím narůstal neklid a odpor proti Caesarovi. Jeho plné moci vyvolávali v mnoha senátorech nedůvěru, závist a především strach z toho, že Caesar nastolí skutečnou tyranii. Marcus Junius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem a dalšími muži, nazývajícími sami sebe „osvoboditeli“, začali proto připravovat Caesarovo usmrcení. Mezi spiklence náleželi kromě optimátů také populárové, nepřátelé stejně jako přátelé Caesara. Do komplotu bylo zřejmě zapojeno kolem 60 osob. Dva dny před činem se Cassius setkal s některými z nich a pro případ odhalení jim doporučil, aby obrátili své nože proti sobě.
Na březnové idy (15. březen) 44 př. n. l. pozvala skupina senátorů Caesara na zasedání senátu v Pompeiově divadle, kde měl vyslechnout písemnou žádost, dotazující se ho, kdy se vzdá moci. Ovšem tato žádost byla jen záminkou k jeho vylákání. 14. března při návštěvě velitele jízdy prý na otázku, jakou smrt by si přál, odpověděl Caesar: „Náhlou a nečekanou.“ Ráno 15. března postihla Caesara nevolnost a hodlal odsunout jednání senátu. Jeho manželce Calpurnii se navíc v noci zdálo o jeho zavraždění. Rovněž haruspex vyčetl z věštby velmi neblahá znamení. Decimus Junius Brutus, taktéž zapletený do spiknutí, se proto vydal k váhajícímu diktátorovi a přesvědčil ho, aby zasedání neodkládal. Poté se Caesar a Brutus společně odebrali do divadla. Během cesty obdržel Caesar dopis s varováním o atentátu, ten jej ale odložil s tím, že si ho přečte později. Marcus Antonius, který měl nejasné tušení o komplotu, jež nabyl předchozí noci po setkání s rozrušeným Serviliem Cascou, se obával nejhoršího a chystal se Caesara zadržet na schodech před Pompeiovým divadlem. Avšak jeden ze spiklenců ho odsud pod neznámou záminkou odvedl.
V senátu se Lucius Tillius Cimber obrátil na Caesara s prosbou o milost pro svého bratra, což ten ale ihned zamítl. Cimber nato strhl z Caesara jeho tuniku. Spiklenci se v ten moment shlukli kolem diktátora, načež ho Casca říznul svojí dýkou do zátylku. Nato se Caesar obrátil na Cascu a obořil se na něho slovy: „Občane Casco, co to děláte?“ Vystrašený Casca zvolal řecky ke svým druhům „Pomoc, bratři!“ V krátké chvíli se celá skupina, včetně Bruta, vrhla s obnaženými noži na nenáviděného diktátora. Caesar se pokusil uniknout, ale oslepen vlastní krví zakopl a upadl. Spiklenci mu zasadili nejméně 23 ran, jímž Caesar podlehl.
Caesarova poslední slova nejsou známa zcela s jistotou a nadále zůstávají předmětem zkoumání badatelů a historiků. V Shakespearově dramatu Julius Caesar, znějí jeho poslední slova Et tu, Brute? („I ty, Brute?“). To je však pouhá Shakespearova umělecká invence. Podle Suetonia pravil řecky Kai sí, teknón? („I ty, můj synu?“). Plútarchos udává, že Caesar neřekl nic, pouze, když spatřil mezi spiklenci Bruta, přehodil si tógu přes hlavu.
Po dokončení činu se Brutus pokusil promluvit, avšak šokovaní senátoři ihned uprchli. Také zakrvácení spiklenci propadli panice a rychle se rozutekli na všechny strany. Z nastalého chaosu nevzešli Římané svobodní, jak si Brutus a Cassius představovali, nýbrž záhy propukla další fáze ničivých občanských válek, které ukončil teprve zrod římského císařství.
[editovat] Další vývoj
Po Caesarově smrti následovaly vnitřní zmatky a občanské války, které měly pokračovat až do roku 31 př. n. l. Antonius, jenž si již dříve přestal s Caesarem rozumět, se snažil využít zármutku prostého lidu nad Caesarovou smrtí a s jeho pomocí ohrožoval republikány, kteří se mylně domnívali, že budou oslavováni jako zachránci republiky a obnovitelé svobody. Antonius zřejmě sám usiloval o uchopení moci v Římě. Avšak Caesar jmenoval svým dědicem a nástupcem svého prasynovce a adoptivního syna Gaia Octavia.
Octavianus, který byl v době Caesarovy smrti teprve 19 let starý, byl Antoniem zpočátku přehlížen, brzy se ale ukázal být nebezpečným soupeřem. Antonius sice nejprve koketoval s myšlenkou spojit se s Decimem Brutem, jedním z konspirátorů, zatím však Octavianus zkonsolidoval své pozice a získal si Antoniův respekt. Tito dva muži, mající v podstatě shodný záměr – pomstít Caesarovu smrt – proto vytvořili spolu s Lepidem druhý triumvirát. Po vzoru Sully znovu rozpoutali teror proskripcí, jímž padlo za oběť nesčetné množství republikánských senátorů a ctihodných občanů, jako například Cicero. Caesar byl oficiálně prohlášen za boha jako Divus Iulius. Octavianus se od této doby označoval za Divi filius („syna božského“). V bitvě u Filipp v Řecku v roce 42 př. n. l. pak triumvirové porazili vojsko Bruta a Cassia – poslední naději republiky.
Po tomto vítězství přešel Octavianus k postupnému odstraňování svých dosavadních spojenců. Když v roce 31 př. n. l. porazil v bitvě u Actia Marca Antonia, který se předtím v Egyptě oženil s Caesarovou milenkou Kleopatrou, dosáhl Octavianus samovlády. Na rozdíl od Caesara se Octavianus obezřetně vyvaroval i jen zdání vytvoření monarchie. Dokonce hovořil o „obnovení republiky“ a skromně se jmenoval „prvním občanem“ (princeps). Ve skutečnosti ale ve svých rukou pevně třímal všechnu rozhodující moc ve státě. Přijal čestné jméno Augustus („Vznešený“), které mu udělil senát, a stal se skutečným zakladatelem římského císařství, čímž s konečnou platností pohřbil římskou republiku. Za doby jeho vlády, která je označována jako zlaté nebo augustovské období, zažila římská říše skutečný rozkvět.
[editovat] Caesarova literární činnost
Caesar byl již za svého života pokládán za jednoho z nejlepších římských řečníků a autorů prózy – dokonce i Cicero se vyjadřoval pochvalně o Caesarových rétorských schopnostech. Mezi jeho nejslavnější díla náleží smuteční řeč na jeho tetu Julii a jeho Anticato, spis sloužící k očernění Catonovy reputace, jímž reagoval na Ciceronův oslavný dokument Cato. Většina z jeho díla a proslovů byla ztracena. O svém tažení v Galii sepsal Caesar v sedmi knihách dílo Commentarii de Bello Gallico (Zápisky o válce galské), jež tvořilo podklad pro Caesarovy každoročně posílané zprávy senátu o vývoji války. Zápisky patří dodnes kvůli své jednoduché a snadno srozumitelné formě (v díle je použito jen asi 1300 slov) k literatuře užívané při výuce latiny. Caesar ve svém díle detailně popsal osm let bitev a tažení, v nichž jeho vojsko zdecimovalo galské kmeny. Kromě toho zachytil řadu postřehů týkající se životních poměrů a zvyků Galů, Germanů a Britanů. Osmá kniha o posledním válečném roce nepochází od Caesara, nýbrž od jeho důstojníka Aula Hirtia. Zhotovení a zveřejnění Zápisků, které zřejmě nebyly vydávány ročně, ale teprve po skončení Caesarovy pravomoci v Galii jako celistvé dílo, sloužilo především k ospravedlnění Caesarových výprav a tím i k obhajobě jeho bezohledných opatření, která byla vystavena silné kritice mnohých členů římského senátu. Caesar dále sepsal ještě jedno dílo o první fázi občanských válek, Commentarii de Bello Civili. Další historické spisy, pojednávající o pozdějších fázích (De Bello Alexandrino, De Bello Africo, De bello Hispaniensis), jsou sice připisovány Caesarovi, nicméně jejich autorství je sporné.
[editovat] Vojenská kariéra
Vojenští historikové hodnotí Caesara jako jednoho z největších stratégů a taktiků v dějinách vojenství a řadí ho po bok vojevůdců jako byl Alexandr Veliký, Hannibal, Čingischán nebo Napoleon Bonaparte. Třebaže utrpěl i některé porážky jako například v bitvě u Gergovie během galských válek a v bitvě u Dyrrhachia během občanské války, Caesar přesvědčivě projevil svoji taktickou genialitu svými výkony při obléhání Alesie, obrácením na útěk Pompeiova početně silnějšího vojska u Farsalu nebo úplným zničením Farnakova vojska u Zely.
Caesarova úspěšná tažení v jakémkoli terénu a za jakýchkoli klimatických podmínek lze přičíst jeho přísné ale spravedlivé kázni vyžadované jím po svých legionářích, jejichž obdiv, oddanost a úcta vůči svému veliteli byla pověstná. Toho dosáhl také tím, že neváhal dávat přednost vojákům zkušeným před urozenými. Vskutku prvotřídní Caesarovu pěchotu a jízdu doplňovala hrůzu nahánějící těžká artilerie. Dalším faktorem, který činil jeho vojsko tak vysoce efektivním, byly takřka dokonalé kastrametační a ženistické schopnosti jeho vojáků a legendární rychlost, s níž dokázali manévrovat (Caesarova armáda byla při pochodu schopná urazit i 40 mil denně). Jeho vojsko čítalo jen málokdy více než 40 000 pěšáků spolu s několika tisíci jezdci a specializovanými jednotkami (ženisté). V Zápiscích o válce galské Caesar popsal obléhání jednoho galského oppida umístěného na velmi vysoké a příkré náhorní plošině, kdy jeho ženisté prorazili tunel v ohromné skále, získali tak přístup k říčce, která zásobovala galské město vodou, a odklonili její tok. Město, odříznuté od svého zdroje vody, záhy kapitulovalo.
[editovat] Caesarovo jméno
Podle římského spisovatele Plinia staršího je jméno „Caesar“ odvozeno z latinského slova caedare („vyříznout“), případně caesus („řez“). Větev rodu Juliů, která nesla cognomen Caesar měla prý pocházet od muže, jenž se narodil císařským řezem. Historia Augusta dále podává tři alternativní možnosti vzniku tohoto jména: první Caesar buď zabil v bitvě během punských válek slona (caesai), nebo oplýval bujnou kšticí (caesaris), případně měl jasně šedé oči (oculis caesiis).
Písmeno „C“ bylo v klasické latině v době Caesarova života vyslovováno obvykle jako „K“, spřežka „ae“ jako „ai“, nikoli tedy jako „ä“. Z toho plyne následující latinská výslovnost slova Caesar: „Kaisar“, případně také „Kaizar“. V dobách pozdní římské republiky byla většina historických spisů vyhotovena v řečtině, jazyku vzdělaných a urozených Římanů. Caesarovo jméno se v tomto jazyce psalo Καίσαρ („Kaísar“), což odpovídalo tehdejší výslovnosti. Z této klasické výslovnosti Caesarova jména je odvozen německý titul Kaiser („kajzr“). Naproti tomu anglická („sízr“) a stejně tak česká výslovnost („cézar“) pochází ze středověké latiny, v níž Caesarovo jméno znělo „čésar“.
Slovo Caesar bylo od dob Augusta součástí jména a titulatury římských vládců. Od časů vlády císaře Hadriana byl pak Caesar titul císařova designovaného nástupce. V lehce obměněné podobě se slovo Caesar vyskytuje i v mnoha různých jazycích jako označení pro vládce. Český titul „císař“, německý „Kaiser“ a ruský „car“ jsou odvozeny právě z Caesarova jména.
[editovat] Související články
- Caesar
- Julius Caesar (Shakespeare)
- Juliánský kalendář
- Caesarův chrám
- Caesarova šifra
- Caesarova kašna v Olomouci
[editovat] Literatura
- APPIÁNOS, Krize římské republiky, Praha, Svoboda, 1989. ISBN 80-205-0060-X
- CAESAR, Gaius Julius, Zápisky o válce galské, Praha, Naše vojsko, 1986
- GRANT, Michael, Dějiny antického Říma, Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
- PLÚTARCHOS, Životopisy slavných Řeků a Římanů, Praha, Odeon, 1967
- SUETONIUS, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha, Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Bratislava, Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
[editovat] Externí odkazy
Tento článek je zčásti nebo zcela založen na překladu článků Julius Caesar na anglické Wikipedii a Gaius Iulius Caesar na německé Wikipedii.
