Bitva u Karrh

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Karrh
Konflikt: Římsko-parthské války
Rozsah parthské říše
Rozsah parthské říše
Trvání: 53 př. n. l.
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Karrhy (dnešní Harran v Turecku)
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství Parthů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Římská republika Parthská říše
Velitelé
Marcus Licinius Crassus Súrénas
Síla
40 000 10 000 jízdních lučištníků, 1000 katafraktoi
Ztráty
asi 20 000 velmi malé
{{{poznámky}}}

Bitva u Karrh byla svedena v roce 53 př. n. l. poblíž parthského města Karrhy mezi římským vojskem vedeným Markem Liciniem Crassem a vojskem Parthů v čele se Súrénem, vojevůdcem krále králů Oróda II.

Předehra bitvy[editovat | editovat zdroj]

Marcus Licinius Crassus měl ze všech tří triumvirů nejslabší pozici v Římě. Byl sice ze všech tří nejbohatší, ale slávou se žádnému z nich nemohl rovnat. Caesar v té době úspěšně bojoval v Galii a Pompeius si již dříve získal slávu při svém východním tažení. Pro zvýšení své prestiže v Římě tedy zahájil Crassus ze Sýrie se sedmi legiemi v roce 53 př. n. l. tažení proti parthské říši. Po několikadenním pochodu po proudu řeky Eufrat opustil bezpečí řeky a vydal se na rovinatou poušť. Parthové disponovali vynikající jízdou a Crassovo rozhodnutí vydat se přes poušť bylo největší chybou jeho života.

Na počátku tažení nekladli Parthové Římanům žádný odpor. Při pochodu do nitra Parthie zvolil Crassus klasické rozestavení vojska – roztáhl své jednotky do linie a na křídla umístil jízdu. Avšak pak si to rozmyslel a vytvořil čtvercovou formaci (každou stranu čtverce tvořilo 12 kohort a část jízdy). Jeho legie pronikly až k řece Balissos, kde se chtěli římští velitelé utábořit. Avšak Crassus byl jiného názoru a rozhodl se pochodovat dále. Zde však již čekal nepřítel.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Proti sedmi římským legiím (asi 45 000 mužů) stálo 10 000 jízdních lučištníků a 1000 elitních parthských jezdců (řecky zvaných katafraktoi). Jakmile byli Římané na dosah, uslyšeli obrovský hluk parthských bubnů a trumpet. Poté zahájili Parthové útok, ale jejich snaha zahnat Římany za pomoci dlouhých kopí nevyšla. Súrénas tedy své muže stáhl a nařídil jim obklíčit římskou formaci. Crassus odpověděl vysláním lehkooděnců. Jejich útok však skončil pod parthskými šípy. Když si Crassus uvědomil sílu nepřítele, bylo již pozdě. Súrénas svojí armádou Římany obklopil a ze všech stran nařídil svým mužům pálit na bezmocné protivníky. Poté co se Římané pokusili o protiútok, parthská jízda ustoupila, ale i nadále vystřelovala šípy.

V tomto okamžiku nařídil Crassus svému synovi Publiovi, aby se s 1300 jezdci, osmi kohortami a 500 lučištníky pokusil vymanit z obklíčení. Publiovi se podařilo přinutit Parthy ústupu, ale místo aby čekal na zbytek armády, vydal se pronásledovat ustupující Parthy. Ti ústup pouze předstírali, náhle se obrátili zpět a spolu s čerstvými silami obklíčili a pobili Publia i s jeho armádou. Poté jeho hlavu nabodli na oštěp, projížděli s ní kolem skleslých Římanů a začali opět podnikat drobné výpady.

Když nastala noc, Súrénas se rozhodl přerušit boj a Crassus se stáhl do města Karrh, kde přečkal příští den a v noci se pokusil odvést zbytky své armády zpět do Sýrie. Díky špatné viditelnosti se ale římská armáda rozdělila na menší skupiny. Crassovu skupinu Parthové obklíčili, ale nenapadli ji. Místo toho jim Súrénas nabídl mír. Crassus byl svými vojáky přinucen kapitulovat, a když dojel do parthského tábora, byl zajat a popraven. Podle legendy byl zabit tak, že mu jakožto nejbohatšímu Římanovi nalili do krku roztavené zlato.

Důsledky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Karrh byla jednou z největších porážek v římských dějinách. O život přišlo kolem 20 000 vojáků. Velká část přeživších Římanů byla zajata. Navíc se Parthové zmocnili sedmi orlů, standart, římských legií. Ztráty Parthů byly zanedbatelné.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Knittl, Tomáš. Římské neštěstí u Karrh (53 př. n. l.). Auriga. Zprávy Jednoty klasických filologů, Praha : JKF, roč. 53, 2011, 45-65 s. ISSN 1211-3379. 2011.