Marcus Licinius Crassus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marcus Licinius Crassus

Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l.53 př. n. l.) byl římský politik, vojevůdce a nebývalý boháč. Svůj majetek získal především za Sullovy diktatury díky proskripcím. V roce 60 př. n. l. uzavřel s Pompeiem a Caesarem první triumvirát. Po roce 55 př. n. l. se stal prokonzul v Sýrii, kde bojoval hlavně proti Parthům. Přes počáteční úspěchy zde neuspěl – padl v bitvě u Karrh.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Marcus Licinius Crassus byl třetí a nejmladší syn Publia Licinia Crassa Diva, muže který sám byl consulem v roce 97 př.n.l. a censorem 89 př.n.l. Jeden z jeho bratrů zemřel během občanské války, jeho otec a další bratr byli zabiti či spáchali sebevraždu, aby unikli zajetí během Mariánských reforem v lednu 87 př.n.l.

Crassův děd byl Marcus Licinius Crassus Agelastus, o kterém není moc známo. Pocházel z linie, která sahá ke konzulovi a cenzorovi Publiu Liciniu Crassu Divovi, který je nejlépe známý tím, že byl Pontifikem Maximem (212 př. n. l. až do jeho smrti 183 př. n. l.), konzulem (205 př. n. l.) a politickým spojencem římského generála a státníka Scipia Africana.

Crassus a jeho bratři byli vychováváni společně v malém skromném domku i přes rodinné bohatství a peněžní moc jejich otce. Dle zvyku žili dva starší bratři s rodiči a Crassem i poté, co se oženili a měli děti.

Po Mariánských reformách a náhlé smrti Gaia Maria označil přežívající konzul Lucius Cornelius Cinna (známý jako tchán Julia Caesara) přežívající římské senátory, kteří podporovali Lucia Cornelia Sullu při jeho pochodu na Řím (88 př. n. l.) a svrhnutí tradičních politických zřízení, za nepřátele státu.

Cinnova nařízení donutila Crassa utéct do Hispánie. Po Cinnově smrti (84 př. n. l.), se Crassus přesunul do římské provincie Afrika, kde se shromažďovali Sullovi přívrženci. Když Sulla po návratu z částečných úspěchů v Druhé Mithridatické válce napadl Itálii, Crassus se připojil k němu a Metellu Piovi, jenž byl Sullův nejbližší spojenec. Bylo mu svěřeno velení levého křídla v bitvě o Collinskou bránu tehdy, kdy přívrženci Gaia Maria a zbývající Samnitové (výraz pro obyvatele středního regionu Itálie v římských dobách) pochodovali na Řím, aby z něj Sullu vyhnali. Tím, že byla Collinská brána jedním ze vstupů do Říma, Crassus a jeho vojáci zajistili jejím udržením Sullovi vítězství, a to včetně zničení zbývajících samnitských jednotek i jakékoli další vojenské opozice.

Cesta k moci a bohatství[editovat | editovat zdroj]

Další věcí, kterou se Crassus rozhodl udělat, bylo obnovení rodinného bohatství, jež bylo zkonfiskováno během Mariových a Cinnových nařízení. Sullova vlastní nařízení zajistila, že se jeho stoupencům dostane zpět jejich ztracené bohatství z majetku Gaie Maria, Lucia Cornelia Sully a jejich přívrženců. Nařízení znamenala pro politické nepřátele ztrátu majetku a jejich společenského postavení. Například ženám bylo zakázáno se znovu vdát, a tak byla v mnoha případech naděje na obnovení bývalého postavení zmařena. Crassus získal část svého majetku zpět zabavováním hodnot nepřátel - hlavně z majetku jednoho muže, který byl na seznam záměrně přidán Crassem, jenž prahl po jeho jmění.

Zbytek svého majetku nabyl konvenčním způsobem, skrze obchod s otroky, ze stříbrných dolů a chytře nakoupenou zemí a domy. Známá byla například jeho ochota kupovat hořící domy. Když se Crassus dozvěděl, že je nějaký dům v plamenech, přišel a koupil hořící budovu a okolní domy za směšnou cenu a potom rozkázal své malé armádě služebnictva o 500 členech, aby uhasili oheň, dřív než udělá ještě větší škody. Crassovo jmění zaznamenané historikem Pliniem činilo zhruba 200 milionů denárů.

Po obnovení jmění se Crassus zaměřuje na politiku. Jako stoupenec Sully, nejbohatší člověk v Římě a muž, jehož předkové byli konzulové a praetoři, měl Crassus ke své kariéře skvělé předpoklady. Jeho problémem však bylo, že i přes vojenská vítězství stál ve stínu Pompeia Velkého, který vydíral diktátora Sullu, aby mu udělil pocty za vítězství v Africe nad skupinou odpadlých Římanů. Avšak Pompeius nebyl ani praetor, díky čemuž byly v roce 206 př. n. l. odmítnuty pocty i velkému Scipiovi Africanovi, který Římu získal celou provincii - Hispánii.

Crassus a Spartakus[editovat | editovat zdroj]

Crassus stoupal velmi rychle na politickém žebříčku díky tomu, že běžná římská politika byla narušena dvěma událostmi - zaprvé Třetí Mithridatickou válkou, zadruhé Třetí Servilskou válkou, což byla organizovaná dvouletá válka římských otroků pod vedením Spartaka (od léta 73 po jaro 71 př. n. l.). V odpověď na první nebezpečí byl nejlepší římský generál Lucius Licinius Lucullus (konzul v roce 74 př. n. l.) poslán, aby porazil Mithridata VI. z Pontu, krátce následován svým bratrem Varrem Lucullem (konzul v roce 73 př. n. l.). Mezitím Pompeius bojoval v Hispánii proti Quintu Sertoriovi, poslednímu generálu Maria, bez nějakých větších úspěchů. Pompeius uspěl teprve tehdy, když byl Sertorius jedním ze svých velitelů zavražděn.

Senát nebral povstání otroků vůbec vážně do té doby, než byl samotný Řím v nebezpečí. Crassus se Senátu nabídl, že na své vlastní náklady vybaví, vycvičí a povede nové vojáky poté, co bylo několik legií poraženo a jejich velitelé zabiti v bitvě či zajati. Zpočátku měl problémy s předvídáním protivníkových kroků i se slabou morálkou. Poté, co část jeho armády utekla z bitvy nechávajíc za sebou své zbraně, obnovil starou praktiku decimace - to jest poprava každého desátého muže. Zbytek armády byl tohoto potrestání svědkem. S odkazem na Appiana, morálka a bojovný duch vojáků po tomto prudce stouply, neboť jim jejich velitel ukázal, že je nebezpečnější než nepřítel.

Záhy nato, co se Spartakus stáhl do Kalábrie na jihozápadě Itálie, pokusil se ho Crassus odříznout tím, že postavil dlouhou dřevěnou zeď s příkopem v úzké části země (od moře k moři). I přes tento náročný podnik se Spartakovi i s armádou za jedné noci podařilo v prudké sněhové bouři utéct.

Po nějakém čase byly římské armády (vedené Pompejem a Varrem Lucullem) povolány zpět na Apeninský poloostrov na pomoc Crassovi. Spartakus se díky tomu rozhodl, že se s ním raději utká hned, než aby byl sevřen v objetí tří armád. V této poslední bitvě o Silerskou řeku získal Crassus rozhodné vítězství a zajal na 6000 otroků. Během bojů se ho osobně Spartakus pokusil zabít, rozsévaje smrt cestou k němu, ale podařilo se mu zabít pouze dva centuriony Crassa chránící. Je pravděpodobné, že Spartakus sám byl v bitvě zabit, avšak jeho tělo se nikdy nenašlo. Všech 6000 zajatých otroků bylo na Crassův rozkaz ukřižováno podél Via Appia. I poté, co zemřeli, byla jejich těla ponechána, aby hnila na křížích podél hlavní římské cesty na jih. Toto bylo zamýšleno jako lekce komukoliv, kdo by pomýšlel na vzpouru proti Římu v dobách budoucích.

Crassus definitivně ukončil tuto válku v roce 71 př. n. l. , ovšem jeho rival Pompeius mu ukradl vítězství dopisem Senátu, v němž napsal, že Crassus sotva porazil nějaké otroky, zatímco on vyhrál válku. To mezi nimi způsobilo velké roztržky. Crassus byl poctěn ovacemi (menší pocta) i přestože odvrácení hrozby Římu, jeho majetku a životů římských občanů zasluhovalo mnohem víc. Výsledkem bylo Crassovo vzrůstající nepřátelství vůči Pompeiovi.

Nicméně Crassus a Pompeius byli roku 70 př. n. l. zvoleni společně konzuly. Tohoto roku použil také své jmění a dal každé rodině značnou dávku zrní, které postačilo na 3 měsíce.

Pozdní kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 65 př. n. l. byl Crassus zvolen cenzorem s dalším konzervativcem Quintem Lutatiem Catulem (syn konzula). Během této dekády byl Crassus patronem Caesara ve všem kromě jména a sponzoroval jeho úspěšnou kampaň na úřad Pontifika Maxima. Caesarova vyjednávání mezi Crassem a Pompeiem dala vzniknout koalici známé jako První Triumvirát v roce 60 př. n. l, která vydržela až do Crassovy smrti.

V roce 55 př. n. l. byl Crassus opět konzulem společně s Pompeiem.

Syrský guvernér a smrt[editovat | editovat zdroj]

Crassus dostal jako svoji provincii Sýrii, která byla pokládána za zemi s nevyčerpatelnými zdroji bohatství. Bylo by to tak i dále, kdyby ve snaze o vojenskou slávu nepřekročil Eufrat v pokusu dobýt Parthii. Crassus nezaútočil na Sýrii jen z důvodu jejího obrovského bohatství, ale také aby se vyrovnal vojenským úspěchům svých dvou největších rivalů, Pompeia Velikého a Julia Caesara. Arménský král Artavazdes II. nabídl Crassovi pomoc o síle zhruba 40000 vojáků, 10000 kataphraktů a 30000 pěšáků, pokud povede svoji invazi přes Arménii. Crassus odmítl a zvolil mnohem přímější cestu přes Eufrat. Jeho legie byly poraženy v Bitvě u Karrh (dnešní Harran v Turecku) v roce 53 př. n. l. početně mnohonásobně slabším parthským vojskem. Crassovy legie byly víceméně složeny pouze z pěchoty a nebyly připraveny na rychlý útok jízdy a lučištníků, v němž byly Parthské jednotky velmi zběhlé a který později s velkými úspěchy využil Čingischán. Parthové se dostali na dostřel, vystřelili déšť šípů na Crassovy vojáky, stáhli se a znovu zaútočili. Byli také schopni střílet, když se stahovali, což ještě zvyšovalo jejich efektivitu. Crassus zamítl plán svého pomocníka Gaia Cassia Longinia, aby Římané vytvořili bitevní linii a zůstali v želvích formacích, jenž byl založen na myšlence, že Parthům musí někdy dojít šípy.

Crassovi muži, po čase naprosto deprimovaní, jej žádali, aby jednal s Parthy, kteří mu nabídli, že se s ním sejdou, o míru. Crassus, zdrcený smrtí svého syna Publia v bitvě, souhlasil, že se s Parthským generálem sejde. Ale když Crassus nasedl na koně, aby vyjel do Parthského tábora na jednání, jeho mladší důstojník Octavius předpokládal možnou past, vzal Crassova koně za uzdu, čímž vyprovokoval náhlý boj s Parthy, díky němuž padli všichni zbývající Římané včetně Crassa. Později se objevil příběh, že po jeho smrti mu Parthové nalili roztavené zlato do krku jako symbol jeho chtíče po bohatství.

Plutarchův životopis Crassa se také zmiňuje o tom, že během svatební hostiny Artavazdovy sestry a syna Parthského krále a dědice Pacora v Artashatu byla Orodesovi II. přinesena Crassova hlava. Oba králové si užívali představení Euripidovy řecké tragédie Bacchae a jistý herec z královského dvora, jménem Jason z Tralles, vzal hlavu a zazpíval určité verše právě z této tragédie.

Hypotézy o Římanech zajatých Parthy[editovat | editovat zdroj]

Existují spekulace, že 17 let po porážce Crassových vojsk Parthy, byl oddíl mužů, kteří používali typickou římskou vojenskou strategii, zajat Číňany. Během bitvy o Zhizhi v roce 36 př. n. l. se armáda dynastie Han vedená generálem Chen Tangem střetla se zhizhijskými jednotkami, které používaly šupinovou formaci, jež hypoteticky znamenala želví. Čínský historik Ban Gu, který žil v těchto dobách, tvrdil, že po boku jednotek Zhizhi bojovali běloši. Dle tohoto popisu, Číňané sice tyto vojáky zajali, ale byli tak ohromeni jejich odvahou a bojovými schopnostmi, že je začlenili do armády, aby bránili provincii Gansu.

V rámci zkoumání této hypotézy odebrali výzkumníci vzorky DNA, aby zjistili zda lidé v Liqianské vesnici mají evropské předky, i když si přiznávali, že je tu jen malá šance zjistit, zda to byli předci pocházející od Crassových vojáků. Přestože se potvrdilo, že část DNA obsahuje evropské prvky, další průzkum nebyl vzhledem k nedostatku evidence možný. DNA testy tedy nepotvrdily hypotézu, že obyvatelé Liqianu jsou příbuznými Římanů, místo toho autoři prohlásili, že dnešní Liqianská populace je spíše podskupinou Čínské populační většiny Han. Zajímavostí je, že při vykopávkách v této oblasti byly nalezeny římské mince (stejně jako helma s nápisem v čínštině - jeden ze zajatců?). Nicméně tyto artefakty byly nalezeny ve vesnici na hedvábné cestě, jejich objev tedy nebyl překvapující.