Sinologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sinologie je vědní obor zabývající se studiem čínského jazyka, dále historií, kulturou a obecně problematikou týkající se Číny. Odborník v sinologii je sinolog.

Sinologové[editovat | editovat zdroj]

Čeští sinologové[editovat | editovat zdroj]

Kořeny české sinologie tkví v naší národní minulosti hlouběji, než by se na první pohled mohlo zdát: prvním historicky doloženým cestovatelem českého původu, který mezi léty 1328–1330 osobně zavítal na území Číny, byl „český Marco Polo“ – italský františkán minorita Oldřich z Furlanska (?–1331). Jistě více než za zmínku stojí v této souvislosti i osobnost „českého Mattea Ricciho“ – jezuitského misionáře Karla Slavíčka 1678–1735), který působil jako matematik, astronom a hudebník na císařském dvoře v Pekingu, kde také zemřel a je tam pochován.

Orientalistu Rudolfa Dvořáka (1860–1920) musíme vzhledem k šíři jeho odborných zájmů (vedle sinologie se zabýval také egyptologií, asyrologií, semitistikou, íránistikou, turkologií a japanistikou) považovat spíše za představitele „protosinologie“, nicméně jeho překlad Lao-c'ovy kanonické knihy o Tao a ctnosti a části Knihy písní, na němž spolupracoval s Jaroslavem Vrchlickým, se dodnes těší zaslouženému zájmu čtenářů.[1]

Dříve než v univerzitním prostředí se čínský jazyk začal pravidelně vyučovat na zlínské Vyšší lidové škole; v letech 1937-1938 jej zde vyučoval Jaroslav Průšek (1906-1980) a v roce 1938 zde také vyšla první česká učebnice čínštiny. Tomáš Baťa poskytl J. Průškovi stipendium na studium v Číně, kam odjel r. 1932 vyslán Orientálním ústavem v Praze. Za 2. světové války J. Průšek vyučoval čínštinu ve Škole živých orientálních jazyků Orientálního ústavu v Praze, kde vychoval některé své budoucí blízké spolupracovníky (Augustin Palát, Jarmila Kalousková, Berta Krebsová, manželé Hrdličkovi), kteří společně s ním tvoří první generaci českých sinologů.

Jako samostatný akademický obor sinologie vzniká až r. 1945 na Karlově univerzitě. Založil jej J. Průšek, který obor ustavil také na Univerzitě Palackého v Olomouci; zde přednášel zejména Doc. Augustin Palát. V 50. a 60. letech J. Průšek působil v Orientálním ústavu v Praze, kde spolu se svými žáky (Oldřich Švarný, Augustin Palát, Zlata Černá, Zbigniew Słupski, Tereza Lechowska, Timoteus Pokora, Danuška Heroldová-Šťovíčková, Josef Fass, Zdenka Novotná-Heřmanová, Milena Doleželová-Velingerová, Josef Kolmaš, Marta Ryšavá, Marcela Stolzová aj.) vytvořil mezinárodně uznávané sinologické pracoviště. Jádro výzkumu Průškova týmu tvořila moderní čínská literatura v konfrontaci s literaturou tradiční a v širších společenském a historickém kontextu. Ve stejné době začal v Orientálním ústavu vznikat také projekt velkého česko-čínského slovníku. J. Průšek se v Orientálním ústavu zasloužil o vznik Lu Sünovy knihovny čítající více než šedesát tisíc svazků, která ve své době představovala evropský unikát. „Zlatý věk české sinologie“ ukončila "normalizace" po srpnu 1968. Po zbytek života byl J. Průšek svědkem systematické likvidace toho, co po více než dvacet let budoval. V této době pokračoval v debatě o odborných tématech se svými žáky na pravidelných konzultacích a přátelských setkání v bytě Zlaty Černé.

Na Karlove univerzitě byla sinologie od počátku 60. let organizačně přičleněna ke katedře věd o zemích Asie a Afriky. V 70. letech se vedoucí katedry stala sinoložka Doc. Marcela Kubešová, specialistka na moderní dějiny (monografie o Čankajškovi). V té době byly studium oboru sinologie i odborná činnost podřízeny požadavkům oficiální propagandy a nesly se v duchu tzv. kritiky maoismu; tomu byla podřízena například i témata diplomových prací studentů. Částečnou kontinuitu s dřívější sinologickou tradicí zachovávaly kurzy dějin čínské literatury (Doc. Věna Hrdličková) a jazykové kurzy (Doc. Jaromír Vochala a Dr. Žu-čen Vochalová). Na katedře divadelní vědy přednášela o čínském divadle Doc. Dana Kalvodová.

V Bratislavě pokračovali v práci na tématech Průškovy školy jeho žáci, Anna Doležalová a Marián Gálik. Z. Słupski odešel r. 1970 do Polska, kde se stal profesorem Varšavské univerzity.

Po r. 1989 nastává postupná obnova oboru sinologie v Orientálním ústavu i na FF UK v Praze. Nově je obor založen v Olomouci (1993) a v Brně (2009). Vedle starších sinologů (např. Zlata Černá, Oldřich Král) nastupuje generace těch, kteří vystudovali v 70. a 80. letech (Vladimír Ando, Martin Hála, Vladimír Liščák, Olga Lomová, Ľubica Obuchová, Lucie Olivová, Hana Třísková a další). V poslední době se začínají v akademickém prostředí prosazovat mladí sinologové, kteří studovali od 90. let (D. Uher).

Zahraniční sinologové, kteří ovlivnili českou a slovenskou sinologii[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo sinologie ve Wikislovníku

Sinologické instituce[editovat | editovat zdroj]

Sinologické skupiny na Facebooku[editovat | editovat zdroj]

Další odkazy[editovat | editovat zdroj]