Mamlúcký sultanát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mamlúcký sultanát
سلطنة المماليك
Sultanat al-Mamalik
 Ajjúbovský sultanát
 Jeruzalémské království
 Tripolské hrabství
 Antiochijské knížectví
 Arménské království v Kilíkii
12501517 Osmanská říše 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
Mamlúcký sultanát v roce 1279
hlavní město:
nejdelší řeka:
Nil část
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Jeruzalémské království Jeruzalémské království
Tripolské hrabství Tripolské hrabství
Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví
Arménské království v Kilíkii Arménské království v Kilíkii
Nástupnické:
Osmanská říše Osmanská říše

Mamlúcký sultanát byl státní útvar řízený Mamlúky (elitními islámskými bojovníky eurasijského původu), kteří vládli Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem od poloviny 13. století do začátku 16. století. V letech 12601517 vládli těmto oblastem jako součást dynastií Ajjúbovců a Abbásovců. V roce 1517 byli poraženi Turky, ale do roka se s nimi osmanský sultán usmířil a káhirské mamlúky opět pověřil řízením země[1]. Další výrazné oslabení moci mamlúků přišlo v době Napoleonova tažení do Egypta, kdy bylo mamlúcké vojsko poraženo v tzv. bitvě pod pyramidami. Káhirští mamlúkové byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, jelikož jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci. V době pádu Ajjúbovců byla většina Mamlúků Kipčaky. Byli vojenskými otroky, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vzestup[editovat | editovat zdroj]

Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر - moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o Kipčacké Turky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.

V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajmutí Ludvíka IX. skupinka Bahriů zabila Turanšáha a moci v zemi se chopila Šagrat Al Durr, vdova po sultánovi as-Sálihu Ajjúbovi.

Války s křižáky a Mongoly[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Džálút. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.

Mamlúci[editovat | editovat zdroj]

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jenalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména.[1] Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Po ovládnutí Kavkazu Ruskem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z této oblasti a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka[1]. Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (12501517) a v Sýrii (12601516), v Iráku a v některých částech Indie.

Vláda a společnost[editovat | editovat zdroj]

Mamlúcká domácnost[editovat | editovat zdroj]

Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednostňovali mladé chlapce před ženami[1]. Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili [1]. Jinak se ale potomci mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílých chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية‎‎). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se staraly jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. Ženy mamlúků tak disponovaly obrovskými majetky, řídily chod paláce, vládly výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhaly chudým [1]. Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.

Architektura a umění[editovat | editovat zdroj]

Součástí jejich samozvolené role ochránců islámské ortodoxie byla podpora stavby náboženských budov, včetně mešit. Stavělo se po celém území, většina budov se však stavěla v hlavním městě. Z těchto mamlúckých staveb jich mnoho přetrvalo do současnosti.

Seznam mamlúckých vládců[editovat | editovat zdroj]

Mamlúčtí vládci s tureckým původem[editovat | editovat zdroj]

Mamlúčtí vládci s čerkeským původem[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 - 156

Literatura[editovat | editovat zdroj]

TAUER, Felix. Svět islámu. Praha : [s.n.], 1984. (čeština) 

  • Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."

Související články[editovat | editovat zdroj]