Oligarchie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Oligarchie (řecky Ὀλιγαρχία, Oligarchía) je forma vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníci nejbohatší vrstvy s politickým vlivem, či příslušníci armády). Termín 'oligarchie' může též označovat státní celek, v němž je tento typ vlády uplatňován. Název pochází ze spojení řeckých slov óligon (málo) a archó (panovat).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zmínka o oligarchii pochází ze Starověkého Řecka.

Při vzniku městských států (polis) bylo zapotřebí vyřešit dvě věci: moc (kratos) a vládu (arché). Monarchie byla již dávným přežitkem a do obecné vlády (demos), čili demokracie bylo ještě daleko, proto se k moci dostala elita měst, malá skupina aristokratů a nastala oligarchická vláda. [1]

Příkladem řecké oligarchie je Sparta. Ve Spartě se nejvyšší vrstva společnosti nazývala Sparťané a bylo to kolem 10 000 mužů. Spartská oligarchie, nazývána Spartská hegemonie, byla ukončena až po porážce Thébami a nastolením Thébské hegemonie.

Oligarchie se ve starověku netýkala pouze jen Řecka ale i Římské republiky a to v největším rozkvětu. Vládnoucí instituce byly oficiálně zachovány, ale neměly žádnou moc. Ta byla v rukou bohatých obchodníků a vlastníků pozemků.[2]

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Oligarchie není pouze znakem pro starověk, příklady oligarchické vlády můžeme naleznout například v pozdním středověku, kdy bylo nastoleno polsko-litevské společenství s názvem „Rzeczpospolita“ a to po porážce řádu německých rytířů v roce 1410. Z této bitvy si šlechta odnesla mnoho výhod (např. hospodářské úlevy) a svojí nově nabytou mocí vládla prostřednictvím královské rady. Panovník byl zachován, ale jeho význam byl minimální. [3]

Novodobou ukázkou je oligarchie v Rusku, která se zrodila při pádu komunismu. V roce 1987 byl vydán Zákon o družstvech, který umožňoval soukromé vlastnictví, ale zároveň bylo Rusko svázáno velkými tržními omezeními, proto téměř okamžitě vznikl i černý trh[4]. Oligarchie tedy může vzkvétat i v politicky regulovaném kapitalismu (s prvky korporativismu), kde se zájmy monopolních korporací prolínají s politickou mocí a tím narůstá míra materiální a společenské polarizace (otvírající se „nůžky“ mezi nejbohatšími a nejslabšími, popř. mezi velkým korporacemi a drobným podnikáním).

Finanční oligarchie je označení stavu, kdy finančníci s kapitálem (bankéři) ovládají obchodní společnost tím, že zasedají ve správních radách jejich podniků a prosazují rozhodnutí a kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. Může zde docházet také k propojení zájmu bank (popř. jiných ekonomicky silných korporací) s politickou sférou vlivu, které může ústit v podpoře krachujících podniků (např. formou bailoutů) z veřejných prostředků (daní) obhajované jako záchrana ekonomicky významných odvětví. Nejen z těchto důvodů je za oligarchu označován i vlastník zemědělského, potravinářského a chemického holdingu Agrofert, médií a ministr financí Andrej Babiš,[5] který je díky čerpání dotací z veřejných zdrojů a státním zákázkám ve střetu zájmů.

Železný zákon oligarchie[editovat | editovat zdroj]

Železný zákon oligarchie (německy Ehernes Gesetz der Oligarchie) je politicko-sociologická teorie, jejíž autorem je německo-italský sociolog Robert Michels. Železný zákon oligarchie autor poprvé zmiňuje ve své knize Politické strany (1911) z německého originálu Zur Sociologie des Parteiwesen in der modernen Demokratie, česky vyšla v roce 1931 pod názvem Strany a vůdcové. Zákon, původně pro sféru politického stranictví Robert Michels zformuloval na obecnou tezi. Zákon „kdo říká organizace, říká oligarchie“[6] tvrdí, že ve všech velkých organizacích a společnostech, v kterých dominuje organizace, nastává nevyhnutelné směřování k oligarchii. Podle Roberta Michelse se to týká všech organizací, bez ohledu na to, zda byly na začátku demokratické nebo autokratické. Tendence bránící uskutečnění demokracie spočívají v a) lidské přirozenosti, b) v povaze lidského boje, c) v podstatě organizací. Děje se tak z hlediska vnitřní disciplíny a administrativní kontinuity a organizace tak hájí svoji vlastní existenci. [7]

Příkladem Železného zákonu oligarchie, který Robert Michels uvádí ve své knize, může být Sociálnědemokratická strana Německa (SPD).

Železný zákon oligarchie také záleží na velikosti a složitosti organizace. Zákon nemusí platit pro menší organizace. Pokud tvoří organizaci velké a dobře strukturované skupiny a nejde o direktivní řízení shora, Železný zákon oligarchie neplatí. Příkladem takové organizace je již neexistující Mezinárodní unie typografů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUČERA, Rudolf. Politická historie demokracie. Ústí nad Labem : Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2012. 144 s. ISBN 978-80-7414-552-0.  
  2. DOČEKALOVÁ P., ŠVEC K.. Úvod do politologie. Praha : Grada, 2009. 264 s. ISBN 978-80-247-2940-4.  
  3. ŠVEC, Kamil. Dějiny pobaltských zemí. Praha : Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN ISBN 80-7106-154-9.  
  4. HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2011. 47 s.  
  5. Ola Cichowlas, Andrew Foxallapril: Now the Czechs Have an Oligarch Problem, Too na foreignpolicy.com, zveřejněno 10. dubna 2015 - 14:09, doplněno 23. dubna 2015.
  6. SLATTERY, Martin. Key Ideas in Sociology. [s.l.] : Nelson Thornes, 2003. 52 s.  
  7. PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis. , roč. 2013, čís. 1, s. 149-163. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOČEKALOVÁ P., ŠVEC K.. Úvod do politologie. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2940-4.
  • HÁJEK, Jan. Vzestup a pád ruské oligarchie [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze.
  • KUČERA, Rudolf. Politologická historie demokracie. Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J.E.Purkyně, 2012. ISBN 978-80-7414-552-0
  • MICHELS, Robert. Strany a Vůdcové. Praha: Orbis, 1931, 354 s.
  • SLATTERY, Martin. KeyIdeas in Sociology. Cheltenham: Nelson Thornes, 2003, 297 s. ISBN 0-7487-6565-4.
  • PETRUSEK, Miroslav. Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie. Sociologický časopis / Czech SociologicalReview. 2013, č. 1, s. 149-163
  • KOUKOLÍK, František. Mocenská posedlost. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010, 278 s. ISBN 978-802-4618-258.
  • GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1., aktualiz. a rozš. /. Překlad Tereza Jiroutová Kynčlová. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-802-5708-071.
  • ŠVĚC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-154-9.

Související články[editovat | editovat zdroj]