Sociálnědemokratická strana Německa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sociálnědemokratická strana Německa
Sozialdemokratische Partei Deutschlands
Zkratka: SPD
Datum založení: 23. května 1863 ( ADAV)
7. srpna 1869 (SDAP)
Předseda: Sigmar Gabriel (2012).jpg
Sigmar Gabriel
Sídlo: Willy-Brandt -Haus
D-10911 Berlín
Ideologie: Sociální demokracie [1], Třetí cesta[2]
Mezinárodní org.: Socialistická internacionála
Evropská strana: Strana evropských socialistů
Politická skupina EP: Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Počet členů: 502 062 (Do konce roku 2010)
Barvy: Červená
Volební výsledek: 22,39 % (EP 2009)
Zisk mandátů ve volbách
Německý spolkový sněm:
193 / 631
Regionální parlament:
574 / 9999
Evropský parlament:
20 / 195
Oficiální web
www.spd.de

Sozialdemokratische Partei Deutschlands (SPD) (česky: Sociálnědemokratická strana Německa) je nejstarší a nejpočetnější politická strana v Německu a jedna z nejstarších stran na světě. Ačkoliv má strana své kořeny v dělnickém hnutí (dodnes je například členem Socialistické internacionály), mění se zejména v posledních letech ve stranu liberálně středolevé orientace. SPD má i svou organizaci pro mladé - členové mladší 35 let jsou organizováni v Jusos (Mladí socialisté v SPD, německy Jungsozialisten in der SPD).

Od listopadu 2009 je předsedou strany Sigmar Gabriel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku republiky (1863-1919)[editovat | editovat zdroj]

Strana za datum svého založení považuje 23. květen 1863, kdy byl v Eisenachu založen Ferdinandem Lassallem liberálnědemokratický Sněm německých dělnických spolků. V roce 1869 pak byl Augustem Bebelem a Wilhelmem Liebknechtem přetvořen na Sociálnědemokratickou dělnickou stranu. Tzv. protisocialistickými zákony Otto von Bismarcka z roku 1878 byly socialisté zakázáni, především kvůli jejich prorevolučním a protimonarchistickým názorům. V roce 1890 je však strana opět povolena a mění své jméno na SPD.

V reakci na vyloučení z politického spektra je nový Erfurtský program SPD z roku 1891 mnohem radikálnější než původní Gothajský program z roku 1875. Na přelomu století v SPD zuřil ideový boj mezi orthodoxním marxismem (Karl Kautsky a Rosa Luxemburgová) a revisionismem (Eduard Bernstein, Friedrich Ebert a Philipp Scheidemann). V roce 1903 byli sice revisionisté poraženi, ale jejich posice stále sílila.

Síla socialistů postupně narůstala a v roce 1912 se stali nejsilnější stranou v parlamentu. Přesto však neměli žádný podíl na vládě. Jako jedna z nejsilnějších stran musí SPD převzala díl odpovědnosti za financování válečného úsilí Německa. To se stalo novým dělícím kritériem, když i někteří bývalí revisionisté (Bernstein) byli pacifisty. To vedlo k rozkolu v SPD, v jehož důsledku 4. dubna 1917 založila skupina vyloučených členů USPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands, Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa), jejíž předsedou se stal Hugo Hasse.

Výmarská republika (1919-1933)[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku republiky se radikálnější část nezávislých sociálních demokratů odděluje od USPD a zakládají Komunistickou stranu Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD), která se později stane největším protivníkem sociálních demokratů. Během let 1919-20 však zůstává hlavním oponentem SPD stále významnější USPD, která získává na úkor SPD 750000 členů a srovnatelný volební výsledek. Během roku 1920 probíhá v USPD debata o vztahu ke Kominterně. V důsledku toho se od USPD odděluje levé křídlo vedené Ernstem Thälmannem, které se slučuje s KPD, a vzniká tak VKPD (Vereinigte Kommunistische Partei Deutschlands, Sjednocená komunistická strana Německa), z níž se později stává masová KPD. Většina ze zbývajících členů USPD se 24. září 1922 slučuje s SPD, dávají tak vzniknout VSPD (Vereinigte Sozialdemokratische Partei Deutschlands, Sjednocená sociálnědemokratická strana Německa). Zatímco SPD byla součástí tzv. výmarské koalice podporující republikánské zřízení, komunisté se stavěli proti novému režimu.

Nacistické období (1933-1945)[editovat | editovat zdroj]

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byla strana v dubnu 1933 rozpuštěna. Její představitelé byli vězněni v koncentračních táborech. Část členů SPD bojovala ve Španělské občanské válce.

Poválečné období (po roce 1945)[editovat | editovat zdroj]

Strana byla v roce 1945 obnovena ve všech okupačních zónách.V sovětské zóně se spojila s KPD a vytvořila SED,který v NDR vládl až do roku 1989.V západním Německu byla SPD dlouhá léta v opozici.V roce 1966 vstoupila s CDU a CSU do velké koalice.V roce 1969 vytvořila koalici s FDP. Roku 1972 (poprvé od roku 1949) vyhrála volby a vládla až do roku 1982 v koalici s liberály. Znovu k moci se na 7 let dostala až v roce 1998,v koalici se Zelenými. V letech 2005-2009 byla ve velké koalici s CDU/CSU. Po volbách v roce 2009 přešla do opozice kvůli vítězství CDU/CSU s FDP.

Politici SPD[editovat | editovat zdroj]

Kancléři[editovat | editovat zdroj]

Prezidenti[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Podíl SPD ve druhém hlasování ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2009

Volební výsledky od roku 1949

Rok Počet % Počet křesel Kandidát na Kancléře
1949 29,2 % 131 Kurt Schumacher
1953 28,8 % 151 Erich Ollenhauer
1957 31,8 % 169 Erich Ollenhauer
1961 36,2 % 190 Willy Brandt
1965 39,3 % 202 Willy Brandt
1969 42,7 % 224 Willy Brandt
1972 45,8 % 230 Willy Brandt
1976 42,6 % 214 Helmut Schmidt
1980 42,9 % 218 Helmut Schmidt
1983 38,2 % 193 Hans-Jochen Vogel
1987 37,0 % 186 Johannes Rau
1990 33,5 % 239 Oskar Lafontaine
1994 36,4 % 252 Rudolf Scharping
1998 40,9 % 298 Gerhard Schröder
2002 38,5 % 251 Gerhard Schröder
2005 34,2 % 222 Gerhard Schröder
2009 23,0 % 146 Frank-Walter Steinmeier
2013 25,7 % 193 Peer Steinbrück

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Strany a volby (Německy)
  2. http://www.parties-and-elections.de/germany.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SOBĚHART, Radek. „Generation Godesberg“: Der Weg der SPD zur Volkspartei in den 60er Jahren. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 469-475. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]