Uzové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historickém etniku Uzů v Evropě. O etniku Uzů a jejich chanátu v Asii pojednává článek Oghuzové.

Uzové nebo Oghuzové (turecky a ázerbájdžánsky Uzlar, řecky Ονξοι, Ouzoi, singulár: Ouzo, rusky Торкы a varianty jiných jazycích: Ghuzz, Guozz, Kuz, Oğuz, Okuz, Ouz, Uğuz a Uz) byli historickou, raně-středověkou, středoasijskou kmenovou konfederaci turkiců, jejichž jedna část začala od 10. století kočovat v Evropských stepích.

V 9. století Uz'ové z aralských stepí, ve spojenectví s Chazary, vytlačili Pečeněhy z oblasti řek Emba a Ural dále na západ. Zatímco Uzská část Seldžuků přijala islám, a později, v 11. století vstoupila do Persie kde založila Velkou Seldžuckou říši, ve stejné době jiná část Uzů, (vytvořena z více elementů v Oguzském jabgulugu), vyznávající tengrismus, svrhnula nadvládu Pečeněhů v ruských stepích. V 10. století ve spojenectví s kyjevským knížetem Svjatoslavem I. porazily Chazary a Volžské Bulhary, což zvýšilo politickou moc Oguzského státu. Pod tlakem Kypčaků, větve Kimäků, z území mezi Obem a Irtyšem tito Uz'ové pronikli až k dolnímu Dunaji, překročili ho a vtrhli na Balkán, kde byli buď rozdrceni,[1] nebo zasaženi epidemií moru, přičemž přeživší buď uprchli, nebo se přidali k byzantské císařské armádě jako žoldnéři (1065).[2] Část Uz'ů, která se v 11. - 12. století odstěhovala z Byzance nazpátek do pontských stepí, spolu s ostatními kočovnými skupinami nese pojmenování „Černé klobouky“, (turecky „Karakalpaki“, rusky „Чёрнии клобуки“).

Původ a počátky[editovat | editovat zdroj]

Pradomovinou několika kmenových svazů, které se seskupili do konfederace středověkých Og-uz'ů nazývaných také Uz'ové, byla oblast v dnešním Mongolsku a Ruské Burjatské autonomní oblasti u povodí řeky Selengy v okolí jižní části Bajkalu.[pozn. 1] Pravděpodobně měli souvislost s čínskými kmeny na východě. Uz'ové byli součástí Říše Asijkých Hunů, Turkutských kaganátů,[pozn. 2] Ujgurského kaganátu. Pozdější informace o osudu Og-uz'ů v jejich rodné zemi nejsou dostatečné, ale je jisté že přesídlily západním směrem. Členové domorodého svazu Og-uz'ů přesídlily ve velkém množství z Orchonské oblasti do okolí Talasu a poté k Syrdarji.

Dialekt Og-uz'ů se oddělil od východoturkického dialektu spřed devátého století, a do jedenáctého století jazyk Og-uz'ů ze Syrdarje se liší od východoturkických jazyků v lexikonu a výslovnosti.

Tradiční dělení konfederace Og-uzů[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Oghuzové#Tradiční dělení konfederace Oguzů.

V seznamech Mahmúda Kašgarského (Mahmud al-Kāshgharī, 11 století) a zdrojích Rašíd al-Din Hamadaniho (14 století) byl Og-uz později také turkický výraz pro „kmen“. Og-uz'ští Turci se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'ySivé šípy a Üčok'yTři šípy.

…ve svazu Oguzů je 22 divizí…

Rozdílný osud Og-uzů[editovat | editovat zdroj]

Přechod slova Oguz v Uz se vysvětluje na základě osobitých zákonů turecké fonetiky. Podrobnou i když chronologicky dost zmatenou informaci o těchto pohybech podává byzantský císař Konstantin VII. (Porfyrogennetos). Právě v období jeho panování totiž vstupují Oguzové po poprvé do zorného pole byzantských autorů, kteří je většinou označovaly názvem Ονξοι, tedy Uz-ové. A protože se na území východní a střední Evropy střetáváme v toponymickém materiálu právě s tímto etnonymem, tato větev Og-uz'ů je nazývána právě takhle. Dodnes, například mnozí Turkméni, potomkové Oguzů, nazývají bájného předka svého národa Uz-chán, místo Oguz-chán.

V roce 950 zavedli „Oguzský jabguluk“ čili „Oguzské knížectví“, jež vytrvalo do roku 1040. Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Uzové obývali step v oblasti řek Sarysu, Torgaj a Emba, na východě až k severním břehům jezera Balchaš. Kočovné kmeny Syrdarských Kangarů byli nucené se připojit k Uzům.

Téměř ve stejném čase migrace Uzů do Malé Asie, začalo stehování druhé větve Uzů na západ za Volhu, směrem do oblasti východní a jihovýchodní Evropy. Po roce 893, když sámánovský emír Ismail ibn Ahmed podnikl velký vpád na území blíž nespecifikovaných Turků, kterého důsledkem byla řetězová reakce vyúsťující do velkého stehování národů na středoasijských a východoevropských stepích, se Uzové dostali k Volze. Ve spojenectví s Chazary následně zaútočili na sousední pečenežské kmeny, kočující mezi Uralem a Volhou. Do ruských dějin se poprvé zapsali v roce 965, kdy se zúčastnily na výpravě kyjevského knížete Svjatoslava I. (Barys) (972, vzdoroval christianizaci Rusi a opovrhoval veškerým náboženstvím) proti svým bývalým spojencům Chazarům, které porazily a definitivně zlomily jejich moc (Ibn Miskawaih, Ibn al-Athír). Pravděpodobně, výměnou za slíbené území pontské části východoevropských stepí, (Ukrajinské pastviny, jež stály na místě důležité obchodní cesty vedoucí ze severu na jih), se jako spojenci knížete Vladimíra I. (980-1015) (Svjatoslavův syn), o 23 let později dohodly a zase porazily Volžské Bulhary.

Podle Marwazího se tlak okolních sousedů silněl stále víc. Zejména když se spojily kmeny Kypčaků s Kuny, kteří se sem přistehovaly z Dálného východu.[6] Uzové jim už nebyli schopný odolávat, a tak se odstěhovaly za řeku Volhu odkud znovu vyhnaly Pečeněhy. Uzové se však na novém území nezdržely dlouho, tisknouc před sebou Pečeněhy táhly dále na západ. V roce 1055 dosáhly Dněpru, jež se ohrožená ruská knížata dala dohromady a v roce 1060 pod vedením kyjevského knížete Izjaslava a jeho bratrů Svjatoslava a Vsevoloda (synové Jaroslava Moudrého) zvítězily. Torki, jak nazývaly Uzy ruské letopisy, byli zahnáni na útek. Situaci jim zkomplikovalo taky řádění epidemie, hladomoru a krutá zima, při které tisíce z nich padli za oběť těmto nepříznivým okolnostem.

Byzantinci se s Uzy do přímého kontaktu dostaly poprvé na přelomu let 1064-1065, kdy překročily dolní Dunaj. Jakousi jejich základnou se stal kraj jižního pobřeží Dunaje. Odtud vycházely a plenily od jednoho konce po druhý celou oblast Balkánského poloostrova [pozn. 5] a Uherska. Pustošení nabylo takových rozměrů, že podle některých svědků prý místní obyvatelé uvažovaly o svém vystěhování. Zhrozený císař Konstantín Dukas se s nimi prozatím neodvážil střetnout v otevřeném boji. Nedošlo k němu ani později. V 11. - 12. století totiž přinesly panovníkovi zprávu, prý jedna část Uzů se stáhla nazpátek za severní líni Dunaje do pontských stepí. Spolu s ostatními kočovnými skupinami byla organizována do pohraničních strážních oddílů zvaných „Černé klobouky“, (turecky „Karakalpak“, rusky „Чёрнии клобуки“), kteří bojovali jako pohraniční stráže v službě Kyjevského a Perejaslavského knížectví. S těma, který zůstaly, skoncovaly Bulhaři a Pečeněhové. Podle Michaelose Attaliatese, tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Tato poslední rána jim způsobila největší ztráty na životech. Za její oběť padly i ti, kteří se vracely za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaný Uzové poté vešli do služeb Byzantského císaře, kde však rychle splynuly z okolními etniky. Totéž se stalo i s těmi co se přes Dunaj vrátili nazpátek, jež se dostali do služeb ruských knížat.

Podle Matouše z Edessy, je pozoruhodné, že velké množství Uzů sloužících v Byzantské armádě zahynulo v bitvě u Malazgirtu (1071), kterou zvedli právě s jejich vlastníma soukmenovci seldžuckými Turky obrozujícími říši z opačné strany. Obě skupiny tedy střetl rozdílný osud, zatímco jedny se rozplynuli v různorodé mase etnik Byzantské říše, Uherska a Kyjevské Rusi, druhým štěstěna přála mnohem víc, ustavili vlastní říši, která se stala významným mocenským elementem v přední Asi a úhlavním nepřítelem Byzance.

Vpády Og-uzů do Uherska[editovat | editovat zdroj]

Z celé řady loupeživých vpádů do Uherska, se v 11. století na několika z nich, vedle Pečeněhů, zúčastnili právě Uzové. Domácí kroniky je sice konkrétně nevzpomínají, ale buď používají termíny Bessi, Bisseni tedy Pečeněhové nebo Cuni, což je termín který se původně v maďarštině vztahoval na všechny etnika tureckého původu. Předpoklad, že se na vícerých vpádech Pečeněhů podíleli taky Uzové, dovoluje právě původní široký významový rozsah tohoto druhého pojmu. Jde zejména o vpád do Sedmihradska z roku 1068 a porážku při vrchu Kerléš (maďarsky Kerlés rumunsky Chiraleș) na západ od sedmihradského města Bistrița. Známá Ladislavská legenda (Kumánská), se váže právě k této události a nemůže být spájená s Kumány, kteří se v prostoru Evropy objevili až v polovině sedmdesátých let, nýbrž jenom s Pečeněhy nebo s Uzy.

Další vpád Uzů do Uherska se odehrál v souvislosti s úsilím krále Šalamouna o znovuzískání trůnu, který ztratil v souboji se svým bratrancem Ladislavem. Podle pramenů se se žádostí o ozbrojenou pomoc uchýlil ke „Kúnům“, výsledkem čeho byl v roce 1085 jejich společný vpád do Uherska. Podle Byzantských pramenů se po porážce v roce 1087 toto Šalamounové „kúnské“ vojsko obrátilo proti Byzanci, kde ho však postihl stejný osud. Tenhle důležitý údaj říká, kdo to vlastně tehdy se Šalamounem (Σολομών) do Uher vpadl: popři menším počtu Dáků (Δακες), čili Uhrů, zmiňuje Skýty (Σκύθαι), což bylo byzantské označení převážně Pečeněhů a Sauromaty, tedy Sarmáty (Σαυρμάται) jež byl byzantský název pro občasné pojmenování Uzů.

Přítomnost tureckých Uzů se dotkla i zdejšího slovenského území, ačkoli ne v takové míře, jako tomu bylo v ostatních krajích východní Evropy, či už v jihoruských stepích nebo na Balkáně.[7][8] Významněji do osudů Slovenska ale taky celé střední a jihovýchodní Evropy zasáhla expanze osmanských Turků pocházejících stejně jako Uzové z etnika Og-uz'ů.[9]

Toponymické stopy Uzů v Uhersku[editovat | editovat zdroj]

Na území bývalého Uherska nacházíme toponyma svědčící o přítomnosti Uzů, v podobě místních názvů a osobních jmen:

  • v Rumunsku: sedmihradský karpatský průsmyk Uz a taky průsmyk Oituz, vesnice Türkös („villa Turcica“), potok s názvem Uz.
  • v Maďarsku: nacházíme příhraniční město Ózd.
  • na Slovensku: zde má etnonym Uz kořeny u jednoho ze šarišských rodů - rodu Tekule, po nichž jsou pojmenované šarišské obce jako Uzovce, (maďarsky Úszfalva), Uzovský Šalgov a Uzovské Pekľany, v Zemplíně najdeme Turcovce (maďarsky Turcóc) v Gemeru nacházíme vesnici Uzovská Panica (maďarsky Uzapanyit), pojmenovanou po neznámé osobě z kmene Uzů. Na Pohroní se nachází vesnice Turecká. Dále, právě turecké etnika byly aktivně nasazované do soustavy zařízení uherské pohraničí obrany. Jedním z pohraničníků byl člověk s jménem Uz („major exercitus“), který v roce 1234 v dolnopovážské Šintavě zastával funkci vojska patřícího do rámce šintavského hradního obvodu. Je možné, že do této pohraniční soustavy patřila osada „Torč“ v Bratislavském regionu, dnes přejmenovaná na Nová Lipnica, (Dunajská Lužná se skládá ze tří osad, jednou z nich je Nová Lipnica), a v její sousedství se nachází vesnice „Úzor“, dnes přejmenovaná na Kvetoslavov. Mezi obyvateli se ve středověku vyskytovalo i jméno Itemer.

Kořeny jednoho z nejznámějších šarišských rodů - rodu Tekule, mají stejný etnický a sociální původ, který je nutno hledat v řadách místních pohraničních strážců. Tito pohraniční strážcové se zde usadily v průběhu 11. - 12. století. Podle svědectví listinných dokumentů tato rozvětvená rodina, prostřednictvím královských donací, v druhé polovině 13. století získala majetkové akvizice v Šariši. Už samotné jméno rodu, podle jeho zakladatele, je turecké a za stejné lze považovat taky další, které nosili jeho členové v 13. - 14. století (Ite, Itemer, Budun, Akuš).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. délka toku Selengy je 1024 km
  2. První Turkutský kaganát (Turkuti), Západoturkutský kaganát, Východoturkutský kaganát, Kutlukský kaganát (Modří Turci)
  3. Oğuzname destan denemesi (Studie dastanu Oguz-name) napsal Rıza Nur v Káhiře, v roce 1928
  4. Oguzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'ySivé šípy a Üčok'yTři šípy[4]
  5. dnešní území Řecka, Makedonie, Bulharska, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Rumunska a Moldavska

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Grousset, R. „The Empire of the Steppes“. Rutgers University Press, 1991, p. 186.
  2. Hupchick, D. „The Balkans“. Palgrave, 2002, p. 62.
  3. Mehmedali, Emsal-i; Rıza Nur(1992). Oguzname:Emsal-i Mehmedali:XVI.yy.da yazlms Turk atasozleri kitab.Kairo:Turk Dunyas Arastrmalar Vakf ISBN 9-75498-057-8, ISBN 978-9-75498-057-8 (Turecky). 
  4. Atalay, Besim. „Divanü Lügati't - Türk“. Ankara: Türk Tarih Kurumu Basımevi (2006). ISBN 975-16-0405-2, Cilt I, sayfa 57 (turecky)
  5. Maḥmūd, Kāshgarī; James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet(1982). Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk.Duxbury, Mass:Tekin (turecky). 
  6. Golden, P-B. „The Migration of the Oghuz“. In: Archivum Ottomanicum, 4, 1972, s. 45-54.
  7. Bartold, V-V. Ghuzz In: „The Encyklopedia of Islam“. New edition. Edited by B. Lewis, Ch. Pellat and J. Schacht. Volume II. Leiden-London 1965, s. 1106.
  8. Moravcsik, Gy. „Byzantinoturcica II. Sprachreste der Türkvölker in den byzantinishen Quellen“. Berlin 1958.
  9. Marek, M. „Cudzie etniká na strednom Slovensku“. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej 2006.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The Cambridge History Of Early Inner Asia „The Oghuz (Torki) in the south Russian steppes. The peoples of the south Russian steppes“. Edited by Denis Sinor

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]