Černé klobouky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kara-kalpakové nebo Černé klobouky, Karakalpak kmen, (turecky Karakalpaki boyu, ázerbájdžánsky Qaraqalpaqilər, Qaraqalpaqi Türkləri, rusky Чёрнии клобуки, ukrajinsky Чорні Клобуки) byla skupina polokočovných turkických kmenů, které se usadily v pontských stepích (severně od Černého Moře). Zformovaly se z několika kočovných turkických etnik, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů (Torki). V průběhu 11. - 12. století byly organizovány do pohraničních strážných oddílů (žoldáci) v službě Kyjevské Rusy a Perejaslavského knížectví. V ruských letopisech je najdeme pod názvem „Чёрнии клобуки“. Pod vlivem Rusů opustili „Kara kalpakové“ původní náboženství tengrismu a kočovnictví, a přijali křesťanství.

Původ a jméno[editovat | editovat zdroj]

Název „Kara kalpakové“ se poprvé objevil v jediných kronikách Kyjevské Rusi: „Letopisy - Pověst dávných let“ na konci 11. století, ve kterých se jako strážní elementy vzpomínají pod označením „Чёрнии клобуки“. Jejich jméno znamenalo „Černé klobouky“ nebo také „Černé kapuce“, a pravděpodobně bylo spojováno s jejich národním odíváním. Není zcela jasné, jestli „Kara kalpakové“ nějak souvisí s dnešním Karakalpackým národem, sídlícím v Uzbekistánu.[1]

Krátké dějiny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1054 se poprvé objevili při jižních hranicích ruských knížectví Kumáni a poté, když v roce 1068 porazili syny Jaroslava Moudrého - kyjevského knížete Izjaslava (1054–1068, 1069–1073, a 1076–1078, [pozn. 1]), černigovského knížete Svjatoslava (1073–1076) a perejaslavského knížete Vsevoloda (1076–1077, 1078–1093), za několik následujících let zaujali pod svou moc celou stepní oblast od dolního Dunaje až po řeku Irtyš a jezero Balchaš s centrem v povodí Dněpru. Uzové dosáhli Dněpru v roce 1055 odkud v roce 1060 byli Kumány a kyjevskými knížaty zahnáni k západu na útek. Takto oslabení Uzové se na přelomu let 1064–1065 dostali na byzantské hranice na dolní Dunaji. Podle Michaelose Attaliatese, tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Za její oběť padly i ti, kteří se vraceli za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaní Uzové poté vešli do služeb ruských knížat a usadili se převážně na jih od Kyjevského a Perejaslavského knížectví.

Zde se z několika kočovných turkických etnik zformovali „Kara-kalpakové“, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů, poté Pečeněhů a méně známých kmenů Berendejů, Kujů, Turpejů a Butů.[2][3][4] V období 1060–1140 nebyli formálně organizováni v rámci ruských knížectví, ale byli víceméně kočovnými skupinami, které kooperovaly s tamními knížaty jako jejich spojenci. V různých obdobích jejich bojové oddíly hledaly útočiště v rámci ruských hranic na oplátku za své služby.

Vojenskými vpády Kumánů na území Byzance, Uher a Ruska bylo poznamenáno celé třicetileté období od 1070 do 1100. Kromě toho, tato oblast pořád obsahovala zbytky kočovných elementů Uzů, Pečeněhů, kteří byli poměrně rychle, i když neochotně, začleněni do etnického rámce Kumánů.

Po roce 1140 se vztah „Kara-kalpaků“ s Kyjevskou Rusí vyvinul do formálnějšího systému zahrnujícího jak vazalské, tak i žoldnéřské elementy. Jejich vazalská a ne vždy dokonalá oddanost byla víceméně vůči funkci knížete, než k jeho konkrétní osobě. Zároveň však existovala také nezávislá nomádská seskupení Uzů, Pečeněhů a Berendejů sloužící u Rusů jako žoldnéři. Mnoho z těchto kmenů „Kara-kalpaků“ se stalo usedlými a městsky založenými. Usadili se jihozápadně od Kyjeva, zakládajíce vesnice z tureckými názvy. Z politického hlediska měli „Kara-kalpakové“ pro Kyjevskou Rus velkou hodnotou. Spolu s bojary rozhodovali při výběru nových vládců Kyjevské Rusi. V roce 1240 před obležením Kyjeva byly poslední zbytky těchto kmenů rozdrceny Mongoly. Podle archeologických údajů, po mongolském dobytí byla část „Kara-kalpaků“ přesunuta do Povolží a Moldávie a následně zahrnuta do vojenské a aristokratické struktury Ulusu Džuči (Kypčacký chanát čili Zlatá horda). Nicméně, polousedlá a usedlá část „Kara-kalpaků“ zůstala v oblasti Porossja a časem byla asimilována místním slovanským obyvatelstvem.[5]

Toponyma[editovat | editovat zdroj]

Toponymickou stopu po jejich přítomnosti na ruském území zachovávají místní názvy jako Torčesk (město Torků), či Čurnaj nebo Kuľdur, což jsou jména jejich náčelníků, a dále Karabačin v Žytomyrské oblasti. Existuje také teorie, která spojuje původ Gagauzů s kmenem „Kara-kalpaků“.[6] Toponymie se odráží také u části místního slovanského obyvatelstva Ukrajiny.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. v roce 1068 byl Izjaslav sesazen a uprchl do Polska, jež se v roce 1069 vrátil do Kyjeva s pomocí polské armády, nicméně v roce 1073 byl opět vyhnán svými bratry. Za pomoci papeže Řehora VII. se v roce 1075 stal prvním králem Rusy. V roce 1078, v bitvě pod Černigovem, byl zabit v bratrovražedné válce proti oběma bratrancům, princům Olegovi I. Černigovičovi a Borisovi Vjačeslavičovi

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Чёрные клобуки na ruské Wikipedii.

  1. David Nicolle, Angus McBride (2001), „Armies of Medieval Russia“, Osprey Publishing, ISBN 1855328488, ISBN 978-1-85532-848-8
  2. Lucenko, Vladimir. Tjurkskij faktor v istorii i etnogeneze ukraincev i ich predkov (ukrajinsky)
  3. Golubovsky Peter V. (1884), Pechenegs, Torks and Cumans before the invasion of the Tatars. „History of the South Russian steppes IX-XIII centuries“, Runivers.
  4. Stojanov, Valeri. Kumanologija. Opit za istoriografsko-reciptivističen analiz na proučvanijata vrch edin izčeznal narod. Avtoreferat na disertacija za prisyždane na naučnata stepen „Doktor na istoričeskite nauki“, Sofija 2003. (bulharsky)
  5. Чёрные Клобуки
  6. Moškov, V.А. „Tureckie plemena na Balkanskom poluostrove“, Izvestija Russkogo istoričeskago obščestva, t. 40, Sankt-Petersburg 1905, с.407-409.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]