Dějiny Čínské lidové republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Čínská lidová republika je státní útvar ovládající převážnou část kontinentální Číny, Hongkong a Macao. Byl vyhlášen v samém závěru již téměř vyhrané občanské války 1. října 1949, funkcionáři Komunistické strany Číny, která jej dodnes vede.

History of China
Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jar a podzimů
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Dynastie Západní Chan
  Dynastie Sin
  Dynastie Východní Chan
Období tří království 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Dynastie Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Dynastie Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchai-wan)
1945–současnost

Zřízení republiky[editovat | editovat zdroj]

Vyhlášení ČLR v Pekingu 1. října 1949

Po druhé světové válceČíně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a Nacionalisty (Kuomintang), jež skončila roku 1949 poté, co komunisté vedení Mao Ce-tungem převzali kontrolu nad pevninskou Čínou (včetně ostrova Chaj-nan) a příslušníci Kuomintangu se stáhli na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů (území dnešní Čínské republiky). 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském Náměstí Nebeského klidu slovy „Číňané povstali“ Čínskou lidovou republiku.

První desetiletí[editovat | editovat zdroj]

Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). „Během let 1949-50 se politika vůči městům zaměřila na obnovu pořádku a obnovu hospodářství. Aby splnila tyto úkoly, snažila se KS Číny ukáznit pracovní síly, zvítězit nad důvěrou v kapitalisty a zavést drastickou finanční politiku, jež by snížila inflaci. Tato politika měla tak značný úspěch, že na konci roku 1950 mnoho obyvatel měst považovalo komunistické vedení za potřebné reformátory. Dokonce i četní kapitalisté je považovali za „prospěšné“. Avšak od roku 1951 začala města pociťovat revoluční činnost komunistů.…Další politické kampaně na konci roku 1951 a začátku roku 1952 byly zaměřeny proti komunistickým kádrům příliš úzce spojených s čínskými kapitalisty, proti kapitalistům samotným…“[1] Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912

Korejská válka[editovat | editovat zdroj]

Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (19501953) na straně komunistického bloku.

Hnutí Sta květů a Kampaň proti pravičákům[editovat | editovat zdroj]

V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ Kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově.

Velký skok vpřed[editovat | editovat zdroj]

V letech 1958-1960 proběhl pokus o rychlou industrializaci. Rolníci byli nuceni pracovat v továrnách. Výsledkem byl hladomor a smrt 30 milionů lidí.

Součástí Velkého skoku byla rovněž snaha osamostatnit čínské hospodářství ve výrobě oceli. Situace byla taková, že ČLR postrádala větší kapacity pro výrobu této důležité suroviny a veškeré zásoby musela dovážet ze SSSR. Jedním z programu Velkého skoku bylo, aby jednotlivé domácnosti vyráběly ve svých vlastních soukromých tavírnách vlastní ocel k vlastní potřebě. Takto tavená ocel byla ovšem křehká, nekvalitní a prakticky nepoužitelná. Navíc došlo k tomu, že se domácnosti vydaly ze svých peněz k získání pecí. A jelikož bylo zakázáno získávat topivo ze státních lesů (dle zákona o rozkrádání socialistického majetku), topilo se v nich nábytkem.

Čínsko-sovětská roztržka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čínsko-sovětské konflikty (1969).

Rozpory mezi Čínou a SSSR měly dlouhodobější charakter. Vyostřovat se začaly již za Chruščovovy vlády, kdy Mao Ce-tung mimo jiné velmi nelibě nesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti a smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek (Čína odmítla podepsat). Mao Ce-tung dokonce označil SSSR za nepřítele, protože zradil původní myšlenky marxismu-leninismu. Navíc si začal klást územní nároky. V únoru 1964 dokonce došlo na téma území k jednání, ale sešlo z nich, jelikož SSSR procházel politickou krizí.

Na druhé straně i zkušení čekisté na Sovětské straně byli zděšeni průběhem teroru za kulturní revoluce. Sověti se obávali, že Čína degraduje v agresivní asijskou tyranii. Poslední „kapkou“ pak byl vpád Varšavské smlouvy do ČSSR a prosazování tzv. „Brežněvovy doktríny“ omezené suverenity v praxi. Čína z toho měla hrůzu.

Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy se SSSR a vypovídat sovětské „specialisty“ ze svého území. Vše následně vyvrcholilo několika ostrými pohraničními konflikty, které z vojenského hlediska skončily naprostým vítězstvím SSSR. Nejznámější z těchto konfliktů jsou boje o ostrov Damaňskij na Ussuri a u jezera Žalanaškol v Kazachstánu.

Zdroj konfliktu pramenil z nepřesností Pekingské smlouvy z roku 1860, která řeší hranice mezi Čínou a Ruskem. V ní se určuje hranice mimo jiné břehy řek Ussuri a Amuru. Bohužel v ní nedošlo ke komisnímu vyřešení prostorů mezi břehy – tj. vodní plochy a ostrovů.

Tato roztržka mezi dvěma bývalými spojenci však měla velmi závažné dopady na mezinárodní politiku a strategické rozložení sil v období studené války.

Kulturní revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kulturní revoluce.

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching, zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům.

Období po Maově smrti[editovat | editovat zdroj]

Ke konci Maova života již docházelo k postupnému oteplování vztahů se Spojenými státy. Neoficiální rozhovory probíhaly za zprostředkování třetích zemí (Polsko, Pákistán) od konce 60. let, k oficiálnímu setkání na nejvyšší úrovni došlo v roce 1972, kdy ČLR navštívil prezident USA Richard Nixon. Toto jednání lze označit za úspěšné. Výhledově byla naplánována úplná normalizace diplomatických vztahů, k níž nakonec skutečně došlo k 1. 1. 1979. Důsledkem tohoto narovnání čínsko-amerických vztahů bylo formální přerušení diplomatických vztahů s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. USA přesto nepřestaly Čínskou republiku ekonomicky a zejména vojensky podporovat.

Obrat v zahraničních vztazích[editovat | editovat zdroj]

Teng Siao-pchingovy reformy[editovat | editovat zdroj]

V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům.

Potlačení prodemokratického studentského hnutí na náměstí Tchien-an-men[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Studentské protesty na náměstí Nebeského klidu.
Pomník masakru zbudovaný v polské Vratislavi

Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidumetropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách.

90 léta[editovat | editovat zdroj]

1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou „jeden stát, dva systémy“; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LIŠČÁK, Vladimír. Čína. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Libri, 2002.   s. 151

Literatura[editovat | editovat zdroj]