Dějiny Turecka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny Turecka počínají již ve starověku, první příslušníci tureckého etnika se však usadili na území dnešního Turecka až po bitvě u Mantzikeru roku 1071. V průběhu následujících staletí zde turecké dynastie založili několik menších států, významnějšího postavení v prvních staletích turecké přítomnosti v Malé Asii dosáhl rúmský sultanát pod vládou dynastie Seldžuků. Po úpadku tohoto státního útvaru vznikl kolem roku 1299 v severozápadní Anatolii stát Osmanů, který se do 16. století přeměnil v prvořadou světovou velmoc a zůstal jí zhruba do let 1683 až 1699, kdy ztratil rozsáhlá území ve prospěch říše Habsburků. Následoval pomalý úpadek, během něhož Osmanská říše ztrácela další a další území, dokud nebyly její zbytky po prohře v první světové válce od roku 1923 přeměněny pod vedením Mustafa Kemala Atatürka na sekulární tureckou republiku, jíž je dodnes. Atatürk za své vlády provedl množství radikálních reforem s cílem modernizovat tureckou společnost.[1] Po dlouhou dobu se v Turecku udržoval systém vlády jedné strany, až po roce 1945 započaly změny vedoucí k demokratizaci společnosti a od osmdesátých let i k liberalizaci hospodářství.

Turecká migrace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seldžucká říše.

Příchod Turků ze střední Asie na Blízký východ je spojena se sunnitskou dynastií Seldžuků. Její zakladatel, člen oguzského kmene Kinik, jménem Seldžuk začal kolem roku 955 vést nezávislou politiku na svém původním vládci. Jeho synovec Čagri vtáhl roku 1037 do Mervu, přijal perský titul šáhinšáh, král králů, a započal válku proti Ghaznovcům, kteří do té doby ovládali Persii a část střední Asie. Jeho bratr Togrul přijal po bitvě u Dandánakanu, ve které roku 1040 porazil ghaznovská vojska, titul sultána, a zaměřil svou expanzi na západ, do Persie, jejíž část ovládala dynastie šíitských Bújovců. Další úspěchy na bitevním poli spolu s podporou abbásovských chalífů vedly ke vzniku nové seldžucké říše, představující v té době vedle Byzance a fátimovského chalífátu významnou velmoc Blízkého východu. Největšího rozkvětu pak dosáhl tento stát za vlády Alp Arslána a Malikšáha v rozmezí let 1063 až 1092. Významný podíl na tomto vývoji měl i schopný vezír Nizámulmulk, který padl za oběť atentátu provedenému pravděpodobně sektou Hašašínů. Pro další vývoj tureckého etnika v oblasti dnešního Turecka byly významné boje mezi Byzantinci a Seldžuky, které vyvrcholily roku 1071 bitvou u Mantzikertu, v níž turecká vojska pod vedením Alp Arslána porazila byzantskou armádu a vzala do zajetí byzantského císaře Romana IV. Diogena. Následující vnitřní krize, do níž se dostala byzantská říše, způsobila kolaps byzantské vlády v Malé Asii, neboli Anatolii, kterou následně zaplavili turečtí kočovníci. Člen klanu Seldžuků Sulejman zde nedlouho poté založil stát známý jako rúmský sultanát. V letech po smrti Malikšáha a Nizámulmulka se říše Seldžuků rozpadla na řadu dílčích panství, dokud nebyla většina z nich dobyta mongolskými vojsky a postupně po roce 1253 začleněna do nové mongolské říše Ílchanátu.[2]

Rúmský sultanát a anatolské beyliky[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Rúmský sultanát
Rúmský sultanát do roku 1240

Rúmský sultanát představoval od poloviny 12. století významného protihráče Byzance a postupně pod svou vládu získával území ostatních zdejších tureckých dynastií, například Danišmendovců či Mengüdžekovců. Několikrát se museli tamější vládcové vypořádat i s křižáky, kteří Malou Asií na cestě do Palestiny procházeli. Významným mezníkem se stala bitva u Myriokefala roku 1176, v níž turecká vojska sultána Kiliče Arslana II. porazila silnou byzantskou armádu a fakticky tak s definitivní platností potvrdila byzantskou ztrátu velké části Malé Asie. Úpadek Byzance po smrti císaře Manuela Komnena a zejména její rozpad po čtvrté křížové výpravě, jejíž účastníkům se podařilo dobýt hlavní byzantské město Konstantinopol, uvolnila prostor pro rúmskou expanzi. Vrcholem vývoje sultanátu se stala vláda dvou po sobě panujících sultánů Kajkávúse I. a Kajkubáda I. v letech 1211 až 1237. Dobytí přístavních měst Antalye a Sinopu na pobřeží Středozemního, respektive Černého moře umožnilo sultanátu zapojit se do námořního obchodu a povzbudilo jeho další ekonomický rozvoj.[3]

Konec mocenského rozvoje sultanátu způsobila invaze Mongolů, kteří v bitvě u Köse Dağu roku 1243 seldžucká vojska porazili a z rúmských Seldžuků učinili své vazaly, čímž v podstatě seldžucká dynastie přišla o většinu svého vlivu v Anatolii. V jihovýchodní části Mongolské říše poté chán Hülegü, vnuk Čingischána, založil nový stát Ílchanát, který udržoval své dominantní postavení v Malé Asii skrze vojenské správce. Poslední zmínky o seldžuckých sultánech spadají k roku 1308, kdy zemřel jejich poslední představitel Masúd II.

Po bitvě u Mantzikertu roku 1071 a opět po Köse Dağu roku 1243 se v Anatolii vytvořili vedle rúmského sultanátu také další státy, beyliky, s lokálními tureckými dynastiemi jako byli Danišmendovci a další. Na severozápadě poloostrova pak vznikl zhruba roku 1299 nový beylik dynastie Osmanů, který se postupně rozšiřoval jak v Malé Asii, tak v Evropě a dal vzniknout budoucí mocnosti Blízkého východu, Osmanské říši.

Osmanská říše[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Osmanská říše
Osmanská říše v 16. a 17. století

Prvním sídlem osmanských vládců se stala Bursa. Dalším městem bylo Edirne, neboli Adrianopol, která se nacházela na evropské pevnině a již Osmané dobyli roku 1361. Po rozsáhlé expanzi do Malé Asie i na Balkán získali Osmané roku 1453 za vlády Mehmeda II. Konstantinopol, čímž téměř úplně dokončili dobývání byzantské říše. Konstantinopol se stala novým hlavním městem rapidně rostoucí říše. V následujících staletích se Osmanům podařilo získat téměř celý Balkán, Malou Asii, Sýrii, Levantu, Egypt, severní Afriku a Mezopotámii. Uchytili se také na Arabském poloostrově a ve střední Evropě, kde pronikli do Panonské nížiny.

Vrcholné období osmanského impéria probíhalo v 16. a 17. století, zejména za vlády Sulejmana I. Nádherného. Říše se setkávala během své expanze do Evropy v této době zejména s vojsky habsburské říše a Polska, často také probíhaly boje s Persií. Na moři se osmanské námořnictvo potýkalo s aliancemi dalších křesťanských států, předně Španělska, Benátské republiky a Maltézských rytířů o kontrolu Středozemního moře. V oblasti Indického oceánu představovali významného konkurenta Portugalci, kteří roku 1488 obepluli mys Dobré naděje a navázali obchodní kontakty v Indii a Indonésii, čímž narušili původní obchodní cesty jdoucí přes osmanské území.

Po katastrofální porážce osmanských vojsk během obléhání Vídně roku 1683 se během několika let dostalo do rukou Habsburků území Uher kontrolované původně Osmany. Následný karlovický mír znamenal definitivní ztrátu těchto území a počátek postupného osmanského úpadku. Od začátku 19. století ztrácela Osmanská říše nenávratně další území, zejména na Balkáně musela čelit vzrůstajícím národním hnutím, která vykrystalizovala v četná povstání a vznik několika balkánských států – Řecka, Srbska a Bulharska. V dalších oblastech ztratil osmanský stát fakticky Egypt ve prospěch Velké Británie, Libyi ve prospěch Itálie a vazalský stát Osmanů, krymský chanát, dobyla vojska Ruského impéria. Po územních ztrátách během balkánských válek se v rámci první světové války Osmanská říše přiklonila na stranu Ústředních mocností, Německa a Rakousko-Uherska, proti Trojdohodě, Velké Británii, Francii a Rusku. I tentokrát utržila Osmanská říše porážku. Na základě mírových jednání v Paříži a jejích předměstích byla podepsána Sèvreská smlouva, podle které mělo být její území rozděleno mezi Řecko, Itálii, Velkou Británii a Francii s pouze malým územím pod přímou kontrolou osmanské dynastie.

Moderní Turecko[editovat | editovat zdroj]

Dnešní hlavní město Turecka, Ankara

Okupace některých částí říše v době po skončení první světové války způsobila vznik tureckého národního hnutí. Pod vedením Mustafy Kemala, vojenského velitele, který na sebe upozornil během bitvy o Gallipoli, byla rozpoutána turecká válka za nezávislost, jež měla za cíl zvrátit důsledky Sèvreské smlouvy.[4] 18. září 1922 byly okupační síly vypuzeny ze země. Následně 1. listopadu téhož roku nový parlament formálně zrušil sultanát, čímž ukončil přes šest set let trvající vládu osmanské dynastie. Lausannská smlouva z 24. července 1923 vedla k mezinárodnímu uznání nezávislosti nově utvořené Turecké republiky. Nový stát byl oficiálně vyhlášen 29. října 1923 v novém hlavním městě Ankaře.[1] Mustafa Kemal se stal prvním tureckým prezidentem a na základě zákona z roku 1934 mu bylo uděleno čestné příjmení Atatürk (Otec Turků). Za jeho vlády byla zavedena řada radikálních opatření majících za cíl vytvořit z pozůstatků Osmanské říše nový sekulární stát.[1]

Turecko zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, a to až do února 1945, kdy se zapojilo na straně Spojenců.[1] Téhož roku se stalo zakládajícím členem Organizace spojených národů.[5] Problémy v Řecku, kde probíhal v této době komunistický odboj proti pravicové vládě, a nároky Sovětského svazu na vojenské základny v průlivech mezi Černým a Středomořským mořem vedly Spojené státy americké k vyhlášení Trumanovy doktríny roku 1947. Doktrína, v jejímž prohlášení byl zmíněn zejména cíl zadržování komunismu, vedla k silné americké hospodářské a vojenské podpoře Turecku.

Po účasti v korejské válce na straně jednotek OSN se Turecko roku 1952 stalo členem NATO[1] a představovalo ochranu před sovětskou expanzí ve Středomoří. Po desetiletí občanské války na ostrově Kypru mezi tamní tureckou a řeckou populací a po řeckém puči z července 1974, který svrhl kyperského prezidenta Makaria a namísto něj dosadila Nikose Sampsona jakožto diktátora provedla turecká armáda invazi do severní části ostrova téhož roku.[1] V Turky zabrané části byla o devět let později vyhlášena Severokyperská turecká republika. Turecko je jedinou zemí, která tento stát uznává.[6]

Namísto permanentní vlády jedné strany se v Turecka začala po roce 1945 vyvíjet parlamentní demokracie, v níž existuje více stran. Tento vývoj byl narušen několika puči v letech 1960, 1971, 1980 a 1997. Roku 1984 započala Strana kurdských pracujících ozbrojený boj proti turecké vládě. Tento konflikt, který si vyžádal na 40 000 životů, pokračuje dodnes.[7] Turecko též dlouhodobě usiluje o členství v Evropské unii a od liberalizace turecké ekonomiky v osmdesátých letech 20. století se zemi daří udržovat silnější hospodářský růst a politickou stabilitu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Turkey na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f HONZÁK, František, a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha : Libri, 1997. Dále jen Evropa v proměnách staletí. ISBN 80-85983-30-3. S. 674.  
  2. KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.. Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. Dále jen Dějiny Turecka. ISBN 978-80-7422-012-8. S. 15-17.  
  3. Dějiny Turecka, s. 18-21
  4. Podrobněji viz GOMBÁR, Eduard. Turecká válka za nezávislost 1919-1923. Historický obzor, 2007, 18 (7/8), s. 151-158. ISSN 1210-6097.
  5. Member States of the United Nations [online]. Organizace spojených národů, [cit. 2011-04-14]. Dostupné online.  
  6. Timeline: Cyprus [online]. British Broadcasting Corporation, [cit. 2011-04-14]. Dostupné online.  
  7. Turkey's PKK peace plan delayed [online]. British Broadcasting Company, [cit. 2011-04-14]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FLEET, Kate; FAROQHI, Suraiya N. The Cambridge history of Turkey. Cambridge : Cambridge University Press, 2009. ISBN 9780521620963.  
  • GÜZEL, Hasan Celâl; OĞUZ, C. Cem; KARATAY, Osman. The Turks. Ankara : Yeni Türkiye, 2002. ISBN 975-6782-55-2.  
  • HEPER, Metin; CRISS, Nur Bilge. Historical dictionary of Turkey. Lanham : Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6065-0.  
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.. Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8.  
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha : Libri, 2006. 200 s. ISBN 80-7277-323-2.  
  • SEYDI, Süleyman. An Outline of 2000 years of Turkish history. Ankara : Ministry of culture and tourism, 2008. ISBN 978-975-17-3274-3.  
  • WANNER, Jan. Krvavý zrod moderního Turecka. Ankara mezi Londýnem a Moskvou. Praha : Libri, 2009. 296 s. ISBN 978-80-7277-387-9.  
  • ZACHARIADOU, Elizabeth A. Studies in pre-Ottoman Turkey and the Ottomans. Aldershot : Ashgate, 2007. ISBN 978-0-7546-5932-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu