Dynastie Čching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Říše Velkých Čchingů
 Říše Ming 16441912 Čínská republika (1912–49) 
Mandžukuo 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
Říše Čching roku 1890
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Říše Ming Říše Ming
Nástupnické:
Čínská republika (1912–49) Čínská republika (1912–49)
Mandžukuo Mandžukuo

Dynastie Čching (čínsky 清朝; pchin-jin Qīng cháo, v přepisu do češtiny Čching čchao; Wade-Giles Ch'ing ch'ao; mandžusky daicing gurun; mongolsky Манж Чин) (čínsky Čistá) byla mandžuská dynastie, která vládla v Číně mezi lety 1644 a 1911. Byla poslední čínskou císařskou dynastií.

Vzestup dynastie Mandžuů[editovat | editovat zdroj]

Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu.

Nurhači založil vlastní dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang). Nurhači reorganizoval celou armádu v osm „praporů“, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan.

Nurhačiho nástupce Abachaj si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Roku 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a vyhlásil dynastii Čching. V té době také vzniklo mandžuské písmo.

Dobytí Číny[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1644 Mandžuové podnikli několik vpádů na území severní Číny, neměli však zatím dost sil, aby porazili dynastii Ming.

Mingský režim však rychle slábl, zejména v důsledku trvalých povstání. Nakonec mingský generál Wu San-kuej a další pozvali Mandžuy do severní Číny, aby mingskému vojsku pomohli potlačit povstání v Pekingu. V rázných válečných taženích Mandžuové rozdrtili povstalce a zmocnili se srdce Číny na dolním toku Jang-c’-ťiang.

První čchingští císařové[editovat | editovat zdroj]

Na konci 17. století si Mandžuové obratně získávali náklonnost čínských vzdělanců. První čchingští císařové platili za nejdynamičtější v celých čínských dějinách. Za císaře Kchang-si (1661-1722) byla dokončena poslední fáze vojenského dobytí území dnešní Číny (včetně Tibetu) a pořádána tažení proti Ojratům (západním Mongolům) k upevnění čchingské bezpečnosti na vnitroasijských hranicích říše. Za vlády císaře Jung-čenga (1722-1735) vláda podporovala integraci nečínského obyvatelstva do čínské kultury. Vrchol raného období dynastie Čching znamenala vláda císaře Čchien-lunga (1735-1796), který vydával obrovské sumy na vojenské expedice („deset velkých vítězství“). Především zastavil postup turkických národů a Mongolů. Poslední roky jeho vlády ale byly poznamenány vzestupem jeho oblíbence, Che-šena.

Další expanze[editovat | editovat zdroj]

Územní rozsah říše Velkých Čchingů v roce 1820

V roce 1683 Čchingové dobyli Tchajwan. Od konce 17. stol. do počátku 18. stol. čchingské armády zničily ojratskou říši v Džungarsku a začlenily do čchingského státu oblast kolem jezera Kukunor ve střední Asii. Do poloviny 18. století byly dobyty i země po obou stranách pohoří Tchien-šan až k jezeru Balchaš. V polovině 18. století byli pokořeni i západní Mongolové v Illi. Dobytí území provázely vlny čínských osadníků, kteří se pokoušeli původní obyvatelstvo asimilovat. Mongolové byli udržováni pod kontrolou prostřednictvím administrativních opatření a působením lámaistické sekty Gelugpa.

Na severu Mandžuska začali Čchingové bránit šíření ruských kupců s kožešinami a různých dobrodruhů, pronikajících přes Sibiř do údolí Amuru. Výsledkem srážek mezi Čchingy a Rusy se stala Něrčinská smlouva z roku 1689. Návrh textu smlouvy a tlumočení zprostředkovali pekingští jezuité.

Zachovávání identity[editovat | editovat zdroj]

Mandžuové se snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali smíšené čínsko-mandžuské sňatky a podporovali odlišnosti ve zvycích. Mandžuské ženy si nesměly podvazovat chodidla a mandžuští muži se nesměli věnovat obchodu a manuální práci. Původní šamanské náboženství napomáhalo uchovávat někdejší klanovou strukturu Mandžuů.

Léto trávili Mandžuští císaři ve Vnitřním Mongolsku, kde jízdou na koni, lukostřelbou a lovem dávali najevo nepříliš konfuciánský příklad fyzické zdatnosti. Severní Mandžusko bylo uzavřeno čínským přistěhovalcům. Oblast Mandžuska spravovala ryze mandžuská vojenská vláda.

Vládci z dynastie Čching[editovat | editovat zdroj]

Dynastie Velkých Čchingů
China Qing Dynasty Flag 1889.svg
Vlajka Čchingské dynastie v letech 18901912
Země Říše Čching, Čína
Tituly čínský císař
Zakladatel Chung Tchaj-ťi
Rok založení 1636 (přejmenování)
1644 jako císařská dynastie
Konec vlády 1912 v Číně
1945 v Mandžukuu
Poslední vládce Pchu-i
Současná hlava Hengzhen
Větve rodu -
Mandžuský gardista císaře Čchien-lunga
Související informace naleznete také v článku Seznam čchingských císařů.
  1. Chung Tchaj-ťi - (1626-1643)
  2. Šun-č' - (1644-1661), první císař dynastie který ovládl celou Čínu
  3. Kchang-si - (1661-1722), nejdéle vládnoucí čínský císař (61 let),
  4. Jung-čeng - (1722-1735)
  5. Čchien-lung - (1735-1796), abdikoval ve prospěch syna, ale moc si udržel, zemřel v roce 1799
  6. Ťia-čching - (1796-1820), v letech 1796-1799 vládl jako regent jeho otec Čchien-lung
  7. Tao-kuang - (1820-1850)
  8. Sien-feng - (1850-1861)
  9. Tchung-č' - (1861-1875)
  10. Kuang-sü - (1875-1908)
  11. Süan-tchung - (1908-1912), Pchu-i, poslední čínský císař

Titulární čínský císař a hlava dynastie (po roce 1912)[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Qing Dynasty ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.  
  • FAIRBANK, John King. Pchu-i, byl jsem posledním čínským císařem. Praha : Panorama, 1998. ISBN 80-7038-082-9.  
  • LIŠČÁK, Vladimír. Stručná historie států - Čína, Libri, Praha 2002.
  • SATRAPA, Filip. Mezi tradicí, reformou a revolucí: Čína na sklonku císařské éry. Historický obzor, 2004, 15 (11/12), s. 253-269. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Dynastie Čching Nástupce
Dynastie Ming čínská císařská dynastie
16441912
republika