Dynastie Čching
 Vlajka Čchingské Číny v letech 1890–1912 |
|
| Země | Čína, Čínské císařství |
|---|---|
| Tituly | čínský císař |
| Zakladatel | Chung Tchaj-ťi |
| Rok založení | 1636 (přejmenování) 1644 jako císařská dynastie |
| Konec vlády | 1912 v Číně 1945 v Mandžukuu |
| Poslední vládce | Pchu-i |
| Současná hlava | Hengzhen |
| Větve rodu | - |
Dynastie Čching (čínsky 清朝; pchin-jin Qīng cháo, v přepisu do češtiny Čching čchao; Wade-Giles Ch'ing ch'ao; mandžusky daicing gurun; mongolsky Манж Чин) (čínsky Čistá) byla mandžuská dynastie, která vládla v Číně mezi lety 1644 a 1911. Byla poslední nečínskou císařskou dynastií.
Obsah |
Vzestup dynastie Mandžuů [editovat]
Mandžuové, kteří ovládali Čínu mezi lety 1644 a 1911, byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století (říše Ťin). Za Nurhačiho a jeho syna Abachaje získal rod Aisin Gioro nadvládu nad ostatními džürčenskými kmeny a rozšířil svou nadvládu i na Vnitřní Mongolsko a Koreu.
Nurhači založil vlastní dynastii, kterou nazval Pozdní Ťin. Hlavním městem Pozdních Ťinů se stal Mukden (moderní Šen-jang). Nurhači reorganizoval celou armádu v osm „praporů“, přejímal mnoho čínských i jiných cizích vzorů, roku 1635 přijal velkou pečeť mongolských chanů a přihlásil se tak k nástupnictví dynastie Jüan.
Nurhačiho nástupce Abachaj si na východě podmanil Koreu a na západě uzavřel spojenectví s kočovnickými kmeny Vnitřního Mongolska. Roku 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a vyhlásil dynastii Čching. V té době také vzniklo mandžuské písmo.
Dobytí Číny [editovat]
Do roku 1644 Mandžuové podnikli několik vpádů na území severní Číny, neměli však zatím dost sil, aby porazili dynastii Ming.
Mingský režim však rychle slábl, zejména v důsledku trvalých povstání. Nakonec mingský generál Wu San-kuej a další pozvali Mandžuy do severní Číny, aby mingskému vojsku pomohli potlačit povstání v Pekingu. V rázných válečných taženích Mandžuové rozdrtili povstalce a zmocnili se srdce Číny na dolním toku Jang-c'-ťiang.
První čchingští císařové [editovat]
Na konci 17. století si Mandžuové obratně získávali náklonnost čínských vzdělanců. První čchingští císařové platili za nejdynamičtější v celých čínských dějinách. Za císaře Kchang-si (1661-1722) byla dokončena poslední fáze vojenského dobytí území dnešní Číny (včetně Tibetu) a pořádána tažení proti Ojratům (západním Mongolům) k upevnění čchingské bezpečnosti na vnitroasijských hranicích říše. Za vlády císaře Jung-čenga (1722-1735) vláda podporovala integraci nečínského obyvatelstva do čínské kultury. Vrchol raného období dynastie Čching znamenala vláda císaře Čchien-lunga (1735-1796), který vydával obrovské sumy na vojenské expedice („deset velkých vítězství“). Především zastavil postup turkických národů a Mongolů. Poslední roky jeho vlády ale byly poznamenány vzestupem jeho oblíbence, Che-šena.
Další expanze [editovat]
V roce 1683 Čchingové dobyli Tchajwan. Od konce 17. stol. do počátku 18. stol. čchingské armády zničily ojratskou říši v Džungarsku a začlenily do čchingského státu oblast kolem jezera Kukunor ve střední Asii. Do poloviny 18. století byly dobyty i země po obou stranách pohoří Tchien-šan až k jezeru Balchaš. V polovině 18. století byli pokořeni i západní Mongolové v Illi. Dobytí území provázely vlny čínských osadníků, kteří se pokoušeli původní obyvatelstvo asimilovat. Mongolové byli udržováni pod kontrolou prostřednictvím administrativních opatření a působením lámaistické sekty Gelugpa.
Na severu Mandžuska začali Čchingové bránit šíření ruských kupců s kožešinami a různých dobrodruhů, pronikajících přes Sibiř do údolí Amuru. Výsledkem srážek mezi Čchingy a Rusy se stala Něrčinská smlouva z roku 1689. Návrh textu smlouvy a tlumočení zprostředkovali pekingští jezuité.
Zachovávání identity [editovat]
Mandžuové se snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali smíšené čínsko-mandžuské sňatky a podporovali odlišnosti ve zvycích. Mandžuské ženy si nesměly podvazovat chodidla a mandžuští muži se nesměli věnovat obchodu a manuální práci. Původní šamanské náboženství napomáhalo uchovávat někdejší klanovou strukturu Mandžuů.
Léto trávili Mandžuští císaři ve Vnitřním Mongolsku, kde jízdou na koni, lukostřelbou a lovem dávali najevo nepříliš konfuciánský příklad fyzické zdatnosti. Severní Mandžusko bylo uzavřeno čínským přistěhovalcům. Oblast Mandžuska spravovala ryze mandžuská vojenská vláda.
Čínští vládci z dynastie [editovat]
- Chung Tchaj-ťi - (1626-1643)
- Šun-č' - (1644-1661), první císař dynastie který ovládl celou Čínu
- Kchang-si - (1661-1722), nejdéle vládnoucí čínský císař (61 let),
- Jung-čeng - (1722-1735)
- Čchien-lung - (1735-1796), abdikoval ve prospěch syna, ale moc si udržel, zemřel v roce 1799
- Ťia-čching - (1796-1820), v letech 1796-1799 vládl jako regent jeho otec Čchien-lung
- Tao-kuang - (1820-1850)
- Sien-feng - (1850-1861)
- Tchung-č' - (1861-1875)
- Kuang-sü - (1875-1908)
- Süan-tchung - (1908-1912), Pchu-i, poslední čínský císař
- Galerie
-
Poslední císař Süan-tchung (Pchu-i)
Titulární čínský císař a hlava dynastie (po roce 1912) [editovat]
- Süan-tchung - (1912-1967), Pchu-i, poslední čínský císař
- Yuyan - (1967-1997), ustanoven jako dědic císařem Pchu-i
- Hengzhen - (od 1997), jeho syn
Odkazy [editovat]
Související články [editovat]
Literatura [editovat]
- FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha : NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9.
- FAIRBANK, John King. Pchu-i, byl jsem posledním čínským císařem. Praha : Panorama, 1998. ISBN 80-7038-082-9.
- LIŠČÁK, Vladimír. Stručná historie států - Čína, Libri, Praha 2002.
- SATRAPA, Filip. Mezi tradicí, reformou a revolucí: Čína na sklonku císařské éry. Historický obzor, 2004, 15 (11/12), s. 253-269. ISSN 1210-6097.
| Předchůdce | Dynastie Čching | Nástupce |
|---|---|---|
| Dynastie Ming | čínská císařská dynastie 1644–1912 |
republika |
