Formule 1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O hudebním albu rockové skupiny Synkopy 61 pojednává článek Formule 1 (album).
Formule 1
Nick Heidfeld a Nico Rosberg při Grand Prix Austrálie 2008
Nadřazené odvětví
není
Disciplíny
Mistrovství světa jezdců
Pohár konstruktérů
Vrcholné soutěže
Mistrovství světa od roku 1950
Pohár konstruktérů od roku 1958
Mezinárodní federace
Název: Mezinárodní automobilová federace
Založena: 1904
Web: www.formula1.com
Národní svaz
Název: Ústřední automotoklub ČR
Založen: 1993
Web: www.uamk-cr.cz
Organizační struktura současné Formule 1. Bližší detaily, viz[1]

Formule 1, (zkráceně F1), je série závodů formulí založena v roce 1950 a je označována za královskou disciplínu automobilového sportu pro takzvané monoposty. Spadá pod Mezinárodní automobilovou federaci (FIA), která je nejvyšší organizační složkou. Mistrovství světa F1 sestává ze série závodů, které jsou označovány jako Grand Prix (Velká cena). Soutěží se na uzavřených autodromech či tratích a městských okruzích různých tvarů a délek. Vozy jsou jednomístné, k tomuto účelu speciálně vyrobené, a jejich technické parametry se mění vzhledem k pravidlům, která se každoročně upravují. Od roku 1950 se pořádá Mistrovství světa jezdců a od roku 1958 pohár konstruktérů.

Evropa je tradičním operačním centrem Formule 1 a nejvýznamnějším trhem. Postupem času si získala tato sportovní disciplína na popularitě a prosadila se ve všech částech světa. Mezi nejnovější pořadatele se zařadili Bahrajn, Čína, Malajsie a Turecko, novými kandidáty na pořádání Grand Prix jsou Jižní Korea, Bulharsko, Rusko, Dubaj a Indie. Je zřejmé, že v zájmu FIA je rozšíření aktivit směrem na východ a do Asie. V USA, kde se uskutečnilo nespočet Velkých cen, se Formule 1 netěší takové popularitě jak tomu je v Evropě. Motorismus ve Spojených státech je rozdělen do tří sérií a je silně ovlivňován politickým a komerčním bojem.

F1 je řízena „Fédération Internationale de l'Automobile“ (Mezinárodní automobilovou federací - FIA), se sídlem v Paříži, na Place de la Concorde. Současným prezidentem je Jean Todt. Finanční a obchodní toky jsou řízeny Formula One Group, spadajíci až do roku 2005 společnosti SLEC Holdings, která prodala počátkem roku 2006 část akcií CVC Capital Partners. Sport a televizní práva kontroluje Formula One Management a tu ovládá Bernie Ecclestone prostřednictvím společnosti Alpha Prema.

Německý pilot Michael Schumacher je rekordmanem v počtu titulů mezi jezdci (7) a Ferrari získalo nejvíce poháru konstruktérů (16). Rakušan Jochen Rindt je jediným šampiónem, který získal titul in memoriam (v roce 1970). V roce 2010 se Sebastian Vettel stal nejmladším mistrem světa F1.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Juan Manuel Fangio s vozem Mercedes-Benz W196 při exhibici na Nürburgringu v roce 1986.
Související informace naleznete také v článku Historie Formule 1.

První automobilové závody byly pořádány ve Francii v 80. letech 19. století. Těch se zúčastňovaly automobily poháněné benzínem, parou i elektřinou. Na přelomu století se již začaly automobily v soutěžích rozdělovat do kategorií podle hmotnosti (což byla vlastně první technická omezení konstrukce) a soutěžily prakticky výhradně automobily se spalovacími motory. Přímým předchůdcem Velkých cen byly závody o Gordon-Bennettův pohár, které vypsal americký vydavatel novin a proběhly v letech 1900–1905.

V roce 1906 uspořádal francouzský autoklub (Automobile Club de France) Grand Prix l'ACF (Velká cena francouzského autoklubu). V tom roce době platilo jediné omezení: Vůz nesmí mít hmotnost vyšší než 1000 kg. V dalších letech přibývalo technických omezení (v roce 1907 byla omezena maximální spotřeba, v roce 1908 byla určena minimální hmotnost a plocha pístů motoru). V letech 1909–1911 se Velká cena nekonala pro nezájem automobilek. Závody pro ně byly příliš nákladné.

Do první světové války se pak konaly ještě tři Velké ceny.[2]

S dalšími pravidly ve dvacátých letech se série přejmenovala na Formule Grand Prix; ve třicátých letech se uskutečnilo prvních pět ročníků evropského šampionátu, který byl nazván Grandes Epreuves.

Hned v prvních poválečných letech byla ustanovena Formule A, která se stala základem poválečných závodů Grand Prix, jež prozatím neměly status mistrovství. Několik závodů bylo zorganizováno již v období před druhou světovou válkou. Myšlenka uspořádat mistrovství světa spatřila světlo světa v roce 1947. Hned následující rok byla Formule A přejmenována na Formuli 1, přispěl k tomu i fakt, že vznikla nižší série Formule 2. V roce 1949 se na kongresu zástupců pořadatelů vybralo 7 Grand Prix započítávaných do mistrovství světa. Prvním závodem nově založeného mistrovství světa byla Velká cena Velké Británie v roce 1950. V prvních letech se soutěžilo o titul mistra světa mezi piloty, teprve od roku 1958 se rozdělují body i mezi konstruktéry.

Národní šampionáty pro vozy F1 se pořádaly mezi lety 1960 a 1970 v Jihoafrické republice a Velké Británii. V počátečních letech byla organizována celá řada Grand Prix, které se do mistrovství světa nezapočítávaly. Během 57 ročníků (1950–2006) se uskutečnilo 768 Grand Prix, po skončení ročníku 2007 jejich počet vzroste na 785 – k nim je nutné přidat dalších 368 závodů nezapočítávaných do klasifikace mistrovství světa v období 1946–1983. Z nich byl v posledních letech nejznámějším závodem Race of Champions organizovaný v Brands Hatch. Vinou rostoucích nákladů na provoz týmů a organizací závodů se poslední závod nezapočítávaný do MS uskutečnil v roce 1983. Počínaje rokem 1984 jsou všechny uskutečněné závody F1 součástí mistrovství světa Formule 1.

Roky formování (1950–1980)[editovat | editovat zdroj]

První šampionát Formule 1 byl ve znamení nadvlády vozů Alfa Romeo a prvním mistrem světa se stal Giuseppe Farina na voze Alfa Romeo 158 před svými stájovými kolegy Fangiem a Fagiolim. Byl to právě Fangio, který v následujícím roce získal svůj první titul ve vylepšeném modelu Alfa Romeo 159, další čtyři tituly vybojoval v následujících šesti letech v různých vozech: Mercedes-Benz, Maserati a Ferrari. Jeho nadvládu přerušil jen Alberto Ascari na Ferrari, který se stal prvním jezdcem, jenž dokázal svůj titul obhájit (1952–1953) a je prozatím posledním italským mistrem světa. Stirling Moss dokázal zvítězit v mnoha Grand Prix, ale nikdy nezískal titul a často se mu přezdívalo nekorunovaný král.

S prvními technickými inovacemi přišel Cooper znovuzavedením středního zdvihového objemu válců (na základě pokusu konstruktéra firmy Auto Union Ferdinanda Porsche během třicátých let), přirozené evoluce úspěšného projektu z Formule 3. Jack Brabham, mistr světa z let 1959 a 1960, je jediným pilotem, který dokázal triumfovat i na voze vlastní konstrukce v roce 1966, a potvrdil tak úspěšnost nové koncepce vozu. V roce 1961 již všechny vozy nastupují se středním zdvihovým objemem válců.

Mike Hawthorn s Ferrari při Grand Prix Argentiny v roce 1958.

Prvním pilotem britské národnosti, který získal titul mistra světa byl v roce 1958 Mike Hawthorn s vozem Ferrari, zatímco vozy Vanwall získávají ve stejném roce jako první pohár konstruktérů. Génius Colin Chapman, projektant a pozdější zakladatel stáje Lotus, konstruoval vozy, které dominovaly formuli 1 ve druhé dekádě její historie až do počátku sedmdesátých let. Dokázal vyzdvihnout takové piloty, jakými byli Jim Clark, Jackie Stewart, John Surtees, Jack Brabham, Graham Hill a Denny Hulme; v tomto období také britští piloti získali jasnou převahu v této motoristické disciplíně, když vyhráli 12 světových titulů v období mezi roky 1962 a 1973.

V roce 1962 Lotus vyprojektoval první vůz se samostatnou skořepinovou konstrukcí namísto klasického trubkového rámu. V roce 1968 přišel Lotus tentokrát s novým zbarvením vozu, opustil tradiční zelenou pro britské vozy a představil monopost vyvedený v červeno-zlato-bílých barvách svého sponzora – odstartovala tak éra sponzorství ve formuli 1. Koncem let šedesátých a začátkem sedmdesátých se změnil také vzhled vozů a aerodynamika, jež až doposud byla pojmem neznámým, získala na významnosti. Na vozech se objevila první křidélka a aerodynamické plošky.

V roce 1979 vznikla FISA (Fédération Internationale du Sport Automobile) jejímž prezidentem byl Jean Marie Balestre. Známé byly především léta se táhnoucí spory s konkurenční FOCA (Formula One Constructors Association, řízenou Bernie Ecclestonem) o kontrolu nad tokem financí, plynoucích především z prodeje televizních práv.

Změny po zákazu přeplňování[editovat | editovat zdroj]

Ferrari 054 V10 – motor, který používalo Ferrari v roce 2004

Sezóna 2005 byla také koncem éry desetiválcových motorů v F1. Desetiválcové motory jsou nejpoužívanější konfigurací od zákazu motorů s turbo přeplňováním v roce 1989.

Až do roku 2000 se v oblasti vývoje motorů často experimentuje, ale statistiky jsou přesné a ukazují, že nejúspěšnějšími motory jsou Renault a Ferrari. Renault získal jako dodavatel motorů pro jiné stáje v tomto období celkem šestkrát pohár konstruktérů a pětkrát dovezl pilota k titulu; navíc v roce 2005 již s vlastním vozem získal jak titul mezi jezdci, tak pohár konstruktérů. Renault šel ve vývoji ještě dále a nasadil desetiválcový motor s úhlem rozevření 111° ve snaze snížit těžiště vozu. Takto upravený motor používal ve voze R23 v sezóně 2003, ale jeho hlavní soupeř Ferrari byl úspěšnější s klasickým rozevřením válců 90°. Renault se proto v následující sezóně vrátil k tradičnějšímu rozevření, a to s úhlem 72°. Ferrari slavilo úspěch především v letech 19992004, kdy získalo šest pohárů konstruktérů a pět titulů mezi jezdci.

Do sezóny 2006 většina týmů nastoupila s osmiválcovými motory podle nových regulí. Výjimku získal pouze tým Minardi, který nesehnal dostatek finančních prostředků na pořízení motorů V8, a proto mohl používat omezené motory V10. Honda se v roce 2006 představila jako nový tým, když odkoupila akcie stáje BAR. Peter Sauber prodal svou stáj německému koncernu BMW a stáj Jordan koupil ruský podnikatel Alex Shnaider a tým přejmenoval na Midland (ještě v průběhu roku byl tým prodán nizozemské firmě Spyker). Minardi získal Red Bull Racing, a stal se tak prvním majitelem dvou stájí.

Aguri Suzuki, japonský pilot F1, koupil ve dražbě zbytky stáje Arrows, zkrachovalé v roce 2002, a založil stáj Super Aguri. Nové formace přinesly i spoustu dohadů, změn a polemik především okolo používání totožných šasi dvěma týmy. Sezóna 2007 přinesla další změny, tou největší bylo zmrazení vývoje motorů – zákaz experimentů se základními parametry motoru, které definují odlitek bloku, klikový mechanismus, počet válců, zdvihový objem, vrtání, zdvih atd. Naopak připouští se vývoj tvaru spalovací komory, ventilových rozvodů, sání nebo trysek pro vstřikování paliva.

Vozy[editovat | editovat zdroj]

Nejúspěšnější vůz roku 1951 Alfa Romeo 159.

Moderní vozy F1 jsou monoposty s motorem uloženým uprostřed. Skořepina celého monopostu je konstruována z kompozitu uhlíkových vláken, aby se docílilo nejnižší hmotnosti a bylo možné vůz vyvažovat posouváním těžiště a vyvažovacích závaží. Celková hmotnost vozu, a to i s pilotem a palivem, nesmí být po závodě méně než 620 kg.

Vozy F1 jsou schopny projíždět zatáčky ve vysokých rychlostech a to díky aerodynamickému přítlaku. Aerodynamický přítlak funguje na principu obráceného křídla, které používají letadla, aby mohla létat. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se poprvé na vozech objevila křídla s obráceným efektem než u letadla. Tím se obrátí i síla, která tlačí letadlo do vzduchu a bude přitlačovat auto k zemi. Vzduch proudící pod křídlem, musí být rychlejší než ten, který proudí nad křídlem. Aby se toho docílilo musí být křídlo zkonstruováno tak, aby spodní část křídla tvořila větší vzdálenost než ta horní.

Renault RS10 jezdce René Arnouxe. Renault byl první, kdo v roce 1977 přišel s turbomotorem.

Pneumatiky[editovat | editovat zdroj]

Dalším důležitým faktorem pro rychlý a plynulý průjezd zatáčkou jsou pneumatiky. Ve formuli 1 se od roku 1998 nepoužívaly hladké pneumatiky „slicky“ tak, jako v jiných automobilových sériích, ale pneumatiky s drážkami. Pro sezónu 2009 však pravidla doznala mnoho změn, čímž je dovoleno hladké pneumatiky opět používat. Aktuálně se používají karbonové brzdy, které jsou jednak lehčí a pak účinnější. Všechny tyto komponenty vhodně kombinované mají vliv na jízdní vlastnosti vozu.

Motor[editovat | editovat zdroj]

Motory používané v sezonách 2006–2013 jsou osmiválcové s úhlem rozevření 90° o maximálním objemu 2,4 l. s výkonem 750 koní při limitovaných 18 000 otáčkách za minutu. Palivo používané v motorech F1 je svým složením téměř totožné jako běžné palivo pro komerční využití. V předešlých letech se hojně používaly nebezpečné směsi na bázi metanolu nebo směs benzínu a toluenu. Ve vysokootáčkovém motoru se používá speciální olej s podobnou viskozitou jakou má voda. Od roku 2014 se nově používají šestívalec motory o objemu 1,6 l. s turbodmychadlem a ERS.

Převodovka[editovat | editovat zdroj]

Převodovka je připevněna k zadní části motoru a má za úkol přenášet výkon motoru na kola co nejhladším a nejefektivnějším způsobem. Moderní vozy F1 mají osmirychlostní převodovky (do roku 2013 byly převodovky sedmirychlostní) , jejichž ovládání je polosamočinné pomocí elektrohydraulického systému. Pravidla zakazují samočinné převodovky i rychlé systémy dvojspojkových převodovek DSG. Změna převodového stupně je možná jen po přímém pokynu od jezdce. Revolucí v posledních třech letech je používání bezprodlevového řazení nebo také plynulého řazení. Nejde ovšem o plynulou změnu převodových stupňů, tak jak je tomu u převodovek s variátorem (VGT). Ty jsou ve Formuli 1 zakázané. Jedná se o převodovky, které umožňují změnu rychlostního stupně bez přerušení spojení motoru s koly. Takovéto řazení má výhodu v tom, že nezpůsobuje rázy, které zatěžovaly jak vůz, tak jezdce. Nový systém řazení musí pracovat s vyšším mechanickým namáháním a větším namáháním elektronických i hydraulických systémů. Musí se brát v úvahu i to, že ve zlomku sekundy jsou vlastně zařazeny dva rychlostní stupně najednou. Přesto se tento způsob řazení stále více osvědčuje a přináší úsporu až 0,3s na kolo.

Aktuální monoposty F1 mohou dosáhnout rychlosti přes 350 km/h na okruhu, přičemž nejrychlejším okruhem v celém seriálu je Monza. V prvních měsících roku 2006 Honda podrobila svůj monopost rychlostnímu testu v Bonneville Speedway a v Poušti Mojave. S vozem, který odpovídal pravidlům Formule 1, překonali rychlost 416 km/h. Ovšem během závodů je max. rychlost kolem 318 km/h.

Velké ceny[editovat | editovat zdroj]

Země označené zelenou barvou hostily velkou cenu F1 v minulé sezóně. V červeně označených zemích se jely GP v minulosti, ve žlutých zemích se chystají.

Počet Grand Prix v jednotlivých sezónách je poměrně variabilní, od 7 v roce 1950 až po 19 v roce 2005. Do budoucna se plánuje až 22 závodů v jedné sezóně, i přesto měl fanoušek tohoto motoristického sportu v minulosti daleko víc příležitostí spatřit zavodit své idoly.

Je pravda, že v roce 1950, bylo jen 7 Grand Prix se zvláštním statutem, který umožňoval výsledek započítávat do mistrovství světa. Jinak se v tom samém roce jelo dalších 16 závodů vypsaných pro formule 1 a dalších 11 závodů jihoamerické série Formule Libre, kde startovali i Alberto Ascari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Luigi Fagioli a další hvězdy. Je až s podivem, že už v roce 1954 se kromě 10 závodů pro mistrovství světa jelo i neuvěřitelných 34 závodů mimo šampionát. Začátkem 60. let se postupně začal zvyšovat počet GP započítávaných do MS a opadával počet závodů bez statutu mistrovství světa. Vzniklo ale mistrovství Jihoafrické republiky a Tasmánský pohár v Austrálii. Až od poloviny 70. let se jezdilo jen v závodech se statutem MS plus v závodu šampiónů v Brands Hatch.

Jack Brabham při Grand Prix Německa v roce 1965. Brabham byl jediným pilotem, který dokázal triumfovat na voze vlastní konstrukce, a to v roce 1966.

Šest ze sedmi závodů prvního ročníku mistrovství světa se uskutečnilo v Evropě. Jediným mimoevropským závodem bylo 500 mil v Indianapolis, které byly zařazeny do kalendáře v prvním desetiletí MS a měly být jakýmsi mostem mezi dvěma naprosto odlišnými světy s různou mentalitou a také s odlišným technickým vybavením. Protože zájem amerických pilotů o start v evropských Grand Prix byl nulový a pokusy Evropanů o 500 mil byly sporadické, byla do kalendáře zařazena Grand Prix USA. Nejprve společně se závodem 500 mil v Indianapolis (1959, 1960), ale ani tento pokus nevyprovokoval u Američanů zájem o formuli 1, proto se od roku 1961 jezdí Grand prix USA jen pro vozy F1. Argentina jako první hostila závody formule 1 na jihoamerickém kontinentu v roce 1953, Maroko v roce 1958 pak první na africké půdě. Prvním závodem v Asii se stala Grand Prix Japonska v roce 1976 a do Oceánie zavítal kolotoč formule 1 v roce 1985 australskou Grand Prix. V 17 GP roku 2007 je zastoupena Evropa, Asie, Jižní i Severní Amerika, Oceánie, schází jen Afrika.

Nový okruh v Soči

Tradičně může každá země uspořádat pod svým jménem jen jednu Grand Prix ročně. Pokud se v jedné zemi koná více závodů (Itálie a Německo po dvou), musí být druhá Grand Prix pojmenována odlišně. Například v Itálii se v Monze jezdila Grand Prix Itálie a v Imole Grand Prix San Marina, v Německu Grand Prix Německa a Grand Prix Evropy. Monza je jediným okruhem, který hostí Grand Prix Itálie od samého začátku a v kalendáři chyběl jen v roce 1980, kdy se Grand Prix Itálie uskutečnila na okruhu v Imole.

Současnou snahou je, aby jednotlivé státy pořádaly jen jednu velkou cenu a pokud možno střídaly různé okruhy. Grand Prix Itálie se proto uskuteční v roce 2007 v Monze a v roce 2008 by měla být na zmodernizovaném okruhu v Imole. Nürburgring a Hockenheim budou od roku 2008 alternovat v pořádání Grand Prix Německa.

Jedním z nových závodů je Grand Prix Bahrajnu, která byla v roce 2004 prvním závodem ve středním východě. Grand Prix Bahrajnu stejně jako Grand Prix Číny a Grand Prix Turecka prezentuji nový směr evoluce ve Formuli 1.

Do kalendáře Formule 1 v roce 2014 přibyla Grand Prix Ruska, která se pojede v Soči, a Formule 1 se vrátí i do Rakouska na okruh Red Bull Ring (dříve známý jako A1-Ring).

Seznam Grand Prix Formule 1[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 se po světě konají následující Grand Prix Formule 1:[3]

Kolo Grand Prix Okruh Datum
1 Grand Prix Austrálie AUS Melbourne Grand Prix Circuit, Melbourne 16. března
2 Grand Prix Malajsie MYS Sepang International Circuit, Kuala Lumpur 30. března
3 Grand Prix Bahrajnu BHR Bahrain International Circuit, Sakhir 6. dubna
4 Grand Prix Číny CHN Shanghai International Circuit, Šanghaj 20. dubna
5 Grand Prix Španělska ESP Circuit de Barcelona-Catalunya, Barcelona 11. května
6 Grand Prix Monaka MCO Circuit de Monaco, Monte Carlo 25. května
7 Grand Prix Kanady Kanada Circuit Gilles Villeneuve, Montreal 8. června
8 Grand Prix Rakouska AUT Red Bull Ring, Spielberg 22. června
9 Grand Prix Velké Británie GBR Silverstone Circuit, Silverstone 6. července
10 Grand Prix Německa DEU Hockenheimring, Hockenheim 20. července
11 Grand Prix Maďarska HUN Hungaroring, Budapešť 27. července
12 Grand Prix Belgie Belgie Circuit de Spa-Francorchamps, Spa 24. srpna
13 Grand Prix Itálie ITA Autodromo Nazionale Monza, Monza 7. září
14 Grand Prix Singapuru Singapur Marina Bay Street Circuit, Singapur 21. září
15 Grand Prix Japonska JPN Suzuka Circuit, Suzuka 5. října
16 Grand Prix Ruska RUS Sochi International Street Circuit, Soči 12. října
17 Grand Prix USA USA Circuit of the Americas, Austin, Texas 2. listopadu
18 Grand Prix Brazílie BRA Autódromo José Carlos Pace, São Paulo 9. listopadu
19 Grand Prix Abú Dhabí UAE Yas Marina Circuit, Abú Dhabí 23. listopadu

Formule 1 a sponzorství[editovat | editovat zdroj]

Lotus v barvách svého sponzora

Před rokem 1968, který je považován za masivní vstup sponzorů do Formule 1, týmy závodily v oficiálních národních barvách a na jejich kapotách se sponzorské nápisy objevovaly spíše sporadicky a jednalo se především o dodavatele komponentů (pneumatiky, palivo, olej a další).

V roce 1968 přišel Lotus, jako první tým v barvách svého sponzora (červeno, zlato, bílý) „Imperial Tobacco“ a následně pak ve známé zlato černé kombinaci, toto zbarveni tak nahradilo zelenou barvu (British racing green), se kterou jezdily britské vozy. V následujících letech týmy, jezdci, okruhy a dokonce i názvy jednotlivých Grand Prix byly ovlivněné mohutným nástupem reklamy, a to především z oblasti tabákového průmyslu. S přijímáním legislativy zakazující propagaci kouření začínají do formule 1 proudit prostředky i z jiných zdrojů. Týmy pomalu začínají eliminovat nápisy propagující tabákové výrobky ze svých vozů, mezi prvními je to stáj Williams v roce 2003, následována vozy McLaren a Ferrari.

V sedmdesátých letech bylo možné ve Formuli 1 podporovat i jen jednoho pilota tak, jak tomu bylo v případě italského jezdce Andrey de Adamiche, kterého podporovala malá keramická dílna. Další Ital, Vittorio Brambilla, byl podporován soukromou firmou ze svého rodiště, Monzy.

Také Wilson Fittipaldi pojmenoval svůj tým, když ho v polovině sedmdesátých let založil, po svém sponzorovi Copersucar, což byla brazilská společnost na výrobu cukru. Dokonce ještě začátkem osmdesátých let několikanásobný mistr světa Niki Lauda zpopularizoval svou oblíbenou značku mléka.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Organizace
Americké série
  • IndyCar Series – aktivní od 1996
  • Indy Lights – CART American Racing Series (1986–1990), CART Indy Lights Series (1991–2001), IRL Pro Series (2002–2005), IRL Indy Pro Series (2006–2007), IRL Indy Lights od 2008 po současnost
  • Champ Car – CART (1979–2002), Champ Car World Series (2004–2007)
Předválečné závody
Nižší série
  • Formule 2 – aktivní od 1948 do 1984, od 2009–2012
  • Formule 3000 – aktivní od 1985 do 2004
  • GP2 – aktivní od 2005
  • GP3 – aktivní od 2010
  • A1 Grand Prix – Pohár národů, od 2005 do 2009
  • Formule 3 – aktivní od 1950
  • Formule Junior – aktivní od 1958 do 1964
  • World Series by Renault – Formule Nissan 2000 (1998 do 2001), World Series by Nissan (2002–2004), World Series by Renault od 2005 po současnost, známá také jako Formule Renault 3.5
  • Formule Nippon – mezinárodní mistrovství Japonska pro vozy Formule 2000 (1973–1977), Formule 2 (1978–1986), Formule 3000 (1987–1995) od 1996 po současnost.
  • Eurocup Formule Renault 2.0 – Rencontres Internationales de Formule Renault (1991–1992), Eurocup Formule Renault 2.0 od 1993 po současnost

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kříž, P. (2007): Seriál: Finanční ohlédnutí za F1 - V. díl, on-line text, dostupný z [1]. Ověřeno k 31. 12. 2008.
  2. B. Hanzelka : Vozy velkých cen, SNTL Praha, 1973
  3. 2014 FIA Formula One World Championship® Race Calendar

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]