Michael Schumacher

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michael Schumacher
Michael Schumacher
Michael Schumacher v roce 2010
Stát Německo Německo
Narození 3. ledna 1969 (45 let)
Hürth, Severní Porýní-Vestfálsko, Západní Německo
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní sezóny 19912006, 20102012
Závody 308 (301 startů)
Mistr světa 7 (1994, 1995, 20002004)
Vyhrané závody 91
Stupně vítězů 155
Pole positions 68
Nejrychlejší kola 77
Body celkem 1 546
Nejlepší umístění 1. (1994, 1995, 2000–2004)
První závod Grand Prix Belgie 1991
Poslední závod Grand Prix Brazílie 2012
První vítězství Grand Prix Belgie 1992
Poslední vítězství Grand Prix Číny 2006

Michael Schumacher (* 3. ledna 1969, Hürth-Hermühlheim, Severní Porýní-Vestfálsko) je bývalý německý automobilový závodník, sedminásobný mistr světa formule 1 a statisticky nejúspěšnější pilot v historii tohoto sportu. Drží mnoho rekordů ve formuli 1, získal nejvíce mistrovských titulů, vítězství, nejrychlejších kol, pole position, bodů a nejvyšší počet výher v jedné sezoně. V sezoně 2002 se stal jediným jezdcem v historii, který se umístil ve všech závodech sezony na stupních vítězů.

Po začátcích na motokárách vyhrál německé šampionáty Formule König a Formule 3, poté závodil za Mercedes v Mistrovství světa sportovních vozů. V Grand Prix Belgie 1991 debutoval ve formuli 1 s týmem Jordan, pak přestoupil do stáje Benetton, kde se v letech 1994 a 1995 stal mistrem světa, roku 1996 odešel do týmu Ferrari, se kterým v letech 2000–2004 vyhrál pětkrát titul mistra světa. Kariéru ukončil roku 2006 ve Scuderii Ferrari, kde do roku 2009 působil jako poradce. V prosinci 2009 podepsal tříletou smlouvu s německou stájí Mercedes Grand Prix.

10. října 2012 na tiskové konferenci oznámil, že definitivně ukončuje kariéru.

Jeho kariéru protknulo několik kontroverzních momentů, v závěrečných závodech dvakrát v souboji o titul kolidoval se svými soupeři, v roce 1994 s Damonem Hillem a roku 1997 s Jacquesem Villeneuvem, za druhý z těchto incidentů byl v roce 1997 vyloučen ze šampionátu (body a vítězství mu byly nicméně ponechány), a několikrát byl potrestán za nebezpečnou jízdu a týmovou režii (trest udělen stáji Ferrari, jehož vedení týmovou režii řídilo).

Působí jako vyslanec UNESCO, angažuje se v četných charitativních projektech, na které daroval desítky milionů dolarů. Je ženatý s manželkou Corinnou, má dvě děti a žije ve Švýcarsku. Jeho bratr Ralf je bývalým pilotem formule 1.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v městské části Hürth-Hermühlheim do rodiny vyučeného kamnáře a zedníka[1] Rolfa Schumachera a jeho ženy Elisabeth, která provozovala u motokárové trati Kerpen-Horrem kavárnu.[2] V roce 1975 se jim narodil druhý syn Ralf, který rovněž závodil ve formuli 1. Reálku Otto Hahna v Kerpenu ukončil v roce 1986[3] a pokračoval jako učeň v autoservisu obchodního zástupce Volkswagenu a BMW a automobilového závodníka Williho Bergmeistera. Závěrečné zkoušky složil kvůli závodění o půl roku později na jaře 1989 napoprvé.[4] Se svou ženou Corinnou Schumacherovou (* 2. března 1969, Halver, rozená Betschová)[5] začal chodit v listopadu 1991 po jejím rozchodu se Schumacherovým soupeřem Heinz-Haraldem Frentzenem.[3] Úřední svatba proběhla 1. srpna 1995 v Kerpenu,[6] církevní na hoře Petersberg nedaleko Bonnu 5. srpna 1995. Mají spolu dvě děti, dcera Gina-Maria se narodila 20. února 1997 a syn Mick 22. března 1999.[7] V letech 1992 až 1996 bydlel kvůli výhodným daním v Monte Carlu,[8] poté se přestěhoval do švýcarského Vufflens-le-Château.[9] Od roku 2008 žije na 14hektarovém pozemku v Glandu[3]Ženevského jezera v pětiposchoďovém domě, který údajně stál jedenáct milionů eur.[10] Matka Elisabeth Schumacherová zemřela během čekání na transplantaci jater[11] 20. dubna 2003, v den konání Grand Prix San Marina, kterou přesto oba bratři absolvovali,[12] neboť podle vyjádření M. Schumachera by si to matka přála.[11] Od roku 1997 byl členem fotbalových klubů FC Aubonne a FC Echichens, které hrají 3. švýcarskou ligu.[3]

Úraz na horách[editovat | editovat zdroj]

29. prosince 2013 při lyžování v Alpách utrpěl vážný úraz hlavy (přestože měl ochrannou helmu). Během sjezdu neupraveného svahu narazil při pádu hlavou do skály a byl urychleně transportován do nemocnice v Moutiers a poté do nemocnice v Grenoblu, která zveřejnila, že se nachází v kritickém stavu v komatu.[13] Dne 30. prosince 2013 ve 22 hodin prodělal druhou operaci hlavy a jeho stav se stabilizoval, ale nadále zůstal kritický.[14]29.1. 2014 lékaři začali s postupným probouzením z kómatu.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Motokáry[editovat | editovat zdroj]

Otec Rolf ho k motoristickému sportu přivedl již ve čtyřech letech, když jako součást odměny za práce na rekonstrukci motokárové dráhy Kerpen-Horrem získal členství pro svého syna.[1] První novinový článek o Schumacherovi, nazvaný Michael – klein, aber schnell (česky Michael – malý, ale rychlý) vyšel právě v jeho čtyřech letech, v té době byl asi čtyři týdny členem motokárového klubu. Noviny jej zachytily na domácí trati pojmenované po závodníkovi Wolfgangu von Tripsovi. Jeho motokára byla podomácku vyrobená z dílů šlapacího autíčka Kettcar a motoru z malého mopedu, jako nádrž sloužila plechovka.[2] Toto vozítko, které dostal ke čtvrtým narozeninám,[15] dosahovalo rychlosti až 45 km/h.[16] Závod poprvé absolvoval v roce 1974,[3] kdy získal první vítězství, o rok později se stal juniorským mistrem kerpenského klubu.[17] Ve dvanácti letech chtěl poprvé startovat v oficiálním mistrovství Německa, ale německé předpisy dovolují start až jezdcům starším čtrnácti let, otec proto pro syna musel sehnat potřebná povolení; nakonec startoval pod lucemburskou licencí. V roce 1984 vyhrál juniorské mistrovství Německa, roku 1985 titul obhájil a zároveň získal titul vicemistra světa. V sezoně 1986 si vyjel třetí místa v seniorském mistrovství Německa a Evropy. Sezonou 1987 zakončil své působení v motokárách tituly mistra Německa a Evropy a stanul na druhém místě v jihoafrické velké ceně motokár.

Juniorské formule[editovat | editovat zdroj]

Schumacherův monopost Formule 3 Reynard F 903-001

V roce 1988 se zúčastnil druhého mistrovství Německa ve Formuli König, kde zvítězil v devíti z deseti závodů a stal se mistrem Německa.[18] Startoval také za tým Eufra ve čtyřech závodech v evropském mistrovství Formule Ford 1600, kde si po vítězství v Zandvoortu zajistil druhé místo.[18] Rovněž absolvoval osm z dvanácti velkých cen německé Formule Ford 1600, kde obsadil šesté místo.[4] Na podzim roku 1988 jej pozval tehdejší majitel týmu WTS (Weber Trella Stuttgart)[1] Willi Weber na testy formule 3 na Nürburgringu. Schumacher na něj zapůsobil, Weber s ním uzavřel smlouvu na rok 1989 a zároveň manažerskou smlouvu, za kterou jej byl ochotný celou sezonu finančně podporovat.[15] Měl být oporou týmové jedničce Frentzenovi, v sezoně vyhrál tři závody a skončil jeden bod za mistrem Wendlingerem na děleném druhém místě spolu s Frentzenem. V roce 1990 se stal mistrem německé Formule 3 se šesti výhrami z jedenácti závodů. Další vavřín získal v prestižní Grand Prix Macau.

Sportovní vozy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1989 byl spolu s Frentzenem a Wendlingerem zařazen do juniorského týmu Mercedesu, který byl určen k výchově mladých jezdců pro mistrovství světa sportovních vozů.[15] Vůz poprvé testoval na okruhu Paula Ricarda na podzim 1989.[15] V roce 1990 startoval ve čtyřech závodech, dvakrát skončil na druhém místě a v Mexiku spolu s Jochenem Massem vyhrál.[19][4] Roku 1991 absolvoval s Mercedesem celou sezonu Mistrovství světa sportovních vozů skupiny C,[15] pět z osmi závodů kvůli poruchám nedokončil, zvítězil v Autopolisu, druhý skončil v Silverstonu, celkově obsadil dělené deváté místo. V závodě 24 hodin Le Mans zajel v roce 1991 nejrychlejší kolo.[3] Čtyřikrát se zúčastnil závodů DTM, dvakrát nedokončil a nejlépe dojel čtrnáctý.[20][1] V závodě japonské F 3000 dojel druhý.[18]

Formule 1[editovat | editovat zdroj]

1991: Jordan[editovat | editovat zdroj]

Michael Schumacher testující Jordan 191

Tým Jordan mu nabídl místo závodního pilota pro Velkou cenu Belgie, mecenáši Mercedesu za tento start ovšem zaplatili 250 000 liber.[15] Místo u Jordanu se uvolnilo kvůli incidentu belgického pilota Bertranda Gachota, který v prosinci 1990 postříkal slzným plynem londýnského taxikáře Erica Courta, za což dostal trest osmnáct měsíců vězení; ten mu byl po odvolání zkrácen.[5] Navíc Schumacherově angažmá pomohlo i jeho tvrzení, že trať ve Spa dobře zná, přestože zde absolvoval pouze vyjížďku na kole.[21] Vůz formule 1 poprvé testoval v Silverstonu 20. srpna 1991.[22] V belgické grand prix startoval s číslem 32; všechny překvapil, kvalifikoval se na sedmém místě, čímž o čtyři pozice porazil svého zkušeného kolegu, Itala Andreu de Cesarise. Schumacherova sedmá pozice na startu se stala nejlepším kvalifikačním výsledkem německého pilota ve formuli 1 za posledních osm let (od Grand Prix Kanady 1983, do které Manfred Winkelhock také odstartoval sedmý).[21] Schumacher kvůli poruše spojky ujel od startu pouze několik set metrů. Svým výkonem udělal dojem na Eddieho Jordana, který mu nabídl stálé angažmá na tři roky, ale Mercedes by musel každý rok zaplatit osm milionů marek. Smlouva měla být podepsána za čtrnáct dní v Monze.[21]

1991–1995: Benetton[editovat | editovat zdroj]

1991[editovat | editovat zdroj]

Manažer Benettonu Flavio Briatore si německého pilota při předchozí velké ceně povšiml a vyhodil z týmu Brazilce Roberta Morena, aby uvolnil místo pro Schumachera. Roli hrál i Jordanův již nasmlouvaný motor Yamaha, který nevyhovoval vysokým ambicím jezdcova manažera Webera.[21] Schumacher dokázal i ve žlutozeleném benettonu s číslem devatenáct v kvalifikaci porazit týmového kolegu, trojnásobného mistra světa Nelsona Piqueta, kterého porazil i v závodě pátým místem a získal tak své první dva body do Poháru jezdců. Další dva body získal za dvě šestá místa v Portugalsku a Španělsku, kde dokonce bojoval o vedení v závodě.[23] Poslední dvě velké ceny nedokončil, v Japonsku mu po těžké nehodě v kvalifikaci explodoval v 35. okruhu motor a v Austrálii, kde jezdil na mokré trati čtvrtý,[23] kolidoval v šestém kole s Alesim. Celkově získal čtyři body, v šampionátu skončil na dvanáctém místě, jeho nejlepším kvalifikačním výsledkem byla pátá startovní pozice v GP Itálie.

1992[editovat | editovat zdroj]

V roce 1992 absolvoval svou první kompletní sezonu ve formuli 1. Při předsezonním testování vyšlo najevo, že s Schumacherem počítá i tým Sauber podporovaný Mercedesem, po zákulisních jednáních se svých smluvních práv vzdal se sdělením, že „Nechceme stát Michaelovi v cestě.“[8] Schumacher začal čtvrtým místem v Jihoafrické republice. V Mexiku a Brazílii skončil třetí, když dvakrát předjel Ayrtona Sennu, ve Španělsku poprvé startoval z první řady a po Patreseho hodinách dojel druhý v novém Benettonu B192,[24] který poprvé vyvíjeli Ross Brawn a Rory Byrne. Při Velké ceně San Marina po chybě vylétl z trati, v Monaku po kolizi s Alesim dokončil čtvrtý. V Kanadě skončil druhý za Bergerovým McLarenem. Během vlhké Grand Prix Francie naboural zadní část Sennova vozu. Při velké ceně v Silverstonu jej poprvé porazil týmový kolega Martin Brundle, se kterým kolidoval v následující Grand Prix Maďarska a závod kvůli ulomení zadního křídla nedokončil.

Rok po premiéře ve Spa tu slavil své první vítězství, když po dešti strategicky nasadil hladké pneumatiky. Byla to první výhra německého pilota od Grand Prix Španělska 1975, kdy triumfoval Schumacherův rádce v Mercedesu Jochen Mass.[23] Velkou cenu Itálie dokončil třetí. A to i přesto, že v první zatáčce přišel o přední křídlo, po jehož výměně a následné šílené stíhací jízdě, se po 25ti kolech dostal na páté místo, ale i kvůli problémům se spojkou. I další dvě velké ceny jej provázely technické potíže, v Portugalsku mu na startu zhasl motor, musel proto startovat z konce roštu, během závodu měl defekt a dojel na nebodovaném sedmém místě, v Japonsku mu na třetím místě selhala převodovka. V posledním závodě zajel podruhé v kariéře nejrychlejší kolo závodu a dojel druhý. V Poháru jezdců získal třetí místo za dominujícími jezdci Williamsu, které držel od druhého závodu v sezoně. V týmovém souboji v kvalifikaci Brita porazil 16:0, čtvrtinu těchto kvalifikací vyhrál jen o jediném místo.[8]

1993[editovat | editovat zdroj]

I sezona 1993 se nesla ve znamení boje Schumachera se Sennou. Týmovým kolegou se stal Ital Riccardo Patrese. Rodák z Kerpenu do běžné závodní rutiny vnesl nový prvek, když si před závodem vždy objel okruh na kole.[25] První dva závody museli oba jezdci používat loňský model vozu. V prvním závodě se Brazilce snažil předjet na druhé místo, vylétl z trati a závod nedokončil. V Interlagosu po nevydařené zastávce v boxech skončil třetí. Deštivou velkou cenuDonington Parku po smyku nedokončil. V Imole dojel druhý za Alainem Prostem, na stupně vítězů dosáhl i v Barceloně. Vedení v Monaku, kdy tým do monopostu implementoval elektronickou kontrolu prokluzu,[25] kvůli závadě hydrauliky nemohl využít. V dalších čtyřech závodech se radoval ze stupňů vítězů, když v Montrealu dojel druhý, v Magny-Cours třetí po předjetí Senny, kterého porazil i stříbrnou příčkou v Grand Prix Velké Británie, stejné umístění získal i v domácí Velké ceně Německa.

V následujícím závodě na Hungaroringu po startu ze třetího místa udělal dva smyky a skončil kvůli závadě benzinového čerpadla. Ve své oblíbené Belgii skončil druhý, když předjel Sennu i Prosta.[23] Další technické obtíže jej postihly při Velké ceně Itálie, kdy musel z druhého místa odstoupit kvůli závadě motoru. První vítězství ve své třetí sezoně zaznamenal po souboji s ProstemGrand Prix Portugalska.[26] Poslední dva závody sezony se mu nevydařily, v Grand Prix Japonska se vyřadil v jedenáctém kole v souboji s Damonem Hillem a účinkování v australské grand prix mu překazil po devatenácti kolech motor. V konečné pořadí šampionátu obsadil čtvrté místo s 52 body, jedním vítězstvím, pěti stříbrnými a třemi bronzovými příčkami. V kvalifikaci opět svého stájového kolegu porazil 16:0. Na konci sezony na nátlak manažera Webera i vlastníka týmu McLaren Rona Dennise, který se o služby německého pilota zajímal, Briatore Schumacherovi nabídl novou smlouvu, která mu zaručovala roční příjem šesti milionů dolarů.[25]

1994[editovat | editovat zdroj]

Benetton B194, se kterým získal první mistrovský titul

Rozporuplný pohled na Schumachera přinesl další ročník formule 1. První tři grand prix vyhrál, když v Brazílii předjel celé závodní pole o kolo[27] a v Pacifiku předčil druhého Hilla o 75 sekund.[27] Po tragické Grand Prix San Marina, kde zemřeli Roland Ratzenberger a Schumacherův vzor Ayrton Senna, Němec uvažoval o úplném odchodu ze světa automobilových závodů.[28]Grand Prix Monaka si vyjel první pole position v kariéře, kterou proměnil ve vítězství. Ve Španělsku dojel druhý, když 43 z 65 okruhů musel odjet s poškozenou převodovkou na pátý převodový stupeň.[29] Po dalším prvenství v kvalifikaci zvítězil i ve Velké ceně Kanady, kde zbytek závodníků na střídavě deštivé trati deklasoval, druhého Hilla dělilo od vítěze čtyřicet sekund.[30]Grand Prix Francie přes třetí místo v kvalifikaci dokázal porazit oba piloty stáje Williams, kteří startovali před ním. V Británii zajel druhý nejlepší kvalifikační čas, v zahřívacím kole předjel Damona Hilla a opět se za něj zařadil,[31] za což dostal pětisekundovou penalizaci, kterou na pokyn týmu ignoroval, proto mu traťoví komisaři ukázali černou vlajku, tu opět na pokyn týmu neuposlechl[29] a po diskuzi vedení týmu s traťovými komisaři absolvoval původní pětisekundovou penalizaci, po závodě mu bylo ponecháno druhé místo, ale tým i Schumacher dostali pokutu 15 000 liber. Do situace se vložil prezident FIA Max Mosley. Při červnovém soudu v Paříži Schumacherovi bylo odebráno druhé místo i šest bodů a byl vyloučen ze dvou závodů.[32] Výkon trestu byl po odvolání Benettonu odložen o tři grand prix.[30]

Grand Prix Německa se až do poruchy motoru držel na druhém místě. Triumfoval v kvalifikaci i závodě v Maďarsku. V Belgii vyhrál, ale byl diskvalifikován pro nepovolenou techniku, protože dřevěná deska na spodní části vozu byla o jeden milimetr tenčí, než dovolují pravidla.[33] Následující dva závody si odpykával trest zákazu startu z GP Velké Británie; Schumacherův hlavní konkurent Hill oba závody vyhrál, čímž se situace v průběžném pořadí Poháru jezdců zdramatizovala. V Grand Prix Evropy vyhrál kvalifikaci a v přímém souboji porazil svého rivala Damona Hilla. I na japonské grand prix odstartoval z prvního místa, ovšem na mokru prohrál souboj s Hillem během zastávek v boxech.[30] Do posledního závodu nastupoval s jednobodovým náskokem před Britem, kterého porazil v kvalifikaci. Ovšem v 35. kole narazil do zdi, s poškozeným vozem se vrátil na trať, Hill se jej snažil v pravotočivé zatáčce podjet, Němec mu však nenechal dostatek místa a následná kolize vyřadila oba ze hry;[29] šampionem se tak stal Schumacher, který získal jako první Němec titul mistra světa formule 1.

1995[editovat | editovat zdroj]

Sezónu zahájil s novým motorem Renault, který používali i jeho konkurenti z Williamsu,[34] a obtížně ovladatelným vozem B195,[35] vítězně závodem v Brazílii, ze kterého byl posléze spolu s Coulthardem diskvalifikován za použití nepovoleného paliva; po několika měsících FIA diskvalifikaci zrušila. Po Velké ceně San Marina se do čela průběžného pořadí dostal Damon Hill, když Schumacher s hladkými pneumatikami havaroval na mokré dráze. Německý pilot vyhrál závod ve Španělsku, čímž se vrátil do čela mistrovství světa a vedení si už nenechal vzít. Zvítězil v Monaku, když vedoucí Hill zvolil špatnou strategii. Do Grand Prix Kanady startoval z prvního místa, šance na vítězství ovšem zhatily problémy s převodovkou a pedálem, v té době se začalo spekulovat o Schumacherově budoucnosti, předpokládalo se, že právo na něj uplatní Mercedes, ten ovšem dosud neměl kvalitní motor, proto Weber začal jednat s Ferrari.[6] V srpnu prezident Fiatu Gianni Agnelli oznámil, že Schumacher uzavřel s italskou stájí dvouletý kontrakt s ročním platem 25 milionů dolarů.[6] Do vyjednávání měl údajně zasahovat i Bernie Ecclestone, který měl zájem na návratu maranellského týmu na výsluní.[35]

Ve Francii vyhrál z druhého místa díky rychlým časům před první zastávkou v boxech. V Británii se jej v 46. kole v zatáčce Priory pokusil předjet na první místo Hill, narazil do boku Němcova monopostu[6][34] a oba vyřadil ze hry. Ve své páté sezoně vyhrál před domácími fanoušky, a stal se tak prvním německý pilotem, který to dokázal.[27]Maďarsku měl nejprve problémy s tankováním a posléze s elektronikou, která jej vyřadila ze závodu. V kvalifikaci na Velkou cenu Belgie podle traťových komisařů blokoval Hilla, za trest musel startovat až ze šestnácté pozice, po dlouhé stíhací jízdě však slavil vítězství. I v Itálii vyřadil při dobržďování Hill Schumachera i sebe. Souboj jezdců Benettonu a Williamsu pokračoval i v Estrorilu, kdy Němec Brita předjel na druhé místo. Další dva závody vyhrál z třetího místa na startu. V Grand Prix Japonska triumfoval způsobem start-cíl, devátým vítězstvím vyrovnal Mansellův rekord v počtu výher za sezonu z roku 1992.[27] Schumacher se stal podruhé mistrem světa již před závěrečným závodem. Do Austrálie odjížděl jako nejmladší dvojnásobný šampion v historii,[36] při boji o třetí místo kolidoval s Alesim. Titul mu zajistilo jedenáct pódiových umístění, z nichž devětkrát slavil vítězství, k nimž mu pomohlo i osm nejrychlejších kol v závodě. Celkově získal 102 bodů.

1996–2006: Ferrari[editovat | editovat zdroj]

1996[editovat | editovat zdroj]

První Schumacherovo ferrari F310

Když Schumacher poprvé přijel do sídla Ferrari, vítalo jej 4 500 fanoušků.[37] Jako týmového kolegu si prosadil Eddieho Irvina, kterého tým musel vykoupit ze smlouvy u Jordanu.[38] Se sportovním ředitelem Jeanem Todtem si pro první sezonu stanovili cíl – dvě výhry.[37] Schumacherovo Ferrari nestačilo na konkurenční Williams a bojovalo s Benettonem, od kterého odešel. První závod v Austrálii nedokončil kvůli úniku brzdové kapaliny, ve druhém závodě v Brazílii vybojoval první pódiové umístění. V Argentině nedokončil kvůli poškození zadního spoileru. Práce týmu se začala postupně zlepšovat, což dokázaly rychlé pitstopy na Nürburgringu, kdy díky nim dojel druhý za Villeneuvem. První pole position s týmem z Maranella získal v Grand Prix San Marina, kde kvůli prasklé pneumatice v posledním kole dojel druhý.[37] První místo na startu vyjel i v Grand Prix Monaka, ale po špatném startu, které italskou stáj provázely celou sezonu kvůli špatné převodovce, naboural v prvním kole do zdi. První vítězství přišlo v sedmém závodě, do deštivé Grand Prix Španělska startoval ze třetího místa a přes prasklý výfuk[27] druhého Alesiho porazil o 45 s.[39]

Do Grand Prix Kanady startoval z posledního místa, neboť mu v zaváděcím kole zhasl motor, v samotné velké ceně jej vyřadila v 42. kole porucha řazení. Kvůli závadě motoru v zahřívacím kole do Grand Prix Francie ani neodstartoval. V Británii ho po třech kolech zastavila hydraulika převodovky. Před domácími fanoušky v Německu dojel s jedním pitstopem čtvrtý, bronzovou příčku na Hungaroringu mu překazil zlomený plynový pedál a Němec tak dojel devátý. Dva triumfy za sebou ze třetího místa si připsal v Belgii, kdy dvanáct kol před cílem v Eau Rouge předjel Villeneuva, a v Itálii, kde zvítězil před domácími fanoušky Scuderie. V Portugalsku dojel po předjetí Villeneuvem na třetím místě a v japonské Suzuce vybojoval druhou příčku. Celkově skončil na třetím místě s 59 body a třemi výhrami, což bylo víc než všichni jezdci Ferrari od roku 1990 dohromady.[37] V kvalifikacích porazil Irvina 15:1.[37]

1997[editovat | editovat zdroj]

V sezóně 1997, ve které se poprvé představil mladší bratr Ralf Schumacher, znovu dominoval Williams. Ferrari nasadilo nový vůz F310B, který z větší části zkonstruovali již lidé, kteří přišli za Schumacherem z Benettonu, např. technický ředitel Ross Brawn, designér Rory Byrne a další.[40] V úvodní Velké ceně Austrálie dojel druhý za Davidem Coulthardem s McLarenem. V Brazílii po startu z druhého místa zpočátku vedl, ale skončil až pátý. V Grand Prix Argentiny kolidoval po startu s Rubensem Barrichellem. Vylepšený monopost mu přinesl druhé místo v Grand Prix San Marina. V Monackém knížectví vyhrál díky strategickému přezutí pneumatik do mokra na startu[23] před Barrichellem o 53 sekund[27] a poprvé u Ferrari se dostal do čela šampionátu.[41]Barceloně dokončil čtvrtý. V Kanadě a Francii zvítězil jak v kvalifikaci, tak v závodě a vrátil se do vedení v průběžném pořadí mistrovství světa, svou pětadvacátou výhrou překonal Fangia a vyrovnal Clarka a Laudu.[27]Británii odstoupil z prvního místa v 39. kole kvůli poruše ložiska kola. Kvůli částečně nefunkční převodovce dojel v Německu druhý. Velkou cenu Maďarska dokončil na čtvrté příčce. Mistrovství v dešti opět potvrdil při Grand Prix Belgie, když za šest kol vyjel náskok čtyřiceti sekund před zbytkem jezdeckého pole a zvítězil zde již počtvrté. Následovala dvě šestá místa v Itálii a Rakousku, kde byl penalizován za předjetí Frentzena pod žlutými vlajkami[23] a poprvé v kariéře jej porazil bratr Ralf.[41]Lucembursku jej v prvním kole vyřadil mladší sourozenec,[42] Schumacher tak přišel o průběžné vedení Poháru, kam se opět vrátil po vítězství v Grand Prix Japonska.

Mistrovství světa vyvrcholilo Grand Prix Evropy, do které Schumacher nastupoval s jednobodovým náskokem před druhým Villeneuvem, který vyhrál sedm závodů oproti Schumacherovým pěti.[41] Schumacher vedl do 48. kola, poté zpomalil kvůli zvyšující se teplotě motoru,[40] Villeneuve po absolvování pitstopu zrychlil, snažil se pilota Ferrari předjet v pravotočivé zatáčce Dry Sack, Němec hájil vedoucí pozici manévrem, který se podobal tomu z Grand Prix Austrálie 1994, a do Williamsu, který byl v ideální stopě o půl délky vozu před ním, najel s úmyslem vyřadit jej ze závodu. Schumacher s poškozeným předním zavěšením skončil v kačírku,[33] Villeneuve závod dokončil třetí a stal se mistrem světa. Po návratu do boxů se Schumacher, přesvědčen o své nevině, chtěl odvolat, po zhlédnutí videa však uznal svou vinu.[43] Toto nesportovní chování chtěla Mezinárodní automobilová federace potrestat zákazem startu v úvodních dvou grand prix příští sezony,[44] což před závodem naznačoval Bernie Ecclestone,[43] ale nakonec zvolila diskvalifikaci z celého šampionátu, Schumacher si však mohl ponechat vítězství a body v osobních statistikách. Schumacherovy body se započítaly i týmu Ferrari v Poháru konstruktérů.[41] Zároveň musel odpracovat šedesát hodin veřejně prospěšných prací.[39] Jeden z diváků poté u hesenského soudu podal žalobu, v níž manévr označil za pokus o zabití, ta byla však zamítnuta.[41]

1998[editovat | editovat zdroj]

Souboj Schumachera s Coulthardem (Británie 1998)

Poprvé byl monopost italské stáje srovnatelný s konkurencí, McLaren uzavřel smlouvu s novým dodavatelem pneumatik Bridgestone a sezona tak byla téměř rozhodnuta.[45] Převahu McLarenu dokazovalo i dvanáct pole position z prvních třinácti závodů.[46] V úvodní Grand Prix Austrálie Schumacher vypadl s poruchou motoru již v šestém kole, třetí skončil v Interlagosu. Prvního vítězství dosáhl ve třetím podniku v Argentině, čímž snížil náskok Häkkinena z prvních dvou závodů. V Grand Prix San Marina dokončil druhý a ve Španělsku s velkým odstupem třetí. V Monaku při předjíždění Wurze poškodil monopost a byl klasifikován desátý; po šesti závodech figuroval v průběžné pořadí šampionátu až třetí. Následovaly tři vítězné velké ceny, díky nimž se dostal na průběžné druhé místo.[46] Ve Velké ceně Kanady přes trest stop&go, který dostal za kontroverzní vytlačení Frentzena vyjíždějícího z boxové uličky, předjel Fisichellu a ve Francii v přímém souboji porazil oba McLareny; Scuderia zde oslavila první double od roku 1990.[47]

Grand Prix Velké Británie vyhrál, přestože v závěru závodu dostal desetisekundový trest stop&go za předjetí Wurze pod žlutými vlajkami; odpykat si ho přijel na Todtův pokyn v posledním okruhu, cílem tak projel v uličce před boxy,[48] protože boxové stání týmu z Maranella bylo až za cílovou čarou, desetisekundový trest mu byl odečten až po projetí „cílem“.[46] Stal se tak prvním a doposud jediným pilotem, kterému se něco podobného povedlo,[46] Häkkinenův náskok stáhl na dva body. V Rakousku po dvojnásobném vyjetí z tratě dojel třetí. V domácí grand prix startoval po problémech s vozem devátý, za páté místo v cíli inkasoval dva body. V Maďarsku zvítězil taktikou tří zastávek v boxech a překonal svým 32. triumfem Nigela Mansella.[27]Grand Prix Belgie vedl s náskokem čtyřiceti sekund,[23] ale při předjíždění pomalého Coultharda o kolo Skot nečekaně zpomalil v kaluži vody[46] a Schumacher o něj urazil přední kolo. Po návratu do boxů se snažil pilota McLarenu napadnout;[39] Coulthard se za svou chybu omluvil až v roce 2003.[33]Itálii kraloval Schumacher a o vedení v mistrovství světa se dělil s Finem, který vrátil porážku rodákovi z Kerpenu v Lucembursku. O mistrovském titulu se rozhodovalo v posledním závodě, který hostila japonská Suzuka. Schumacher vyhrál kvalifikaci, v zahřívacím kole zůstal stát na startu, při stíhací jízdě z posledního místa na roštu mu na průběžném třetím místě v 32. kole explodovala pravá zadní pneumatika.[46][47] V celkové pořadí šampionátu se umístil druhý s 86 body, šesti triumfy a třemi pole position.

1999[editovat | editovat zdroj]

Ferrari do nové sezony nasadilo nový monopost F399. V Grand Prix Austrálie Schumacher zůstal stát na startu a po explozi pneumatiky v 31. kole dokončil na nebodované osmé pozici.[49]Grand Prix Brazílie vedl, ale rychlejší Häkkinen jej předjel a Schumacher dojel druhý. Po havárii prvního Häkkinena vyhrál GP San Marina a dostal se do průběžného vedení mistrovství světa. Po rychlém startu ve Velké ceně Monaka se protáhl na první místo, na kterém vydržel až do cíle. Šestnáctou výhrou za Ferrari překonal rekord v počtu vítězství jednoho jezdce u italské stáje, který držel Niki Lauda s patnácti vavříny.[49] Ve Španělsku jej oba stříbrné šípy předčily, v Kanadě nevydržel tlak dotírajícího Häkkinena a z prvního místa narazil ve třicátém kole do tzv. zdi šampionů,[50] čímž ztratil vedení v šampionátu.[49] V propršené Francii vedl, ale po problémech s elektronikou skončil pátý, když prohrál souboj s bratrem.[49]

Sezóna 1999 byla pro rudé vozy dobře rozjetá i díky Eddiemu Irvinovi, který až do Velké ceny Británie měl stejně bodů jako Schumacher, který v Silverstonu havaroval kvůli selhání brzd[45] v důsledku ztráty hydraulického tlaku[51] a utrpěl zlomeninu lýtkové a holenní kosti[49] pravé nohy v zatáčce Stowe v prvním kole závodu, který byl již v té době přerušen. Do zdi obložené modrobílou hradbou pneumatik narazil v rychlosti 107 km/h.[49] Zranění léčil tři měsíce, nemohl tak startovat v šesti závodech. Vrátil se na poslední dvě velké ceny, vyhrál obě kvalifikace, v závodech se jako týmová dvojka snažil dopomoci k titulu mistra světa svému irskému kolegovi;[39]Malajsii, kde na první místo pustil Irvina, i v Japonsku dojel druhý, i když Ferrari bylo rychlejší a Schumacher měl možnost předjet Häkkinena a pro Irvina zajistit titul.[52] Dále se spekulovalo o Schumacherově neochotě pomoci Irovi k titulu, údajně se mohl do seriálu vrátit již při Grand Prix Belgie.[53] Přes absenci v části sezony v šampionátu obsadil páté místo se 44 body a dvěma výhrami a spolu s Irvinem vybojovali výhru v Poháru konstruktérů pro Ferrari po šestnácti letech.[50]

2000[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2000 měl Schumacher nového týmového kolegu, Rubense Barrichella. Sezonu zahájil třemi výhrami. Při Grand Prix Velké Británie jej porazily oba McLareny, Schumacher dojel třetí. I v GP Španělska získaly stříbrné šípy double, Schumacher se po defektu musel spokojit se dvěma body za páté místo. Při deštivé GP Evropy porazil z pole position startujícího Coultharda i svého největšího rivala Miku Häkkinena a předstihl v počtu získaných bodů Ayrtona Sennu.[54] Vítězství ve Velké ceně Monaka mu překazila trhlina ve výfuku, která roztavila zavěšení brzd. Při kanadském závodě opět zapršelo, Němec z deště vytěžil další prvenství a náskok 24 bodů na Létajícího Fina. Při VC Francie shořel Schumacherovi motor, v Rakousku do něj v první zatáčce nabourali Ricardo Zonta a Jarno Trulli, a ani v domácím závodě nepřekonal nástrahy první zatáčky a Häkkinen smazal bodovou ztrátu na německého jezdce.

V první zatáčce Grand Prix Maďarska finský závodník Schumachera předjel a ujal se o dva body vedení šampionátu. Němec obsadil druhou příčku i v Belgii, kde jej Häkkinen odvážným manévrem v zatáčce Les Combes předjel kolem pomalého Zonty čtyři kola před cílem.[54] Ve VC Itálie Schumacher podporovaný tifosi zvítězil v kvalifikaci i v závodě, čímž vyrovnal 41 vítězství Ayrtona Senny.[36] Prvenstvím pokračoval i v americkém závodě, kdy se po explozi motoru Häkkinenova McLarenu ujal vedení v průběžném pořadí Poháru jezdců. V Japonsku si jezdec Ferrari vyjel pole position, ale po vynikajícím startu se ujal vedení Fin. Změna v čele nastala po prvním pitstopu, kdy Schumacher Häkkinena předjel.[55] Díky tomuto vítězství a 98 bodům jej Häkkinen již nemohl překonat, Schumacher se stal potřetí mistrem světa a poprvé s Ferrari, které jezdecký titul mistra světa čekalo 21 let. Svou první vítěznou sezonu ve stáji se vzpínajícím se koníkem završil prvenstvím v GP Malajsie.[27]

2001[editovat | editovat zdroj]

Obhajobu titulu začal v úvodním závodě v australském Melbourne pole position i výhrou v závodě. V této sérii pokračoval i při Grand Prix Malajsie, kde v dešti zajížděl kola o pět sekund rychlejší než zbytek startovního pole; bratři Schumacherové zde podvacáté společně bodovali.[56] I v Brazílii předčil všechny v kvalifikaci, v dešti jej kvůli kolizi s Montoyou porazil Coulthard v McLarenu.[57] Grand Prix San Marina nedokončil kvůli poruše zavěšení, první výhru v kariéře tu získal bratr Ralf.[56] Ve Španělsku až do posledního kola jezdil s vibrujícím vozem za Häkkinenem, kterému však pět zatáček před cílem selhal motor,[56] a Schumacher tak slavil další výhru. V Rakousku po souboji s Montoyou, který jej vystrčil z trati, dojel po stíhací jízdě druhý, když jej na pokyn týmu na stříbrnou příčku pustil Barrichello.[58] Velkou cenu Monaka vyhrál po problémech obou jezdců McLarenu.

Kanadě vyhrál šestou z osmi kvalifikací v sezoně. V závodě jej porazil bratr Ralf a poprvé v historii Formule 1 tak první dvě pozice v cíli patřily bratrské dvojici.[58] Na Nürburgringu i ve Francii zvítězil starší Schumacher nad mladším bratrem. V Grand Prix Velké Británie se do hry o titul vložil svým triumfem Létající Fin, Schumacher skončil druhý. Německou grand prix kvůli ztrátě tlaku v palivovém systému nedokončil. V Maďarsku si triumfem start-cíl zajistil již čtvrtý titul mistra světa, díky Barrichellovu druhému místu Scuderia Ferrari slavila výhru v Poháru konstruktérů. 52. vítězstvím v Grand Prix Belgie překonal rekord v počtu vítězství Alaina Prosta.[23]domácí grand prix pro Ferrari ze třetím místě na roštu dojel čtvrtý, v USA jej předčil výhrou se loučící Häkkinen. Sezonu završil triumfem start-cíl v Japonsku. Čtvrté prvenství mezi piloty si zajistil devíti výhrami, jedenácti pole position a 123 body. V sedmnácti velkých cenách stanul čtrnáctkrát na stupních vítězů.[56]

2002[editovat | editovat zdroj]

Michael Schumacher v roce 2002

Do prvních dvou závodů sezony 2002 Ferrari nasadilo loňský vůz, přesto v úvodní Grand Prix Austrálie Schumacher vyhrál. Druhý závod v Malajsii dokončil třetí po kolizi s Montoyou v úvodním kole. V Brazílii zvítězil již s novým F2002. V San Marinu a Španělsku triumfoval v kvalifikaci i v závodě. V Grand Prix Rakouska jezdil druhý za týmovým kolegou Barrichellem, který mu na pokyn týmu v poslední zatáčce přenechal první místo. V Monaku vrátil Coulthard Němci porážku z předchozího ročníku. V Kanadě po souboji s kolumbijským pilotem Williamsu získal 150. vítězství pro Ferrari.[59]Grand Prix Evropy po smyku na startu dojel druhý. V deštivé britské velké ceně po dalším duelu s Montoyou zvítězil. V Grand Prix Francie, kde pět kol před cílem předjel chybujícího Räikkönena,[60] si dojel pro výhru, která znamenala zisk pátého titulu, čímž se vyrovnal Juanu Manuelu Fangiovi. V kvalifikaci Velké ceny Německa získal jako první Němec v historii pole position[60] a před oslavujícími diváky svedl vítězný souboj s bratrem. V Maďarsku dokončil jako druhý za Barrichellem, v Grand Prix Belgie si dojel pro rekordní desáté vítězství v sezoně.[23] Ve velkých cenách Itálie a USA skončil druhý za Barrichellem. Úspěšnou sezonu završil hattrickemGrand Prix Japonska. Pátý mistrovský titul získal díky jedenácti vítězstvím, sedmi pole position, sedmi nejrychlejším kolům a 144 bodům, čímž získal dvojnásobek bodů svého týmového kolegy.[61] Ve všech sedmnácti závodech stál na stupních vítězů.

2003[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní automobilová federace se snažila omezit dominantní pozici Ferrari změnou pravidel bodování a jednokolovým formátem kvalifikace.[62] Ferrari podobně jako v sezoně 2002 nasadilo na úvod sezony mírně modifikovaný loňský monopost.[63] Schumacher v Austrálii odstartoval z pole position, ale po poškození podlahy vozu dojel čtvrtý a po devatenácti velkých cenách chyběl na stupních vítězů.[62] V Malajsii po trestu průjezdu boxy za souboj s Trullim získal šestým místem jeden bod. Na mokré trati Brazílie havaroval po smyku v 27. kole. První výhru zaznamenal v Grand Prix San Marina. Radost z ní mu zkalila smrt jeho matky Elisabeth v dopoledních hodinách v den konání velké ceny. Další dvě výhry přišly ve Španělsku, kde se poprvé představilo F2003-GA, a Rakousku, kde mu během pitstopu vzplanul monopost.[64] Grand Prix Monaka po marné snaze předjet pomalého Trulliho dokončil třetí.

Po výhře v Kanadě se poprvé v sezoně dostal do průběžného vedení šampionátu.[62] Po kolizi s Montoyou na Nürburgringu inkasoval čtyři body za pátou příčku. Ve Francii díky třetímu místu postodvacáté v kariéře stanul na stupních vítězů.[62]Británii obsadil čtvrtou příčku a v Německu po defektu pneumatiky sedmou. V Maďarsku po předjetí o kolo vítězem Alonsem dojel osmý, jeho náskok v čele šampionátu se zmenšil na pouhý bod před Montoyou a dva body před Kimim Räikkönenem.[62]Grand Prix Itálie potěšil domácí fanoušky hattrickem. Další prvenství zaznamenal při Velké ceně USA. V posledním závodě v Japonsku Schumacherovi stačilo pro obhajobu titulu získat bod za osmé místo. Po čtrnáctém místě v kvalifikaci si v souboji se Takumou Satóem ulomil přední spoiler,[62] v šikaně se srazil s bratrem, dokončil na osmém místě a získal potřebný bod, aby v šampionátu triumfoval již pošesté, čímž překonal Fangiův rekord. Vyhrál šestkrát, pětkrát zajel pole position i nejrychlejší kolo, v šestnácti závodech stál osmkrát na pódiu, celkově získal 93 bodů.

2004[editovat | editovat zdroj]

Michael Schumacher během GP USA 2004

V prvních pěti závodech sezony 2004 zvítězil, čtyřikrát získal pole position a nejrychlejší kolo závodu. V šestém závodě v Monaku po kolizi s Montoyou v 46. kole havaroval z prvního místa v tunelu při zahřívání pneumatik během jízdy za safety carem.[65] V dalších sedmi závodech v řadě triumfoval, získal tak prvenství v dvanácti ze třinácti odjetých grand prix.[65]Kanadě posté v kariéře startoval z první řady.[65] Jezdecká sestava Schumacher-Barrichello si zde zajistila dvacátý double.[65] Tento výsledek oba piloti zopakovali i v Maďarsku, kde tým z Maranella slavil čtrnáctý zisk Poháru konstruktérů.[65]Grand Prix Belgie si druhým místem zajistil sedmý titul mistra světa.[23] Druhý skončil také v Grand Prix Itálie.[65] Premiérovou Velkou cenu Číny po jezdeckých chybách dokončil dvanáctý. Triumfem start-cíl v Grand Prix Japonska získal rekordní třinácté vítězství v jedné sezoně, čímž překonal dvanáct prvenství Nigela Mansella z roku 1992, společně s bratrem Ralfem obsadili popáté v historii první dvě místa v cíli.[65] Poslední závod sezony v Brazílii dojel po smyku sedmý. Sedmý titul mistra světa vybojoval díky třinácti výhrám, 148 bodům, osmi pole position a deseti nejrychlejším kolům, patnáctkrát z osmnácti velkých cen obsadil stupně vítězů.

2005[editovat | editovat zdroj]

FIA pro sezonu 2005 znovu upravila pravidla, aby zamezila dominanci italské stáje, která na úvodní závody použila vůz z předchozí sezony. Schumacher  úvodní Grand Prix Austrálie po kolizi s Nickem Heidfeldem ve 43. kole nedokončil. V Malajsii jako sedmý zaostal o osmdesát sekund za vítězem Alonsem.[66] Pro Velkou cenu Bahrajnu Ferrari narychlo dokončilo nový monopost,[66] v souboji o vítězství s Alonsem jej po dvanácti kolech zastavila porucha hydrauliky. Velkou cenu San Marina po startu ze třináctého místa dojel druhý v závěsu za Alonsem. Ve Španělsku po dvou defektech odstoupil ze třetí příčky. Po problémech s pneumatikami v Monackém knížectví skončil sedmý. V Grand Prix Evropy se musel spokojit s pátým místem za Barrichellem. V Kanadě vybojoval stříbro, což byl jeho nejlepší výsledek první poloviny sezony,[66] a  Grand Prix USA, do které kvůli pneumatikám Michellin nenastoupilo sedm týmů, vyhrál.

Po odstoupení obou McLarenů i ve Francii vystoupil na stupně vítězů. V Británii dojel šestý, páté místo získal v domácí VC Německa. Po první pole position sezony v Maďarsku byl klasifikován druhý. V premiérové Grand Prix Turecka odstoupil v 33. kole kvůli poruše řízení. Velkou cenu Itálie se postupně propadl až na konečné desáté místo. V Belgii jej ve čtrnáctém kole vyřadil Sató. Čtvrtou pozicí v Brazílii v průběžném pořadí šampionátu klesl na čtvrté místo za Montoyou, před kterého se vrátil sedmým místem v Japonsku. Druhou Velkou cenu Číny po havárii v 23. kole nedokončil. V mistrovství světa jezdců obsadil třetí místo s jednou výhrou, 62 body, jednou pole position a třemi nejrychlejšími koly. V pěti závodech z devatenácti obsadil pódiové umístění.

2006[editovat | editovat zdroj]

Schumacherova poslední sezona u Ferrari

Poslední sezonu u Ferrari začal pole position v Bahrajnu, v závodě dojel druhý těsně za obhájcem titulu Alonsem. GP Malajsie dokončil na šestém místě. V 33. kole Velké ceny Austrálie havaroval kvůli nízké přilnavosti vozu.[23] První výhru zaznamenal v San Marinu, prvenstvím pokračoval i při Grand Prix Evropy. O jedno místo si pohoršil ve Španělsku, kde skončil druhý za španělským pilotem Renaultu. V závěru kvalifikace Velké ceny Monaka fingoval poruchu vozu v zatáčce Rascasse, odstaveným monopostem se snažil zbrzdit Alonsovo kvalifikační kolo. Za toto počínání byl odsunut na konec startovního roštu, z dvaadvacáté startovní pozice získal čtyři body za páté místo.[67]Británii a Kanadě dovezl své Ferrari na druhou příčku. Další dva závody v USA a Francii po zisku pole position vyhrál způsobem start-cíl. Další prvenství zaznamenal při domácí grand prix. Do Velké ceny Maďarska startoval po penalizaci z jedenácté příčky, v závodě po lehké kolizi s Fisichellou obdržel bod za osmé místo. V Turecku obsadil třetí místo, když při výjezdu safety caru čekal při zastávce v boxech za týmovou dvojkou Felipem Massou.

Před italskými tifosi po startu z první řady triumfoval a po závodě oznámil odchod z formule 1. V Číně ze šestého místa na startu porazil Alonsa a ujal se vedení v průběžném pořadí šampionátu. V Japonsku po startu z druhého místa vedl, ale v 37. kole odstoupil kvůli závadě na motoru, což se mu naposledy stalo v Grand Prix Francie 2000.[67] Závod vyhrál Alonso a Schumacher měl pouze teoretickou šanci na titul, Španěl by v posledním závodě nesměl bodovat a Schumacher by musel vyhrát. Do Velké ceny Brazílie se kvalifikoval desátý, po defektu v devátém kole jezdil poslední,[67] po stíhací jízdě dojel čtvrtý. Šestnáctou sezonu zakončil jako druhý za obhájcem titulu Fernandem Alonsem, dosáhl sedmi výher, čtyř pole position, sedmi nejrychlejších kol a 121 bodů. Ve čtrnácti z osmnácti závodů vystoupal na stupně vítězů.

Michael Schumacher (2007)

2007–2009: Poradce Ferrari[editovat | editovat zdroj]

29. října 2006 jej Scuderia Ferrari jmenovala poradcem a „super asistentem“ nového generální ředitele Scuderie Jeana Todta.[68] V této funkci se roku 2007 zúčastnil několika velkých cen. 24. října 2007 absolvoval na okruhu Fiorano pět kol s novým Ferrari F2007, časy se údajně nezaznamenávaly, jízda se konala pouze pro nejvyšší představitele Fiatu. 13. listopadu 2007 absolvoval oficiální testování, aby pomohl italskému týmu s vývojem vozu a pneumatik, neboť změnou pravidel byla zakázána elektronická kontrola prokluzu a Schumacher jako jeden z mála závodil ještě v době, kdy se nepoužívala. Na okruhu v Barceloně odjel 64 kol a zaznamenal nejrychlejší čas dne 1:21,922. I v roce 2008 absolvoval několik zkušebních jízd.[69] Rovněž se věnoval motocyklovým závodům.[70][71]

29. července tým Ferrari oznámil, že se do Formule 1 dočasně vrátí Michael Schumacher, aby zastoupil zraněného Brazilce, který měl nehodu ve druhé části kvalifikace GP Maďarska.[72] 31. července 2009 absolvoval testování s Ferrari F2007 a pneumatikami z GP2, testovat s tehdejším F60 nemohl kvůli zákazu testování během sezony,[73] výjimku pro sedminásobného šampiona zamítly týmy Williams, Red Bull a Toro Rosso.[74] Schumacher 10. srpna informoval prezidenta Ferrari Luku di Montezemola, že kvůli přetrvávajícím problémům s krkem, který si poranil při únorových motocyklových závodech, se do formule 1 nevrátí.[75] Pro sezonu 2010 se zástupci Ferrari marně vyjednávali třetí vůz pro Schumachera, který před oznámení přestupu k Mercedesu měl již ústně dojednanou tříletou smlouvu s Ferrari na pozici poradce.[76]

2010 - 2012: Mercedes Grand Prix[editovat | editovat zdroj]

2010[editovat | editovat zdroj]

23. prosince tým Mercedes Grand Prix na tiskové konferenci oficiálně oznámil návrat sedminásobného mistra světa do formule 1. Němec si smlouvu s Mercedesem vyjednal sám, svou novou manažerkou jmenoval svou tiskovou mluvčí Sabine Kehm. Dosavadní manažer Willi Weber se zabývá obchodními záležitostmi německého pilota.[77] O Schumacherově možném návratu se spekulovalo od převzetí Brawn GP Mercedesem, neboť již v roce 2000 v jednom rozhovoru prozradil, že by si uměl představit konec kariéry u této německé automobilky.[78] Radost z události vyjádřili například šéf F1 Bernie Ecclestone či Nigel Mansell,[79] naopak Němcův bývalý soupeř Damon Hill vyslovil obavu z nadržování ze strany FIA,[80] kterou vede Schumacherův přítel Jean Todt. Kritikou nešetřily ani italské deníky, které rodáka z Kerpenu označily za zrádce.[76] Spekulovalo se rovněž, zda Schumacherův poraněný krk, který mu zabránil v návratu roku 2009, vydrží zátěž ve voze formule 1.[81] Německým zaměstnancům Mercedesu, který propouštěl a stěhoval továrny na východ, vadil Němcův roční plat sedm milionů eur.[82] Na vstup do formule 1 se připravoval testováním nových monopostů GP2, protože testování ve f1 bylo až do února zakázané.[83] Přípravu s Mercedesem W01 zahájil 1. února společně s týmovým kolegou Rosbergem, kterého porazil třetím časem o půl sekundy.[84] Před sezonou požádal tým o vůz s číslem tři s odůvodněním, že preferuje lichá čísla, s nimiž získal všechny tituly mistra světa a jezdec s číslem čtyři nikdy šampionát nevyhrál. Žádosti bylo vyhověno.[85]

Do úvodní Grand Prix Bahrajnu odstartoval jako sedmý (podobně jako při svém debutu) a skončil za týmovým kolegou šestý.[86] V třetím volném tréninku v Austrálii zajel nejrychleji druhý sektor,[87] v závodě získal jeden bod za desáté místo po neplánovaném pitstopu kvůli ulomenému přednímu přítlačnému spoileru.[88] V desátém kole Velké ceny Malajsie odstoupil kvůli problémům s levým zadním kolem, kolega Rosberg dojel třetí.[89] Po závodě v Kuala Lumpur se vrátil do organizace jezdců GPDA údajně i kvůli nezvolení Pedra de la Rosy, který z této organizace vystoupil v roce 2006 na protest proti incidentu v Grand Prix Monaka 2006.[90] Další desátou příčku obsadil v Číně poté, co jej v závěrečných kolech předjel nováček Vitalij Petrov. Rosberg znovu stanul na stupních vítězů.[91] Do Španělska tým přivezl monopost více přizpůsobený Schumacherovi, který z toho vytěžil první porážku Rosberga a dvanáct bodů za čtvrté místo.[92] Grand Prix Monaka po předjetí Alonsa v posledním kole dokončil šestý.[93] Po závodě jej traťoví komisaři penalizovali dvaceti sekundami s odůvodněním, že závod nebyl restartován, přestože týmy dostali zprávu o odvolání safety caru.[94]

Turecku po předjetí Buttona v první zatáčce čtvrtou příčkou porazil Rosberga.[95]Kanadě poprvé nepostoupil do závěrečné části kvalifikace a dojel jedenáctý. V Grand Prix Evropy po mylném výkladu pravidel, který zapříčinil zbytečné zastávky v boxech,[96] skončil patnáctý. V Británii a Německu bodoval devátými místy. Čtrnácté místo v kvalifikaci na maďarskou grand prix bylo Schumacherovým nejhorším kvalifikačním umístěním roku 2010. Během velké ceny natlačil na cílové rovince Barrichella na boxovou zídku, za což dostal penalizaci posunu o deset míst na startovním roštu Velké ceny Belgie,[97] ve které po startu z 21. místa za deštivého počasí vybojoval sedmou příčku. V Itálii si na konto připsal dva body za devátou pozici. V Singapuru se umístil jedenáctý. Po šestém místě v Japonsku vyrovnal v Grand Prix Koreje svůj nejlepší výsledek sezony, když potřetí dojel čtvrtý. O tři místa si pohoršil v Brazílii. V Abú Dhabí kolidoval s Barrichellem v prvním kole.[98] Celkově obsadil deváté místo s 72 body, nejlépe dojel čtvrtý. V devatenácti závodech čtyřikrát v kvalifikaci a pětkrát v závodě porazil týmového kolegu Rosberga.

2011[editovat | editovat zdroj]

Schumacherův Mercedes při GP Malajsie 2011

Mistrovství světa formule 1 odstartovalo po nepokojích v Bahrajnu až Grand Prix Austrálie, kde Schumacher z bezpečnostních důvodů odstoupil kvůli poškození vozu od Alguersuariho.[99]Malajsii za deváté místo inkasoval dva body. Po startu ze čtrnáctého místa dojel v Grand Prix Číny osmý. V Turecku se poprvé v sezoně dostal do závěrečné části kvalifikace, po kolizi s Petrovem obsadil nebodovanou dvanáctou pozici.[100] Do cíle Grand Prix Španělska dorazil šestý. Na startu monacké grand prix kolidoval z pátého místa s Hamiltonem[101] a po 32 kolech odstoupil kvůli požáru monopostu.[102] Během Velké ceny Kanady na mokré trati atakoval vedoucího Vettela, v závěru závodu jej na osychající trati předjeli Button a Webber a Schumacher získal čtvrté místo.[103] Ve Valencii obsadil sedmnáctou příčku po kolizi s Petrovem na výjezdu z boxů.[104] Po penalizaci stop&go za předjetí Kobajašiho Velkou cenu Velké Británie dokončil devátý.[105] Na domácí trati se umístil osmý. V 26. kole Velké ceny Maďarska odstoupil kvůli závadě převodovky. První trénink na Grand Prix Belgie na deštivé trati vyhrál.[106] Do závodu odstartoval z posledního 24. místa, když havaroval v úvodní části kvalifikace,[107] v závodě se umístil pátý před šestým Rosbergem. Stejnou příčku obsadil i v Grand Prix Itálie. V 29. kole Grand Prix Singapuru při předjíždění Sergia Pereze těžce havaroval. Po startu z 8. místa obsadil v Japonsku šestou pozici. První trénink na Grand Prix Koreje, který se odehrál v deštivém počasí, vyhrál.[108] Po dvanáctém místě v kvalifikaci byl v 15. kole vyřazen Vitalijem Petrovem.[109] V Grand Prix Indie obsadil páté místo. V Grand Prix Abú Dhabí dokončil závod na 7. místě (po startu z 8. místa). V posledním závodě sezony se Schumacher umístil na patnáctý, když si při snaze dostat se před Bruna Sennu prorazil levou zadní pneumatiku a po její výměně pokračoval na posledním místě s velkou ztrátou. Senna byl později za tento incident potrestán. V šampionátu se umístil na osmém místě se 76 body, což je o 13 bodů méně, než získal jeho týmový kolega Nico Rosberg.

2012[editovat | editovat zdroj]

Z úvodní Grand Prix Austrálie, do které odstartoval ze 4. místa, jej vyřadila po deseti kolech převodovka. Ze třetího místa v kvalifikaci na Velkou cenu Malajsie si dojel po kolizi s Romainem Grosjeanem pro jeden bod za desátou příčku.[110] Do čínské grand prix se kvalifikoval jako třetí, po dvanácti kolech jej ze závodu vyřadila chyba mechanika v boxech.[111] V kvalifikaci na GP Bahrajnu si vyjel po problémech se systémem DRS až 18. příčku, po penalizaci za výměnu převodovky odstartoval z 22. pozice,[112] závod dokončil desátý a získal jeden bod. V GP Španělska po startu ze sedmého místa ve 12. kole kolidoval s Brunem Sennou, za což jej sportovní komisaři potrestali posunem o pět míst na startovním roštu monacké velké ceny.[113] Monackou kvalifikaci vyhrál, ale kvůli trestu z předchozí grand prix se mu výhra nepočítala jako další pole-position. Po startu ze šestého místa do něj najel Romain Grosjean, Schumacher se propadl a po stabilní jízdě na sedmém místě se kvůli potížích s tlakem paliva začal propadat a nakonec v 63. kole zajel do boxů a odstoupil.[114] Ve Velké ceně Brazílie 2012, poslední VC v jeho kariéře závodního jezdce startoval ze 13.pozice. V závodě krátce po startu dostal defekt a propadl se na 20. místo. Díky bouračkám soupeřů a proměnlivému počasí se však dokázal probojovat až na 7.místo v cíli. Před Velkou Cenou Japonska 2012 Michael Schumacher na tiskové konferenci oznámil, že po sezoně definitivně ukončí závodní kariéru ve Formuli 1.

Helma[editovat | editovat zdroj]

Schumacher na přilbě původně nosil pouze barvy německé vlajky a loga sponzorů, horní část pokrýval modrý kruh s bílými hvězdami. Později helmu doplnil šesti červenými proužky nad hledím, aby se odlišil od stájového kolegy Verstappena. Po příchodu k Ferrari si na zadní část přilby přidal vzpínajícího se koně. Od Monaka 2000, kdy změnil vzhled kvůli lepšímu rozlišení od Barrichella, používá současný design, kdy většinu přilby pokrývá červená barva. Zůstaly pouze německá vlajka, sponzorská loga a symbol Scuderie.[115] Čtyřirát při zvláštních příležitostech použil speciální design. V Japonsku 1998 vyměnil německou vlajku za šachovnicovou a bílou barvu za stříbrnou. Pro Grand Prix Itálie 2004 na počest Ferrari německou vlajku vystřídala italská. Při své poslední grand prix za Ferrari (Brazílie 2006) použil červenou přilbu bez reklam pouze s názvy vítězných grand prix v horní části.[116] Zatím naposled použil jiné barvy při Grand Prix Belgie 2011 a to u příležitosti dvacetiletého působení ve formuli 1, respektive 300.startu. Přilbu z 2011 měla zlatou barvu a byli na ní uvedeny letopočty 1991 a 2011, doplněné o sedm hvězdiček znázorňujících získané tituly mistra světa.[117] Schumacher ve spojení s firmou Schuberth pomohl vyvinout první lehkou uhlíkovou přilbu, která jezdce ochlazuje proudícím vzduchem.[118] V roce 2012 měla stříbrnou barvu. Při poslední GP své kariéry použil stejnou helmu, jen na ní bylo byl vzkaz pro fanoušky: "Life is about passions, thank you for sharing mine" (překlad: Život je o vášních, děkuji, že jste se mnou sdíleli mou.)

Kritika a kontroverzní momenty[editovat | editovat zdroj]

Schumacherovu dlouhou kariéru provází kritika za několik kontroverzních momentů, mezi něž patří úmyslné kolize se soupeři o titul v posledních závodech sezony, nebezpečná jízda a závody poznamenané týmovou režií. V posledním závodě sezóny 1994 došlo ke střetu s Damonem Hillem, který na Schumachera v celkovém pořadí ztrácel jeden bod a měl tak reálnou šanci získat titul. Oba jezdci byli vinou kolize ze závodu vyřazeni a tak titul mistra světa získal Schumacher, který byl obviňován z úmyslného zavinění, avšak závodní komisaři kolizi ohodnotili jako běžný závodní incident.[29] Další sporný závěrečný závod se odehrál v sezóně 1997, kdy Schumacher narazil do Villeneuvova vozu a vypadl ze závodu. Kanaďan závod dokončil a stal se mistrem světa a dva týdny po závodě byl Němec za úmyslné způsobení kolize diskvalifikován z celé sezóny 1997.[33]

Za nebezpečnou jízdu byl potrestán v Kanadě v roce 1997 za kolizi s Frentzenem a dále po kvalifikaci na Grand Prix Monaka 2006, kde Schumacher svým odstaveným vozem zablokoval zatáčku Rascasse, což podle traťových komisařů udělal úmyslně, aby jeho soupeř Fernando Alonso nemohl zajet lepší čas.[67] Za přitlačení Rubense Barrichella ke zdi v Gran Prix Maďarska 2010 byl potrestán posunem o deset míst na roštu následující grand prix.[97] Některé Schumacherovy výsledky v týmu Ferrari poznamenala týmová režie. Nejznámějším příkladem je Grand Prix Rakouska 2002, kde vedoucí Rubens Barrichello na pokyn týmu na cílové rovince v posledním kole pustil Schumachera před sebe a daroval mu tak vítězství. Němec se pak na stupních vítězů odmítl postavit na místo vítěze, na které gentlemansky pustil svého kolegu, jemuž na místě ihned předal i vítěznou trofej.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Schumacher S na Nürburgringu

Během své kariéry obdržel četná ocenění. Roku 1992 mu ADAC udělil titul nejlepšího sportovce v motorsportu, o rok později získal Zlatý volant od bulvárního časopisu Bild am Sonntag. V roce 1995 se stal sportovcem Německa. Mezi lety 2001–2003 třikrát za sebou získal titul evropského sportovce roku a také titul šampiona šampionů od deníku L'Équipe. V letech 2001–2002 jej deník La Gazzetta dello Sport vyhlásil sportovcem roku. Roku 2001 mu město Modena udělilo čestné občanství, následující rok obdržel Řád za zásluhy o Italskou republiku, v roce 2003 jej San Marino jmenovalo svým zvláštním vyslancem.[3] V dubnu 2002 byl jmenován za své přispění sportu Šampionem sportu UNESCO.[119][120] V letech 2002 a 2004 získal titul světového sportovce roku. Na tuto cenu byl nominován také v letech 2001, 2003, 2005 a 2007;[121] nikdo jiný nebyl vícekrát nominován než Schumacher.

V roce 2004 byl vyhlášen sportovcem roku v Německu a sportovcem století (ZDF). Od roku 2005 patří mezi členy Spolku sportovců za dárcovství orgánů.[3] Roku 2006 převzal na slavnostním večeru FIA zlatou medaili za přínos automobilovému sportu (za svou kariéru a úsilí o bezpečnost F1).[122] Ve stejném roce jej město Maranello poctilo čestným občanstvím. Od roku 2007 nese vlásenka zatáček osm a devět na Nürburgringu na jeho počest název Schumacher S.[123] V roce 2007 obdržel Cenu prince Austruského v oblasti sportu za své sportovní výkony a angažovanost v humanitární pomoci. Švýcarská fotbalová asociace jej ustanovila svým velvyslancem pro Mistrovství Evropy ve fotbale 2008.[124] 30. dubna 2010 od francouzského premiéra François Fillona dostal vyznamenání důstojníka Řádu čestné legie.[125]

Schumacher před charitativním fotbalovým zápasem

Charita[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1995 podporuje projekt UNESCO Děti v nouzi a vykonává funkci zvláštního vyslance UNICEF pro sport a výchovu.[3] Finanční prostředky získává především organizací exhibičních fotbalových utkání se známými osobnostmi.[36] Od roku 1997 přispívá do rozpočtů dětských fondů UNESCO a UNICEF.[126] Obětem zemětřesení v Jižní Asii v roce 2004 daroval prostřednictvím organizace UNICEF deset milionů dolarů (více než celá Česká republika).[126] Díky jeho příspěvkům se vybudovala škola v Dakaru, nemocnice v Sarajevu nebo středisko pro opuštěné děti v Limě.[126] Celková suma, kterou daroval na charitativní účely není známa, avšak v letech 2002–2006 daroval nejméně padesát milionů dolarů.[127]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Schumacher vlastní model každého monopostu F1, ve kterém závodil, kromě benettonů z let 1992 a 1994.[36] V roce 1992 byl po něm pojmenován asteroid (15761) Schumi. Třikrát vystoupil ve filmu: ve snímku Auta, kde namluvil Ferrari F430, ve filmu Asterix a Olympijské hry, kde hrál vozataje červené stáje, a ve filmu Horst Schlämmer – Isch kandidiere!. Hovoří plynule italsky.

Kompletní výsledky ve Formuli 1[editovat | editovat zdroj]

(Legenda, tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou označují zajetí nejrychlejšího kola v závodě)

Rok Tým Šasi Motor 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 Umístění Body
1991 Team 7UP Jordan Jordan 191 Ford HB 3.5 V8 USA BRA SMR MON CAN MEX FRA GBR GER HUN BEL
Ret
14.místo 4
Camel Benetton Ford Benetton B191 ITA
5
POR
6
ESP
6
JPN
DNF
AUS
DNF
1992 Camel Benetton Ford Benetton B191B Ford HB 3.5 V8 RSA
4
MEX
3
BRA
3
3.místo 53
Benetton B192 ESP
2
SMR
DNF
MON
4
CAN
2
FRA
DNF
GBR
4
GER
3
HUN
DNF
BEL
1
ITA
3
POR
7
JPN
DNF
AUS
2
1993 Camel Benetton Ford Benetton B193 Ford HB 3.5 V8 RSA
DNF
BRA
3
4.místo 52
Benetton B193B EUR
DNF
SMR
2
ESP
3
MON
DNF
CAN
2
FRA
3
GBR
2
GER
2
HUN
DNF
BEL
2
ITA
DNF
POR
1
JPN
DNF
AUS
DNF
1994 Mild Seven Benetton Ford Benetton B194 Ford Zetec-R 3.5 V8 BRA
1
PAC
1
SMR
1
MON
1
ESP
2
CAN
1
FRA
1
GBR
DSQ
GER
DNF
HUN
1
BEL
DSQ
ITA
Ex
POR
Ex
EUR
1
JPN
2
AUS
DNF
1.místo 92
1995 Mild Seven Benetton Renault Benetton B195 Renault RS7 3.0 V10 BRA
1
ARG
3
SMR
DNF
ESP
1
MON
1
CAN
5
FRA
1
GBR
DNF
GER
1
HUN
DNF
BEL
1
ITA
DNF
POR
2
EUR
1
PAC
1
JPN
1
AUS
DNF
1.místo 102
1996 Scuderia Ferrari S.p.A. Ferrari F310 Ferrari 046 3.0 V10 AUS
DNF
BRA
3
ARG
DNF
EUR
2
SMR
2
MON
DNF
ESP
1
CAN
DNF
FRA
DNS
GBR
DNF
GER
4
HUN
9
BEL
1
ITA
1
POR
3
JPN
2
3.místo 59
1997 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F310B Ferrari 046/2 3.0 V10 AUS
2
BRA
5
ARG
DNF
SMR
2
MON
1
ESP
4
CAN
1
FRA
1
GBR
DNF
GER
2
HUN
4
BEL
1
ITA
6
AUT
6
LUX
DNF
JPN
1
EUR
DNF
DSQ[p 1] 78
1998 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F300 Ferrari 047 3.0 V10 AUS
DNF
BRA
3
ARG
1
SMR
2
ESP
3
MON
10
CAN
1
FRA
1
GBR
1
AUT
3
GER
5
HUN
1
BEL
DNF
ITA
1
LUX
2
JPN
DNF
2.místo 86
1999 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F399 Ferrari 048 3.0 V10 AUS
8
BRA
2
SMR
1
MON
1
ESP
3
CAN
DNF
FRA
5
GBR
DNF
AUT
Inj
GER
Inj
HUN
Inj
BEL
Inj
ITA
Inj
EUR
Inj
MAL
2
JPN
2
5.místo 44
2000 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F1-2000 Ferrari 049 3.0 V10 AUS
1
BRA
1
SMR
1
GBR
3
ESP
5
EUR
1
MON
DNF
CAN
1
FRA
DNF
AUT
DNF
GER
DNF
HUN
2
BEL
2
ITA
1
USA
1
JPN
1
MAL
1
1.místo 108
2001 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F2001 Ferrari 050 3.0 V10 AUS
1
MAL
1
BRA
2
SMR
DNF
ESP
1
AUT
2
MON
1
CAN
2
EUR
1
FRA
1
GBR
2
GER
DNF
HUN
1
BEL
1
ITA
4
USA
2
JPN
1
1.místo 123
2002 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F2001 Ferrari 050 3.0 V10 AUS
1
MAL
3
1.místo 144
Ferrari F2002 Ferrari 051 3.0 V10 BRA
1
SMR
1
ESP
1
AUT
1
MON
2
CAN
1
EUR
2
GBR
1
FRA
1
GER
1
HUN
2
BEL
1
ITA
2
USA
2
JPN
1
2003 Scuderi Ferrari Marlboro Ferrari F2002 Ferrari 051 3.0 V10 AUS
4
MAL
6
BRA
DNF
SMR
1
1.místo 93
Ferrari F2003-GA Ferrari 052 3.0 V10 ESP
1
AUT
1
MON
3
CAN
1
EUR
5
FRA
3
GBR
4
GER
7
HUN
8
ITA
1
USA
1
JPN
8
2004 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F2004 Ferrari 053 3.0 V10 AUS
1
MAL
1
BHR
1
SMR
1
ESP
1
MON
DNF
EUR
1
CAN
1
USA
1
FRA
1
GBR
1
GER
1
HUN
1
BEL
2
ITA
2
CHN
12
JPN
1
BRA
7
1.místo 148
2005 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari F2004M Ferrari 054 3.0 V10 AUS
DNF
MAL
7
3.místo 62
Ferrari F2005 Ferrari 055 3.0 V10 BHR
DNF
SMR
2
ESP
DNF
MON
7
EUR
5
CAN
2
USA
1
FRA
3
GBR
6
GER
5
HUN
2
TUR
DNF
ITA
10
BEL
DNF
BRA
4
JPN
7
CHN
DNF
2006 Scuderia Ferrari Marlboro Ferrari 248 F1 Ferrari 056 2.4 V8 BHR
2
MAL
6
AUS
DNF
SMR
1
EUR
1
ESP
2
MON
5
GBR
2
CAN
2
USA
1
FRA
1
GER
1
HUN
8
TUR
3
ITA
1
CHN
1
JPN
DNF
BRA
4
2.místo 121
2010 Mercedes GP Mercedes MGP W01 Mercedes-Benz FO 108W 2,4 V8 BHR
6
AUS
10
MAL
DNF
CHN
10
ESP
4
MON
12
TUR
4
CAN
11
EUR
15
GBR
9
GER
9
HUN
11
BEL
7
ITA
9
SIN
13
JPN
6
KOR
4
BRA
7
ABU
DNF
9.místo 72
2011 Mercedes GP Mercedes MGP W02 Mercedes-Benz FO 108W 2,4 V8 AUS
DNF
MAL
9
CHN
8
TUR
12
ESP
6
MON
DNF
CAN
4
EUR
17
GBR
9
GER
8
HUN
DNF
BEL
5
ITA
5
SIN
DNF
JPN
6
KOR
DNF
IND
5
ABU
7
BRA
15
8.místo 76
2012 Mercedes AMG Petronas F1 Team Mercedes F1 W03 Mercedes FO 108Z 2.4 V8 AUS
DNF
MAL
10
CHN
DNF
BHR
10
ESP
DNF
MON
DNF
CAN
DNF
EUR
3
GBR
7
GER
7
HUN
DNF
BEL
7
ITA
6
SIN
DNF
JPN
11
KOR
13
IND
22
ABU
11
USA
16
BRA
7
13.místo 49
  1. Schumacher byl diskvalifikován ze sezony 1997 kvůli nebezpečné jízdě v GP Evropy, která způsobila nehodu s Jacquesem Villeneuvem

Rekordy ve Formuli 1[editovat | editovat zdroj]

Schumacherovo vítězné gesto (2004)
Rekord Počet
Tituly mistra světa 7 (1994, 1995, 2000–2004)
Série titulů 5 (2000–2004)
Vítězství v závodě 91
Série vítězství[pp 1] 7 (2004, EvropaMaďarsko)
Výhry s jedním týmem 72 (Ferrari)
Vítězství v jedné grand prix 8 (Francie)
Výhry v různých závodech 22
Nejdelší čas mezi první a posledním vítězstvím 14 let, 32 dní
Druhá místa 43
Stupně vítězů 156
Série umístění na stupních vítězů 19 (USA 2001Japonsko 2002)
Série umístění na první a druhém místě 15 (Brazílie 2002Japonsko 2002)
Bodovaná umístění 208
Série bodových umístění 24 (Maďarsko 2001Malajsie 2003)
Počet kol ve vedení závodu 4741 (22 155 km)
Pole position 68
První řada na startu 115
Nejrychlejší kola 78
Double (pole position a vítězství) 40
Hattrick (pole position, nejrychlejší kolo, výhra) 22
Body 1566
Výhry v Monze 5
Výhry v sezoně 13 (72 %) (2004)
Nejrychlejší kola v jedné sezoně[pp 2] 10 (2004)
Stupně vítězů v jedné sezoně 17 (100 %) (2002)
Největší bodový rozdíl mezi prvním a druhým 67 (2002)
Série let s výhrou 15 (1992–2006)
Závody s jedním týmem 181 (Ferrari)
  1. Společně s Albertem Ascarim
  2. Společně s Räikkönenem (2005, 2008)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Vladimír Rybecký. Zrození hvězdy. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 22–24. ISSN 1214-1933.  
  2. a b ALLEN, James. Michael Schumacher: Cesta na vrchol. Praha : XYZ, 20112. 277 s. ISBN 978-80-7388-628-8. S. 51–52.  
  3. a b c d e f g h i Petr Dufek. Tajná zóna. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 10–15. ISSN 1214-1933.  
  4. a b c KNUPP, Willy. Red Magic. Michael Schumacher und Ferrari. Hart am Limit.. Stuttgart : Motorbuch, 2002. 160 s. ISBN 3-613-30377-9. Kapitola Mit dem Kart zu den Sternen, s. 38–47. (německy) 
  5. a b Stuart Codling, Tom Clarkson 57 nejdůležitějších lidí v Schumiho dosavadním životě... F1 Racing. říjen 2002, roč. 3, čís. 10, s. 40–44. ISSN 1213-0443.  
  6. a b c d Petr Minařík. 5. Mistrovské loučení. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 36. ISSN 1214-1933.  
  7. Petr Dufek. Schumi nebo Fangio?. F1 Racing. září 2002, roč. 3, čís. 9, s. 31–32. ISSN 1213-0443.  
  8. a b c Petr Minařík. 2. První vítězství. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 33. ISSN 1214-1933.  
  9. KNUPP, Willy. Red Magic. Michael Schumacher und Ferrari. Hart am Limit.. Stuttgart : Motorbuch, 2002. 160 s. ISBN 3-613-30377-9. Kapitola Der private Weltmeister, s. 16–23. (německy) 
  10. Dům pro mistra. Formule. leden 2004, roč. 2, čís. 1, s. 9. ISSN 1214-1933.  
  11. a b Petr Dufek. Střídání. Formule. květen 2003, roč. 1, čís. 5, s. 17. ISSN 1214-1933.  
  12. Schumi 1 a 2. Formule 1. květen 2003, roč. 1, čís. 5, s. 34. ISSN 1214-0651.  
  13. ČTK, jis, Sport.cz. Šampión F1 Michael Schumacher narazil při lyžování do skály. Krvácí do mozku, jeho život je ohrožen, píší ve Francii. sport.cz [online]. 2013-12-29 [cit. 2013-12-29]. Dostupné online.  
  14. ČTK, jis, Sport.cz. Schumacherův zdravotní stav se mírně zlepšil. Legenda F1 podstoupila druhou operaci hlavy. sport.cz [online]. 2013-12-31 [cit. 2014-01-01]. Dostupné online.  
  15. a b c d e f Tom Clarkson. Rané období. F1 Racing. únor 2001, roč. 2, čís. 2, s. 26–30. ISSN 1213-0443.  
  16. Michael Schumacher: hračka. F1 Racing. únor 2001, roč. 2, čís. 2, s. 21. ISSN 1213-0443.  
  17. PETRÁNSKY, L. Michael Schumacher. Bratislava : Motýl, 2001. 127 s. ISBN 80-88978-55-6. Kapitola První setkání s Frentzenem, s. 8.  
  18. a b c Michaelův vývoj. F1 Racing. únor 2001, roč. 2, čís. 2, s. 31. ISSN 1213-0443.  
  19. 1990 – FIA World Sports-Prototype Championship [online]. [cit. 2011-08-17]. Dostupné online.  
  20. DTM statistics 1984-2010 M. Schumacher (4 Rennen) [online]. www.dtm.com (oficiální web), [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (německy) 
  21. a b c d Petr Minařík. 1. První body. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 32. ISSN 1214-1933.  
  22. Petránsky. 1991-1999. S. 46–47.
  23. a b c d e f g h i j k SCOTT, Tim. Do archivu: 249+1. F1 Racing. prosinec 2006, roč. 7, čís. 12, s. 26–34. ISSN 1213-0443.  
  24. JONES, Bruce. Encyklopedie Formule 1. Praha : Ottovo nakladatelství, 2005. 288 s. ISBN 80-7360-322-5. Kapitola 1992, s. 86–87.  
  25. a b c Petr Minařík. 3. Mezi elitou. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 34. ISSN 1214-1933.  
  26. SELUCKÝ, David. Grand Prix a Formule 1. Brno : Computer Press, 2006. 140 s. ISBN 80-251-0874-0. Kapitola Profesorův vítězný návrat, s. 109–111.  
  27. a b c d e f g h i Tom Clarkson, Stéphane Samson 51 vítězství. F1 Racing. září 2001, roč. 2, čís. 9, s. 22–34. ISSN 1213-0443.  
  28. D’ALESSIO, Paolo. Michael Schumacher. 1. vyd. Čestlice : Rebo, 2003. 188 s. ISBN 80-7234-317-3. Kapitola 1994, s. 25–47.  
  29. a b c d Petr Minařík. 4. První titul. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 35. ISSN 1214-1933.  
  30. a b c Selucký. Král je mrtev, ať žije král, s. 111–113.
  31. Petránsky. 1994 – První titul mistra světa. S. 54–57.
  32. ALLEN, James. Michael Schumacher: Cesta na vrchol. Praha : XYZ, 20112. 277 s. ISBN 978-80-7388-628-8. S. 210–211.  
  33. a b c d Petr Dufek. Schumacher lovcům uniká. Formule. listopad 2003, roč. 1, čís. 11, s. 26–33. ISSN 1214-1933.  
  34. a b Selucký. Opět Michael. S. 113–115.
  35. a b D’Alessio, kapitola 1995, 47–69 s.
  36. a b c d AZ co potřebujete vědět o Michaelovi a Mikovi. F1 Racing. listopad 2000, roč. 1, čís. 2, s. 34–35. ISSN 1213-0443.  
  37. a b c d e Petr Minařík. 6. Premiéra ve Ferrari. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 37. ISSN 1214-1933.  
  38. Steve Cooper. Renesanční chlápek. F1 Racing. prosinec 2006, roč. 7, čís. 12, s. 20–23. ISSN 1213-0443.  
  39. a b c d Pětiletá cesta k vítězství. F1 Racing. prosinec 2000, roč. 1, čís. 3, s. 50. ISSN 1213-0443.  
  40. a b WINDSOR, Peter. „Zdál se mi sen...“. F1 Racing. prosinec 2000, roč. 1, čís. 3, s. 44–49. ISSN 1213-0443.  
  41. a b c d e Petr Minařík. 7. Šampionát bez bodů. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 38. ISSN 1214-1933.  
  42. Selucký. Syn slavného otce. S. 117–118.
  43. a b Selucký. 1997 – Jediné slůvko: rozčarování. S. 62–65.
  44. Jones. 1997. S. 96–97.
  45. a b Přes limit. F1 Racing. únor 2001, roč. 2, čís. 2, s. 70–46. ISSN 1213-0443.  
  46. a b c d e f Petr Minařík. 8. Titul na dohled. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 39. ISSN 1214-1933.  
  47. a b Selucký. Nejrychlejší je Häkkinen. S. 119–120.
  48. Třpytivé trofeje. F1 Racing. únor 2001, roč. 2, čís. 2, s. 42–49. ISSN 1213-0443.  
  49. a b c d e f Petr Minařík. 9. Šestkrát absence. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 40. ISSN 1214-1933.  
  50. a b Selucký. Finova obhajoba. S. 120–122.
  51. Jones. Éra Michaela Schumachera. S. 103.
  52. Petránsky. 1999 – Když se zastaví čas. S. 68–78.
  53. Jones. 1999. S. 100–101.
  54. a b Petr Minařík. 10. Koník zařehtal. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 41. ISSN 1214-1933.  
  55. MCKLEIN. Z Maranella, s láskou. F1 Racing. listopad 2000, roč. 1, čís. 2, s. 28–29. ISSN 1213-0443.  
  56. a b c d Petr Minařík. 11. Snadné repete. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 42. ISSN 1214-1933.  
  57. Jones. Brazílie. S. 251.
  58. a b Selucký. Tomáš Enge ve formuli 1. S. 125–126.
  59. Selucký. Rudá bohyně. S. 126–128.
  60. a b Petr Minařík. 12. Rekordní nuda. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 43. ISSN 1214-1933.  
  61. D’Alessio, kapitola 2002, 127–159 s.
  62. a b c d e f Petr Minařík. 13. Kimi vzdoroval. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 44. ISSN 1214-1933.  
  63. D’Alessio, kapitola 2003, S. 159–188.
  64. Selucký. Rekordní Michael. S. 128–129.
  65. a b c d e f g Petr Minařík. 14. Sedmý titul. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 45. ISSN 1214-1933.  
  66. a b c Petr Minařík. 15. Nečekaný šok. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 46. ISSN 1214-1933.  
  67. a b c d Petr Minařík. 16. Stále na vrcholu. Formule. prosinec 2006, roč. 4, čís. 12, s. 32. ISSN 1214-1933.  
  68. New role for Schumacher at Ferrari? [online]. 2006-10-29, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. RICHTR, Tomáš. Dnes nejrychlejší Alonso, také na hladkých pneumatikách [online]. 2008-04-16, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  70. RICHTR, Tomáš. M. Schumacher zítra odstartuje do prvního ostrého závodu [online]. 2008-03-28, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  71. RICHTR, Tomáš. M. Schumacher čtvrtý, ale o nové kariéře neuvažuje [online]. 2008-03-30, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  72. ŠEVČÍK, Martin. Návrat krále: Schumacher nahradí Massu [online]. 2009-07-29, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  73. KŘÍŽ, Petr. Michael Schumacher po jízdě s vozem F1 necítil svaly [online]. 2009-08-04, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  74. KŘÍŽ, Petr. Williams, Red Bull a Toro Rosso nedaly Schumacherovi výjimku [online]. 2009-08-07, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  75. KŘÍŽ, Petř. Schumacher Massu nakonec nezastoupí! [online]. 2009-08-11, [cit. 2011-08-08]. Dostupné online.  
  76. a b FABRY, Pavel. Ferrari nepovažuje Schumachera za zrádce [online]. Formule.cz, 2010-01-03, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  77. HURT, Tomáš. Také Michael Schumacher mění svého manažera [online]. Formule.cz, 2010-03-03, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  78. Petránsky. Velká cena Brazílie. S. 82–83.
  79. SKALOŠ, David. Podle Ecclestonea bude příštím mistrem světa Vettel [online]. Formule.cz, 2009-12-30, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  80. HURT, Tomáš. Schumacherův návrat může být obtížný, varuje Hill [online]. Formule.cz, 2009-12-25, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  81. HURT, Tomáš. Schumacher je podle jeho manažera zdravotně fit [online]. Formule.cz, 2009-12-22, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  82. HURT, Tomáš. Ne všichni jsou z Schumacherova návratu nadšeni [online]. Formule.cz, 2009-12-28, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  83. HURT, Tomáš. Schumacher bude v Jerezu testovat monopost GP2 [online]. Formule.cz, 2010-01-10, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  84. HURT, Tomáš. Schumacher: „Cítím se jak malý kluk.“ [online]. Formule.cz, 2010-02-01, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  85. HURT, Tomáš. Schumacher požádal o prohození čísel s Rosbergem [online]. Formule.cz, 2010-01-20, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  86. FABRY, Pavel. Alonso s Massou vybojovali na úvod double pro Ferrari [online]. Formule.cz, 2010-03-14, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  87. FABRY, Pavel. V závěrečném tréninku potěšil domácí fanoušky Webber [online]. Formule.cz, 2010-03-27, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  88. FABRY, Pavel. Dramatický závod v Melbourne vyhrál Jenson Button [online]. Formule.cz, 2010-03-28, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  89. FABRY, Pavel. Red Bull složil reparát, Vettel s Webberem získali double [online]. Formule.cz, 2010-04-04, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  90. HURT, Tomáš. Schumacher se vrací do Asociace jezdců F1 [online]. Formule.cz, 2010-04-08, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  91. FABRY, Pavel. Button s Hamiltonem dovezli McLarenu double [online]. Formule.cz, 2010-04-18, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  92. FABRY, Pavel. Mercedes chce přizpůsobit auto Schumacherovi [online]. Formule.cz, 2010-04-27, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  93. FABRY, Pavel. Čtyřikrát zpomalený závod přinesl double Red Bullu [online]. Formule.cz, 2010-05-16, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  94. FABRY, Pavel. Schumacher penalizován za předjetí Alonsa [online]. Formule.cz, 2010-05-16, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  95. FABRY, Pavel. Kolize red bullů přinesla double McLarenu, Hamilton vítězí [online]. Formule.cz, 2010-05-30, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  96. FABRY, Pavel. Schumacher: „To byl teda závod.“ [online]. Formule.cz, 2010-06-27, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  97. a b HURT, Tomáš. Schumacher se omluvil Barrichellovi za svůj manévr [online]. Formule.cz, 2010-08-02, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online.  
  98. FABRY, Pavel. Vettel vítězí a stává se nejmladším šampionem Formule 1! [online]. Formule.cz, 2010-11-14, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online.  
  99. REDL, Lukáš. Schumacher odstoupil z bezpečnostních důvodů [online]. Formule.cz, 2011-03-27, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  100. SKALOŠ, David. Vettel dál válcuje konkurenci, vyhrál v Turecku [online]. Formule.cz, 2011-05-08, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  101. REDL, Lukáš. Na Monako bude chtít Mercedes co nejdříve zapomenout [online]. Formule.cz, 2011-05-29, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  102. SKALOŠ, David. Vettel vítězem událostmi nabité Velké ceny Monaka [online]. Formule.cz, 2011-05-29, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  103. SKALOŠ, David. Vettel chyboval v posledním kole, vítězí Button [online]. Formule.cz, 2011-06-12, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  104. SKALOŠ, David. Vettelova „one man show“ v ulicích Valencie [online]. Formule.cz, 2011-06-26, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  105. SKALOŠ, David. Fernando Alonso si připsal své první letošní vítězství [online]. Formule.cz, 2011-07-10, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online.  
  106. FABRY, Pavel. První trénink ovládli Schumacher s Rosbergem a déšť [online]. Formule.cz, 2011-08-26, [cit. 2011-09-12]. Dostupné online.  
  107. FABRY, Pavel. Dramatickou mokrou kvalifikaci znovu opanoval Vettel [online]. Formule.cz, 2011-08-27, [cit. 2011-09-12]. Dostupné online.  
  108. TESAŘ, Richard. Schumacher nejrychlejší v deštivém dopoledni [online]. Formule.cz, 2011-10-14, [cit. 2011-10-16]. Dostupné online.  
  109. SKALOŠ, David. Vettel vyhrál druhou Velkou cenu Koreje [online]. Formule.cz, 2011-10-16, [cit. 2011-10-16]. Dostupné online.  
  110. FABRY, Pavel. V deštěm přerušeném závodě překvapil vítězstvím Alonso! [online]. formule.cz, 2012-03-25, [cit. 2012-04-16]. Dostupné online.  
  111. FABRY, Pavel. Mercedes pokutován za chybu v boxech [online]. formule.cz, 2012-04-15, [cit. 2012-04-16]. Dostupné online.  
  112. SKALOŠ, David. Také Schumacher ztratí na roštu pět pozic [online]. formule.cz, 2012-04-22, [cit. 2012-04-24]. Dostupné online.  
  113. FABRY, Pavel. Schumacher v Monaku klesne na roštu o pět míst [online]. formule.cz, 2012-05-13, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online.  
  114. FABRY, Pavel. Webber triumfoval v Monaku a je šestým různým vítězem! [online]. formule.cz, 2012-05-27, [cit. 2012-05-28]. Dostupné online.  
  115. Biography [online]. [cit. 2011-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. Michael’s winning helmet [online]. 2006-10-21, [cit. 3011-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. Oslavenec Schumacher: Jsem na sebe hrdý, nic bych neměnil [online]. 2011-08-27, [cit. 2011-08-28]. Dostupné online.  
  118. Technika: Přilba [online]. f1sports.cz, 2009-02, [cit. 2011-08-28]. Dostupné online.  
  119. Michael Schumacher [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. ČTK. Heninová je Šampionkou sportu [online]. Aktuálně.cz, 2006-06-27, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
  121. Michael Schumacher [online]. Laureus World Sport Awards Limited, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. Schumacher honoured by the FIA [online]. The Official Formula 1 Website, 2006-12-11, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. Nurburgring legend - Michael Schumacher [online]. Formula1.com, 2007-07-21, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. Schumacher becomes Swiss football ambassador [online]. GPUpdate.net, 2007-04-16, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. Legion d'Honneur for Shumacher [online]. The Voice Of Russia, 2010-04-30, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  126. a b c Ivana Rybecká. Nejsem opotřebovaný!. Formule. leden/pnor 2005, roč. 3, čís. 1, s. 15. ISSN 1214-1933.  
  127. DUFF, Alex. Schumacher, Seven-Time Champion, to Quit Formula One (Update1) [online]. 2006-09-10, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALLEN, James. Michael Schumacher: Cesta na vrchol. Praha : XYZ, 20112. 277 s. ISBN 978-80-7388-628-8.  
  • D’ALESSIO, Paolo. Michael Schumacher. 1. vyd. Čestlice : Rebo, 2003. 188 s. ISBN 80-7234-317-3.  
  • PETRÁNSKY, L. Michael Schumacher. Bratislava : Motýl, 2001. 127 s. ISBN 80-88978-55-6.  
  • KNUPP, Willy. Red Magic. Michael Schumacher und Ferrari. Hart am Limit.. Stuttgart : Motorbuch, 2002. 160 s. ISBN 3-613-30377-9. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Formule 1 - Mistr světa
Předchůdce:
Alain Prost
Michael Schumacher
19941995
Nástupce:
Damon Hill
Mika Häkkinen 20002004 Fernando Alonso