Elio de Angelis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elio de Angelis
Stát Itálie Itálie
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní sezóny 1979 - 1986
Týmy Shadow, Lotus, Brabham
Závody 110 (108 startů)
Mistr světa 0 / 3. místo (1984)
Vyhrané závody 0
Stupně vítězů 9
Pole positions 3
Nejrychlejší kola 0
První závod Grand Prix Argentiny 1979
Poslední závod Grand Prix Monaka 1986
První vítězství Grand Prix Rakouska 1982
Poslední vítězství Grand Prix San Marina 1985

Elio de Angelis (26. březen 1958 Řím - 15. květen 1986 Marseille) byl italský automobilový závodník a excelentní pianista. Byl mistrem Evropy v motokárách a také účastníkem závodů Formule 1 v letech 1979-1986.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Elio se narodil v Římě 26. března 1958 v rodině váženého a zámožného stavitele Giulia de Angelise. Eliuv otec Giulio nebyl jen stavitel, ale také pětinásobný mistr světa v závodech motorových člunů[1].[2] Elio již v útlém mládí dosáhl jisté virtuozity ve hře na piano a stal se z něj skvělý pianista. V roce 1972, ve svých 14 letech začíná závodit na motokárách a o dva roky později si vychutnává titul italského šampióna ve třídě 100 cm³ a spolu s Riccardo Patresem a Eddie Cheeverem dostal šanci v národním týmu. V roce 1975 se stal vicemistrem světa a o rok později mistrem Evropy, navíc získal i Trofej CSAI ve třídě 100 cm³ a titul národního šampióna ve třídě 125 cm³ Super.

O jeho talentu nebylo pochyb a za plné podpory svého otce se v roce 1977 dostal do formule 3. Hned ve třetím závodě zvítězil a dal vale pomluvám, že si za peníze svého otce kupuje místo v kokpitu. Nejvíce na sebe upozornil v prestižním závodě formule 3 v Monaku, kde nestačil pouze na Didiera Pironiho. V polovině roku dostává od svého otce zcela nový monopost Ralt RT1 a k prvnímu vítězství z Mugella přidává další tři v Monze, Misanu a Maggiore. První sezóna ve formuli 3 mu přinesla titul italského šampióna a sedmé místo v mistrovství Evropy. Ten samý rok dostal šanci ve formuli 2, kde v týmu Scuderia Everest nahradil Lamberta Leoniho. S vozem Ralt RT1, který poháněl motor Ferrari Dino, zazářil hned v prvním závodě v Misanu, kde v první jízdě na 30 kol po napínavém souboji o čelní pozice dojel na čtvrtém místě. Ve druhé jízdě už takové štěstí neměl a po kolizi s Cheeverem dojel patnáctý a v celkovém součtu obou jízd mu to vyneslo celkově osmé místo. Poslední dva závody sezóny si odbyl v Estorilu a Doningtonu, v prvně jmenovaném musel odstoupit v prvním kole a v Doningtonu si dojel pro 10. místo. Koncem roku získal Bronzovou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint.

V roce 1978 dostal příležitost testovat v Fioranu testovat pro Ferrari a za jejich podpory absolvovat celý seriál mistrovství Evropy formule 2. Šasi Chevron však vykazovalo značné výkyvy ve výkonnosti a Elia stíhala jedna porucha za druhou a tak jediný úspěch přišel až v předposledním závodě v Misanu, kde dojel třetí. Morální podporou mu bylo vítězství s vozem formule 3 v Monaku, tady si ho všiml Jackie Stewart a představil ho Kenu Tyrrellovi. Koncem roku získal Zlatou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint.

Formule 1[editovat | editovat zdroj]

První možnost svézt se s vozem formule 1 dostal během testování motoru Ferrari Dino pro F2, na dráze ve Fioranu si ho všiml jak Gilles Villeneuve tak i Mauro Forghieri, hlavní konstruktér Ferrari. Netrvalo dlouho a seděl v kokpitu Ferrari 312T3 se kterým najezdil přes 500 testovacích kilometrů. V časech na jedno kolo zaostával za Villeneuvem jen o 0,2 s. Ve Ferrari pro něj ale místo nebylo, a tak začal vyjednávat s britskými týmy. Ken Tyrrell mu nabídl smlouvu a slíbil třetí vůz pro Grand Prix Kanady 1978, ale nakonec vůz připraven nebyl. Přes přítele Nikiho Laudu vyjednával s týmem Brabham, ale sponzor Parmalat si přál Piqueta. Nakonec si zajistil místo v týmu Shadow. Svůj debut si odbyl v Grand Prix Argentiny 1979, v kvalifikaci porazil nejen svého týmového kolegu Jana Lammerse, ale také Regazzoniho, Laudu i Hunta, startoval z 16 místa a do cíle dojel 7. Sezonu zakončil velkolepým čtvrtým místem v deštivém Watkins Glen, přesto nebyl spokojený a rozhodl se ze smlouvy u Shadow vyvázat. Aby si spravil náladu, nechal se zlákat ke startu v sérii Procar s vozem BMW M1, kde porazil celou světovou elitu.

Lotus[editovat | editovat zdroj]

Pro následující rok mu místo nabídl Colin Chapman v týmu Lotus. Získal tak místo ve špičkovém týmu navíc po boku legendy Maria Andrettiho. Elio se za vše odměnil 5. místem hned v prvním závodě a v Brazílii dojel dokonce druhý a zažil tak své první stupně vítězů. V sezóně dokázal ještě několikrát bodovat a zcela tak zastínil mnohem zkušenějšího Andrettiho, který dokázal získat pouhý bod. Rok 1981 byl pro celo stáj určitým rozčarováním, odešel stárnoucí Mario Andretti, de Angelise doplnil v týmu Nigel Mansell. Potíže se nevyhnuli ani novému konceptu Lotus 88, vůz se dvěma šasi, byl prohlášen za ilegální. Proto, než byl přepracován, museli jezdci soupeřit s konkurencí s rok starými vozy. Elio přesto dokázal s vozem pravidelně bodovat, což mu vyneslo 8. místo v šampionátu.

Rok 1982 začal stávkou jezdců v Kyalami, při které Elio bavil své kolegy klavírním vystupováním. Elio de Angelis znovu dokázal pravidelně bodovat a v Grand Prix Rakouska 1982 si připsal své první vítězství. Již v kvalifikaci naznačil, že je dostatečně rychlý i s handicapem atmosférického motoru, vybojoval si 7. místo hned za silnými vozy s turbem. V závodě pak jeho soupeře potkaly technické problémy a Elio se pět kol před cílem dostal do vedení, které si pak ohlídal před dotírajícím Rosbergem až do cíle s nejtěsnějším rozdílem 5 setin. V týmu se slavilo, kdo mohl ale tušit, že to bude poslední oslava pro Colina Chapmana, který v zimě podlehl infarktu. Tým Lotus prožíval jedno z nejtěžších období, i přesto že konečně získal přeplňované turbomotory Renault, výsledkově se mu nedařilo, Elio de Angelis dokončil 2 z 15 závodů. Oba jezdci zahájili sezonu se starým typem 91 a 92, od druhého závodu měli být konkurencí s novým motorem Renault, ale s novým vozem si de Angelis nerozuměl. Spásou pro tým byl příchod konstruktéra Gerarda Ducarouge, který přizpůsobil Lotus 91 novému motoru a označil ho jako 94T. S tímto vozem dokázal Elio dojet pro body v Monze a Brands Hatch si vyjel pole position, nebýt nehody s Partesem, mohl si připsat i vítězství.

Jen málokdo věřil, že se Lotus dokáže přenést přes všechny potíže a že bude pro ostatní konkurencí. Elio de Angelis všechny zaskočil hned v úvodu sezóny 1984, když si vybojoval druhé pole position a v závodě si dojel pro třetí místo. Černo zlatý Lotus de Angelise patřil mez nejlepší, v tom roce nestačil jen na nedostižnou dvojici McLarenu. Elio de Angelis zaznamenal nejúspěšnější sezonu, když získal třetí místo v šampionátu. V týmu dochází k rozbroji, po které odchází Mansell a ani Elio de Angelis s novým vedením nevychází. Novým kolegou mu je Ayrton Senna, chráněnec Petera Warra (nový šéf týmu). Začátek sezóny vyšel Eliovi fantasticky, po prvních čtyřech závodech byl v čele šampionátu a v Grand Prix San Marina si dojel pro své druhé vítězství. Přesto se veškerá pozornost týmu soustředila na Sennu, a tak Elio musel tým opustit, přesto dokázal v šampionátu dojet pátý.

Brabham[editovat | editovat zdroj]

S podporou firem Olivetti a Armani odešel do týmu kde o jeho schopnostech byli přesvědčení jak Bernie Ecclestone, mechanici, sponzoři tak dodavatel motorů BMW. Brabham BT55 byl nejnižším vozem ve startovním poli, byl tak nízký že i motor do něho byl uložen nakloněn. Ale nový koncept konstruktéra Gordona Murraye trpěl řadou nedostatků. Vůz neměl trakci, motor se nedostatečně chladil i mazal. V prvním závodě dokázal Elio dojet na 8. místě, v dalších třech závodech však cíl neviděl. Po Grand Prix Monaka se tým rozjel k testování do Paul Richard. Elio de Angelis byl na trati sám, když mu v rychlosti okolo 300 km/h ulétlo zadní přítlačné křídlo, monopost skončil po sérii kotrmelců o 200 m dál za svodidly koly vzhůru a vzňal se. Zabezpečení okruhu bylo nedostatečné, a tak první, kdo se k Eliovi dostali, byli Alan Jones, Alain Prost a Nigel Mansell, ale kvůli ohni se jim nepodařilo rychle obrátit vůz, což se stalo až po 10 minutách, následně museli čekat dalších 30 minut na vrtulník. Přestože příčinou jeho smrti bylo poškození mozku následkem nedostatku kyslíku, v oficiální zprávě stálo: „Vážná poranění hlavy a hrudníku“. Elio de Angelis plánoval, že po skončení kariéry ve formuli 1 by se stal hudebním skladatelem [3]

Kompletní výsledky F1[editovat | editovat zdroj]

(Legenda, tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position)

Rok Tým Šasi Motor 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 Umístění Body
1979 Interscope Shadow Racing Team Shadow DN9 Cosworth V8 ARG
7
BRA
12
RSA
Ret
USW
7
ESP
Ret
BEL
Ret
MON
DNQ
FRA
16
GBR
12
GER
11
AUT
Ret
NED
Ret
ITA
Ret
CAN
Ret
USA
4
15. místo 3
1980 Team Essex Lotus Lotus 81 Cosworth V8 ARG
Ret
BRA
2
RSA
Ret
USW
Ret
BEL
10
MON
9
FRA
Ret
GBR
Ret
GER
16
AUT
6
NED
Ret
ITA
4
CAN
10
USA
4
7. místo 13
1981 Team Essen Lotus Lotus 81 Cosworth V8 USW
Ret
BRA
5
ARG
6
SMR
BEL
5
8. místo 14
Lotus 87 MON
Ret
John Player Team Lotus ESP
5
FRA
6
GBR
Ret
GER
7
AUT
7
NED
5
ITA
4
CAN
6
LVS
Ret
1982 John Player Team Lotus Lotus 87B Cosworth V8 RSA
8
9. místo 24
Lotus 91 BRA
Ret
USW
5
SMR
BEL
4
MON
5
USE
Ret
CAN
4
NED
Ret
GBR
4
FRA
Ret
GER
Ret
AUT
1
SUI
6
ITA
Ret
LVS
Ret
1983 John Player Team Lotus Lotus 91 Cosworth V8 BRA
DSQ
17. místo 2
Lotus 93T Renault V6 USW
Ret
FRA
Ret
SMR
Ret
MON
Ret
BEL
9
USE
Ret
CAN
Ret
Lotus 94T GBR
Ret
GER
Ret
AUT
Ret
NED
Ret
ITA
5
EUR
Ret
RSA
Ret
1984 John Player Team Lotus Lotus 95T Renault V6 BRA
3
RSA
7
BEL
5
SMR
3
FRA
5
MON
5
CAN
4
USE
2
USA
3
GBR
4
GER
Ret
AUT
Ret
NED
4
ITA
Ret
EUR
Ret
POR
5
3. místo 34
1985 John Player Special Team Lotus Lotus 97T Renault V6 BRA
3
POR
4
SMR
1
MON
3
CAN
5
USA
5
FRA
5
GBR
NC
GER
Ret
AUT
5
NED
5
ITA
6
BEL
Ret
EUR
5
RSA
Ret
AUS
DSQ
5. místo 33
1986 Motor Racing Developments Brabham BT55 BMW BRA
8
ESP
Ret
SMR
Ret
MON
Ret
BEL
CAN
USA
FRA
GBR
GER
HUN
AUT
ITA
POR
MEX
AUS
- 0

Závody F1 nezapočítávané do MS[editovat | editovat zdroj]

Rok Grand Prix Okruh Vůz Pozice Výsledky
1979 Velká Británie Race of Champions Brands Hatch Shadow DN9 6. místo Výsledky
1979 Itálie Grand Prix Dino Ferrari Imola Shadow DN9 Odstoupil Výsledky
1980 Španělsko Grand Prix Španělska Jarama Lotus 81 3. místo Výsledky
1981 Jihoafrická republika Grand Prix Jihoafrické republiky Kyalami Lotus 81 3. místo Výsledky

Výsledky z ostatních kategorií automobilového sportu[editovat | editovat zdroj]

Sezóna Série Tým Vůz Závody Vítězství Pole position Podium Body Konečné umístění
1974 Motokáry (Itálie) 1. místo
1975 Motokáry (Svět) 2. místo
1977 Formule 3 (Itálie) Trivellato Racing Team Chevron B38-Toyota, Ralt RT1-Toyota 1 4 25 1. místo
Formule 3 (Evropa) Trivellato Racing Team Chevron B38-Toyota, Ralt RT1-Toyota 1 0 0 0 18 7. místo
Formule 3 (V. Británie) Trivellato Racing Team Chevron B38-Toyota, Ralt RT1-Toyota 1 0 0 0 8 12. místo
Formule 2 Scuderia Everest Chevron B40, Ralt RT1 3 0 0 0 0 0
1978 Formule 2 Everest Racing Team Chevron B42 12 0 0 1 4 14. místo
Formule 3 (V. Británie) Scuderia Everest Chevron B380 0 1 0 1 10 11. místo

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]