Úranos
| Řecké božstvo | |
|---|---|
| Prvotní bohové | |
Úranos (latinsky Caelus) byl v řecké mytologii první bůh nebes a nebe samo. Řecký výraz pro tohoto boha (Οὐρανός) byl také výrazem pro nebe. Po prvopočátečním Chaosu se zmocnil vlády nad světem.
Obsah |
Historie[editovat]
Byl zrozen samotnou Gaiou - Zemí. Když Úranos ovládl svět, spojili se v manželství a z něho vzešly děti Titáni:
Později následovali další potomci:
- tři Kyklópové - jednoocí obři
- tři Hekatoncheirové - obři s padesáti hlavami a stem rukou.
Úranos všechny své děti nenáviděl, zejména Hekatoncheiry, svrhl je do Tartaru, do nitra země, odkud nesměli ven. Matka Gaia ponoukala Titány, aby za to Úrana potrestali a zbavili ho vlády. Nakonec se odhodlal nejmladší Kronos, zbavil ho mužství a vlády a prohlásil se za vládce sám.
Z Úranovy krve zrodila Gaia obry Giganty a Erínye - bohyně pomsty. Podle některých verzí byla posledním jeho potomkem bohyně Afrodíté, zrozená z mořské pěny. Většinou je však uváděn jako její otec Zeus a matkou bohyně Dióna.
U Římanů se stal z Úrana Uranus, bůh nebe a otec Saturna, který byl ztotožněn s řeckým Kronem. Bůh Calus patří až do císařské doby.
Starořecká báje o bohu jménem Uranos může souviset s bájí staroindickou, kde by mu přibližně odpovídal bůh Varuna. Uvažovalo se dokonce o etymologické souvislosti, ta však není považovaná za pravděpodobnou.
Manželky / děti[editovat]
Všechny své potomky zplodil Uranus s Gaiou, kromě Afrodíté, která se zrodila z mořské pěny oplodněné genitáliemi vykastrovaného Urana. Seznam jeho potomků, včetně druhového zařazení:
první děti[editovat]
1 Titáni, starší bohové
- Okeanos, nejstarší z titánů
- Koios
- Kríos
- Hyperion
- Iapetos
- Mnémosyné
- Foibé
- Rheia
- Téthys
- Theia
- Themis
- Kronos, nejmladší z titánů, sesadil Urana. Pak byl sám sesazen Diem,svým nejmladším potomkem.
další děti[editovat]
2 Kyklopové, jednoocí giganti
z krve, k pomstě za vzpouru[editovat]
4 Erínye, tři Fúrie
5 Giganti
náhodně, z pěny, po kastraci[editovat]
6 Melia, hamadryáda jasanu[zdroj?]
Související články[editovat]
Literatura[editovat]
- Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky
- Publius Ovidius Naso, Proměny
- Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti
- Robert Graves (1982), Řecké mýty - Odeon, Praha
- Bořek Neškudla (2003), Encyklopedie řeckých bohů a mýtů – Libri, Praha, ISBN 80-7277-125-6
- Vojtěch Zamarovský (2005), Bohové a hrdinové antických bájí – BRÁNA s.r.o., Praha, ISBN 80-7243-266-4