Tycho Brahe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tycho Brahe
Tycho Brahe
Tycho Brahe
Narození 14. prosince 1546
Knudstrup, Dánsko
Úmrtí 24. října 1601
Praha
Příčina úmrtí Selhání ledvin
Občanství Dánsko
Povolání autor, spisovatel a astronom
Podpis
Tycho - podpis

Tycho Brahe (14. prosince 1546, Knudstrup, Dánsko24. října 1601, Praha), původním jménem Tyge Ottesen Brahe, (někdy uváděný jako Tycho de Brahe[1]), byl význačný dánský astronom, astrolog a alchymista. Byl považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy, jenž byl překonán až šedesát let po vynalezení dalekohledu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl potomkem starého šlechtického rodu. Studoval filozofii a rétoriku v Kodani (15591562), poté práva v Lipsku. V roce 1565 zdědil značné jmění a začal se věnovat svým koníčkům – alchymii, ale především astronomii. Později pokračoval ještě ve studiu chemie v Augsburgu. Roku 1571 se po smrti otce vrátil do Dánska a získal vlastní observatoř. 11. listopadu 1572 pozoroval (a popsal ve spise O nové hvězdě) výbuch supernovy SN 1572 v souhvězdí Kasiopeja. Poté cestoval nějaký čas po Evropě. Velkorysá nabídka dánského krále Frederika II., který mu nechal postavit laboratoře a observatoře Uranienborg a Stjerneborg na ostrově Hven, jej přiměla k návratu. Na králem darované ostrovní observatoři pracoval přes dvacet let. V roce 1597 se nepohodl s novým králem (Kristián IV.), nějaký čas cestoval po Evropě a v roce 1599 byl Rudolfem II. na radu Tadeáše Hájka z Hájku pozván do Prahy, kde působil jako císařský astrolog u dvora. Postavil novou observatoř v Benátkách nad Jizerou, kde mu posledních několik měsíců života dělal asistenta Jan Kepler.

Braheho náhrobek v Týnském chrámu

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Podle pověsti zemřel Brahe na protržení močového měchýře při pozorování zatmění Slunce nebo kvůli tomu, že ze společenských důvodů nemohl vstát od hostiny dříve než císař. Podle historických pramenů se ve skutečnosti roznemohl na (či po) hostině u Petra Voka z Rožmberka, kde bujaře popíjel. Když se vrátil domů, nebyl schopen močit a trpěl silnými bolestmi. Někteří vědci se na základě dobových popisů příznaků domnívají, že ho postihla akutní urémie, která bývá zpravidla důsledkem selhání ledvin. Zemřel po necelých dvou týdnech – 24. října 1601. [2] Pohřben byl po smrti na pražském Starém Městě v kostele Panny Marie před Týnem u Staroměstského náměstí. V roce 1901 byly jeho ostatky vyzvednuty, prozkoumány a uloženy do nové cínové rakve na stejném místě.[3]

Vědci v roce 1901 tehdy odebrali vzorky jeho vlasů a vousů. Část tohoto vzorku poté získali Dánové v roce 1991. Dvojí zkoumání zjistilo ve vousech i vlasech nebývale velké koncentrace rtuti. Tak velké množství, že závěr byl nasnadě: právě otrava rtutí zjevně způsobila selhání ledvin a způsobila smrt. První zkoumání provedl profesor Bent Kempe z Ústavu soudní chemie Kodaňské univerzity [4], druhé Jan Pallon ze švédské Univerzity v Lundu[5]. Oba vědci užili jiné metody a zkoumali jiné vzorky, a i výsledky se tedy liší v řadě detailů: podle Kempeho se jedovatá rtuť dostala do jeho těla zhruba 11 až 12 dní před smrtí, Pallon vyčetl ze svých analýz, že silnou dávku jedu dostal asi 13 hodin před smrtí (což někteří interpretují tak, že byl otráven nadvakrát).[6]

Spekulace o okolnostech smrti[editovat | editovat zdroj]

Profesor Kempe ve své studii vyslovuje domněnku, že se Brahe otrávil sám, používal totiž svůj léčivý lektvar, který rtuť obsahoval. Pallon konstatuje, že mohl být také zavražděn. O tom, kdo by mohl být jeho vrah, se objevila řada spekulací, žádná z nich však nepřináší důkazy. Kniha Nebeská intrika z jeho vraždy obviňuje Keplera, který se dle autorů toužil dostat k Braheho astronomickým záznamům [7]. S jinou teorií přišel dánský historik Peter Andersen, podle kterého byl Tycho Brahe otráven svým vzdáleným příbuzným švédským šlechticem jménem Erik Brahe, a to na pokyn dánského krále Kristiána IV.[8]

Nové zkoumání Braheho ostatků[editovat | editovat zdroj]

V lednu roku 2009 požádalo Dánsko o opětovnou exhumaci. Cílem mělo být zjištění, zda smrt nezapříčinila otrava chloridem rtuťnatým. Dánský vědecký tým přijel do Prahy 15. listopadu 2010 a začal ostatky zkoumat[9]

Archeologové Braheho ostatky uložené v cínové rakvi vyzvedli 15. listopadu. Uvnitř byly části dlouhých kostí, žeber i část lebky. Zachovaly se i zuby v horní čelisti. Dne 17. listopadu 2010 pak radiologové pražské Nemocnice Na Homolce kostru zkoumali pomocí počítačové tomografie (CT).

O dva roky později byla vydána zpráva, že Brahe zemřel v Praze přirozenou smrtí, nikoli otravou.[10] Podle vědeckých závěrů nebyly v jeho ostatcích nalezeny stopy po rtuti v takovém množství, které by mohlo způsobit jeho smrt.[11]

Smrt Tychona Braheho a pátrání po jejích okolnostech beletristicky zpracoval Jan Rybář v detektivce s názvem Čtvrtá kostka (ta je podle recenze MF DNES „chytřejší než Dan Brown“[12]).

Zední kvadrant (Tycho Brahe 1598)

Výzkum[editovat | editovat zdroj]

Tycho Brahe vytvořil originální kosmologickou teorii: podle ní je sice Země středem vesmíru, ale kolem ní obíhá jen Slunce a Měsíc. Ostatní planety obíhají kolem Slunce. Vytvořil tak jeden z kompromisních modelů mezi geocentrickou teorií Ptolemaia a teorií heliocentrickou Mikuláše Koperníka.

Přesným měřením paralaxy dokázal, že komety se nacházejí vně měsíční dráhy. Na základě Brahových pozorování (především poloh Marsu) mohl o několik let později Jan Kepler formulovat své slavné zákony oběhu planet. Před tím se ale střetl s Tychonovými dědici a naměřená data získal až po zákroku císaře.

Na Brahovu počest byl pojmenován měsíční kráter Tycho.

Ve své astrologické praxi prosazoval myšlenku, že postavení nebeských těles pozemské události ovlivňuje, nikoliv předurčuje. Sepsal dva astrologické traktáty (jeden o vlastním systému výpočtu astrologických domů). Tato díla se nedochovala.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jméno Tycho Brahe bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HADRAVA, Petr; HADRAVOVÁ, Alena. Jak se Tycho Brahe jmenoval?. Vesmír. 8. 12 1995, roč. 84, čís. 12, s. 709. Dostupné online. ISSN 0042-4544.  
  2. Jak zemřel Brahe, Reflex, 30. 9. 2010
  3. Hrob Tycha Braha. Ilustrovaný svět. 1901, roč. I, čís. 21, s. 652.  
  4. Kaempe, Thykier, Pedersen: The cause of death of Tycho Brahe in 1601. Proceedings of the 31st TIAFT Congress, Leipzig 1993, Contributions to Forensic Toxicology. MOLINApress, Leipzig 1994, str. 309 315
  5. Pallon Jan: Did mercury poisoning cause the death of Tycho Brahe? 1996, Anotace: www.fixedearth.com/brahe_poisoned.htm
  6. Jak zemřel Brahe? Vědci otevřou hrob., traveldigest.cz
  7. Gilder Josua, Gilder Anne-Lee: Heavenly intrique, Johannes Kepler, Tycho Brahe and the Murder Behind one of History´s Greatest Scientific Discoveries. Doubleday. 2004.
  8. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=627460
  9. http://www.novinky.cz/domaci/216832-archeologove-oteviraji-hrob-tycha-braha.html.
  10. ČTK. Tycha Braha v Praze neotrávili, hlásí Dánové. lidovky.cz [online]. 2012-11-15 [cit. 2012-11-15]. Dostupné online.  
  11. http://amaze.cz/tycho-brahe
  12. http://kultura.idnes.cz/glosa-zahada-tycha-brahe-predci-i-brownovu-sifru-jen-uvod-skripe-p80-/literatura.asp?c=A101104_183519_literatura_tt

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 47–48.  
  • MIKOVEC, Ferdinand Břetislav. Tycho Brahe : životopisný nástin od Ferdinanda B. Mikowce. Praha : Pospíšil, 1847. Dostupné online.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 69.  
  • SMOLÍK, Josef. Mathematikové v Čechách od založení university Pražské až do počátku tohoto století. Praha : [s.n.], 1864. Dostupné online. - kapitola Tycho de Brahe, s. 86–95.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha : Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 122–124.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]