Erós

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o řeckém bohu lásky. Další významy jsou uvedeny v článku Eros (rozcestník).
Řečtí bohové
řada
Prvotní bohové
Titáni a Olympané
Vodní bohové
Podsvětní bohové
Jiní bohové
Personifikované představy

Erós (latinsky Amor nebo Cupido, řecky Ἔρως) je bůh lásky a sama láska; syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty, uctívaný též jako božstvo úrody. Ztělesňuje princip lásky v jakékoli podobě (heterosexuální i homosexuální).[1] Jeho římským ekvivalentem byl Amor. Jako Dionýsos, byl i on někdy zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“. Podle starších mýtů je Erós zosobnění mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu.

Podle Hésioda se Erós zrodil současně s matkou země Gaiou. Spojil rozptýlené počátky věcí, z nichž vznikly všechny živé bytosti, bohové, lidé i zvířata.

Představy o Erótovi[editovat | editovat zdroj]

Eros hrající na lyru, Muzeum Louvre

Staří Řekové uznávali dvě koncepce pojmu Erós; v první, podle orfického mýtu o stvoření světa, je primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. V Hesiodově spisu Theogonia, nejslavnějším řeckém mýtu o stvoření, Erós se objevil z prvotního Chaosu společně s Gaiou, zemí a Tartarem, podsvětím; podle Aristofanovy hry Ptáci se vylíhl ze stříbrného vejce, sneseného bohyní Noci, které se dvořil Vítr. V Eleusinských mytérií byl uctíván jako Protogonus, prvorozený.

Střídavě, v pozdějším starověku byl Erós uváděn jako syn Afrodíté a buď Area, Herma nebo Héfaista, nebo že jeho rodiči byli Porus a Penia, nebo jindy Iris a Zefyros; tento Erós doprovázel Afrodítu, spojující prvotní sílu lásky a přinášející ji smrtelníkům.

Erós přináší radost i žal, vládne nad vším a všude: vznáší se na zlatých křídlech ozbrojen lukem a šípy. Koho zasáhne svou střelou, ten podlehne lásce. Erós je roztomilý i ukrutný, veselý i potměšilý, lidé po něm touží, opěvují ho i proklínají.

Zeus dobře věděl, že Erós přinese na svět i strádání a věděl i to, že ani on sám jeho střelám neodolá. Chtěl ho hned po narození zahubit, avšak Afrodíté syna ukryla v hlubokém lese a svěřila ho na vychování divokým lvicím.

Erós, červená cívka z Atiky, cca 470–450 př.n.l.

Když vyrostl, vrátil se ke své matce na Olymp a všichni bohové ho pro jeho krásu a půvab přivítali. Stal se Afrodítiným pomocníkem a měl stále tolik práce, že si přibral za pomocníky Erótky čili Amorky. Prý byli jeho bratry, mezi nimi také Anterós („Protiláska“); zmínky o něm se vyskytují až v poměrně pozdních bájích.

V umění byl Erós obvykle zobrazovaný jako nahý okřídlený chlapec nebo jako dítě (ačkoli tato představa je svázána více s Amorem z římského náboženství, u Řeků byl spíše mladíkem) se svým lukem a šípy v ruce. Používal dva druhy šípů: jeden zlatý s křidélky z holubích per, který způsoboval okamžitou lásku; jiný s křidélky ze sovích per, který vyvolával lhostejnost. Básnířka Sapfó ho popsala jako „sladkobolný“ a „krutý“ ke svým obětem; byl také nesvědomitý, rozpustilý a charismatický. V orfickém mýtu o stvoření světa ho nazývali také Fanes. Erós tu byl popsán jako hermafrodit, který stvořil zemi, oblohu, slunce a zemi. Měl údajně čtyři hlavy a řval někdy jako lev, bučel jako býk, syčel jako had nebo bečel jako beran. Občas byl také zobrazován jako slepec nebo se zavázanýma očima.

V raném Řecku nebylo uctívání Eróta obvyklé, ale postupem doby se stalo rozšířeným. Byl náruživě uctíván v kultu úrodnosti v Thespiaei a hrál také důležitou roli při Eleusinských mystériích. V Athénách sdílel velmi oblíbený kult společně s Afrodítou a každý čtvrtý den v měsíci byl zasvěcen právě jemu. V některých částech starověkého Řecka byl uctíván jako bůh pederastie (např. na Krétě, v Thébách a ve Spartě), jinde byl jeho kult bisexuální (např. v Tróji a Lakónii).[1]

V moderní době je Erós oslavován na Erótův den, svátek oslavy lásky a sexuality, který připadá na 22. ledna, kdy je planetka 433 Eros nejblíže Zemi.

Mýty spojené s Erótem[editovat | editovat zdroj]

Erótova socha z naleziště v Pompejích

Sám Erós byl proti lásce také bezmocný (pokud mu nepomohl Anterós). Mýty uvádějí několik jeho milostných historek.

Jedním ze známých mýtů je příběh Eróta a Apollóna, který si z Eróta tropil posměšky ohledně jeho střelby ze zlatého luku. Erót za to způsobil svou střelou, že se Apollón zamiloval do nymfy Dafné, dcery Ládóna, která však Apollónem opovrhovala. I to měl na svědomí Erót, který ji zasáhl pro změnu šípem, který lásku zabíjel. Dafné v hrůze před Apollónem, který byl přitom nejkrásnějším z bohů, požádala svého otce o změnu podoby a ten jí vyhověl. Změnil Dafné ve vavřínový strom, jehož listy si pak Apollón zdobil hlavu na paměť své první lásky.

Příběh Eróta a Psyché má dlouholetou tradici jako lidový příběh starověkého řecko-římského světa dávno předtím, než byl publikován; prvním byl Apuleius ve své novele Zlatý osel. Novela je sama napsána v římském pikareskním stylu, i když Psyché a Afrodité si udržují řecké znaky. Je to pouze Erós, jehož role pocházela z jeho úlohy v římském panteonu.

Tento příběh je pouze odbočkou a strukturální paralelou k hlavní dějové linii Apuleiovy novely a je vypravován pro obveselení nějakou stařenou dívce zajaté lupiči. Vypravuje se v něm o lásce plné protivenství mezi Erótem a Psyché, jejíž jméno je obtížně přeložitelné, snad může být míněna „duše“, „mysl“, nebo spíše oboje. Psyché byla natolik krásná, že její krása pobouřila i bohyni krásy Afrodité, protože lidé kvůli ní opouštěli její oltář a uctívali místo toho tuto smrtelnici. Afrodité proto nařídila svému synu Erótovi, aby ji zranil šípem lásky k nejhoršímu muži na světě. Erós se však místo toho zamiloval do Psyché sám a nechal ji unést do svého sídla, kde se s ní každou noc za tmy scházel. Jejich klid a mír je však narušen závistivými sestrami Psyché, které způsobí, že se Psyché pokusila zjistit jeho pravou podobu. Erós, popálený olejem z lampy, pomocí které se ho Psyché snažila poznat, od ní odletí a Psyché se ho snaží hledat po celém světě. Pokud chce Psyché získat svou lásku zpět, musí splnit tři úkoly, přičemž jeden z nich ji zavede až do podsvětí. Úkoly se jí podaří splnit a nakonec se smíří se svou tchyní a je přijata do panteonu bohů jako nesmrtelná Erótova manželka. Výsledkem lásky Eróta a Psyché pak byla jejich dcera, pojmenovaná Hédoné, neboli Rozkoš.

Návštěva a návrat Psyché z podsvětí z ní udělalo symbol věrnosti, podobně jako byli Dionýsos a Persefona. Stala se objektem některých náboženských mysterií a byla občas zmiňována s populárními Eleusinskými mysterii.

Někteří lidé věří, že tento příběh vypravuje o tom, že láska přichází tehdy, když člověk v touze (Erós) sní spíše o duši (Psyché) svého protějšku, než aby toužil po jeho těle. Dva mohou nalézt lásku, ale ještě snadněji ji mohou ztratit kvůli nedůvěře.

Erós v umění[editovat | editovat zdroj]

Erós byl častým námětem uměleckých děl. např.:

  • socha Erós Centocellský (nalezena v osadě stejného jména u Říma a je snad dílem Praxitelova otce Kéfísódota)
  • stejně proslulý je Erós Kapitolský, považovaný za kopii Lýsippovy sochy
  • Erós přiřezávající luk, slavná Praxitelova socha, z níž se zachovaly jen kopie

Z novodobých sochařů jsou to:

  • Amor vyřezávající luk od E.Bouchardona (z let 1747–1750)
  • Amor s motýlem od A.D.Chaudeta (z roku 1802)
  • Amor od M. I. Kozlovského (kolem r. 1790)
  • nevelkou sošku Erós od A. Gilberta může vidět největší počet lidí uprostřed londýnského náměstí Picadilly

Malířských vyobrazení Eróta se prakticky nelze dopočítat.

Mezi nejznámější z nich patří:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BELLINGER, Gerhard J. Sexualita v náboženstvích světa. Překlad Karel Urianek. Praha : Academia, 1998. 390 s. ISBN 80-200-0642-7. S. 81.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]