Poručenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Poručenství je jeden z právních režimů náhradní rodinné péče, který se uplatní, pokud hájit zájmy a spravovat záležitosti nezletilého dítěte (poručence) nemohou přímo jeho rodiče, protože v plném rozsahu pozbyli schopnosti vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost. Teprve nemůže-li o dítě osobě pečovat i poručník, přichází do úvahy pěstounství. Poručenství je v českém právu právně upraveno v § 928-942 občanského zákoníku.

Situace, ve kterých se ustanoví poručník jsou[editovat | editovat zdroj]

a) rodiče dítěte zemřeli

b) rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti

c) byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti

d) rodiče nemají plnou způsobilost k právním úkonům (Z tohoto důvodu nejsou nositeli rodičovské zodpovědnosti- srov.§ 34 odst. 2 zák o rod.).[1]

Poručník je jmenován vždy soudem, a to přednostně z řad příbuzných, ledaže rodiče preferují někoho jiného. Před jmenováním vhodné osoby vykonává poručenství orgán sociálně-právní ochrany dětí. Musí jít o plně svéprávnou osobu, která způsobem svého života zaručuje, že je schopna danou funkci řádně vykonávat. Může jít i o dvě osoby, zpravidla manžele. Na rozdíl od opatrovníka, kterému je svěřen výkon jen těch práv a povinností za rodiče, ve kterých hrozí střet zájmů mezi dítětem a rodičem, poručník je přebírá všechny, protože má nejen poručence zastupovat a spravovat jeho majetek, ale také vychovávat. Nemá jen vyživovací povinnost, která zůstává rodičům. Podléhá pravidelnému dohledu ze strany soudu, který jej jmenoval a který jej také může z této funkce odvolat, porušuje-li své povinnosti. Podává mu zprávy a překládá účty ze správy jmění dítěte, každé jeho rozhodnutí o podstatných záležitostech také potřebuje soudní schválení, nedojde-li k tomu, k takovému právnímu jednání se nepřihlíží.

Kromě odvolání či zproštění funkce na vlastní žádost, případně smrti, poručenství také zaniká tehdy, nabude-li dítě svéprávnosti, je-li osvojeno nebo nabude-li alespoň jeden z rodičů opětovně své rodičovskou odpovědnosti.

Zánik poručnictví[editovat | editovat zdroj]

Poručenství může zaniknout trojím způsobem, a to:[1]

a) ze zákona[editovat | editovat zdroj]

  1. Dosažením zletilosti
  2. Smrtí poručence
  3. Osvojením nezletilého
  4. Pravomocným rozhodnutím, kterým se obnovuje rodičům (nebo jednomu z nich) rodičovská zodpovědnost
  5. Pravomocným rozhodnutím, kterým se rodiči vrací plná způsobilost k právním úkonům (§ 10 odst. 3 obč. zák., § 186 OSŘ)
  6. Smrtí poručníka

b) zproštěním[editovat | editovat zdroj]

Soud zprostí poručníka poručenství na základě jeho návrhu. Zákon vychází z předpokladu, že nelze fyzickou osobu nutit, aby tuto funkcí vykonávala, neboť takovém případě hrozí nebezpečí, že zájmy dítěte nebudou dostatečně chráněny.

c) odvoláním[editovat | editovat zdroj]

Poručníka odvolá soud, pokud se stane poručník nezpůsobilý k této funkci a poruší své zákonem dané povinnosti. Zároveň je poručník odvolán v případě, že ztratí plnou způsobilost k právním úkonům.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo, Masarykova univerzita a nakl. Doplněk. Brno 1998. ISBN 80-210-1809-7

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Důvodová zpráva k občanskému zákoníku (konsolidovaná verze) [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [cit. 2014-05-77]. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]