Náhradní mateřství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Náhradní mateřství neboli surogační (surogátní) mateřství je situace, kdy je embryo biologických rodičů implantováno do dělohy náhradní matky. Pokud žena nemůže ze závažných zdravotních důvodů donosit a porodit dítě, může ho za ni donosit tzv. náhradní matka. Ta se pak z právního hlediska stane matkou dítěte, protože podle § 775 občanského zákoníku je matkou dítěte žena, která ho porodila. Žena si ale může „své“ biologické dítě osvojit. Náhradní matka je tedy definovaná jako žena, která přijme do svého těla uměle oplodněné vajíčko jiné ženy s tím, že je po porodu ochotna jej odevzdat genetické matce.[1]                                   

Druhy[editovat | editovat zdroj]

  • Úplné náhradní mateřstvíembryo, vzniklé po oplodnění mimo tělo ženy, je implantováno do dělohy náhradní matky. Její role zde spočívá pouze v těhotenství. V tomto případě mají oba rodiče k dítěti genetickou vazbu.
  • Částečné náhradní mateřství – nastává v případě neplodnosti ženy, kdy se použije vajíčko dárkyně. Náhradní matka podstoupí umělé oplodnění, při kterém se použije spermatu oprávněného otce.[2]

Rozdělení náhradního mateřství dle Váchy:[3]

  • Altruistické náhradní mateřství – ochota matky hostitelky odnosit dítě bez finanční náhrady. Nemusí zde být zahrnuty výdaje spojené s těhotenstvím.
  • Komerční náhradní mateřství – náhradní matka dostane peníze nejen na výdaje spojené s těhotenstvím, ale také odměnu za odnošení dítěte.

Pojetí matky podle Váchy:

  • genetická matka,
  • gestační matka a
  • sociální matka.

Proces náhradního mateřství v České republice[editovat | editovat zdroj]

Jak uvádí JUDr. Dagmar Císařová, DrSc., z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a MUDr. David Rumpík, prvním předpokladem je vyhledání ženy, která je ochotna do procesu náhradního mateřství vstoupit jako náhradní matka. Pokud se jedná o vdanou ženu, je nutný souhlas manžela. V České republice je náhradní mateřství bezúplatné. Náhradní matka má nárok na úhradu výdajů spojených s těhotenstvím a porodem. Na těchto úhradách se podílí otec dítěte. Objednatelské páry poté podepisují smlouvu o tom, že jim bude dítě po porodu odevzdáno. Z právního hlediska je ale tato smlouva nevymahatelná. Je to proces, který u nás není zakázán, ale zároveň není ani povolen, či jinak legislativně řešen. Jako další krok následuje umělé oplodnění náhradní matky, při kterém jí je implantováno vajíčko ženy z objednatelského páru oplodněné jejím mužem. Pokud dojde k průkaznosti těhotenství, uzná muž z objednatelského páru se souhlasem těhotné ženy otcovství. Tím má postavení otce se všemi právy i povinnostmi. Náhradní matka se vzdá dítěte ihned po narození. Dítě je automaticky svěřeno do péče otce. Jak uznání otcovství, tak vzdání se dítěte ze strany matky, musí být provedeno podle předpisů České republiky, tzn. před příslušnými orgány. Žena z objednatelského páru následně požádá o osvojení dítěte. Soud nemá důvod jí nevyhovět, protože biologická matka se dítěte zřekla. Tím dojde k naplnění představy objednatelského páru.[4]

Odpůrci náhradního mateřství[editovat | editovat zdroj]

Problematické se může jevit vnímání náhradního mateřství jako obchodu („pronajmutí“ dělohy ženy) z řad veřejnosti i odborníků. Námitky jsou založeny především na základě zneužívání náhradního mateřství náhradními matkami, které často pochází z nižších příjmových vrstev nebo rozvojových zemí. Za nebezpečný se také považuje vznik psychických a zdravotních nemocí pro matku „hostitelku“. Další argument je ten, že náhradní mateřství zprošťuje ženu odpovědnosti a narušuje její důstojnost.[2]

Historie náhradního mateřství[editovat | editovat zdroj]

O procesu, která nám může připomínat náhradní mateřství, se můžeme dočíst již v Bibli. Konkrétně v šestnácté kapitole První knihy Mojžíšovy. Jedná se o nejstarší zmínku, kterou lze považovat za formu náhradního mateřství:

  1. Saraj, Abramova manželka, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar.
  2. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“[5]

Dříve byly tyto praktiky využívány pro zachování rodu. Rozdíl byl především v tom, že nešlo o umělé oplodnění. Náhradní mateřství se uskutečňovalo formou pohlavního styku ženy a muže (z objednatelského páru). Tedy podílely se na tom dvě osoby, nikoli tři, jak tomu v dnešní době. Ve vyspělých společnostech se to praktikovalo zejména ve vyšších vrstvách. Rozdílem však je, že dříve do zmíněného procesu nijak nezasahovala centra asistovaného reprodukce.[6] V roce 1978 se ve Velké Británii narodilo první „dítě ze zkumavky“, Luisa Brown.[7] Nejspíše to byl krok k novému pohledu na náhradní mateřství. Vznik nového života nezávisí již na dvou lidech, ale podílí se tři. V případě neplodnosti ženy vstupují do procesu – biologický otec (dárce spermatu) a dvě ženy (dárkyně vajíčka a nositelka plodu).[8] Za otce právně upravené myšlenky náhradního mateřství se považuje právník Noel Keane. Jeho nápad se stal reálným až při navázání spolupráce s lékařem Warrenem J. Rinholdem, který souhlasil s prováděním umělého oplodnění. Nakonec se dočkali přijetí zákona, který metodu náhradního mateřství v některých státech USA umožňuje.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KODRIKOVÁ, Zuzana, 2006. Matka vždycky jistá? In Právo a rodina, č. 10, s. 13-14. ISSN 1212-866X. Str. 6.
  2. a b KALVACH, Marian. Zamyšlení nad problematikou náhradního mateřství. In Zdravotnictví a právo. 2009, s.15
  3. VÁCHA, Marek, 2008. Místo, na němž stojíš, je posvátná země. Brno: Cesta. ISBN 978-80-7295-104-8.
  4. CÍSAŘOVÁ, Dagmar a David RUMPÍK. Náhradní matky porodily už i u nás desítky dětí. In: [online]. 2010 [cit. 2014-06-18]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/205714-nahradni-matky-porodily-uz-i-u-nas-desitky-deti.html
  5. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona: Ekumenický překlad. 3., podstatně dopln. a přeprac. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1987. 1007, 283 s.
  6. SMOLÍKOVÁ, Kateřina. Institut matky hostitelky. In Zdravotnictví a právo. 2009, č. 11.
  7. ŘEŽÁBEK, Karel, 2004. Léčba neplodnosti. Vyd. 3. Praha: Grada. ISBN 80-247-1010-2. str. 44.
  8. SMOLÍKOVÁ, Kateřina. Institut matky hostitelky. In Zdravotnictví a právo. 2009, č. 11. s.
  9. KALVACH, Marian. Zamyšlení nad problematikou náhradního mateřství. In Zdravotnictví a právo. 2009, s. 6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]